20 let od zločinné agrese proti Jugoslávii (1. část)

bombardovani jugoslavie
19.3.2019 08:02
Sdělovací prostředky hlavního proudu se mohly zkraje roku 1999 doslova přetrhnout ve svém vychvalování našeho členství v NATO, ke kterému právě v této době došlo. Všichni ti, kdo upozorňovali na temnou historii tohoto uskupení, jemuž pevnou rukou již desetiletí vládnou USA, byli umlčováni a označováni za nezodpovědné hazardéry nevážící si našich nových spojenců na západě. Pokud si připomeneme, jakým způsobem probíhala oficiální vládní kampaň k našemu členství v tomto agresivním vojenském paktu, zjistíme i s odstupem dvou desetiletí o jak manipulativní a zcela jednostrannou záležitost šlo. Právě v té době došlo k zahájení agrese proti Jugoslávii. Sdělovací prostředky, až na vzácné výjimky, nás zahrnovaly řadou vylhaných zpráv za účelem ospravedlnění této svévolné agrese proti suverénnímu státu. Veřejné mínění se však zmanipulovat nenechalo a mnozí tak rychle poznali, do jaké zločinecké organizace nás to zavlekli bez souhlasu občanů v referendu pánové Havel a spol.

Mnoho občanů se stavělo více či méně kriticky k našemu členství v NATO a brzy se k nim přidali další. Zvláště, když na konci března 1999 začala zločinná agrese proti Jugoslávii, s cílem rozbít a ovládnout zbytky této kdysi mezinárodně vlivné země a především ponížit srbské obyvatelstvo. Vždy, když se hovoří o Jugoslávii, je nutné připomenout její hrdinný a nezlomný boj proti fašistickému Německu a Itálii během 2. světové války. Fašisté sem soustředili značné síly, ale ani ty jim nepomohly zlomit odpor hrdinných partyzánů a dalších příslušníků odboje na čele s komunisty.  Ačkoliv při napadení Jugoslávie v roce 1999 oficiální propaganda neponechala nic náhodě a systematickou masáží se snažila ze Srbů udělat bezohledné krvežíznivé zločince, většina lidí ani u nás, ani jinde v Evropě této na první pohled a poslech lživé propagandě nikdy neuvěřila. Stačí si jen připomenout naprosto nestoudné lži jistého Václava Havla a jeho chorobnou nenávist vůči Srbům.  Veřejný odpor proti této agresi rostl každým dnem jejího dalšího trvání. Lži šířené veřejným prostorem se stávaly čím dál více neudržitelné. I zde se ukázalo, že každá podobná kampaň má svůj značně omezený dosah a lidé ještě stále dávají přednost zdravému rozumu a kritickému myšlení. Faktům před manipulacemi a snůškou falešných argumentů. Ukázala se i jiná podstatná hodnota. Mír pro většinu lidí na celém světě stále znamená víc než falešné humanistické pseudohodnoty prosazované různými spolky a nadacemi financovanými miliardáři. Většina lidí odmítá pokrytectví a nepravdy.  Byť by zaznívaly z těch nejvyšších míst.  

Od doby agrese proti Jugoslávii se svět nestal bezpečnějším místem pro život. Další zločiny pod taktovkou USA a její vojenské servisní organizace v podobě NATO stále pokračovaly a pokračují na různých místech světa.  Napadení Iráku, válka v Afganistánu, pokus o provedení převratu v Sýrii i dalších zemích. Nejnověji se hlavní atak soustřeďuje na změnu režimu ve Venezuele a zmocnění se tamních obrovských zásob ropy.  Cílem zahraniční politiky USA je dlouhodobě vytvářet nestabilitu a chaos v řadě citlivých regionů s cílem posilovat tak svou ekonomickou moc, která očividně chřadne.   Vést permanentní boj nejen proti Rusku, Číně, Iránu či pokrokovým režimům ve střední a jižní Americe, ale i proti EU. Současní vládci EU dosud nepochopili, že slepé následování USA v podobě jimi vyhlašovaných sankcí vůči nepohodlným zemím a agrese v arabském světě i jinde je jen cestou do pekel. Nic dobrého z této politiky dosud nevzešlo a ani vzejít nemůže. Bez vzájemného respektu, porozumění, spolupráce, solidarity a pohotové diplomacie na patřičné úrovni se nadá vybudovat dlouhodobá stabilita na žádném kontinentu, natožpak celosvětově. To dobře ví každý průměrný student mezinárodních vztahů.  Žádnému z prezidentů USA nikdy nešlo o celosvětovou stabilitu, mír a prosperitu, jak o tom svědčí dějiny této země. Vždy šlo jen o jediné. Prosazování velmocenské politiky různými prostředky od nátlakové diplomacie až po vyvolávání ozbrojených konfliktů či jaderné vydírání, jak jsme toho svědky opakovaně i v poslední době. Žádná jiná země nikdy nevydělala tolik prostředků na válkách a nestabilitě jako právě USA. Stačí si přečíst vynikající knihu Utajené dějiny USA od O. Stonea nebo skvělé knihy od bohužel již zesnulého Viktora Farkase. Cenným zdrojem popisu krvavé historie USA a stálé snahy o ovládání jiných zemí je samozřejmě i Černá kniha kapitalismu. Za vše hovoří skutečnost, že v období let 1800 – 2010 se USA vojensky angažovaly ve více než 320 případech na cizím území.  Vše dál pokračuje podle stejných scénářů. I když se formuje viditelná fronta odporu již i v samotných USA. Stále ovšem nejde o systematicky prosazovanou alternativu proti nenažranosti mocných, kteří pro své cíle neváhají celý svět strnout do propasti, z níž nebude návratu.

