Zbyněk Fiala: Vejce na natvrdlo (I)

obrazek
26.3.2012 08:21
České zemědělství se vrátilo k úrovni z roku 1936, říká v exkluzívním rozhovoru pro Vaši věc Petr Tuček (70), zemědělský odborník, který prošel celým procesem od vlhké brázdy až po generálního ředitele Agropolu. Živil se také exportem v Koospolu, potom výzkumem, působil v agentuře OSN a dosud občas učí na vysoké škole. A taky působí v Alternativě zdola, kde se vídáme. Teď dokončuje kolektivní práci o 60 letech českého zemědělství. Přišel jsem k němu kvůli vajíčkům. Chtěl jsem se dozvědět, proč nejsou a jestli neděláme chybu, že potravinová soběstačnost České republiky nikoho příliš nezajímá.

Petr Tuček: Při práci na knížce o historii českého zemědělství za posledních 60 let, která teď jde do tisku, se mi dostala do rukou zajímavá statistika, která ukazuje, že vývoj zemědělské produkce (ve stálých cenách) jde od prvních poválečných let permanentně nahoru, až do roku 1990. Pak se to otočí a jde to úplně stejně dolů. V roce 2010 se tak hrubá zemědělská produkce ocitla na úrovni roku 1936.

Vaše věc: Pokud jde o stav prasat, jsme na úrovni roku 1920!

Petr Tuček: Ale to je jen jeden ukazatel.

Vaše věc: Jistě, jen jeden, ale nikoliv okrajový.

Petr Tuček: Jeden ukazatel, který musíme posuzovat i z hlediska toho, že struktura zemědělství se mění. Když se podíváme na řepku olejnou nebo mák …

Vaše věc: … nebo kukuřici …

Petr Tuček: … tak je to úplně obráceně. Nemám rád, když se jeden ukazatel vytrhne z kontextu. Stejně tak mám tendenci přemlouvat spoluautory, abychom vycházeli z pětiletých průměrů. V zemědělství jeden rok nic neříká.

Vaše věc: Nicméně, teď už jsme závislí na dovozu masa ze 40 procent. To je hodně. Navíc se potvrzuje, že vyvážíme kvalitní a dovážíme nekvalitní.

Petr Tuček: To jsme dělali vždycky. Pracoval jsem v Koospolu, a tak vím, že poválečný zahraniční obchod České republiky v oblasti masa se opíral o cenovou deformaci, která byla běžná v tehdejších socialistických zemích - ceny byly jednotné a prakticky neodrážely rozdíly v jakosti. Zatímco ve světě rozdíl mezi předním hovězím a svíčkovou byl třeba 200 procent, tak u nás byl pět nebo deset procent. Vyváželi jsme lahůdkové výrobky, zadní čtvrti hovězího a svíčkovou a dováželi mraky předního. Z hlediska výživy, z hlediska složení aminokyselin, je to prakticky stejné, a výborně se to uplatnilo i v uzeninách. Ale z hlediska kulinářského je to pochopitelně obrovský rozdíl. Dávala se však přednost výměně kvality za množství.

V současnosti je motivace trochu jiná, ale důležitou roli hraje to, že po Listopadu jsme zrušili všechny normy. Dříve když se dělal párek nebo salám, tak na to byla přesně norma, kolik tam musí být jakého masa. A když kontrola zjistila, že to tam není, závod byl pokutován a všelijak popotahován. Dozor nad jakostí byl velice přísný. A to se zrušilo. To samé je u vína, u rohlíků, u chleba. Dříve bylo všude stanoveno, kolik tam má být žitné a kolik pšeničné mouky, kolik dalších ingrediencí, ale to dneska vůbec neplatí. Dneska můžeš dát do čehokoliv cokoliv.

Vaše věc: Je to důsledek nějakého nadnárodního tlaku?

Petr Tuček: U nás? Ne. To bylo jinak, zmizel hlavní důvod takových podrobných předpisů, plán. Dříve bylo všechno plánované, plán byl na každou blbost. Plánovala se množství prodejů i množství nákupů, plánovala se výroba, plánoval se export, a musela se plánovat i kvalita, aby pro ni byly suroviny. Bylo třeba naplánováno tolik a tolik set tun trvanlivého salámu a ten potřeboval ty a ty dodávky. Ten plán měl spoustu příšerných nevýhod, ale taky měl spoustu výhod.

Vaše věc: Dneska to nahrazuje deklarace obsahu, kterou najdeme na obalu výrobku.

