Směřují USA k izolacionismu?

Zdá se, podle analýz zveřejňovaných v zahraničním ekonomickém tisku, že se mu to může podařit. I takové společnosti jako je Apple budou na příště, tedy v příštích letech, zdaňovat své příjmy spíše ve Spojených státech nežli jinde. A v případě Applu a podobných gigantických firem, pokud návrat kapitálu do USA bude opravdu masový, může Trump dosáhnout svého. Tedy dramatického zvýšení příjmů amerického státního rozpočtu.

Ale samozřejmě, že jeho rozhodnutí o zavedení ochranářských cel nezůstanou bez reakce, bez protiopatření ze zahraničí. A je tedy otázka, co pak vlastně Spojené státy v konečném důsledku získají.

Prezident Trump po dlouhé dělostřelecké přípravě, kdy útočil na mezinárodní dohodu s Íránem ve věci omezení jeho jaderného programu, včera večer oznámil, že USA odstupují od této jaderné dohody a zavedou vůči Íránu tvrdé hospodářské sankce. Írán, ústy svého prezidenta Hasana Rúháního, reagoval – oproti řadě očekávání – mistrovsky. Sdělil světové veřejnosti, že dohodu uzavřenou, kromě něj a USA také s Ruskem, Čínou a západoevropskými mocnostmi - Velkou Británií, Francií a Německem, zaštítěnou Evropskou unií, bude dodržovat dál. To je zajisté skvělá zpráva. Protože špatná dohoda (pokud vůbec tato dohoda špatná je) je v oblasti jaderného zbrojení lepší nežli dohoda žádná.

Je jen dobře, že se představitelé tří evropských západních mocností diferencovali od pozice Spojených států. Je dobře, že se s nimi plně solidarizuje Evropská unie. Pokud USA, tedy americké firmy, budou pod tlakem své vlády odstupovat od již uzavřených kontraktů s Íránem, nahradí je v tom jistě rády evropské firmy. Zájmem Evropy přece není destabilizovat oblast Středního východu a Perského zálivu a naopak jejím zájmem je zajistit plynulé dodávky plynu a ropy z této oblasti do Evropy a celého světa.

Podobný zájem má samozřejmě také Čína, jejíž hospodářství je do značné míry na dovozu energetických surovin z oblasti Perského zálivu závislé. Prostě prezident Trump se vydal směrem, který nemá perspektivu. Vynutit si změnu mezinárodní dohody s Íránem, kterou respektuje pět dalších velmocí, by si mohl dovolit jen v případě vítězné války. A jít do války s Íránem, to je prostě holé šílenství. To, že je Írán regionální velmoc a že se snaží zasahovat v obhajobě svých národních zájmů v rámci širšího regionu, není zas až tak překvapivé a nepochopitelné. To, že to koliduje se zájmy spojenců USA v regionu, Izraelem a Saúdskou Arábií, je také zřejmé. Ostatně Saúdská Arábie a také Spojené státy dělaly v uplynulých letech vše pro rozbití legální syrské vlády B. Asáda a vlastně i pro její zničení.

Namísto sekulární vlády B. Asáda by tak přišli k moci, pokud by to bylo čistě na Saúdech, islamisté. A je jen otázka, islamisté jakého typu a odstínu. V každém případě by to znamenalo konec sekulárního režimu v Sýrii a miliony syrských uprchlíků na cestě do Evropy. Tedy těch, kteří by se nechtěli smířit s vládou tmářských islamistů ve své zemi. Evropa, respektive Evropská unie má naopak zájem na stabilizaci Sýrie tak, aby z této země již nikdo neprchal.

Také zásahy izraelské armády do dění v Sýrii a její útoky na pozice Íránských vojáků, kteří jsou v Sýrii na pozvání legální syrské vlády, jsou hrou s ohněm. Tato hra s ohněm je o to nebezpečnější, že v libanonských volbách přesvědčivě zvítězilo hnutí Hizballáh, které spolu se svými křesťanskými spojenci má přesvědčivou většinu v novém libanonském parlamentě. I přes specifika libanonského politického systému, kdy předsedou libanonské vlády podle ústavy bude představitel nejsilnější sunnitské strany Harírí, který je politickým odpůrcem Hizballáhu, se vliv Hizballáhu v budoucí vládě této země razantně zvýší. A v posledním vojenském konfliktu s Hizballáhem před lety izraelská armáda nezaznamenala právě vojenský úspěch.

Zdá se, že americké rozhodnutí o zrušení dohody s Íránem - mimochodem odmítané podle průzkumů veřejného mínění také velkou většinou Američanů - nepřichází právě ve vhodném čase. I vojenská a hospodářská velmoc, jakou jsou Spojené státy, se může de facto vlastním rozhodnutím sama přivést do politické izolace. Zajímavé bude, jak budou reagovat evropské firmy na tlak Spojených států, aby participovaly na hospodářských sankcích vůči Íránu. A pokud nebudou participovat, a to je skoro jisté, bude Trumpovo nejnovější rozhodnutí jen jeho dalším plácnutím do vody.

Jiří Paroubek