Jan Vítek: Zbabělec

seriky
9.5.2020 10:05
STÁLI JSME V TROJSTUPU, BYLA NÁS HRSTKA, snad pětadvacet, samých mladých chlapců. Měli jsme pušky na ramenou, sumky na pásku se čtyřmi zásobníky po pěti nábojích. Pušku jsem zdědil po německém frajtrovi, když procházel Křemží a chtěl se dostat k Američanům, kteří už nebyli daleko. Zastavili se ve Chvalšinách, pár kilometrů od nás, neboť měli plné ruce práce se zajímáním Němců.

Frajtr mohl být jen o pár let starší než já, tvář měl vychrtlou, vypadal tak na padesátníka. Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, jak se střílí. Ukázal, jak mám dávat do pušky zásobník, přiložit ji k líci, pomalu tisknout spoušť. Mluvil bezbarvě, v jeho zapadlých očích se objevil záblesk soucitu.

Chlapečku, říkal jeho pohled, nevíš, co činíš. Pak mi podal ruku: „Alles gutes, mein junger Freund.”

Stáli jsme nastoupeni před školou, kam jsem chodil do obecné. Třídu jsme měli v přízemí a vládla v ní rezatá, pihatá učitelka Foltová. Měla mě ráda, já ji také, dobře jsem se učil, abych jí udělal radost. Na stěně ve třídě jsme měli neumělý obrázek, na němž byl policajt z první republiky, s černou helmou na hlavě. Měl rozpřažené ruce a popisek k obrázku zněl: Křižovatka v Praze. Pokaždé, když jsem se na něj díval,  vytanula mi na mysli otázka, zda se jednou podívám do Prahy. Praha – to slovo mi znělo vábivě jako dívčí volání. Nesmírně jsem toužil se dostat do Prahy.

Teď Praha volala o pomoc a mně se tam nechtělo. Měl jsem k tomu pádný důvod: nehodlal jsem umřít v sedmnácti letech. Taková pitomost, říkal jsem si, s dvaceti náboji nic nevytrhneme, jenom zbytečně poneseme kůži na trh. Ani pořádně zamířit neumím, nikdy jsem si nevystřelil ani jedinou ránu – co tam budu dělat?

Horečně jsem přemýšlel, jak se z té šlamastiky dostat, aniž bych vypadal jako zbabělec. Mohl bych cestou něco simulovat, jenže co? Třeba nějaký záchvat, ale jaký? Že já, blb, se nechal zatáhnout do takové maškarády. Pánové s červenými páskami Revoluční gardy na rukávech nás, kluky, posílají na jatka a sami zůstanou doma. Někteří z nich měli máslo na hlavě, doslova, neboť  šmelili s potravinami. Poznal jsem mezi nimi udavače, o kterém mi vykládal Tonda Tesař.  Říkal jsem mu Tesík, byl stejně starý jako já, ale do naší party nepatřil, protože byl napůl Němec. Jeho otec si vzal za ženu Němku, když sloužil v Sudetech jako četnický strážmistr.  Po okupaci Tesík a jeho mladší bratr Hans museli přestoupit do německé školy. Nechtěli tam jít, plakali, prosili, ale marně.  Podle říšského zákona byli po matce Němci. Z chlapců se stali vyděděnci. Stýkal jsem se s nimi jen já. S Tesíkem jsme si v lesíku na stráni nad křemežským potokem udělali orlí hnízdo, naše tajné doupě, stavěli jsme spolu modely letadel, a jednou jsme sbili z prken kajak, který pořád nabíral vodu, i když jsme spáry mezi prkny zalili asfaltem. Při sedánkách v našem orlím hnízdě mi Tesík řekl, že jeho matka, dostává udání od Čechů na jiné Čechy, že tenhle poslouchá Londýn, jiný zabil prase na černo, onen utekl z totálního nasazení a skrývá se doma na půdě. Některá udání, vhozená v noci do schránky, byla anonymní a paní Tesařová je po přečtení spálila. Ale byli práskači, kteří za ní přišli osobně a jejich udání  nemohla sprovodit ze světa, musela je postoupit německé policii, protože se bála, že kdyby tak neučinila, „diese Tchechen” půjdou na Sicherheitsdienst a udají také jí. Ale pokaždé  poslala Tesíka, aby ohrožené lidi varoval, že k nim přijde policejní razie a co bude hledat. Když mi o tom Tesík vykládal, poprvé v životě jsem si uvědomil, ze svět není černobílý, že i v tom nejhorším režimu jsou dobří lidé, a že dobro a zlo se vyskytují v jakési zvracené symbióze. „Nikdy neházej všechny lidi do stejného pytle,” říkávala matka.

Ozval se výstřel. Suché prásknutí bičem. Vzápětí následovala dlouhá dávka ze samopalu.

„Jde to od Kletě,” řekl někdo s nejistotou v hlase.

Přiběhl Mičan, který měl dalekohled, a zadýchaně hlásil, že na spojovací cestě mezi Krásetínem a Chlumem jedou dva obrněné transportéry.

          „Asi zabloudili a hledají nejkratší cestu k Američanům,” usoudil náš samozvaný velitel, který to na vojně dotáhl na četaře.

