Petr CHELČICKÝ a jeho Síť víry

obrazek
30.3.2015 15:01
Nevíme, kdy se narodil. Nevíme ani, kdy zemřel. Dokonce ani nevíme, jak se vlastně jmenoval. Napsal na padesát děl, všechna česky. Když upalovali mistra Jana Husa, mohl mít zhruba Kristova léta. Po celou dobu stál mimo hlavní proud událostí, neviditelný a přesto také „proti všem“. V úsilí národa o reformu náboženství a mravnost však stojí na předním místě. RTEP, PETR z Chelčic. Toto pojednání je k jeho poctě, u příležitosti jubilejního roku naší reformace a při příležitosti nadcházejících velikonočních svátků.

Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode    mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. (L5, 1-11)

Tak začíná Petrova Síť víry novozákonním příběhem o hlubině a spuštění sítě, když Ježíš povolával rybáře, aby šli za ním.

Živá víra užitečná

Hned zkraje své pozoruhodné knihy Petr považuje za potřebné zdůraznit, že slova apoštolova Ale na tvé slovo spustím sítě slouží tomu, „aby nás naučil pravému užitku v úsilí dobrých skutků, abychom se nepokoušeli síť pouštět k dílu duchovnímu, ale pouze ke slovům Ježišovým, neb jinak daremná práce bude“ (13). Petr tak nenechává čtenáře na pochybách, že nehodlá neužitečnými teologickými výklady tahat čtenáře za nos. Nejde mu totiž o teologický výklad, nejde mu o posílení nesnesitelného a všudypřítomného kolektivního „křesťanského“ ega demonstrovaného bratrovřažedným bojem, ale přesně naopak. Jde mu o živou víru jednotlivce. Jít ve víře za Ježíšem podle jeho příkladu, slov a skutků, je pro něj vším. Takovou víru Petr nazývá „užitečnou“ a chápe ji jako záchrannou síť, která ač „zedraná od velrybů“, může skrze ni a „má člověk vytažen býti z moře hlubokého tohoto světa a z jeho nepravosti“ (15). Petr podotýká, že to je ovšem věc každého jednoho z nás samostatně, když připomíná: „nedá-li se kto táhnúti tou sietí viery, nemuož vytažen býti“.

Církev zapletená v panství světská

Petr se vyrovnává s rozporem mezi dobrými důsledky následování Ježíšova příkladu a neblahou společenskou realitou tím, že odhaluje příčinu hlubokého společenského úpadku spočívajícího na propojení světské moci s římskou církví. Přivádí na světlo světa skrze svou kritickou analýzu historii toho, proč a jak k tomuto propojení došlo a jak „cierkev bohatěla, zapletši se v panství světské a rozmnoživši se široce v královstvie světská“ (74). Odhaluje příčiny problému, se kterým se budou české země potýkat po staletí, než dojde ke konci vlády bigotní římsko-katolické monarchie, problému, který ani post-komunistická republika nepřekonala dodnes.

 „Hloupá církev“ bláznivá pro Krista

Ve svém výkladu Petr dokazuje, že „prolhaná“ a „pyšná“ církev jen namluvila lidem, že takovou jí k tomu, aby hledali a našli Boha, potřebují. Obrací se svými myšlenkami k „prvotní hloupé“ křesťanské komunitě bez ornátů, oltářů a kostelů, která je „bláznivá pro Krista a zarmoucená“. To proto, aby jí dal do kontrastu s institucí římské církve „moudré v Kristu“, která „utěšená, zakvetla bohatstvím a chválú tohoto světa utěšená ohradila se mocí a obranú tohoto světa, aby za tiem v pokoji odpočívala, ano za ni meč pokušení snašie“ (39). Petr dobře chápe, že Ježíš neříká, aby jeho učedníci šli a založili církev jako instituci, která ho bude uctívat jako modlu pod nánosem „zvláštností svých zákonuov“, „Bohu i jeho zákonu odporných“(47), jejichž neblahým důsledkem je „lid nevědomý zákona božího a odešlý od něho;“ a tak „mnoho věkuov nevědí křesťané o zákonu božím nic“(54). Proto Petr trvá na prvotní hloupé víře, na Ježíšově zákonu lásky a jeho přikázání bratrské lásky, tedy tak, aby „rovností přistúpil jeden k druhému a miloval jeden druhého jako sám sebe, jeden druhého břímě nesl, a co každý chce od jiných, to aby jim činil“(47). Zákon lásky je pro něj dědictvím, zákonem neposkvrněným, který obrací duše.

