Jan Urbach: Dá Kyjev šanci míru?

Ukrajina
16.2.2015 11:10
Málokdo si už vzpomene, že před rokem, ve dnech 20. a 21. února 1914, jednali v Kyjevě ministři zahraničních věcí Laurent Fabius, Frank-Walter Steinmeier a Radoslav Sikorski. Výsledkem byla dohoda mezi opozicí a administrativou prezidenta Viktora Janukovyče. Zásadní ústupky vlády měly vést k uklidnění tehdy panující situace. Hodinu po jejím podpisu byla však ostřelována prezidentská kolona a druhý den ozbrojené bandy zahájily v ulicích Kyjeva poslední etapu puče. Také s připomenutím si těchto událostí je třeba nahlížet na dnešní perspektivu míru na Ukrajině, když hlavní i v pozadí stojící protagonisté tehdejšího puče dnes Ukrajině vládnou.

Kdo si také dnes připomíná, jak se konflikt Kyjeva s východními částmi Ukrajiny rozhořel a přerostl v občanskou válku? A kdo volá k odpovědnosti ty z pučistické moci, kteří ji nesou? Počáteční pokojné demonstrace na východě země, které vyjadřovaly nesouhlas s pučistickými praktikami a také s projevy z temné minulosti vyhřezlého ukrajinského nacionalismu, projevů neonacismu byly zcela legitimním vyjádřením postoje. Rozbuškou občanské války se stal krok nových vládců, kteří pětině obyvatelstva vzali jejich jazyk a z ukrajinštiny udělali jediný státní jazyk. Nemluvě o přilévání oleje do ohně vypínáním ruskojazyčných televizních programů, detailu jen potvrzujícím intence nových vládců.

Škoda, že tenkrát od lidí z Bruselu - José Barrosa, Catherine Ashtonové nebo Štefana Füleho - nezaznělo přátelské varování. Dohoda garantovaná ministry zahraničních věcí třech států unie, tak flagrantně porušená pučisty, jakoby ani neexistovala. Nijak ani nevarovalo zrušení jazykového zákona, který dával postavení druhého jazyka tam, kde ho používalo více než deset procent lidí. Přitom práva národnostních menšin jsou agendou, kterou v Bruselu vcelku ostře sledují. Po Ukrajině je možné ale říct - jak kde. Jakoby i do evropské politiky vstoupilo známé americké rčení, že „je to sice čubčí syn, ale je náš“.

Unie s Ukrajinou nakonec asociační dohodu podepsala. Její náklady nyní jdou do miliard, zatímco exekutivě Janukovyče bylo pro zajištění přechodu na unijní vazby nabízeno necelých dvě stě milionů. Mnozí si dokonce myslí, že tato směšná částka měla Janukovyčovi zabránit v podpisu dohody a dovést Ukrajinu ke změně vlády, dosadit do jejího čela povolné loutky Západu. Vyhrocování situace konečně sloužily i apely na propuštění odsouzené Julije Tymošenkové. Zase platí – sice kradla, bude třeba krást opět a i z naší pomoci, ale je naše.

Je také až s podivem, že si nikdo nevšímal vzrůstajících projevů neonacismu a mnoho západních politiků si v Kyjevě v poklidu podávalo ruku s lidmi jako Oleh Tjahnybok, vůdce neonacistické strany Svoboda, jíž vlajky postupně na Majdanu vystřídaly unijní modré s hvězdami. Jen německý politik a bývalý člen Evropské komise, komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen postřehl pravý stav věcí, když prohlásil: „Poprvé v tomto století skuteční fašisté z masa a kostí sedí ve vládě“. Kdyby alespoň jemu naslouchala Angela Merkelová, možná se věci mohly vyvíjet jinak.

Místo toho je tady dnes seznam tisíců mrtvých, zničený Donbas, sestřelené civilní letadlo malajských aerolinek, více než čtyři desítky povražděných v Oděse, masové hroby na místech opuštěných bataliony s příslušníky fotografujícími se pod vlajkami s hákovým křížem.

Jednání v Minsku a přijetí nových protokolů dává jistou naději na ukončení konfliktu. Je to ovšem jen naděje, která se může velmi rychle rozplynout . Bohužel, signály k takovým obavám se objevují jen desítky hodin po jejich podepsání. Kyjevské handrkování o stažení těžké techniky je jedním z nich, byť vyjádření, že my začneme, ale prví začněte vy, je jako z Našich furiantů. Horší je, že kyjevská vláda již zřejmě nemá žádnou kontrolu nad bataliony Pravého sektoru. Führer těchto neonacistů Dmytro Jaroš již prohlásil, že minské protokoly neuznává a jeho bandy budou bojovat i nadále. V posledních dnech k nim údajně dokonce dezertovali i vojáci a některé jednotky z pravidelné ukrajinské armády. Zřejmě nadále chtějí bojovat za führera a Ukrajinu bez „moskalů“.

Možná již dnes je někde připraveno komuniké, které obviní představitele Doněcké a Luhanské lidové republiky z porušení dojednaného. K zodpovědnosti bude voláno Rusko a jmenovitě prezident Putin. Vzhledem k tomu, jak to bylo nejen před rokem s dohodou uzavřenou před kyjevským pučem, jsou ale právě kyjevští tím méně důvěryhodným. Navzdory tomu, co se nám bude snažit tvrdit třeba Česká televize. S ní se to ostatně má jako s těmi kyjevskými. Zkušenosti dělají své,


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Pane Urbachu, je to velmi kvalitní článek, který nejdříve rekapituluje celou tu tragickou událost, do které to dospělo. Děkuji. 

Chci to jen doplnit o dvě věci, které znám z vlastní zkušenosti. Ta první spočívá v tom, že v blízkém příbuzenstvu mám dva mladé lidi - kteří pracují na poli umění (nechci to blíže specifikovat, ale na to vše mám jejich svědectví včetně fotografií). Tito moji příbuzní patřili před rokem (těsně než došlo ke krveprolití na Majdanu) mezi celou řadu umělců, kteří - placeni "Člověkem v tísni" - vystupovali na Ukrajině i na Majdanu samotném. Jejich úkolem bylo, aby tam přitáhli co nejvíce Ukrajinců, kteří si jistě rádi zcela zdarma například poslechli dobrou muziku atd. atd. Dobrou náladu tam šířil také jakýsi SchwaNzenberg, který (jak se vyjádřil) se cítí zklamán, že nastalo příměří. Můj první závěr: nedivím se, že ti moji příbuzní nezveřejňují ve výčtu svých vystoupení na svých webových stránkách,  ona loňská v Kyjevě. Vývoz revoluce za pomoci koncertů... Z prostředků na charitu?

Ta druhá věc pramení z čistě osobních poznatků. Čtyři roky poté, co jsme začali obchodovat s Ruskem, jsme další s.r.o. vytvořili na Ukrajině. Je to velká země. V Haliči jsem nebyl, v Kyjevě či Charkově však mnohokrát. Zdržuji s tím jen proto, abych ze zkušeností z rodin našich ukrajinských přátel poznal, že pojem rodina je tam daleko širší než tady - kde možná lidé neznají ani všechny svoje bratrance. Můj druhý závěr spočívá v tom, že nevěřím, že by se na ty padlé zapomnělo dříve než za dvě generace (pokud vůbec někdy). Zkuste si představit, že bydlíte v české obci X a máte poslat svého syna střílet do české obce Y. A že tam přijde nedejbože o život.