21. srpen 1968: některé opomíjené souvislosti

Ústava ČSSR a bratrská pomoc

Nejenom 99pragováků, Vasil Bilak a další vyzývali SSSR k aktivnímu zasahování do průběhu Pražského jara, dokonce tehdejší první tajemník KSČ Alexandr Dubček dal sovětskému politbyru volnou ruku. Protože „v tehdy platné Ústavě ČSSR byla zakotvena vedoucí role Komunistické strany Československa, znamená to, že i vedoucí činitelé vrcholných orgánů této strany byli činiteli ústavními“ (viz  http://www.helcom.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2004062918).

KSČ je v té ústavě definována jako dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělějších  občanů z dělníků, rolníků a inteligence. KSČ jako bojový svazek, tedy orgán s monokratickou strukturou podle té ústavy měla vedoucí úlohu ve vedení společnosti. A v čele toho bojového svazku stál Dubček jako vrchní velitel (nejenom Lidových milicí), který tedy rozhodoval o tom, kterým směrem tento svazek, a tím i celá společnost půjde.

 Dubček v pozici téměř nadústavní rozhodl a mohl rozhodnout sám jako nejvyšší činitel tohoto bojového svazku o tom, zda může přenechat v rámci soudružské spolupráce předsednictvu KSSS volnost přijímání opatření ve vztahu k tehdejší situaci v  ČSSR. Ne náhodou jeho předchůdce Novotný se cítil být v prvé řadě prvním tajemníkem, a teprve pak prezidentem.

Prezident ČSSR Ludvík Svoboda v reakci na informaci sovětského velvyslance Červoněnka v noci z 20. na 21 srpna 168 řekl, že „….vstup vojsk nevítá. Ale protože jsme se nedokázali vyrovnat se svými úkoly, on proti spojencům nevystoupí. … Udělá vše, aby nedošlo k odporu, aby nebyla prolita krev  … a že když nastoupil  na post prezidenta, věděl, že od SSSR nikdy neodstoupí.“  (Citováno podle Benčík, Antonín, V chapadlech kremelské chobotnice. Praha : Mladá fronta 2007, s. 133).

Dva tehdejší nejvyšší, dokonce nejpopulárnější straničtí a státní představitelé Československé socialistické republiky uznali, že SSSR měl na takový zásah důvod a právo a že tento zásah byl nutný.

Lze říci, že sovětské politbyro rozhodlo o vstupu vojsk v souladu s Ústavou ČSSR z r. 1960, neboť vidělo, že kontrarevoluce v ČSSR porušuje svou činností ducha a literu této ústavy, podkapitola I, především odst. 5 o tom, že komunismus budujeme v součinnosti s SSSR s využitím čl.14, že "uskutečňovat tyto cíle umožňuje soudružská spolupráce s SSSR."  Formy této spoluprace nevylučovaly onu bratrskou pomoc uskutečněnou onoho 21.8.1968.

 A mimochodem pokud jsem si četl tu ústavu z r.1960, tak musím konstatovat, že celý polednový vývoj jaksi se odehrával mimo onen ústavní rámec, tedy že šlo o kontrarevoluci. A že by tento vývoj nějakým způsobem umocňoval onu soudružskou spolupráci se SSSR, se také říci nedá. Co se například ekonomické reformy týče, tak nelze říci, že by českoslovenští ekonomové v čele s Otou Šikem a stranický tajemník pro ekonomiku Šimon se nějakým způsobem snažili koordinovat své reformní úsilí s ostatními členy rodiny socialistických států.

