Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – IX.

Pokračování citace

President Beneš mi při našem posledním rozhovoru vytýkal, že jsem uvěřil slibům p. Zorina, učiněným vaším jménem.Mohl bych pochopitelně veřejně uznat svou chybu, halasně podat demisi; mohl bych začít bojovat proti Gottwaldově vládě a proti její politice. To by však zároveň byl boj proti vaší vládě, proti legální vládě Ruska! A Masarykův syn by nikdy nemohl bojovat proti vládě, kterářídí osudy Ruska, nemohl by nikdy poskytnout záminku nepřátelům Ruska, kteří čekají na vaše chyby a omyly, aby jich pak maximálně mohly využít v boji proti kolébce všeho Slovanstva…Nejsem zde sám, kdo byl oklamán Zorinovými sliby; nejsem sám, kdo se zříká boje za ideály svobody, jestliže je tento boj spjat s bojem proti Rusku. Jsou to tisíce a tisíce intelektuálů, bez nichž nikdy nemůžete vybudovat baštu vaší obrany ve střední Evropě, bez nichž veškerá vaše preventivní bezpečnostní opatření se ukáží jednoho dne jako neúčinná; to proto, že nastane-li kdy okamžik smrtelného nebezpečí pro vaši zemi a všechno Slovanstvo, nebudete zde mít nic jiného než vládu, kterou nenávidí celá země, kterou pohrdá elita a která se bude opírat jen o bajonety své policie a četnictva. Nemohu žít bez svobody. Nemohu však za ni ani bojovat, protože Jan Masaryk nemůže – a to ani nepřímo – bojovat proti Rusku a jeho vládě. Pokládám se sám před sebou za opatrovníka vašich slibů, jež jsem tlumočil Benešovi, za rukojmí před svým vlastním svědomím, pokud jde o uskutečnění těchto slibů. Nezbývá mi než zemřít, a to úplně v tichosti, aby tak můj čin nebyl záminkou těm, kteří by chtěli v Československu vyprovokovat občanskou válku.Máte ještě čas upustit od politiky sovětisace mé země. Pospěšte si, protože zanedlouho už může být pozdě!¨Jan Masaryk¨

Černínský palác, Praha, 9. března. Přeložila por. Kotůlková.

O významu intelektuálů v politice

Spíše to vypadá na Evu Kotulovou (nar. 1940, překladatelku z angličtiny, francouzštiny a němčiny, která sestavila knihu detektivní literatury pro mládež Muži s dýmkou (1973) či Slovo má spravedlnost (1977), i když je docela možné, že střílím vedle, protože v telefonickém rozhovoru se mnou svůj osobní podíl na překladu odmítla. Proč por. Kotůlkovou slovutní vyšetřovatelé neoslovili, tak to nechápu. Ale i tato dáma by možná  souhlasila s tím, že v r. 1948 tolik intelektuálů se tehdy v Česku snad nevyskytovalo a Juliů Fučíků snad vůbec ne.

Jiní komunističtí intelektuálové, konkrétně Staša Jílovská a dr. Adolf Hoffmeister, tehdy pracovníci ministerstva informací, se už 23. 2. v poledne se tak na Prokopa Drtinu (1992, s. 569)podle svého zamračeného pohledu dívali na něj pohrdavě jako na zrádce a vyvrhela.

Nicméně faktem je, že tisícům a tisícům proletářů ducha byla určena v r. 1946 svým zaměřením již citovaná kniha Frietze Lieba Cesty Ruska. Ruský člověk mezi křesťanstvím a komunismem, vydaná Křesťanským sdružením mladých mužů, založené v Londýně v r. 1846, v počtu 3000 výtisků, v níž se psalo, že dnes má Rusko nade všechno zájem na zřízení trvalého mírového řádu světa, v němž by národy mohly svobodně rozvinout svou bytost, svou podstatu – po porážce fašismu – na základě demokratických práv a závazků. Tím se však Sovětský svaz nevzdal svého socialistického poslání, nýbrž oklikou ohromných obětí a utrpení ruského lidu, velkou zkušeností se dostal k poznání, že není prospěšné ani pro národy ani pro socialismus, byly-li nejprve pro uskutečnění socialismu zničeny všechny dosavadní základy evropské kultury a standardu.  (s.245-246)

Mezi ty tisíce intelektuálů lze zcela jistě počítat olomouckého rudého preláta Františka Světlíka, který se v r. 1929 v poslanecké Sněmovně zasazoval v ústavně právním výboru o SSSR de iure, Po únoru 1948 se snažil zachránit svébytnost ČSL svojí autoritou za předválečnou podporu dohody s SSSR. Stál na pozicích tehdejšího generálního tajemníka Eduarda Hály, jenž se zasazoval o samostatnost ČSL v rámci tzv. obrozené Národní fronty. Po sankcích komunistů za vystoupení delegátů na kroměřížské konferenci ČSL v srpnu 1948 a také proto, že se nemohl ztotožnit s tehdejší represívní státní církevní politikou, se F. Světlík vzdal veškeré politické a veřejné činnosti. Zemřel 13. 12. 1949 v Olomouci.

