Myš která řvala!

Ta dnešní komedie, už tak úsměvná není. Starosta jakési malé skoro zapomenuté městské části Prahy vyrazil se svou partou „lučišníků“ do boje s hrdinou druhé světové války. Nakonec slavně vyhrál. Pomník maršála bude odstraněn. Praha jeho zásluhou se stala pupkem světa. Novináři a státníci si podávají dveře na radnici… Východní Velmoc se otřásla strachem….  

Teď zase vážně. Maršál Ivan Š. Koněv (1897 – 1973 je nositel mnoha nejvyšších státních vyznamenáních USA, Británie, Francie….., ale i Československa. Na své vítězné cestě do Berlína osvobodil značnou část Evropy, osvobodil i Osvětim,  továrnu na smrt. Fotografie ze setkáni na Labi s americkou armádou obletěly svět. Pod jeho velením bojoval i 1. československý armádní sbor. V těchto dnech si také  připomeneme 75. výročí bojů na Dukle v Karpatech, ale i první osvobozená místa, maršál Koněv osvobodil zdrcující část Československa. V květnu 1945, vyslechl volání pražského rozhlasu s prosbou o pomoc. Jeho vojska cestou přes Krušné hory, vyrazila na pomoc bojující Praze. Jeho tanky hnaly před sebou téměř milionové německé seskupení „Mitte“ polního maršála Schörnera. Válka skončila před téměř 75 lety. Na území Československa leží 150 tisíc  rudoarmějců….   

Dějiny se opět začaly přebarvovat, mnohá obvinění, povětšinou zkreslená, někdy až úsměvně. Jako příklad lze uvést návštěvu I. Koněva  8. 5. 1968 u Ludvíka Svobody, krátce po jeho zvolení prezidentem ČSSR. Zde se zrodila ona „špionážní cesta “ k přípravě invaze. Maršál Koněv byl v té době již pět let v důchodu, tedy mimo službu. Z přípitku na Pražském hradě se vyrobila po 50 letech špionážní aféra, samotný I. Koněv byl přitom kritikem srpnové invaze, dokonce v roce 1971 nepřevzal vysoké vyznamenání udělené mu postokupační mocí. 

Mnohá místa Československu, ale i v Praze připomínají tyto květnové dny roku 1945. Dnes tato místa postupně mizí… Česká republika má být nejspíše očištěna od památek připomínající úlohu Sovětského svazu v boji s hitlerovským Německem.  V Budapešti, Vídni  i Berlíně je tomu naopak. Mohutné památníky připomínající zásluhy Rudé armády, nikdo neničí, žádní vandalové… Ve slavnostní dny jsou u nich věnce a květiny. Jiná kultura a také jiný respekt k dějinám.

Na Smíchově stál po desetiletí slavný tank. Památník osvobození Prahy. Chodili jsme kolem něj s úctou, stal se součástí naší historie, děti tank pohladily pohledem…. Již zde není. Překážel nové moci. V roce 1991 byl zneuctěn, přemalován a následně odstraněn. Kdo dnes ví, že velitel tanku T 34 č. 24  Gončarenko padl na Klárově, kde se tanky Rudé armády střetly s německou protitankovou obrněnou jednotkou. Byl jedním ze 700 padlých rudoarmějců v Praze a okolí, v poslední den války. Někde na Rusi za ním zůstala plačící matka, či jeho žena s dětmi  Máme zapomenout?    

Co bude dál? Ulice se jmény hrdinů přejmenovat? A potom knihovny? Díla ruských autorů vyřadit, spálit? Už to tak jistého času bylo.   

Přemysl Votava