Z tohoto pohledu lze říci, že za startovací podnět ke vstupu vojsk lze považovat ultimativně laděný úvodník Hrnčíře  „Směnitelnost československé koruny“ (Politická ekonomie, 1968, č.7, dáno do tisku 1.6.) snažící se překonat neúčinné způsoby zapojení čs. ekonomiky do světové ekonomiky „Vyhlášení směnitelnosti rublu nelze očekávat. Zbývá alternativa samostatného postupu čs. ekonomiky a čs.měny ke směnitelnosti. Směnitelnost měny malé vyspělé země s podmínkami pro otevřený model, orientující se na intenzivní formy hospodářského rozvoje a růstu, uvádí do přímé vazby hodnotové a cenové relace uvnitř dané ekonomiky s relacemi ve světovém hospodářství. Směnitelná měna překonává bariéru, kterou tvoří národní hranice, a integruje ekonomiku do světového hospodářství v protikladu se současným stavem i stavem, který jsme měli před začátky ekonomické reformy; tehdy bylo jedním z  principů vydělení ekonomiky od hodnotových relací a parametrů ve světovém hospodářství. Postup ke směnitelnosti koruny se nemůže vyhnout přizpůsobování a ovlivňování vývoje vnitřních veličin – důchodů, produktivity, cen, mezd atd. K tomu je třeba realizovat racionální kritéria (vnitřní cenové relace a jednotný reálný kurz měny), odstraňovat ochranářství, využít existujících rezerv a možností zefektivnění zahraničního obchodu (vytvářením prostoru a podmínek pro podniky k přizpůsobování vývozu podle kritérií světového trhu), získat zahraniční půjčku a využít ji jednak prostřednictvím banky pro zájemce z podnikové sféry na dovoz techniky k uskutečňování transformace výrobní struktury (na základě úvěrových podmínek), jednak jako devizovou rezervu pro krytí poklesu vývozu při likvidaci neefektivních položek; orientovat hospodářskou politiku na rovnovážný vývoj otevřené ekonomiky, to znamená realizovat a ekonomickými nástroji regulovat vývoj tempa a struktury růstu, cenové hladiny, celkové peněžní poptávky v relaci k disponibilní nabídce, vývoj mezd atd. z hlediska směnitelnosti měny“(s.633-639).

V ústavě jsme měli vedoucí úlohu komunistické strany i to,že jsme součástí světové socialistické soustavy (čl. 1 Ústavy z r.1960, ods.3: Československá socialistická republika náleží k světové socialistické soustavě). ale také nic nebylo o tom, kdo schvaluje pobyt cizích vojsk a kdo je zve. A pokud v té ústavě bylo, že jsme součástí světové socialistické soustavy, pak vojska spřátelených států nešlo brát jako cizí vojska. Pokud náležíte k nějaké rodině, tak to znamená, že rozhoduje rodina a ne vy. ČSSR sama sebe definovala jako člen té rodiny, tedy světové socialistické soustavy, takže se sama rozhodla, že musí žít podle pravidel, která mu ti ostatní nalínkují.

Ti Sověti a jejich místní přisluhovači nebyli až zase tak velkými sklerotiky, že by po maďarských událostech v r.1956 tu ústavu nesepsali tak, aby byla  vylučovala vstup těch bratrských armád na naše území? Dokonce i ten připravovaný scénář vstupu vojsk byl evidentně inspirován Maďarskem.

Z tohoto pohledu se odehrála velice zajímavá diskuse v tehdejším Národním shromáždění 22. Srpna 1968 (dále viz viz http://www.psp.cz/eknih/1964ns/stenprot/026schuz/kniha/s026106.htm), kde v rozporu s výše uvedenými výroky nejvyšších ústavních činitelů Národní shromáždění ČSSR, řádně zvolené čs. lidem jako nejvyšší orgán státní moci suverénního státu prohlásilo, že žádný ústavní orgán nebyl zmocněn k jednání, ani nedal souhlas, ani nepozval okupační jednotky pěti států Varšavské smlouvy.

K tomuto bodu bylo dále sděleno, že sovětský velvyslanec Červoněnko vznesl při své návštěvě vlády následující požadavky: jaké dáme záruky, když splní naše požadavky, např. uvolnit Dubčeka a další. Žádal záruky toho, že u nás nebude rušen socialistický vývoj, neboť za tím účelem sem přišli, aby sem přišli dříve než Američané, že je to záchrana naší země z nepřátelské invaze a že máme být vděčni, že nás zachránili od americké okupace. Řekl dále, že jsou si vědomi toho, že SSSR ztratil svou prestiž na 10 let, avšak i za tuto cenu naší ochranu změní jen tehdy, když z naší strany budou dány dostatečné záruky.

Byl vstup vojsk v noci z 20. na 21. srpen  1968 předvídatelnou událostí?