Petr Tuček: Deklarace obsahu je velmi pofiderní informace. Když vezmu jakýkoliv masný nebo uzenářský výrobek, tak velkou část tvoří takzvaný separát. To je vlastně takový fujtajbl. Ani bych to neměl říkat – jsou to odřezky z kostí, šlachy, různé kůžičky, všechno to, co se dříve dávalo do kafilérní moučky. Ve speciálním papiňáku se z toho udělá amorfní hmota, pak se to rozřeže, usuší, a tím se plní uzeniny. Pak se do toho dávají mouky. Sojová mouka je z toho ještě nejlepší, je relativně zdravá. A dává se do toho spousta dalších věcí – radši nevědět.

Vaše věc: Vraťme se ještě k té dovozní náročnosti. S vajíčky jsme na tom taky docela mizerně. Dovážíme jich 40 procent, takže když to tam zahapruje, je konec.

Petr Tuček: Vajíčka kdysi představovala tradiční český exportní artikl. Dokonce si pamatuju dobu, když jsme vejce dodávali, za komunistů, americké posádce v Německu. Byl to velký kontrakt a dobrý byznys. Vždycky jsme byli ve vejcích soběstační, exportoval se přebytek. Po roce 1990 stavy slepic strašně poklesly. Je to dané řadou věcí. Spousta velkochovů v družstvech byla zrušena. Druhou věcí je, že lidé na vesnici přestali chovat slepice. Vesnice se taky vylidnily.

Samozřejmě, že ten podíl samozásobení klesal celou dobu. První věcí, co lidi po válce měli, byly slepice. To bylo nejjednodušší. Slepice není náročná na nic. Koneckonců stačí dvorek nebo zahrádka a skoro se o to nemuseli starat. Vylidňování vesnic je jedna stránka vývoje, o níž ta naše historie mluví. Vesnice jsou v dezolátním stavu. Možná, že ty baráčky jsou omítnuté, na první pohled to vypadá dobře, že se to vrátilo původním majitelům, ale ten vesnický život prakticky zmizel. Je spousta vesnic, které jsou jen enklávou rekreace, ale vesnický charakter to už nemá.

Vaše věc: Tak co s těmi vajíčky?

Petr Tuček: Zaprvé jsme dnes čistými dovozci a zadruhé – ale to je v každých novinách – 15 států nesplnilo požadavek Evropské komise. Ta dala před šesti nebo sedmi lety pokyn, že do roku 2012 musí být zvětšeny klece asi o třetinu, což samozřejmě znamenalo, podle našich technologů, zhruba 700 korun investice na kus.

Vaše věc: Dlouhodobé investice.

Petr Tuček: Jistě, ale ty prachy ti musí někdo dát. A když máš velkochov, kde máš pět tisíc slepic, tak to sakra něco stojí. Česká republika to ale víceméně splnila, ještě se to dodělává, chybí tak deset dvanáct procent, víc ne. Chovatelé si pochopitelně museli peníze půjčit. Animal welfare se zvedl – trochu. Ona to není jen otázka velikosti. Jsou tam další požadavky, co tam ta slepice má mít, aby mohla hrabat, aby mohla zobat, není to jen o tom prostornějším místě.

Jenže řada států to prostě neudělala nebo udělala jen zlomek. Například naši sousedé Poláci. V důsledku toho na ně ta nákladová zátěž nedopadla a vyrábějí vajíčka výrazně laciněji než my. Když to zvětšíš, máš větší potřebu všeho - energie, tepla, vody, prostoru, materiálů, – to všechno hraje roli. Zmenšil se také tok výroby, protože provozy, kde už by se to nevyplatilo, byly vyřazeny.

Vaše věc: Osobně to vnímám jako pokus o přípravu nějakého ochranářského opatření pro evropské zemědělce. Až to bude v Evropě plošně zavedeno, začneme ohrnovat nos nad dovozem ze zemí, které to nemají. Možná se mýlím, ale divil bych se, proč by to bylo jak s takovou vehemencí prosazované.

Petr Tuček: Není to prosazované s vehemencí, sám vidíš, že tam není žádná sankce.

Vaše věc: Jsou tam přece omezení pro vývoz.

Petr Tuček: Jsou tam omezení pro vývoz, pokud to veterináři v dovážející zemi sledují. Docela by mne zajímalo, jak to udělali Němci. Naši veterináři to sledují, protože existují seznamy subjektů, které to udělaly. My jsme vrátili spoustu vajíček, třeba Polákům.

Vaše věc: Druhou věcí jsou paniky z různých ptačích chřipek a infekcí drůbeže. Kde jsou slepice blíž u sebe, tam se infekce snáze šíří. Očekával bych, že zaznívá i tato argumentace.

Petr Tuček: Zdůvodňovalo se to pohodlím zvířat.

Ale k tomu ochranářství. Jsem toho názoru, že jakmile nastane ve světě nebo v nějakém regionu, jde hlavně o Evropu, ke zhoršení ekonomického klimatu nebo dokonce ke krizi, tak se státy vždycky vrací k ochranářství. Je tam ta logika „košile bližší než kabát“. Každý moudrý – Česká republika není moudrá – začne preferovat své vlastní výrobce, své vlastní zemědělství, případně i spotřebitele. Psal jsem o tom desítky článků, měl jsem o tom přednášky, ale není na tom co objevovat, je to historicky doložené.