Zákon lásky

Petr stojí pevně na tom, co od Ježíše přijal a je tak bytostně přesvědčen, že Ježíš „nic nežádá od člověka, jediné lásky a prostředkuov k ní“ (94). Staví se do role „mistra Protivy“, aby představil zřejmý důsledek tohoto zákona: „nenie pochybení, kdyby všecko lidské pokolenie zachovalo zákon nebo správu lásky, zbytečné anebo nepotřebné bylo by přidržiti se ciesařských a městských práv aneb zákonuov“(63). Petr dovozuje, že čím více se lidské pokolení vzdaluje od Boha a od jeho zákona lásky, tím více má zapotřebí, aby se těchto práv a zákonů přidržovalo a podpíralo se jimi. Petr však, jakkoliv ve své knize na velké ploše a velmi tvrdě kritizuje svévoli světské vlády a její nežádoucí propojení s římskou církví, světské zákony jako takové neodmítá, neboť mají svůj důvod: „Nebo nebylo-li by toho podpieranie tomu pokolení odešlému od Boha, padlo by tak v čas bezprávie, nemaje se na čem zastaviti. Padlo by jedno na druhé pomstú a zabilo by jedno druhé. A tak by se spolu zabíjeli, až by pokolenie lidské zahynulo. Protož tiem podpieraním nějak se kolébe a trvá podle prospěchu tělesných věcí“(64).

Současně však Petr nenechává čtenáře na pochybách, že k zajištění funkční humánní společnosti, která by vyhovovala všem lidem jako božím stvořením nejlépe, jen zákony lidské nepostačují. Bez zákona lásky v srdcích lidí a přikázání bratrské lásky řešení pro Petra možné není, jakkoliv si uvědomuje tvrdou společenskou realitu, tedy že „vydanie lidská přijal lid jakožto spravedlivá, za tiem zavrha zákon čtenie Kristova jako neužitečný“ (64).

Přikázání bratrské lásky

Svoje pochopení Ježíšova učení Petr demonstruje slovy, že „dobrý křesťan nesměl by pomysliti na jiné než na to, aby se všemi rovnost držal bratrskú, nemaje nižádného skutku, s nímž by pravú rovnost bratrskú držal s každým, jediné aby každého z nich miloval jako sám se“ (103). Trvá na tom, že všichni lidé „v rovnosti ustaveni jsú, aby se jedni nad druhé nepovyšovali nižádným nadutím pýchy“(103). Současně podrobuje nepříjemné kritice „lidi tukem prorostlé“, kteří odvolávajíce se na dědictví otců, považují lidské bytosti za svůj majetek: „Kto muož lidi kúpiti k takým bezprávím, aby je tak robil a trápil bezprávími jako dobytek, k zabití připravený, a tak se pásl rozkošně na jejich bolesti a tak jimi pyšně hrdal, psy ochotnějí maje než ty lidi kúpené, chlapaje jim, frceje, tepa, sázeje, šacuje, lově šacuňky? A psu svému dieš: „Myslivý, poď sem, lež tuto na polštáři!“ K tomu pak dodává: „Však ti lidé prvé jsú boží, nežs ty je kúpil. On je k sobě libosti stvořil, jakož jest chtěl, a váží sobě viece jednoho člověka nežli zbožie, což jeho celá země má“ (114).

Je tak nadevší pochybnost, že Petr jako dobrý křesťan, považuje lidský život za hodnotu o sobě, za nadřazenou hodnotu univerzální a nedotknutelnou. Petr chápe, že živé boží stvoření je součástí živého Boha a Bůh sám je jeho živou součástí. Toto pochopení dokazuje svým hlubokým přesvědčením o významu bratrské lásky v Ježíšově učení. Kdo hledí na druhého a nevidí v něm bratra sobě rovného, ničeho nepochopil.