Nicméně předseda ČSL, ministr dopravy Alois Petr 12. dubna 1950 v Praze na společném zasedání širšího předsednictva ČSL spolu s jejím poslaneckým klubem vyhlásil: Jestliže můžeme s uspokojením říci, že politikové lidové strany – a zde zvlášť vzpomínáme světlé památky zesnulého olomouckého kanovníka a preláta Františka Světlíka – se již na půdě parlamentu první republiky zasazovali o navázání styků se Sovětským svazem, pak tím oprávněněji se může čs. strana lidová i dnes hlásit do řad přátel SSSR. Jsme přesvědčeni, že po boku Sovětského svazu a jeho nejvyššího představitele generalissima Stalina se nám podaří uchovat ve světě klid a mír jako nezbytnou podmínku zdárného výsledku naší práce. (Úkoly a poslání …, 1950, s. 44-45)

Řádění akčních výborů mezi intelektuály

Ve výroční zprávě pro IV. Krajskou konferenci KSČ v Praze, konanou 27.-28. března 1948 se psalo: Po únorových dnech organizovali jsme očistu kulturního světa od zpátečnických živlů a nábor kulturních pracovníků do KSČ.(s.19) Není divu, že se kulturní pracovníci do KSČ jen hrnuli, když od minulé konference bylo pražskými okresy strany rozprodáno 120 000 vstupenek do pokrokových divadel. V Praze pokračovaly schůzky „kulturní stovky“, ve které se scházejí kulturní referenti ze sto největších závodů s představiteli čs. kultury, a pod názvem „hovory o kultuře“ byly organizovány zájezdy předních představitelů uměleckého a vědeckého světa a rozhlasových pracovníků do venkovských obcí a měst.

22. února 1948 vyšlo na stránkách Svobodných novin Předvolební provolání k československé veřejnosti, které podepsalo 88 signatářů, mezi nimi politici (Milada Horáková)  vědci (profesor Josef Macek) i spisovatelé (například Josef Kopta, Edvard Valenta či Ferdinand Peroutka). Jednalo se o reakci na svolaný Sjezd závodních rad. Ve středu 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů, podepsalo 170 osobností kulturního života prohlášení na podporu nové, komunisty sestavené vlády. Provolání bylo nazváno Kupředu, zpátky ni krok. Mezi signatáře patřili Gustav Bareš, Václav Běhounek, Karel Josef Beneš, Lumír Čivrný, Jan Drda, Jarmila Glazarová, František Halas, Vladimír Holan, Jiří Voskovec, Jan Werich, ale i režiséři a herci (Jaroslava Adamová, Vlastimil Brodský, František Filipovský) a další. Týž den byl za šéfredaktora Svobodných novin vybrán Jan Drda. Den po komunistickém vítězství byl ustaven akční výbor Syndikátu českých spisovatelů, který začal okamžitě pracovat. Z organizace byli vyloučeni první členové – Prokop Drtina, Zdeněk Lederer, Ferdinand Peroutka, Edvard Valenta, Jan Slavík, Jaroslav Žák a další.

Ve spisovatelské organizaci se ujal vlády akční výbor (K.J.Beneš, Jan Drda, Václav Lacina, Karel Nový, Vitězslav Nezval, Marie Pujmanová a další) a hned se rozhodl vyloučit ze svých řad desitky spisovatelů. Datum 26.února 1948 je na vylučovacích dekretech, jimiž přestávají být členy Bedřich Fučík, Václav Černý, Jose Knap, František Kovárna, A.C. Nor a další. Zdeněk Kalista byl „vyakčněn“ z univerzity. Následky přišly záhy. Jejich knihy se odvážely do stoupy, vyřazovali je z knihoven, následovaly i existenční postihy. Mezi vyloučenými ze Syndikátu byl i osmadvacetiletý osobitý básník Zdeněk Rotrekl. Před únorem 1948 měl syndikát českých spisovatelů 1771 členů. (Hořec, 2010, s.200, 238-239)

