Lubomír Man: Je hanba, že stojíme na straně zla a lži

ukrajina
10.8.2014 16:32
Hanba o to větší, že jsme – anebo si to už jen říkáme, že jsme? - národem Jana Husa a T.G. Masaryka. Mravních autorit, uznávaných na celém světě. A hanba o to hlubší, že ji neprožíváme poprvé. Vzpomínáte na balkánskou krizi v devadesátých letech minulého století? Na tzv. humanitární bombardování Bělehradu? Na tichý hukot – téměř jen šumění – bombardérů NATO, brázdících se souhlasem naší vlády vzdušné moře převysoko nad našimi hlavami s nákladem stovek a tisíců tun bomb, určených na nápravu jiných hlav - hlav našich někdejších bratrů Srbů? Jediných na celém světě, kteří se dvakrát srotili na největším bělehradském náměstí Republiky, aby na něm vyjádřili svůj protest proti bezpráví, které se na nás – na Češích a Slovácích – tehdejší zkoncentrované světové zlo dopouštělo?

Poprvé v roce 1938 v době mnichovského diktátu a podruhé v roce 1968 po srpnové invazi republiky vojsk Varšavské smlouvy. S rozdychtěnou vděčností, že aspoň v jediném koutu světa se nám dostalo zastání, jsme s hrudí, na chvíli zbavenou tísně do téhle chvíle nepoznané, volali osvobozeně a šťastně „bratři Srbové jdou s námi!“, a v tom okamžiku v nás plápolal plamen vděku slibující, že Srbům jejich pomoc jednou stonásobně oplatíme, byť by nás to mělo stát cokoli.

Jenže pak, po pár desítkách let v průběhu devadesátých let minulého století, když se světové zkoncentrované zlo od hlav našich přeneslo na hlavy Srbů, otáčejících se nyní v jejich vlastní nouzi zase po nás s mlčenlivou otázkou, zda „když oni tehdy nám, zda my teď na oplátku též jim?“

S   bolestným zklamáním v očích spatřili už vůbec ne své dřívější bratry Čechy a Slováky, ale morální ubožáky, obracející se k nim zahanbeně zády a pokřikující dokonce už ani ne k nim, ale k svému špatnému svědomí tuposti o tom, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i v NATO a je tedy naší povinností se podle toho chovat“ a tak dále a tak dále, a  přitom s každým z těch výkřiků propadající se hlouběji a hlouběji do morální žumpy, jíž hloubka byla náhle naprosto  nezměřitelná.

To byl náš první morální sešup, tak rázný, že se do dnešního dne nezarazil. Zase totiž dnes – okamžicích ukrajinské krize – vidíme zcela jasně, kde je právo a spravedlnost, ale je nám to ještě lhostejnější, než když se bombardoval Bělehrad a cizí žoldáci zatýkali legálně zvoleného jugoslávského prezidenta. A jako pověstné slovanské holubice znovu proměněné ve vlčí smečku, vyjeme na měsíc i do celého světa svoje naše zlé svědomí ohlušující slaboduchosti, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i NATO a je tedy naší povinností atd. atd.“, a ani se přitom už nečervenáme, už jsme se naučili žít s tím, že jsme mravně úchylní, vždyť takové je i celé stádo evropské i světové, tak proč bychom se zrovna my měli vydělovat? A tak též my uvalujeme na Rusko sankce, ale protože rozum a svědomí jednotlivce nelze tak lehce potlačit, jako rozum a svědomí davu, ptám se za ten dav své vlády i svého parlamentu: Za co vlastně ty své sankce - my Češi -  na Rusko uvalujeme?

Za to, že Washington vypravil na kyjevský Majdan svého nenávistí k Rusku pološíleného senátora McCaina, aby tam s pěti miliardami dolarů na dlani zařídil svržení legálně zvolené vlády i legálně zvoleného prezidenta? Či za to, že fašistické a banderovské bojůvky, McCainovými dolary uplacené, vtrhly následně do ukrajinského parlamentu, vyhnaly z něj všechny provládní poslance a zbytkem nechaly prohlasovat jak zánik vlády staré, legální, tak jmenování vlády nové, protiruštější, než byla vláda Hitlerova? Či za to, že obyvatelé Krymu odmítli se takto fašisticky najmenované vládě podřídit a téměř 90 procenty hlasů rozhodli o svém připojení k Rusku? Nebo snad  za to, že ukrajinská vláda celou svoji ozbrojenou moc vrhla proti svým neposlušným východním a jižním oblastem a nejtěžšími kanony a bombardéry masakruje své tamní spoluobčany jako cizí nepřátelské kmeny, protože právě tam, na jihu a východě Ukrajiny zamýšlí společně s NATO (a tedy i s námi), zřídit síť jaderných odpališť raket namířených na Rusko už z tak báječné blízkosti k matičce Rusi Moskvě, že se na to srdička všech nepřátel Ruska (a podle naší vlády tedy i srdíčka naše), směji jako pominutá? Tak to ty sankce i za tohle?

Zřejmě ano. Protože pak přijde už jen skutečně a zcela vážně naplánoaný první jaderný úder na Rusko ze všech směrů –  udělá to puf - do osvobozené Rusi a hlavně k jejím ropným a plynovým polím přihrcají vrtné soupravy Shell Oil a podobných organiací, a nespravedlnost, pocházející z toho, že Rusko má příliš mnoho surovinového bohatství, jak se vyjádřila Madlen Albrightová, dojde  konečně nápravy. A my pochopitelně budeme zase u toho, budeme výt dál to svoje, že „přece dnes už někam patříme atd.“, a budeme přitom i nadále vypadat jako lidé, ale lidmi ve skutečnosti už nebudeme.

lubomirman
Jsem spisovatel a publicista (Obrys Kmen, Outsidermedia, Nezakladnam, Halo noviny atd.)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

super.

schlimbach

Výborný článek pane Mane, ztotožňuji se se vším, co jste napsal.

antoninsebek

Jak zpíval K. Kryl: "... ne, nejsme na kolenou. Ryjeme držkou v zemi...."