Devět bran uvedlo svého prezidenta na festival česko-židovské kultury i rok a půl po jeho smrti

Koleje, které končí v Oświecimi, se proto staly i symbolem pro vlak s příběhem novely Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Z Terezína tam odjelo 28 transportů převážně do lágru číslo II (Birkenau); poslední odjel 28. října 1944; 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda v Osvětimi necelé tři tisíce nemocných vězňů. Ti, kdo mohli pochodovat a nacisté je nestihli nahnat pod sprchy, z kterých „tekl“ vražedný plyn, se odtud vydali pěšky zpět. Mnohé z těchto pochodů smrti skončily opět v Terezíně.[1]

Na nádraží Praha-Bubny stála 13. července parní lokomotiva a pár "hitláků". Tak se říkalo nákladním vagónům, jimiž z tohoto nádraží odjížděly transporty do Terezína. V jednom z nich promítají organizátoři filmy na téma holocaust; ve druhém ve spolupráci s vojenskými historiky připomínají jednu epizodu našich dějin, která měla zůstat tabu. Jednalo se o pomoc čs. vojáků obraně rodícího se státu Izrael.[2] Z tramvaje to je na nádraží Bubny nejblíž ze zastávky Veletržní. V prostorách, kde je dnes interhotel, bylo seřadiště těch, kdo sem přicházeli s kartonem formátu A6. Byl nadepsán: ÚSTŘEDNÍ KARTOTÉKA – TRANSPORTY. Kopie těchto kartonů jsou dnes vstupenkou na divadelní představení. Šestnáctiletého Arnošta Lustiga, jeho rodiče i sestru Hanu sem pozvali na 9. listopad 1942. Žili tam dva roky, 10 měsíců a 19 dní. 28. září nastoupili s dalšími 2495 vězni transportu Ek do vlaku na Osvětim. Třetí hitlák tvoří zadní část jeviště, kde hrají herci Divadla pod Palmovkou Lustigův snad nejproslulejší příběh.

Ten nápad zrodilo přání, aby Arnošt Lustig, jenž loni 26. února nečekaně zemřel, byl přítomen na festivalu Devět bran trvale. A tak se v den, kdy uplynul rok, 4 měsíce a 17 dní od jeho smrti, první prezident výboru Devíti bran na festival vrátil. Právem, neboť kdo jiný na přehlídku židovsko-české kultury víc patří. Divadlo pod Palmovkou, které se postupně stalo hlavní scénou divadelní části festivalu, připravilo Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou, kterou proslavil už televizní film režiséra Moskalyka z roku 1965. Na scénáři spolupracoval dramaturg Palmovky Ladislav Stýblo i se synem spisovatele. Díky tomu měl nejen text novely, ale také náčrtky Arnošta Lustiga, jenž sám uvažoval o dramatizaci díla.

První z bohatých Američanů, kterým bylo nabídnuto, aby si koupili naději na návrat domů, byl obchodník diamanty Rappaport-Leben (René Přibil). Jeho další existenci ukončil výstřel za vagónem.

Na rozdíl od TV filmu, který byl postaven na psychologické drobnokresbě, založil šéf souboru pod Palmovkou Petr Kracík svou inscenaci na ostře rytmicky pointovaných scénách. Nakonec i fakt, že během nich projíždějí vlaky od Negrelliho viaduktu do Roudnice, za níž trať míjí Terezín, kam vedla vlečka z Bohušovic, jen podtrhává fakt, že příběh sám se odehrává ve vlaku. Jím cestuje skupina bohatých Američanů, které zastihla německá protiofenzíva v severní Itálii. Vlak putuje mezi jedním z řady táborů a kotvištěm luxusní lodi Deutschland, na níž by mohli být – zaplatí-li dobře – vyměněni za zajaté generály wehrmachtu. Tuto cestu vlak několikrát opakuje, protože každá změna musí být provedena v tomto táboře – a to pochopitelně umožňuje, aby Bedřich Brieske požadoval další a další platbu. Právě Radek Zima v této roli rytmizuje svými projevy a bleskovými odchody jednotlivé partie. V tom smyslu je Dušan Sitek jeho protihráčem. Za ty necelé dva roky, co přišel ze Zlína, se stal jednou z nejvýraznějších osobností hereckého souboru. Proti oné vnější efektnosti Zímova oficíra, akcentuje svou lidskost.

Na snímku je Radek Zima jako velitel transportu; z jeho příkazu předává Ondřej Kavan v roli poručíka Schillingera další vyúčtování Hermanu Cohenovi; tohoto dezignovaného vůdce skupiny bohatých – zcela vpravo - hraje Dušan Sitek.

Ta drobnokresba, kterou jsem připomněl v televizní Modlitbě, bývala estetickou normou českého divadla. Nepodílela se na ní jen jeho tradice, jejíž kořeny tvořily tituly jako Naši furianti, Maryša, Lucerna, ale i novinařinou ovlivněné hry čapkovské generace. Ani expresionismus či symbolismus u nás nezdomácněly a z naturalismu si nejvíc osvojilo právě jeho popisnost. Dokonce i z naoktrojovaného systému Stanislavského si přisvojilo české divadlo tuto popisnost, k níž zrodem televize přispěla obliba tzv. bakalářských příběhů. Navíc kamera si v televizním – a připomeňme: na náklady šetrném – filmu přímo vynucovala tento styl, v němž byli jako doma herci M. Růžek (Cohen), I. Prachař (Löwenstein), Č. Řanda (Rappaport), Vl. Hlavatý (Varacky), F. le Breux (Taubenstock), Vl. Ráž (herec Freddy), ale nakonec i Jiří Adamíra (jako esesácký deklamátor požadavků Branske). Víc mládím než stylem se od nich se odlišovala v jedné ze svých prvních rolí a hned v roli v životě nejzávažnější Lenka Fišerová.