Ivan Klíma (2009, s. 131) hovoří o několika stech poblouzněných, naivních, prohnaných anebo stranicky ukázněných umělců podpisujících manifest kulturního zotročení. Ale i poručík Kotůlkové do toho obrazu tisíců intelektuálů, bez nichž by Stalin nemohl vybudovat baštu obrany SSSR ve střední Evropě zcela jistě zapadl rusofil Václav Černý, který se zcela jistě musel počítat mezi elitu intelektuálních Stalinových vlajkonošů. Ve svém Kritickém měsíčníku psal o nové orientační readaptaci československé kultury směrem na Východ, která je dána změnou politicko-mocenské konstelace, kvůli níž je ruská orientace naší kultury naprosto nutná a výhodná, je příkazem pro naši vděčnost a kulturní slušnost, je jednou ze zásadních tradic našeho moderního života, jejímž podkladem je přirozená a nevynucená láska, odvěký sebezáchovný pud k naší širší rodině. Jsme v této chvíli na světě v postavení národa privilegovaného, který kýženou syntézu ruské a západní kultury řeší jako první. Nesmíme se ostýchat pokládat se za zrcadlo celého světa a jeho střed. (Citováno podle Kusák, 1998, s. 150). Nicméně František Halas měl tehdy obavy ze sovětizace mládeže, čímž básník nazval snahy vyklešťovat z mládeže národní povědomí a zabydlovat v její duši cizí názory. Sovětizaci ve Svazu mládeže viděl v netoleranci, nedejte se postavit jeden proti druhému jen proto, že se jeden modlí k Pánu Bohu a druhý věří na Stalina. Nedejte se zglajšaltovat podle stranických linií a maršut. (Hořec, 2010, s.212)

Co se týče samotných intelektuálů, tak ti se do hledáčků akčních výborů dostávali až po 10. březnu 1948. I když akční výbor spisovatelů začal vyakčňovat už 28. února 1948, tak jak nám sděluje pan Hořec (2010, s. 199, 204) jen několik dnů po tragické smrti Jana Masaryka se v dobříšském zámku sešli mladí spisovatelé, byl březen, po únorovém převratu, který ještě nevycenil zuby a přechodně se tvářil tak, jak to komunisté uměli, jako dobrotivý nositel společného štěstí. Všechno ničemné se teprve rozehrávalo, i když cestu k socialismu lemovaly již šiky ozbrojených lidových milicí a policie měla pohotovost, počaly vyhazovy, které chystaly akční výbory na všech úsecích života. Také pan Černý třeba sděluje, že to bylo ještě před jeho poslední návštěvou Beneše dne 12. března 1948 pár dní předtím (Paměti III, s.184, 193), naposled pak 18.března.

Je zvláštní, že pisatel dopisu nevyčetl Stalinovi urychlený přesun několika jednotek sovětských vojsk 18. května 1946 z Rakouska do sovětské okupační zóny v Německu přes území Československa, kvůli čemuž si národně socialistická strana vyžádala okamžité svolání mímořádné schůze vlády. Na rozdíl od mlčícího Jana Masaryka se pan Netík (1982, s.57) se zeptal, zda tento náhlý manévr neměl zapůsobit na voliče, aby si uvědomili, že tak docela svobodný jejich stát ještě není.

Stejně tak je zvláštní, že pisatel dopisu nezmínil  unášení občanů ruské národnosti v r.1945,  přitom krátce po skončení války se čs. úřady snažily o navrácení odvlečených, ministerstvo zahraničních věcí dokonce intervenovalo u příslušných sovětských úřadů. Urgence jejich příbuzných byly vyslyšeny ještě krátce po únoru 1948. Např. v říjnu 1948 přišla z našeho moskevského zastupitelského úřadu informace, že osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR, a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné. O měsíc později zasílá velvyslanec B. Laštovička lakonickou depeši: Intervence ve prospěch bývalých ruských emigrantů  je zcela nežádoucí, i když formálně jde o naše občany. (Viz Čuka ) Tedy až po Benešově smrti celá otázka byla uložena k ledu.

Z deníku Čestmíra Jeřábka

Pohled paní Volánské (viz předešlé pokračování) však podle svého deníku nesdílel brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek (2000, s. 5-14), evidentně ovlivněný měnícím se  postavením Luny na obloze:

20.února 1948. Dusné politické ovzduší. Demise nemarxistických ministrů má patrně vynutit změnu dosavadního kursu ovlivňovaného hlavně komunisty. Devět stupňů mrazu.

21. února. Člověku se točí hlava. Oč vlastně běží. O to, aby byli komunisté přivedeni k rozumu? Aby se zalekli důsledků své nesmiřitelnosti a aby se vrátili ke dřívější koaliční spolupráci? Nebo se připravuje akce dirigovaná ze zahraničí? Zorin je v Praze. Nelíbí se mi to, poněvadž by to nasvědčovalo, že řešení krise nebude jenom naší vnitropolitickou záležitostí. Komunistická strana dnes nařídila dělnickou jednohodinovou demonstrativní stávku, k níž se museli připojit i veřejní zaměstnanci. Účel? Vyslechnout hromadné projevy politických vůdců, kteří žádají – co vlastně? Aby prezident přijal demisi měšťáckých ministrů, kteří „porušili solidaritu Národní fronty“. Je to rozhodně zvláštní, když strana ministerského předsedy nařizuje stávkovat. Příště by mohla nařizovat jiné, ještě zvláštnější věci … Jde o zřejmý nátlak na presidenta. Podaří se kritickou situaci ovládnout?

