Jiří Paroubek: Pád Velké Británie

Angela Merkelová, a zejména ministři zahraničí šesti zakladatelských zemí EU (EHS), tedy Francie, Německa, zemí Beneluxu a Itálie, kteří se v sobotu sešli v Berlíně, hovoří o prioritě urychlit rozvod s Velkou Británií.

EU k tomu však potřebuje relevantního partnera, a tím již není dosluhující britský premiér Cameron.

Těžko si představit, že by o principech odchodu Británie a jemném předivu desítek budoucích smluv upravujících příští vztahy mezi EU a Velkou Británií jednal D. Cameron, který byl protagonistou zcela jiné britské politiky.

Jak to asi nejpřesněji vyjádřil předseda Evropského parlamentu, německý sociální demokrat M. Schulz: „EU nemůže být několik měsíců rukojmím britské konzervativní strany, aby čekala na to, jak si tato strana vyřídí své nástupnictví". Jde o to snížit negativní dopady odchodu Británie na ekonomiky ostatních sedmadvaceti zemí EU na minimum.

Mezi rozvádějícími se manželi dochází v případě jejich rychlé dohody a celkově rychlého rozvodu k menším finančním ztrátám a snižuje se riziko jejich špatných vztahů v budoucnosti. Podobné to může být v tomto případě. ve vztazích mezi EU a Británií.

Evropská veřejnost (občané 27 zemí EU), evropské i světové hospodářství, vč. evropských i světových finančních trhů, musí dostat jasný signál, který obnoví jejich důvěru v budoucnost.

Stala se nepříjemná věc, jejíž následky je třeba co nejrychleji překonat. A to společnými silami zemí EU. To, že je britská konzervativní strana hluboce rozdělená a čeká ji nejspíše fatální vnitrostranická krize, je věcí jen a jen této partaje. Současné hádanice labouristů, kteří zdaleka nejsou hlavním poraženým referenda, ukazují, jak asi budou spory probíhát v britské vládní straně. Jen bych očekával poněkud větší turbulence.

D. Cameron učinil nás všechny Evropany svým slibem loni před parlamentními volbami rukojmími stranických zájmů toryů, do kterých nám vcelku nic není…Současné tanečky britského ministra zahraničí. že prý není kam pospíchat. si britští toryové zdárně vyzkoušeli v britské koloniální éře. kdy se v kolonii čekalo na moudrá rozhodnutí Albionu dlouhé měsíce či léta. Země EU však nejsou britskou kolonií a časy britského impéria jsou dávno pryč.

Za čtyři měsíce – do doby oznámeného Cameronova odchodu – se konzervativci v Británii stejně nezkonsolidují. A převezme-li kormidlo řízení státu Boris Johnson, bývalý konzervativní starosta Londýna a hlavní protagonista brexitu, jistě bude až do parlamentních voleb v příštím roce zahrnován přívalem otázek týkajících se mnoha populistických slibů právě z kampaně brexitu. Například, od kdy začne do britského zdravotnictví proudit oněch 350 milionů liber, které měla Británie ušetřit neuskutečněním plateb do bruselské pokladny. Od tohoto nereálného slibu z kampaně brexitu se distancoval dokonce i N. Farage, s tím, že on prý to nikdy nepotvrdil.

Ale to už jsou hrátky na britské politické šachovnici, které již ostatní Evropany vůbec nemusejí zajímat…Kdo chce kam,pomozme mu tam.