Co bude po Lukašenkovi?

Nezdařený pokus o třetí cestu

Od začátku protestů bylo údajně zatčeno více než 30 tisíc lidí a mnoho opozičních aktivistů ve strachu z represí raději opustilo zemi. Lukašenko v posledních letech lavíroval mezi Bruselem a Moskvou a pokoušel se o jakousi politiku „třetí cesty“ ve stylu Hnutí nezúčastněných v domnění, že bude z této pozice profitovat jako Titova Jugoslávie v éře studené války. Jakmile mu začalo téct do bot a Západ podpořil opozici, tak se rychle vrátil pod ochranu ruského medvěda. Minsk si vzhledem ke své ekonomické a energetické závislosti na Moskvě nemůže dovolit příliš samostatnou zahraniční politiku. A Lukašenko vládnoucí jako středoasijský despota nemůže od západních demokracií očekávat, že ho budou respektovat a jednat s ním jako s rovnocenným partnerem jenom proto, že neuznal anexi Krymu a během ukrajinské krize vystupoval v roli mediátora.

Divoká 90. léta

Problém je, že během své čtvrt století dlouhé diktatury Lukašenko nedovolil, aby na politické scéně vyrostly výrazné osobnosti a opozici tak vede „žena v domácnosti“ bez jakýchkoliv zkušeností, která působí značně amatérským dojmem. Zejména starší generace a venkov se proto obává, že by se země po jeho odchodu mohla propadnout do chaosu a rozvratu z počátku devadesátých let. Tranzice ze sovětské centrálně plánované ekonomiky na tržní skončila fiaskem a tři roky po vyhlášení nezávislosti se pod úrovní životního minima ocitlo 60 % obyvatel. Bělorusko na tom bylo stejně špatně jako Ukrajina nebo Jelcinovo Rusko. Tehdy se na scéně objevil Lukašenko, kterému se podařilo částečným návratem k sovětskému modelu řízení dostat ekonomiku z hluboké krize zastavením privatizace, čímž zabránil tunelování státního majetku a v rukou státu udržel většinu podniků. Státní intervencionismus a etatismus přinesl své plody o tři roky později, kdy došlo k měnové a ekonomické stabilizaci. Byla zavedena pracovní povinnost a nezaměstnanost minimalizována. Nový začátek symbolizovala i změna státní vlajky, kdy historickou bílo-červeno-bílou nahradila červeno-zelená ze sovětské ery. Zatímco Bělorusko zažívalo koncem 90. let hospodářský růst a prosperitu, sousední Ukrajina dále stagnovala. 

Na Západ nebo na Východ?

Je pochopitelné, že po 26 letech vlády jsou lidé z Lukašenka unavení a touží po změně – zejména mladí, kteří jiného prezidenta nezažili. Chtějí svobodu a životní úroveň jako na Západě, odmítají postsovětský marasmus. EU však vnímá případnou změnu režimu v Bělorusku jen jako další příležitost ke geopolitickému oslabení Ruska. Velmi aktivní jsou v tomto směru zejména silně rusofóbní pobaltské republiky a Polsko, kterým se nelíbí rusko-běloruský integrační projekt. Bělorusko však není Ukrajina – nejen ekonomické, ale i kulturní a historické vazby na Rusko jsou příliš silné. Žádná nová vláda si nedovolí úplné zpřetrhání vztahů s Moskvou (podobné to je v Srbsku) a pro EU by bylo dotování běloruské ekonomiky příliš nákladné. Panují také obavy z ukrajinského scénáře, kde již proběhlo několik revolucí, vystřídala se řada prezidentů, avšak životní úroveň je stále nízká, korupce bují a světlé zítřky jsou v nedohlednu.   

Závěr

Lukašenko dříve či později skončí. Pokud převezme moc prozápadní vláda, usilující o vstup do EU, půjde o běh na velmi dlouhou trať. Vstup do NATO se jeví zcela nereálný. Bělorusko by tak dlouhodobě mohlo plnit roli nárazníkového státu mezi EU/NATO a Ruskem. V. Putin sice z Lukašenka není příliš nadšený, ale bude nad ním držet ochrannou ruku – ač býval nespolehlivý, stále je to spojenec. Jakákoliv jiná vláda by byla vůči Kremlu méně loajální. Lukašenko je nyní pod tlakem ulice a v pozici, kdy mu nezbývá nic jiného, než se poslušně přimknout k Moskvě a nedělat problémy. Koketování se Západem z jeho strany skončilo a tato situace Putinovi zcela vyhovuje.