22. února. Sjezd Ústřední rady odborů v Praze. Mnoho teatrálnosti a aranžovanosti. Řítíme se sám nevím do čeho. Zmocňuje se mne hluboký neklid a stísněnost. Nebylo od měšťáckých ministrů neprozřetelné, že poskytli komunistické straně tuto příležitost? Kde naše naděje, že účast inteligence v řadách vedoucí politické strany přispěje k jejímu trvalému zdemokratizování? Mýlili jsme se opravdu? Byli jsme do té míry pošetilí nebo naivní, že jsme se nechali obloudit neupřímnou fasádou? A bude naše důvěřivost nazvána neospravedlnitelnou? Mohl někdo v r. 1945 s čistým svědomím odmítnout zásadně předpoklad demokratického vývoje v Sovětském svazu, a tudíž i uvnitř naší komunistické strany?

23. února. Mnoho sněhu. A stále padá nový a nový. Oteplilo se. Co učiní president Beneš? Lidé vypadají sklesle, jako by čekali nejhorší. Sedíme po večeři doma a hledíme na sebe jako cizinci; tíseň se najednou mění v podrážděnost, z hovoru se stává hádka, z výměny názorů řetěz rekriminací.

25. února. Čtrnáct stupňů mrazu. Přituhuje – nejen v přírodě. Z pouličního ampliónu na Kiosku (dnes je to náměstí Rudé armády) jsme vyslechli úřední hlášení o utvoření nové vlády v Praze. Na první pohled to vypadá celkem nevinně. Gottwald je přirozeně dále ministerským předsedou a komunisté obsadili další klíčové posice ve vládě, zvláště ministerstvo spravedlnosti (Alexej Čepička), ale zahraničí povede dále Jan Masaryk, což poněkud uklidňuje. Zdánlivě legální postup. Pravda je nepochybně ta, že Gottwald (podpíraný asi sovětským vlivem) přiměl presidenta, aby přijal demisi měšťáckých ministrů a aby dal souhlas k vytvoření vlády, jež bude zcela poslušná komunistických příkazů.¨

27.února. Zatýkání, sesazování, čistka na vyšších i nižších místech – poskytuje to člověku jinou možnost nežli vidět ve věcech známky revolučního (nebo lépe: pučistického) obratu? Komunisté strhli u nás na sebe moc. Bude to asi znamenat všechny důsledky jako v Rusku. Národní fronta sice dosud formálně trvá a mluví se stále ještě o „lidové demokracii“, ale to všechno je jen kamufláž, určená k tomu, aby zakryla před ostatním světem pravou tvář našeho politického vývoje.

1. března. Na schůzi Sdružení moravských spisovatelů jsem měl trapný pocit, že i zde v kruhu intelektuálů převládá snaha přizpůsobit se poslušně změně mocenských poměrů. Za řízení profesora Trávníčka odhlasovali tito – nevím, kým pověření – lidé „akční výbor“, jenž povede až na další záležitosti Sdružení.

4. března. Noviny všech stran „Národní fronty“ notují stejnou píseň. Začíná to v našem tisku zpropadeně páchnout „usměrněností“. Když jej zglajchšaltovali Němci, měli jsme jakousi omluvu. Ale dnes si český národ nasazuje na ústa náhubek sám.

7. března. Má být výsledkem heroismu sovětských lidí zotročení malých – a k tomu ještě slovanských národů. Jaké paradoxy, jaký zmatek, jaké šílenství.

10. března. Hrozná zpráva! Dopoledne přišla do mé kanceláře na Husově třídě naše úřednice Široká a sdělovala mi, že rádio zrovna hlásilo smrt Jana Masaryka. Spáchal prý sebevraždu tím, že vyskočil v noci z okna svého bytu v Černínském paláci. Nebyl jsem  mocen slova a jen jsem si jako v mátohách uvědomoval, že se děje něco strašného. Jan Masaryk. Ještě nedávnoy jsme ho vítali v Brně, kde mu byla udělena hodnost čestného doktora Masarykovy university. Jako málokdo dovedl hovořit k českému srdci a prostými, bodrými, někdy i trochu gaminskými slovy pozvedat mysl svého okolí. Bylo v něm tolik lásky a laskavosti, kolik je v jeho politických odpůrcích zloby a nenávisti. Zářil a hřál, zatímco oni šíří kolem sebe temno a chlad. Měl v sobě právě tolik shovívavé moudrosti, kolik oni mají nedočkavé touhy po moci. Ale jsem přesvědčen, že jeho krev padne na jejich hlavy. Jdou-li za svým cílem přes mrtvoly takových lidí, jako je Jan Masaryk, pak je čeká stejný osud, jako všechny bezohledné vyznvače politického kořistění a násilí.