Obětí snah dočasných vítězů studené války o nové uspořádání světa a mezinárodních vztahů se v průběhu 90. let stala i Jugoslávie. Již bezprostředně po smrti Tita, který svou přirozenou autoritou dokázal udržet zemi pohromadě přes řadu odstředivých tendencí, národnostních a náboženských rozmíšek, rostoucích ekonomických těžkostí i měnící se mezinárodní situace, Jugoslávie zažívala velmi složité období. Ačkoliv si v evropské i světové politice udržovala jako přední člen Hnutí nezúčastněných zemí dobrou a respektovanou pozici, doma problémy stále narůstaly. To, že měla Jugoslávie na mezinárodním poli nemalý vliv, svědčí i to, že jí v roce 1984 bylo svěřeno pořadatelství Zimních olympijských her. Mnozí z nás mají tuto sportovní událost stále ještě v živé paměti. Sarajevo roku 1984 totiž přineslo i československým sportovcům řadu cenných úspěchů. Nebylo jistě žádnou náhodou, že návštěva Gorbačova v Jugoslávii v roce 1988 trvala plných pět dní. Do Bělehradu pravidelně jezdily ke konzultacím i přední západní politici. V té době ale již vše rychlým tempem směřovalo k zásadním globálním změnám. Politika konfrontace a jaderného odstrašování měla být nahrazena politikou stabilních vztahů založených na diplomacii, ekonomické spolupráci a budování společného evropského domu. Stejně stálo v popředí úsilí o zásadní snižování jaderného arzenálu obou hlavních tehdejších velmocí. Končící epochu měla zřejmě nejlépe symbolizovat samotnými občany Berlína bouraná zeď oddělující západní a východní část města v listopadu 1989. Budoucnost tehdy vypadala skutečně slibně. Jenže již brzy nahradila naději nová konfrontace, další kolo zbrojení, politika nedůvěry a postupné ochladnutí vztahů mezi USA a jejími spojenci a poraženým, ekonomicky rozvráceným Sovětským svazem. Viditelnou snahou bylo rovněž ekonomické podmanění slovanských národů a cílený útok na jejich identitu, historii, kulturní tradice, významné osobnosti. Momentální vítězové se cítili tak silní, že začali dokonce hovořit o trvalém vítězství liberální demokracie a kapitalismu, jelikož údajně neexistuje žádná životaschopná alternativa. V době, kdy ve východní Evropě probíhaly na podzim 1989 převraty, začala situace stále více vřít i v Jugoslávii. Ozbrojený konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Jugoslávie se měla stát jednou z kořistí končící studené války. Po překotném uznání samostatnosti Chorvatska a Slovinska ze strany některých vlivných zemí, v režii Německa a Vatikánu, byl konflikt neodvratný. Málokdo si ovšem tehdy zřejmě dokázal představit nejen jeho délku a intenzitu, ale především důsledky.  