Když se podíváš třeba na historii celní obrany, obyčejně se používají příklady z Británie, kde byl obchod nejrozvinutější, je to relativně malé teritorium s velkým množstvím obchodu. Británie měla už v 17. století cla například na dovoz obilí. Bránila se konkurenci z Ameriky. V Americe byla zpočátku půda zadarmo, navíc půda vynikající bonity. Tam se pochopitelně obilí rodilo jako jedna báseň. Cena půdy nula, otroci nebo nájemní síly za babku. V tu ráno bylo americké obilí daleko levnější než kterékoliv obilí v Evropě. A co udělali Britové? Okamžitě zavedli cla. Trh, netrh. Všechny teorie o trhu šly do háje.

A tohle bude zase. Od dohody z Dauhá uplynulo deset let, a nic se neděje – to je důsledek těch krizových jevů.

(Pokračování ZDE)

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Ano, britská autorka knih o Harrym Potterovi Joanna Rowlingová protestuje občas proti klecím v českých psychiatrických ústavech.  Souhlasím s Vaší nevyřčenou myšlenkou, že některým slepicím by ony klece docela slušely :-)

Děkuji, neboť jste mi prohřál bránici.

rezjir10

Ad paní Amiourová

Ano byly, ale na pokon té britské spisovatelky byly odstraněny.

rezjir10

jenom upozorňuji, že v olomouckém Albertu v sobotu vajíwčka byla, a to dokonce sem tam některé z nich ve výproddeji.

antoninsebek

Již dříve jsem na jiné stejně "moudré" euro-rozhodnutí použil úsloví, že kdyby se tady náhle objevil Josif Vissarionovič Džugašvili, tak autory takovýchto opatření bude střílet bez soudu. Důkazů opravdu netřeba, všechna opatření mají POUZE výrazně negativní, záškodnický charakter. Není zde jeden jediný pozitivní dopad.

Mohu Vás ubezpečit, že jsem kontaktoval dva lidi, kteří v drůbežářském oboru pracovali celý život. Kdo v tom oboru posledních 50 let něco znamenal, tak bez výjimky zná jména Karel Kulda a Michal Šimon. Ano - říkají: "..někdy můžete v chovu nosnic zaznamenat stav, že si vzájemně vyklobávají peří. To však žádný rozměr klecí nevyřeší, to je jen důkaz, že chovatel nedodal všechny potřebné minerální látky. Tomu se nevyhnete ani při chovu na dvorku."

Krmiva a léčiva pro všechna chovná zvířata vždy procházela velmi důslednou veterinární kontrolou, různá vypravování o antibiotikách patří mezi staré báchorky české. Vzhledem k tomu, že nosnice v klecích neprodukuje zdaleka ani jeden rok, je zde daleko menší pravděpodobnost onemocnění. Na rozdíl od slepic u venkovské babičky, která "oblíbené" nosnice využívá i několik let. Ubezpečuji, že zdroje pro takzvané prarodičovské chovy jsou DESETILETÍ získávány z Holandska a z USA, tedy ze států, které jsou absolutní špičkou ve šlechtění drůbeže. Tato dovážená násadová vejce jsou velmi drahá a pravidelně se celý proces obměňuje. Vím, o čem mluvím. Za tyto dodávky jsme i za sociku platili vývozem drůbežářských výrobků do EU, jejich komisaři tady vše kontrolovali. Zařízení tohoto odvětví MĚLA prokazatelně světový standart.

Bylo zcela reálné se nepodřídit tomuto dalšímu hloupému euro-nařízení, protože v rámci vnitřního trhu se dalo odložit na dobu BĚŽNÉ výměny klecí poté, co fyzicky doslouží. Nárazovitost a kampaňovitost mi připomíná akce Mao-Ce-Tunga.  Řešením by bylo i snížení počtu chovaných nosnic v jedné kleci, pokud už byste chtěli vyvážet.

Přímo katastrofickou neznalost odráží načasování této hurá akce. To jest nastavit závory na hranicích na začátku roku, kdy v malochovech zcela zákonitě každý rok se při mrazech snižuje snůška na absolutní minimum. Nonsens! A krátce na to přícházejí Velikonoce....  Sabotáž. Pro lidi z města upřesňuji, že rozhodující složkou potravy nosnic jsou obiloviny. Při rapidně sníženém stavu nosnic nám začnou krmné obiloviny "přebývat".  Také proto nám přestávají "přebývat" devizové rezervy. Ještě se divíte, že jsem si vzpomněl na Josifa Vissarionoviče?