13. března. Dnes vypravili drahému Janovi státní pohřeb v Praze. Zúčastnil se ho president Beneš, jenž přijel ze Sezimova Ústí. Všechno je pod dojmem tragické údalosti a vedle úředního výkladu o příčinách Janovy smrti, tlumočeného ministrem Noskem, koluje řada nejrůznějších pověstí. Hrozno poslouchat, hrozno uvažovat. Venku je chladno a podmračno. K jakému hořkému konci spějeme ve svém nynějším smutném a mezinárodně zahanbujícím vývoji.

16. března. Z Moskvy se ohlašuje demobilisace sovětské armády. Lze tomu věřit? Rusko přece potřebuje k nátlaku na ostatní státy především své vojenské převahy. I nám prý hrozili za únorové krise svými bodáky. Či snad už nehodlá bolševický moloch polykat další oběti?

17. března.Rýsuje se unie západoevropských států. Trumanův projev nenechává nikoho na pochybách, že Amerika hodlá s pomocí Anglie, Francie a jejich sousedů postavit hráz dalšímu pronikání Moskvy na Západ. Podobně jako před deseti lety bylo zapotřebí oběti Československa, aby se svět začal sbírat proti hrozícímu nebezpečí.

30. března. Ivan Blatný, jeden z nejnadanějších představitelů naší mladé básnické generace „zradil vlast“ a prohlásil, že dá přednost pobytu v Anglii před životem v zbolševizovaném Českoslovenku. Dostal se do Anglie se vším komfortem, nemusel prchat přes šumavské hvozdy jako tolik našich lidí, kteří nechtějí prodělávat na vlastní kůži přeměnu své svobodné země v bezprávnou sovětskou gubernii.

7. dubna. Jako hlasu z jiného světa jsme dnes večer naslouchali v rádiu projevu presidenta Beneše při slavnosti šestistého výročí Karlovy university. Nad jeho těžce pronášenými, zadrhovanými větami jsme si bolestně uvědomovali paradoxnost situace. Osobnost Benešova evropského, humanistického ražení – v čele totalitního státu? Čí snad nespějeme k totalitě? Co jihého znamená dobrovolná smrt Jana Masaryka, nežli že nechtěl brát účast na vývoji, směřujícím k odstranění individuální – a ovšem i státní svobody Čechů a Slováků? Jak dlouho bude moci muž, jenž po celý život za tuto svobodu bojoval, krýti svým jménem režim tak cizí jeho státnickému i lidskému pojetí?

9. června 1948. K nedávným 64. narozeninám jsem poslal presidentu Benešovi blahopřání a připojil jsem svou knížku „Podivuhodný návrat bratra Anselma“. Dnes mi došlo od presidenta poděkování, datované 4.června, tedy krátce před jeho odstoupením. Uschoval jsem si je jako vzácnou památku. Je podepsáno pevnou, energickou rukou, což se zdá nasvědčovat tomu, že pověsti o otřeseném presidentově zdraví jsou přehnané.

Lze říci, že deníkové zaznamy Čestmíra Jeřábka o životní a mediální poúnorové realitě přesně odpovídají – i z časového hlediska a možné následné invidividální reakce pisatele – tomu, co psal Jan Masaryk Stalinovi ve svém dopise o motivaci své budoucí sebevraždy (zatýkání, akční výbory, sovětizace, postoje intelektuálů). Ten dopis skutečně mohl být napsán 9. března 1948.

Ale vezměme to popořadě.

1)dopis v chronologickém pořadí zmińuje následující události: přijetí Mostověnka TGM, podpis spojenecké smlouvy v SSSR, spolupráce s Molotovem v San Franciscu, předání Podkarpatské Rusi SSSR, postoupení těžby českých uranových dolů SSSR, odmítnutí amerických úvěrů, vládní krisi, návštěvu Zorina, nebezpečí sovětizace, Masarykova podpora nové vládě, zatýkání osob, jejichž jedinou chybou bylo, že před válkou bojovaly proti komunistům, ale často věrných Rusku, vznik akčních výborů, připomínající Sověty, desítky dopisů, vyčítajících Masarykovi podporu nastolení policejního a autoritativního režimu, kritika postupu Jana Masaryka Benešem, odmítnutí boje proti legální vládě Ruska, oklamání tisíců intelektuálů Zorinovými sliby, což mělo za následek, že v Československu již nelze hovořit o svobodě. Svoboda je nahrazována útiskem, který provádí jedna strana vůči všem svým politickým odpůrcům, čímž se připravuje půda pro nastolení policejního a autoritativního státu.

