Nastavovaná trapnost

Koneckonců měl vyjít v čase druhé Československé republiky, tedy v době, kdy naprostá většina přesvědčených demokratů spjatých ideové i politicky s první Československou republikou a s jejími prezidenty Masarykem a Benešem zažívala naprosté zoufalství. Trefně to tehdy vyjádřil K. Čapek, který byl v té době terčem a obětí nevybíravých osobních a politických útoků českých reakcionářů, když uvedl: „Zemřel mi svět.“

Nebylo by se proto čemu divit, pokud by někdo z demokratických politiků či novinářů napsal zoufalý článek, ve kterém by hledal východiska pro zmrzačenou pomnichovskou Československou republiku, jejíž existence již visela na vlásku. Takové lidi by dnes nemělo smysl moralizovat a s podobnými články a vyjádřeními, které pak bylo možné odsuzovat po květnu 1945 zejména v komunistickém tisku jako mravní a politické selhání, vyšli mnozí. Jako jeden z mnoha mě napadá zakladatel a za první republiky jediný předseda Československé strany národně socialistické, V. J. Klofáč. Nesporně demokratický politik stojící po čtyři desítky let v čele demokratické politické strany... Ta jeho ČSNS ovšem na podzim 1938 přestala existovat.

Mluvčí Ovčáček již ve svém zdůvodňování nezdůvodnitelného klesl opravdu hluboko. V současné době se vyjadřuje v tom smyslu, že novináři nerozumějí historii. Historii však nerozumí spíše on. Velkorysý muž, a tím by prezident republiky měl nesporně být, by měl mít naopak pro případnou takovou chybu v extrémně složité době spíš pochopení i jistou omluvu. K chybě však že strany Peroutka nedošlo.

Vlastně je pro mě nepochopitelné, co M. Zeman ve svém projevu morálním zpochybněním Peroutky chtěl vlastně dokázat. Že Peroutka byl mravně vadný? Anebo že v extrémní situaci může selhat každý, i ten nejušlechtilejší člověk? To druhé bych ještě pochopil, pokud by tímto směrem hradní mluvčí rozehrál svou hru. bylo by to snad i akceptovatelné. Jinak by měl M. Zeman i se svým Ovčáčkem nechat historii spíš profesionálním historikům a nepouštět se do amatérských exkurzů do českých dějin, ve kterých, jak se zdá, nejsou příliš kovaní.

Stejně tak premiér Sobotka, pokud Zemana odsuzuje, by měl mít alespoň správně seřazená fakta. Pokud totiž hovoří o Peroutkovi jako o „nejlepším válečném novináři“, tak je to také trochu nesmysl.

Peroutka se v době druhé světové války novinářskému řemeslu nemohl věnovat, protože byl internován v nacistickém koncentračním táboře v Buchenwaldu. Byl zřejmě nejlepším předválečným českým politickým novinářem, politickým komentátorem a také nejlepším poválečným politickým komentátorem a novinářem.

Smutnou kapitolou v celé kauze je ovšem také výrok soudu. Ten je plně v intencích Rychetského soudnictví. Dává prezidentovi šanci vyklouznout z celé kauzy s tím, že soudní rozsudek celou věc spíše zamlžil, než aby ji učinil jasnou. Pan prezident a jeho lidé by celou záležitost mohli po tomto rozsudku považovat za ukončenou. Není to sice vítězství obou stran na principu win–win, ale je to alespoň něco. Celkem rozumně na to ve svých vyjádřeních upozorňuje předseda komunistů Filip. Soudit se dál za peníze daňových poplatníků ve zbytečné kvazikauze by se pan prezident neměl.

Nerad jsem se v této kauze připojil ke kritikům prezidenta, ale chci připojit ještě jednu záležitost, kdy se předseda zahraničního výboru sněmovny, K. Schwarzenberg, pouští do prezidenta Zemana s tím, že měl jet nikoli na mezinárodní konferenci na Rhodos, ale na pohřeb bývalého izraelského prezidenta a mnohonásobného premiéra Šimona Perese. Je to prý zanedbání jeho povinností jako prezidenta, „jehož hlavním úkolem je reprezentovat ĆR v zahraničí“.

Pan Schwarzenberg vůbec nezná českou ústavu, což je na pováženou, neboť byl léta ministrem zahraničních věcí ČR. Bohužel to bylo v době, kdy prestiž ČR v zahraniční poklesla na minimum. Dostali jsme se do marginálního proudu v rámci EU, odvrhli jsme vztahy s Čínou a jaksi „předvídavě“ s Ruskem. Dostali jsme se do opovržení celého rozvojového, a zejména muslimského, a tedy arabského světa. Česká zahraniční politika se dostala do trapného vleku Spojených států, s nimiž ovšem by měla mít méně společného než se svými bližšími spojenci z EU.

V té době měl ministr zahraničních věcí jako výkonný úd vlády, která je odpovědná také za zahraniční politiku státu, korigovat hlavně zahraničněpolitická vystoupení prezidenta V. Klause a také jeho koaliční ODS. Ve vládě jejímž byl Schwarzenberg členem, při jejích útocích na EU. Nečinil tak nikdy. Dnes by měl spíše mlčet, nežli posuzovat, co údajně současný rezident udělal špatně. Pokud odpovídá za zahraniční politiku státu vláda, je její reprezentace na pohřbu zesnulého exprezidenta spřátelené země předsedou vlády a ministrem zahraničí více než dostatečná.

Jiří Paroubek