Také v Libni obsadili titulní roli krásné mladé dívky, které vykoupí Herman Cohen naději dostat se z lágru, začínajícími herečkami. V první premiéře ještě na jevišti (a byl to druhý programový večer letošních Devíti bran) ji hrála Anna Stropnická (na snímku s Dušanem Sitkem). Dcera známého herce a textařky (dcery grandseigneura v tomto oboru Borovce, sestra herce radikálního politika mladé generace) měla už – obdobně jako kdysi Lenka Fišerová několik rolí za sebou; za všechny jmenujme Rebeku Gibbsovou, dívčí hrdinku příběhu z Wilderova Našeho městečka v Mladé Boleslavi; Kateřina Horovitzová je zároveň jejím vstupem do angažmá. Premiéru vlakové inscenace svěřil režisér Denise Pfauserové, kterou nalezl (obdobně jako její alternantku) v inscenací Pidivadla, školní scény Vyšší herecké školy, mezi něž obě dívky patří. ()

Na snímku je scéna Denisy Pfauserové jako Kateřiny se zupáckým poručíkem Schilingerem v podání Ivo Kubečky.

Strohou scénu na hitláckém jevišti tvoří kufry – jako památky na ty, kdo už v lágru nejsou. Pokud sem směřují, nesou si v nich své určené kilogramy. A pod jejich střechou zveličené „sprchy“. Pod nimi skončí i příběh kšeftu s nadějemi, jak lze stručně nazvat tento Lustigův příběh. Ale marnost lidského úsilí o naději vlastně charakterizuje celé jeho dílo. Nic nezáleží na tom, že je marný, je třeba jej zas a znova podstupovat. S tímto posláním jsme odcházeli z malého nástupiště nádraží v Bubnech.

Zelenavý svit je symbol plynu, který se skutečně snáší na vězně pod „sprchami“. Vlevo je Rudolf Jelínek, jehož právník Oskar Löwenstein vděčil za bohatství exekucím, které prováděl. Kateřina (Anna Stropnická) marně hledá další naději na život v náručí svého muže (jako Cohen Dušan Sitek).

Pod „sprchy“ byl dostrkán exportér Varecky (Ivan Jiřík), jemuž byly rozbity brýle; vtip došel i herci Freddymu (Jiří Bábek)… Parní lokomotiva, jedna z těch, které před sedmdesáti lety jezdily povodím Vltavy a Labe k terezínské Ohři zabafala a VLAK LUSTIG se rozjížděl směr Ostrava.

Na koleji čís. 15 v komerčním obvodu stanice Ostrava-levé nádraží zastavil pro první reprízu. V neděli se v obdobném obvodu hlavního nádraží Olomouc u koleje čís. 61 uskutečnila druhá. Červencová cesta pokračovala po trase Zlín (16. 7. na manipulační koleji čís. 5a ve stanici střed); Brno (17. 7. na hlavním nádraží, kolej čís. 703 „pošta“); Jihlava (18. 7. na koleji čís. 4a ve stanici město); aby se ve čtvrtek 19. 7. v Pardubicích (na koleji čís. 308 v areálu nákladiště hlavního nádraží) vrátila do Čech. Tady následovala po trase Hradec Králové (20. 7.); Liberec (21. 7.); Ústí n. L. (22. 7.); Karlovy Vary (23. 7.); Plzeň (24. 7.); České Budějovice (25. 7.); Kolín (26. 7.); a v pátek 27. července zakončila svou první pouť po republice opět ve stanici Praha-Bubny.

[1]Autor tohoto článku vzpomíná, že mezi těmi, kdo se takto vrátili do Terezína, byl i jeho šéfredaktor z let 1964-69 Egon Fries, který byl jako mladý židovský muž nasazen na práce při přípravě města Terezín na ghetto, které židům „věnoval“ Vůdce. Tak zněla totiž oficiální legenda, kterou hlásali do světa mužové, Reinharda Heydricha; tuto legendu udržovali Eichmann i další podle instrukcí konference na předměstí Berlína Wansee i poté, co na jejich zastupujícím vůdci vykonali čs. vojáci rozsudek jménem našeho národa.

[2]Nevím, kolik diváků sem přicházelo od tramvaje ze Strossmayerova náměstí ulicí pojmenovanou po Antonínu Sochorovi, který ač se vrátil z bojů II. světové války jako hrdina Sovětského svazu byl na pokyn oficírů této imperiální mocnosti. Čtenáře www.publica.cz odkazuji na článek o knize Severočeská TABU z let 1919 až 1953, kde je příběh „záhadné“ smrti Antonína Sochora, duchcovského skauta a člena tamních Mladých sociálních demokratů, zaznamenán.