2) Na rozdíl od pana prof. Hájka si myslím, že se mi podařilo ukázat, že v r. 1948 mohl být  pan Mostověnko titulován jako velvyslanec, pokud byl oficiálně přijat hlavou státu prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem jako zástupce jiného státu;

3) Na rozdíl od pana Brože se domnívám, že pokud se Jan Masaryk setkal separé při jednání o Marshallově plánu v Moskvě, bylo možné hovořit o době toho setkání z pohledu 10. března 1948 jako o události, která se odehrála po podpisu spojenecké smlouvy v prosinci 1943.  Je dokonce možné, že pisateli dopisu vypadlo slůvko po třetím výročí. Ve svém expoze o zahraniční politice 20. března 1947 ministr zahraničních věcí konstatoval, že náš poměr k Sovětskému svazu rozvíjel se v uplynulém roce dále v duchu spojenecké a přátelské smlouvy, jejíž třetí výročí jsme oslavili koncem minulého roku.

Oslovení pane Maršále v této souvislosti může znamenat pouze jediné, že toto oslovení mu nabídl samotný Stalin během jednání v Moskvě, protože ve expozé 20. března 1947 před parlamentem o zahraniční politice Masaryk uvedl, že generalisssimus Stalin několikrát prohlásil jasně,že „nevěří ve skutečné nebezpečí války“ a že naopak „plně věří v prátelskou a trvalou spolupráci“ mezi národy.Stalin byl titulován běžně na Postupimské konferenci jako generalissimus.

Závěr

Vratislav Hart (2008, s. 5, 242, 255) ve své črtě věnované dějinám 20 století, která kladla důraz na jím zaregistrované drobné detaily minulého života v průběhu života, poznamenaných svéráznými zvláštnostmi, připomenul, že Jan Masaryk, syn prvního presidenta bez stranické příslušnosti, byl nesmírně oblíbený pro svůj humor, populární Honza. Když se objevil v týdeníku, celé kino ztichlo a očekávalo průpovídku. Jak třeba něco podepisoval a cosi zabručel, ztichlé kino vybuchlo. Nikdo vlastně neslyšel, co řekl, ale podle očekávání cosi řekl.  Podle téhož autora velkou ránou pro lid byla smrt pana ministra Jana Masaryka, všemi milovaného Honzy. Podle komunistů spáchal sebevraždu skokem z okna Černínského paláce, podle mínění lidí byl zavražděn a vyhozen z okna. Jeden z tehdejších dohadů (všeobecně rozšířený) byl, že vrahem byl major Augustin Schramm, vyškolený pro podobné účely Moskvou. Navíc Masaryk nezanechal na rozloučenou žádný dopis, což sebevrahové dělají. Dále se říkalo, že Masaryk chtěl uprchnout; byl prý připraven na cestu na letiště, což komunisté nemohli potřebovat. Lidem milovaný, syn velkého otce, zkušený diplomat s rozsáhlými zahraničními známostmi, i přátelskými, mohl by v cizině snadno vytvořit exilovou vládu, doma i v zahraničí uznávanou.

Nezdá se mi, že by Hubert Ripka měl snad v zahraničí méně známostí než Jan Masaryk, nebo že by Petr Zenkl či V. Krajina představovali menší morální autoritu, přesto se jím žádnou exilovou vládu sestavit nepodařilo. Poptávka však vytváří nabídku a nakonec se tedy dopis na rozloučenou objevil. Podstatné však je, že dopis reaguje na řeči, které se objevují nutně až po oznámení smrti pana ministra v tehdejším československém rozhlasu 10. března 1948 v osm hodin ráno středoevropského času, což je v celé kauze Masaryk jediný záchytný bod díky svědectví tehdy nezletilého pana Schwarzenberga, o něž se lze opřít jako Petr o skálu. Také vylíčení úlohy akčních výborů v dopise je shodné až s tou jejich mediální podobou, která se zřejmě zformovala v úplnosti až 10. března ráno.

Dopis se koncentruje na zdůvodnění faktu, proč pan ministr odmítl bojovat proti vlastní krvi. Zvolené příklady pokusů o možné, leč právě nedokonané politické sebevraždy (Napoleon Bonaparte, Clemensceau) ukazují, že pisatel dopisu se cítil být přinejmenším politickým ministrem obrany, respektive přímo vrchním velitelem armády než ministrem zahraničních věcí.  

Pisatelem dopisu soudruhu maršálovi byl buď sám J. Masaryk, nebo pro znalost i neznalost historických reálií někdo z jeho blízkého okruhu, třeba i Edward Beneš. Jako druhý v pořadí připadá do úvahy Viktor Fischl, který se v každém případě mohl podílet na doručení dopisu do správných rukou. Tento dopis byl psán po 9. březnu 1948 a nebyl určen J.V. Stalinovi, z tohoto hlediska jde o falsum.