Moc svévolná a vzteklá, která násilí za hřích nemá

Přikázání bratrské lásky nutně vede Petra k odmítnutí jakéhokoliv vraždění a násilí vůbec, a tak i ke kritice vládnoucí světské moci v jejím zabíjení a páchání násilí s motivem loupení za účelem získání majetkového prospěchu. Takovou moc Petr považuje za „svévolnou“, „odběhlou a od dobroty vzdálenou“, která „sviní nebo psa viece váží než člověka.“ Příčinu Petr spatřuje v „pýše a pohrdání stvořením sobě rovným“ a v tom „že ty moci u sebe nemají těch věcí za hřiech“(68). Taková moc, která se „z pýchy svádí s jinými o zboží, o světskou čest“, se projevuje tím, žekdyž „někdo sáhne jim na zboží, oni ihned válku o to zdvihnú spolu“, „a zajmúce lid jako stádo, i ženú je na boj, kdežto se dějí mordové, luopežové jedni druhých“ (68).

Ani zde tak Petrův text po bezmála 600 letech neztrácí nic ze své aktuálnosti a naléhavosti. Být pod takovou mocí označuje Petr jako nebezpečné, neboť skrze ni jsou lidé puzeni k činění zlého:

„A to ještě horšie jest, že k těm bojóm ženú křesťany, jenž z obú stranú mohú někteří dobří býti, majíce svědomie zabíjeti a lúpiti jiné. I puojde bratr na bratra, aby jemu bezprávie činil; jenž by měl z viery zaň umřieti, i jde jeho zabíjet i lúpit, připuzen jsa k tomu nešlechetnú mocí k tomu. A rozumu a milosti nemá s tolik, aby raději sám od pána umřel, než by takovú věc zlú učinil. Protož takové moci vzteklé jsú osídlo dobrým křesťanóm; v tom, což najhoršie zamyslé, k tomu pudie poddané, aby jich zlý zámysly skutečně dokonali“ (68).

Velmi zavedené časy

V první větě své Předmluvy Petr napsal: „Knieha tato v tyto velmi zavedené a zašlé časy potřebná jest.“  I tak dějiny dospěly až sem a vraždění, násilí, války, hmotný útlak a vše odporné s námi zůstává. Slova o válce lítají, jako by to byla nějaká říkanka od Pavly Moudré (řečeno slovy klasika). Ti, kdo mají tato válečná slova v ústech, je mají ve svém srdci, proto od svých slov nebudou mít daleko ke svým válečným záměrům a činům.

Mementem tak zůstávají k závěru první části knihy spějící Petrova slova: „Neboť když zhyne víra a milost v lidech, ješto muož zkrze lásku dělati pravé věci v nich a učiniti na nich poctivost takovú, aby se líbili Bohu i lidem, po ztracení takých daruov budú ustaveni ti lidé v takovém lotroství, že jim leda moc ukrutná statčí, aby v nějaké rovnosti zuostali, aby nemohli tolik zlí býti, jako by na světě před lidmi chtěli býti“ (214).

Člověk se dočte, že Petr byl středověkým myslitelem a tím zůstal. Nevím, proč by tomu tak mělo být. Naopak, Petr je i z dnešního pohledu moderním člověkem a dobrým chlapíkem. Zůstal tím, čím zůstal: vynikajícím myslitelem s bezmeznou vážností k podstatě Ježíšova učení a jeho základnímu požadavku lásky. Petrův hlas zůstává i dnes aktuální a velmi naléhavý a to způsobem, že člověku při čtení jeho knihy běhá až mráz po zádech. To jistě může být jeden z důvodů, proč jeho osobité a originální myšlení stále a již po staletí má co říct i generacím, které přišly po něm.

Veselý pašijový týden a Veselé velikonoce!

 

Použitá literatura:

PETR CHELČICKÝ: Síť víry, Nakladatelství Host v ediční řadě Česká knižnice, Brno 2011 (Ediční příprava, komentář a ediční poznámka Jaroslav Boubín; Vědecká redakce Hana Bočková) – čísla v textu odkazují na ty stránky, kde se slova Petra Chelčického v citované knize nacházejí.

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

Petr Chelčický byl inspirativní dokonce i pro Gándhího, který některá jeho díla znal. 

Já bohužel slyšel jen o vysoké aktuálnosti díla O nepravostech městských. Co platilo o konšelích tehdy, platí dnes dvojnásob.