V r. 1958, přesně deset let před vojenským zásahem „rodiny socialistických byla opublikována stať, podle níž „... budování socialismu ... stává se od samého počátku nejen národní záležitostí pracujících mas dané socialistické země, ale především mezinárodní záležitostí, neboť budování socialismu v každé jednotlivé zemi představuje součást vítězného boje mezinárodního proletariátu proti mezinárodní buržoasii." (Proti revisionismu v některých otázkách výstavby socialistického hospodářství. Politická ekonomie, 1958, r.VI, č.9, s.746-758). Autorství doktriny omezené suverenity rozhodně nepatří Brežněvovi.

Na konferenci „Přechodné období od kapitalismu k socialismu v NDR" v r.1955 v  hlavním referátu Fred Oelssner uvedl, že v NDR nová státní moc nevznikla jako důsledek lidově demokratické revoluce, nýbrž byla zřízena shora, sovětskou vojenskou správou. Za pomoci této státní moci se dělnické třídě podařilo vytvořit novou organizační jednotu, upevnit svazek s pracujícími rolníky a sjednotit kolem sebe všechny demokratické síly. Státní moc za pomoci širokých mas provedla revoluční změny, které v první etapě plnily úkoly buržoasně demokratické revoluce a v druhé etapě (od r. 1949 -1950) plnily úkoly socialistické revoluce (viz Kaigl,Politická ekonomie 1955).

Praktické zkušenosti z budování NDR, předtím též asi z obsazení pobaltských zemí, ukázaly, že instituce sovětského typu lze vyvážet nebo alespoň ochránit jejich fungování všude tam, kam vkročí noha vojáka, chránícího zájmy Sovětského svazu. Určitá část společnosti vždy bude kolaborovat, i když jedna špatná zkušenost již byla udělána ve Finsku, kde autorita loutkové vlády „sahala jen tak daleko, kam až postoupilo sovětské vojsko" (Laski,1948, s.57)

Historikové mají možná pravdu, když říkají, že v Jaltě se nic nerozhodlo. Ono už bylo rozhodnuto před Jaltou v prosinci 1943, na setkání ministrů zahraničních věcí v Moskvě, kde bylo přijato Prohlášení čtyř národů o všeobecné bezpečnosti, tj. USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Činy, podepsané v Moskvě 30. října 1943 ministry zahraničních věcí, v němž vlády výše uvedených států zavázaly, že „po skončení nepřátelství nebudou používat svých vojenských sil na území druhých států, vyjímajíc k účelům, stanovených v tomto prohlášení a po společné dohodě.“ („That after the termination of hostilities they will not employ their military forces within the territories of other states except for the purposes envisaged in this declaration and after joint consultation.“) Viz  http://avalon.law.yale.edu/wwii/moscow.asp

K této deklaraci se připojila později Francie a toto prohlášení pěti velmocí stalo se až do přijetí Charty dokumentem, podle něhož se řídila nově založená OSN. Jinými slovy Prohlášení říkalo, že do skončení druhé světové války mohou státy podle svých možností umísťovat své vojenské síly podle svých možností. Jalta představovala ústup Stalina z původních pozic, které díky americké administrativě  dosáhl v rámci Prohlášení pěti ministrů zahraničních věcí v Moskvě v říjnu 1943 přijetím zásady čí noha vojáka,kam vstoupí, toho království. Přijetí této zásady přenechávalo Stalinovi celou východní a střední Evropu bez jakýchkoliv dalších podmínek. Rozdělení Německa a Rakouska na jednotlivé okupační zóny a podmínka svobodných voleb v Polsku představují tak jednoznačně důkaz mírumilovnosti Stalina ve vztahu k Západu, kdy ustoupil více než musel jako projev své dobré vůle.