Stalin, který se postavil proti VŘSR, zafinancoval údajně československé legie Tomáši Garrigue Masarykovi, aby tento tak získal prostor pro předání peněz Savinkovovi na spáchání atentátu na Lenina. TGM byl tak vděčný za tyto peníze pro legie, že rozhodl věnovat Podkarpatskou Rus revolučnímu Rusku, což ale mělo za následek zeslabení úderu Tuchačevského proti centrálnímu Polsku, takže možná v poněkud pozměněné podobě se tato story mohla znovu vynořit během československo-polských vyjednávání o konfederaci na počátku druhé světové války, kdy mohla sloužit jako zdůraznění zásluh TGM a EB o Polsko, aby se opět objevila po předání Podkarpatské Rusi Ukrajinské SSR jako pěkné objasnění vstřícného postoje Československa v této záležitosti. V této souvislosti lze podotknout, že se v literatuře neobjevuje nic, co by mohlo nasvědčovat, že výše uvedená story nemá pravdivé jádro.

Je evidentní, že mezi postoji pisatele dopisu Stalinovi a postoji Václava Černého lze hledat přinejmenším styčné body, v lepším případě lze dokonce konstatovat nenáhodnou shodu (viz též Paměti III, s. 176). Podle pana Lubomíra Boháče smysl této akce není jasný, není zřejmé, co bylo jejím cílem. Kdyby byl publikován, mohl by být pro veřejnost důkazem, potvrzujícím Masarykův dobrovolný odchod. Realistický popis poúnorové politické praxe a otevřeny kritika sovětské věrolomnosti však publicitu sotva dovolovala.

K tomu lze pouze podotknout, že je jistý rozdíl mezi československou a světovou veřejností. V r. 1948  bylo naopak nutné vytvořit dojem, že Československo se stalo sovětskou satrapií, aby bylo možné uvěřit desinformacím o masivní těžbě jáchymovského smolince s pomocí německých zajatců a politických vězňů s cílem ujistit nejenom veřejnost, ale i všechny tajné služby o připravenosti SSSR vyrábět atomové bomby jako housky v peci. Již od soboty 21.února komunisté všude vyhlašovali, že „Gottwald má Stalinovu podporu“, že sovětské vojsko je shromážděno na československých hranicích a připraveno zasáhnout proti „rejdům reakce“ a že Rudá armáda nemůže připustit porážku pracující třídy. V nejčernějších barvách líčili intriky a nástrahy „imperialismu Spojených států“, který byl podle komunistů připraven projevit se v Československu a varovali obyvatelstvo: „Nespolehejte na americkou pomoc. Američané pro vás nehnou ani prstem, zatímco my můžeme počítat s Rudou armádou.“ (Ripka, 1995, s.238; viz též 239-240)

Hlavně ale by publikování dopisu v československém tisku poněkud oslabilo jasné kontury obrazu, který ukazoval na Gottwalda a komunisty jako hlavní strůjce Února 1948, které přesvědčivě zvedlo tehdejší volební preference KSČ v březnu 1948 na 55-60%, alespoň podle odhadu krajských tajemníků. (viz K politickým a sociálně ekonomickým přeměnám …, 1967, s. 14)

Žádnou jinou horkou informaci uvedený dopis Jana Masaryka J. V. Stalinovi neobsahuje. Dle míry informovanosti o československo-sovětských vztazích v průběhu 20. století, ale o současně mizerné informovanosti o činnosti akčních výborů v průběhu únorových událostí a to jak na ministerstvu zahraničních věcí, tak i v republice lze vskutku předpokládat, že ten dopis napsal vskutku Jan Masaryk sám, ale nikoliv  9. března 1948, to by nestihl do půlnoci, ale o něco později, v nejlepším případě tak 10. března 1948 v bytě u Alice Masarykové.

Pokud ho nepsal Jan Masaryk, pak ho psal Edvard Beneš, nebo Václav Černý, nebo ještě snad by do úvahy připadala samotná Alice Masaryková jako vřelá zastánkyně myšlenky o sebevraždě svého bratra.  Do „vnějšího okruhu“ kandidátů na pisatele dopisu lze řadit také Zdeňka Fierlingera a Jožku Davida. Kterýkoliv pisatel tohoto dopisu samozřejmě by se ho snažil  sepsat tak, aby to vypadalo, že by mohl být napsán do půlnoci 9. března 1948, ale úhel pohledu na únorové události svědčí o tom, že se tak stalo přinejmenším o něco později. Kteréhokoliv z těchto pisatelů by ani nenapadlo oslovit Stalina jinak, než soudruhu generalissime.

Lze sice tvrdit, že dopis reaguje na Jeřábkův časový referenční rámec vnímání událostí, v tom případě by pisatelem dopisu mohl být i třeba Antonín Sum, Jeřábkovo vidění se však Jana Masaryka příliš osobně nedotýkalo, z hlediska jeho vlastního časového referenčního rámce jeho chování daleko významnějšími skutečně byly až zatčení generála Bartíka večer 9. března 1948 a četba Čepičkova článku o významu akčních výborů pro další politický vývoj v Českoslovenku.  

