Edwin Shawkur: Příběh Žida ...

Večer v lednu 1969 jsme z rádia slyšeli, že byl vyhlášen státní svátek a že v tento národní den budou školy zavřeny. My děti jsme radostně tančili a hráli hry. Po té opět v rádiu oznámili v noci v devět hodin, proč byl vyhlášen státní svátek. Ti, kdo byli ve vazbě a přiznali své zločiny, jak oznámili v rádiu, ti, kdo se v té temné noci přiznali ke svým zločinům, byli oběšeni na hlavním náměstí v Bagdádu. 9 ze 14 lidí, kteří byli oběšeni, byli Židé. Jejich jména byla čtena z reproduktorů. Ani jejich blízcí a příbuzní se s nimi nesměli naposledy ani rozloučit.

A tak zabíjení Židů za Saddama se stalo každodenním pravidlem. Můj otec pochopil, že jediným řešením pro nás je uniknout, utéct, odejít z Iráku. Dostat se do oblasti Kurdů žijících na severu Iráku. Můj otec věděl, že se tam nemůžeme dostat s našimi žlutými kartami normálním způsobem.

Doufali jsme, že se dostaneme do oblasti, kde jsou Kurdové, včas a že se s jejich pomocí dostaneme ven ze země a začneme nový život.

Náš příběh o útěku je příliš dlouhý na to, aby se dal za jednu noc vyprávět. Předem jsme rozdělili (roztrhali) naše žluté karty na polovinu a jednu polovinu poslali Kurdům v severní části Iráku (dnes se jmenuje oficiálně Kurdistán). Když jsme tam dorazili, musela se naše polovina shodovat s druhou polovinou karet. Tak se ujistili, že jsme to skutečně my a že naše tvrzení o tom, kdo jsme, je v pořádku. Můj otec chtěl mít jistotu, tak shromáždil nás a řekl; "Když vás chytí, nesdělujte, kdo je vaše rodina a nikdy nemluvte hebrejsky" tak nás přísně napomenul.

Bylo mi tehdy 16 let a mé sestry byly ve věku 14–11 let. Jednu noc jsme konečně vyrazili a potkali jsme se na dlouhé cestě s jinou židovskou rodinou, spojili jsme se a šli jsme společně dál beze slov. Dosáhli jsme bodu, který jsme měli dosáhnout o týdny později.

Přeskočím celý příběh a řeknu vám náš novější. Přijel malý náklaďák a 22 dalšími židy, všichni se museli k sobě přitisknout. Naše cesta i s řidičem měla překročit oblast Šingalu a pak překročit íránskou hranici (což je víc než 450 km). Vyrazili jsme, až když byla tmavá noc a všechna světla kamionu zhasla. Ba'athští vojáci režimu byli v celém regionu, ale jeli jsme tak rafinovaně, že si toho nevšimli. Jeli jsme autem přes hluboké propasti v údolí, horami, skálami a hlubokými údolími se ztlumenými světly.

Pak někdy řidič zabrzdil, stál na svazích jednoho z hlubokých údolí a pustil nás z auta. Vysvětlil nám, že by se měl vrátit dřív, než vyjde slunce. "Prosíme vás, řeknete nám, kde to jste… „Prosím, neopouštěj nás tady". Řidič nám s přátelským, milým hlasem řekl: „Nebojte se, teď vás někdo od nás přijde vyzvednout a odveze vás dál."

Řidič ke mně jedinému z 22 lidí přistoupil. Mně bylo 16 let a on byl jen o něco málo starší než já. Vzal mi pravou ruku mezi obě své ruce a řekl: „Jmenuji se MESUD BARZANI. Jsem synem Mustafy Barzani, chci, abys mi něco slíbil. Když lidem budete vyprávět tento příběh o útěku, řekněte, že my Kurdové od vás nic materiálního neočekáváme a že vám pomáháme a pomůžeme, aniž bychom požadovali jeden jediný cent, protože my Kurdové milujeme židovsky národ “, tak mi to řekl.

Dodržel jsem svůj slib. Toto není jen můj příběh. S pomocí těchto lidí bylo celkem 1900 Židů přivedeno přes tu nebezpečnou cestu, kde je vozil ten malý, starý náklaďák bez světla...

O 33 let později jsem byl v Bagdádu se skupinou amerických senátorů. Vedl jsem je. S touto skupinou jsme vycestovali do Nejefu, Bagdádu a mnoha dalších iráckých regionů. Jeden ze senátorů se ke mně obrátil a řekl: „Edwine, dnes v noci zůstaneme na zvláštním místě a to v domě prezidenta Massúda Barzaniho. A tak jsem neudržel a svůj příběh jsem vyprávěl tomuto senátorovi a on byl jím ohromen.

Další den vstoupil Mesud Barzani do místnosti, kde se společně s námi setkal se svým ministrem odpovědným za zahraniční věci. Schůzka trvala asi hodinu. Barzani vstal a oznámil, že má další schůzku a musí něco dohánět. Senátor vstal se slovy: "Máte možnost ušetřit pro nás ještě jednu minutu?" Barzani odpověděl "Rezervoval jsem si pro vás hodinu, musím jít." Senátor se otočil k Barzani a ukázal na mě: „Poznal jste ho?“ Barzani se na mě díval: "Ne, nevím, neznám ho." řekl. „Podívej se na něho, ale už jste se setkali."

Byl jsem si vědom, že musím hned vstát a celý příběh mu rychle připomenout. Řekl jsem mu: "Jsem Edwin Shawkur, jeden z posledních iráckých Židů." Můj anglický mluvčí začal překládat pro Barzaniho do kurdštiny, ale Barzani ještě nevěděl, jak bude příběh dál pokračovat.

"Já jsem tady na světě jen díky Kurdům" řekl jsem. Barzani pochopil, oč jde a opřel rukou o stůl vedle mě, jakoby v tu chvíli chtěl získat oporu, aby mohl udržet rovnováhu. Připomněl jsem mu onu noc na té temné horské silnici, kdy jsem se díval do očí řidiče, který vložil moji ruku mezi obě svoje ruce a řekl následující slova:

"Jsem MESUD BARZANI, syn MUSTAFA BARZANI."

Ve chvíli, kdy jsem řekl toto a to kurdsky, už ho ani ten stůl neudržel, padl na kolena a začal před námi plakat. Z mých očí i senátora i z očí Barzaniho padaly na naše tváře slzy.

Jednou dobu jsme se na sebe všichni dívali beze slz a beze slov a sdělili si mezi sebou: „Uvědomujeme si, že jsme přece lidé, že tu nejde ani o jazyk, ani o náboženství ale ani o etnicitu, ale o to, že jsme lidi.“

Edwin Shawkur

Překlad : Yekta Uzunoglu