„Chlumáci to šeredně slíznou,” usoudil jiný dobrovolník. Znal jsem ho jen od vidění. Vlastně jsem pořádně neznal nikoho z téhle hrstky bojovníků. Pět let na gymnáziu v Budějovicích zpřetrhalo dětské vztahy a zamlžilo vzpomínky. Z naší party tu nebyl nikdo, jenom já jsem byl ten blb, co přišel. Po mužích s červenými páskami, budoucích hrdinech povstání, se slehla zem.

„Vykašleme se na Chlum,” rozhodl velitel, na jehož pivním pupku se houpalo černé kožené pouzdro s pistolí.

„Co blbneš,” ozval se někdo. „Já jsem z Chlumu a Karel taky. Musíme něco udělat...”

„My jdeme na Prahu,“ přerušil ho velitel. „Praha volá!”

Jeden po druhém jsme lezli na korbu ukořistěného německého nákladního auta. Byl jsem poslední, protože jsem si promýšlel způsob, jak bych uklouzl, spadl a předstíral, že jsem si zlomil kotník. 

Velitel mne zezadu postrčil rukama.

„Hni sebou!” zařval, „lezeš jako šváb.”

V jedné ruce jsem měl pušku, druhou jsem svíral postranici náklaďáku. Co v něm už odvezli lidiček na jatka, blesklo mi hlavou, a teď jsem na řadě já.

Teskně jsem pohlédl na Kleť... bude tady, až já už nebudu... Na trámu na rozhledně jsem vyřezal nožem srdce a v něm písmena B+J.  To mě také přetrvá.

Pak jsem pohledem sklouzl ke křemežské faře... vidím a slyším pátera Hrubeše, jak mě zkouší z německých slovíček. Když jsem byl v kvartě, dostal jsem o pololetí čtyřku z německého jazyka a hrozilo mi vyloučení z gymnázia, jestliže se nezlepším. Matka uprosila pátera Hrubeše, aby mi pomohl. „Jak se řekne otec?” zkoušel mne. „Das Vater,” hlesl jsem. Přiletěla facka jako blesk. „Der Vater...der! Opakuj to desetkrát!” Páter Hrubeš měl vyučovací metodu velice prostou, leč účinnou. Za tři měsíce mne vyfackoval na jedničku. A dal mi klíč k bráně jazyků do celého života.

Lípy u kostela ještě nerozkvetly, ale bylo mi, jako bych cítil jejich omamnou vůni a na rtech Blaženčino políbení, první , nezapomenutelné a neopakovatelné. Najednou mne přepadla lítost nad sebou samým, nad zmarněnými nadějemi a nenaplněnými láskami, taková velká sebelítost, že jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel.

Řidič otočil startovacím klíčkem, motor škytl a utichl. Pocítil jsem tetelivé zachvění, že auto je kaput. Ale na druhý pokus se z výfuku vyvalil hustý, černý dým a motor zabral. Teď už nezbývá než abych simuloval nějaký záchvat. Kdybych měl kousek mýdla, mohl bych jim sehrát epileptika plácajícího se na zem s bílou pěnou na rtech. Musím vymyslet něco jiného, budu na to mít skoro tři hodiny, než se dokodrcáme do Prahy. To by bylo, abych něco nevymyslel!

 V tom ze školy vyběhl Benda.

„V Praze jsou Rusové,” křičel už z dálky, „povstání zvítězilo!”

Všechna starost a tíže ze mne spadly. Ve spáncích se mi rozbušily dva perlíky. Z pocitu vykoupení mi narostla křídla a na nich jsem se vznášel stále výš a výš až na samý vrchol blaha a štěstí.

Seskočil jsem s korby první.

„Hurá,” křičel jsem jásavým hlasem na oslavu života, nádherného a jedinečného, který mi otvíral svoji náruč.

 

     Bylo to naposledy, kdy jsme byli všichni pospolu. Tehdy však jsme nevěděli, že brzy se rozprchneme, jako když do vrabců střelí, aniž  jsme měli sebemenší potuchu, že naše obrovské naděje krátce na to pohasnou naráz a navždy. V té blažené nevědomosti jsme byli bezstarostní, bláhoví a šťastní.

 

 

 

 

 

 

 

jan-vitek
Jan Vítek je komentátor a spisovatel. Jeho poslední román PAST je k dostání na Amazonu.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antonin vaclav

Neberu Vám Váš pohled v té době a fakta které jste uvedl. Ale z vašeho vyjádření vysvítá, že pražské povstání bylo zbytečné s následkem jak říkáte lidských jatek. Tím posouváte odpor proti tehdejším vládcům jako byl atentát na Heidricha, partyzánský boj, Pražské povstání do záporné roviny. Více se k Vám nebudu vyjadřovat.

jan-vitek

 Bylo mi tehdy sedmnáct a bylo to tak.

antonin vaclav

Vyjádřete se k věci a nedělejte ze sebe Novotného!

Lubodoc

Kdybyste raději držel hubu pane antoníne

antonin vaclav

Bylo nás pětadvacet

V úvodu napsal o instruktáži střelby a frajtra se zapadlýma očima nechal zestárnout.

Pak nám autor povyprávěl bajku o hodné německé policejní rodině a obci plné udavačů. K tomu přidal bojácného kluka od maminky s myšlenkama vzít do zaječích. 

Vopral řvoucího velitele s pupkem který ho tlačil na vůz. Jako vsuvku ještě vyfackoval hocha farářem a připojil lásku u kostelních lip. V závěru nechal bojovníka pokrytecky křičet "hurá".

Autor nějak neuvedl jak se ten mládenec dostal do toho výběru obránců.