Podle Lippmanna Waltera: Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. (Předmluva ke studii „U.S.War Aims“ (tvořící  druhou část českého  překladu) byla napsána v květnu 1944) „zbývají ovšem ještě jiné státy, malé sice, ale důležité, které stojí již mimo atlantickou  soustavu. Jsou to na Československo, Polsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko. Jugoslávie, Maďarsko a Rakousko. Tyto státy mají strategické svazky s Ruskem.“ (s.174) "Hranice ruské oblasti nejsou jasně určeny, ale jistě se táhnou od Prahy do Vladivostoku ...R. 1938 již na Rakousku a Československu ukázalo, že západní mocnosti nemohou chránit evropskou východní oblast.“(s.179) „Zdali nebude  třetí světová válka, bude záviset  na tom, zůstanou-li Rusové ve své sféře a atlantické státy rovněž v své sféře a dohodnou-li se na své politice proti Německu a Japonsku.“ (s.180) USA „měly by uznat pevnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na na západ od Sovětského svazu. “(s.228)

„Ve světě se tvoří jiná oblastní seskupení, z nichž nejdůležitější je ono, jehož jádrem je Sovětský svaz. Vztahy atlantické pospolitosti k této soustavě, kterou budu nazývat ruskou oblastí, rozhodnou o výsledku války jak v Evropě, tak i v Asii a o úpravě v budoucnu, pokud dnes můžeme dohlédnout. Hranice ruské oblasti nejsou jasně určeny, ale jistě se táhnou od Prahy do Vladivostoku, od východní Evropy ke břehům východní Asie, a jejím srdcem je Sovětský svaz…. Znovu pak se r. 1938 již na Rakousku a Československu ukázalo, že západní mocnosti nemohou chránit evropskou východní oblast. R. 1941 bylo Rusko opět  po druhé ve dvaceti pěti letech přepadeno Německem. Ať odhadujeme sebevýše pomoc, kterou Britannie a Spojené státy poskytly Rusku, je nesporné, že vypuzení Němců z půdy ruské, polské, československé, rumunské, finské a bulharské závisí převážně na Rudé armádě a na úsilí ruského národa. Je tedy jasné, že Rusko žije a závisí na strategické bezpečnosti, která je oddělena od atlantických mocností.“(s.179)

„Zdali nebude v tomto století ještě třetí světová válka, bude záviset  na tom, zůstanou-li Rusové ve své sféře a atlantické státy rovněž v své sféře a dohodnou-li se na své politice proti Německu a Japonsku.“ (s.180)

USA „měly by uznat pevnou a vhodnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na východ od Německa a na západ od Sovětského svazu. Měly by dále z důvodů uvedených v předešlé kapitole tlumočit sovětské vládě svůj názor, že spolupráce ve všeobecné světové organisaci bude opravdová a svobodná nebo omezená a pochybná podle toho, jak členské státy a zvláště ty nejmocnější budou dodržovat doma ony demokratické svobody, .o nichž si přejí, aby vzkvétaly za hranicemi.“(s.228)

Závěr

Je tedy zřejmé, že podle představy tehdy velmi vlivného amerického publicisty W. Lippmanna mohl Sovětský Svaz a jeho představitelé ve své sféře vlivu utvářet politické systému dle vlastního vkusu, případně posuzovat, zda se vývoj v dané oblasti pohybuje v souladu s jejich viděním světa a přijímat „všechna opatření, která považovali za správné“.  Proto tehdy ministr zahraničních věcí ČSSR Jiří Hájek na zasedání OSN na konci srpna 1968 s úžasem pozorovat, jak gratulují američtí diplomaté svým sovětským kolegům k perfektně provedenému zákroku. Ukázal jsem, že to mohl předvídat. Lze tedy vytknout jak lidu Československa, tak i jeho řádně zvoleným zástupcům v Národním shromáždění, tak politikům, že nerespektovali tyto hranice svých možností.

Zajímalo by mě, zda v OSN odehrála podobná scéna v obráceném gardu recipročně při záchraně kapitalismu na Grenadě o nějakých deset let později. A zdali ústavní pořádek Grenady něco takového umožnil. Je ovšem otázkou, do jaké míry brali do úvahy všichni tito rozesmátí diplomaté, a nejenom oni, zásadu, že s bodáky lze všechno dělat, jenom na nich nelze sedět.

Poznámka po roce 21.8.212, v knize Jozefa Banáše Zastavte Dubčeka [Knižní klub 2011]  je ten rozhovor Dubčeka s Brežněvem citován celý, samozřejmě i se závěrečnou odpovědí Brežněva, že tedy vskutku udělá, co uzná za vhodné. Ještě tentýž den Brežněv dal pokyn k závěrečné přípravě sovětských vojsk ke vstupu do Československa.