Tito se během své vlády v Jugoslávii vždy snažil prosadit pro Kosovo co možná nejširší autonomii. Zároveň zlepšovat materiální podmínky a vzdělanost v této oblasti. Ovšem ani tyto skutečnosti nedokázaly zabránit separatistickým tendencím na Kosovu. V roce 1960 začalo svou činnost hnutí za sjednocení s Albánií. Jeho nejradikálnější členové byli brzy zatčeni. Snahy o osamostatnění Kosova, jeho vstoupení z jugoslávské federace a připojení k Albánii se objevovaly i v dalším období. Albánské hnutí za samostatnost se nemohlo vyhnout otázce etnicky vyčistit území od nealbánského obyvatelstva. Touto snahou se jeho přívrženci nijak netajili. Na konci 60. let se objevuje zmínka o Kosovské republice.  Vedení federace reaguje návrhem poskytnout pro Kosovo ještě větší míru autonomie. Ta je již téměř rovna postavení republiky. Kosovští Albánci získali i právo užívat oficiálně albánské státní vlajky. Separatistické tendence se však uklidnit nepodařilo.  Nová ústava Jugoslávie z roku 1974 stvrdila velmi rozsáhlou autonomii provincií Kosovo a Vojvodina. Ovšem ani tento akt situaci v Kosovu na dlouho nezklidnil. Vše vedlo k vyhánění Černohorců a Srbů z Kosova. Někteří toto území raději sami opustili. Během 70. a 80. let tak Kosovo opustilo podle některých údajů na 200 tisíc Srbů, Černohorců a dalšího nealbánského obyvatelstva. V průběhu 90. let se tento počet ještě výrazně zvětšil. Zatímco v průběhu 50. let žilo na Kosovu téměř 30% Černohorců a Srbů, počátkem 90. let jich bylo již jen okolo 10%. Situace Srbů a Černohorců na Kosovu tedy ani v době vlády Tita a v průběhu 80. let, tedy období, kdy se Kosovo těšilo nejširší možné autonomii, rozhodně nebyla nijak růžová. Nemluvě o situaci v 90. letech, kdy se Jugoslávie začala rozpadat a probíhaly vleklé národností a náboženské konflikty. Právě z této doby je třeba zmínit dvě mediálně značně protěžované události, které ukázaly skutečnou roli sdělovacích prostředků okolo Kosova i v pozdějším období. Tedy manipulace fakty, otevřené lži balené do nevěrohodných pohádek o mírumilovných Albáncích a zlých krvežíznivých Srbech s cílem ovlivňovat veřejné mínění v neprospěch Srbů a jejich zákonných práv.  Široké publicity se dostalo údajné hladovce albánských horníků na dole Trepča v únoru roku 1989 i proalbánské demonstraci v Lublani. Až později vyšlo najevo, že se jednalo jen o pouhé divadlo. O žádnou hladovku ve skutečnosti nešlo, horníci dostávali jídlo a šlo jen o mediální využití k upozornění světové veřejnosti na problém Kosova. O rok později, v dubnu 1990, mělo údajně dojít k otravě několika tisíc albánských dětí sarinem a jinými toxickými látkami. Žádné skutečné případy otravy se však tehdy neprokázaly. Tyto dvě události jen v plném světle ilustrovaly, kam jsou někteří lidé schopni v šíření naprosto odporných lží až zajít a to za aktivní asistence sdělovacích prostředků. Účel byl přitom jednoznačný, znovu obvinit Srby a ukázat je před světem jako ničeho se neštítící krvelačné bestie, před kterými je třeba se míti vždy na pozoru. Vývoj však běžel rychle dál a Jugoslávie nastoupila proces krvavého rozpadu v režii západních zemí a nového světového řádu.

Kosovo se od 80. let stalo známé především jako tranzitní území pro drogy a oblast s kvetoucí prostitucí. Šlo o významné „zdroje“ tamní ekonomiky. Drogové cesty vedly často přímo do USA. Zdejší vlivná albánská a chorvatská diaspora uplatňovala svůj vliv na významné politiky a sehrála hanebnou roli i v roce 1999 při zahájení agrese proti zbytkové Jugoslávii. Obchod s drogami a prostituce se zvýraznily ještě více v 90. letech v době chaosu způsobeného rozpadem Jugoslávie. Kosovo se stalo známé rovněž jako území, kde se čile obchoduje s lidskými orgány. Je příznačné, že lidé zapojeni do tohoto ohavného obchodu se stali po vyhlášení samostatnosti Kosova jeho čelnými představiteli. Získali tak i ze strany mezinárodní justice beztrestnost a mohli se i nadále těšit přízni řady západních politiků, kteří k nim přistupovali jako k věrohodným partnerům a státníkům. Toto vše jen podtrhuje dvojí morálku a pokrytectví toto nejhrubšího kalibru.

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Václav Semerád

Do NATO jsme vstupovali jako do obranné aliance, ale než jsme to stihli, změnila se na útočnou a loupeživou. Není co oslavovat...