Omezení toho časového rámce na 10. březen 1948 vylučuje z pisatelů dopisu například Alici Masarykovou, Viktora Fischla. A Zdeňka Fierlingera a další tím tuplem, protože ti by se ani proti tomu, že šlo o rozhodnutí, které bylo ovlivněno přechodnou neurastenickou krizí, tak rozhodně nevymezovali. Stejně tak Václav Černý.  Ale nelze vyloučit účast osobního tajemníka Antonína Suma na celé akci, protože asi jedině on mohl v r. 1962 organizovat novou přepravu dopisu na Západ prostřednictvím diplomatické pošty belgického velvyslanectví, protože nemusel vědět, že dopis už byl v červnu r. 1948 publikován ve švýcarském a francouzském tisku.

Případá mi však úplně absurdní, že kdokoliv z možných plagiátorů kromě Edvarda Beneše za jeho života by byl schopen napsat tuto větu: Je vám zajisté dobře známo, že moje intervence sehrála rozhodující úlohu a že prezident Beneš po mém zásahu dal svůj souhlas  k tomu, aby byla vytvořena nová Gottwaldova vláda, tím byla země zachráněna před občanskou válkou a před roztržkou s SSSR. Dal jsem tak před prezidentem  a před mou vlastí v sazku veškerou svou morální odpovědnost. Pokud se tou morální odpovědností nemyslí to, že demisionující ministři dostali jako odstupné od Jana Masaryka 6 milionů dolarů převodem z účtu londýnského velvyslanectví 19. února 1948 přes jednu dřevařskou firmu, která ten majlant převedla na panu Krajinu (v tom přípádě ale žádná občanská válka nehrozila). V historické literatuře je známa pouze poznámka Jana Masaryka, učiněná k panu prezidentovi při četbě kandidátů za členy Gottwaldovy vlády obrozené Národní fronty, že to by se dalo přijmout.

Ve světle dopisu československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka generalissimovi Josefu Visarionovičovi Stalinovi lze říci, že se pan Černý divil neoprávněně, když psal, že žasl jsem nad nepojmenovatelnou neslušností Kopeckého. Žasl jsem znovu nad Gottwalovými slovy u rakve v den pohřbu: „Slibujeme Ti, Jene, že půjdeme s lidem!“ Jako by únorové události byly naplňováním přání Jana Masaryka a Jan Masaryk div ne zákulisním instigátorem února. Proč si tedy bral život, únor se přece zdařil!

Těch 6 milionů dolarů, které zabránilo občanské válce, ukazuje jasně, že mozek, který připravil Únor 1948, ležel na posteli v Černínu a že Gottwald byl pouhým vykonavatelem záměrů tohoto mozku. Ale vykonavatel se ukázal být zdatným učněm. A uspořádal Janu Masarykovi divadlo s oslavou výročí narozenin jeho drahého tatinka, které mu umožnilo všechny zásluhy za provedení Února si bezostyšně přisvojit. A ukazat také Janu Masarykovi, že o té finanční transakci je dobře informován.

S tou sebevraždou, je to také poněkud nahnuté. Kdyby šlo o sebevraždu, tak by se na místě činu musel vyskytovat Masarýkův pejsek. Pouhou spekulací v tuto chvíli může být toliko motiv zatčení generála Bartíka, který mohl spočívat v tom, že Britové na něj obrátili, ale spíše chtěli obrátit se žádostí o vysvětlení důvodů převodu tak velké částky peněz z konta československého velvyslanectví v Londýně. Tento proval urychlil celou akci maskovaného přesunu Jana Masaryka do Izraele, která byla oficiálně plánována až po 15. květnu 1948 u příležitosti položení základního kamene školy pro sirotky v kibucu Kfar Masaryk. Výše uvedený impuls vedl k urychlenému spuštění záložní akce B po odjezdu Marcii Daventportové.

Z našeho pohledu je významné, že Jan Masaryk byl českoslovenký ministrem zahraničí,  který se veřejně podílel na prosazení založení Státu Izrael a tajně  na organizaci dodávek zbraní, a to jak sám, tak třeba i prostřednictvím pana Tomana, šéfa československé rozvědky. Počátkem února 1947 dostali Josef David, národně socialistický předseda tehdejšího parlamentu a Jan Masaryk pozvání k návštěvě Izraele na položení základního kamene školy v kibucu Kfar Masaryk, na níž přispělo Československo ze státního rozpočtu v roce 1948 částkou 3,5 mil. korun. Částka 70 000 dolarů byla zaslána do Izraele v listopadu 1948. Jan Masaryk převedl 19. února 1948 (tedy v den, kdy do Prahy přijíždějí Zorin a Steinhardt) 6 milionů dolarů z účtu londýnského velvyslanectvi na nějakou dřevařskou firmu, která jí darovala generálnímu tajemníkovi národně socialistictiké strany panu doc.  Krajinovi.

10. března 1948 v 9. hodin ráno vysilal československý rozhlas zprávu, že tělo, identifikované jako tělo Jana Masaryka, bylo nalezeno pod okny Černínského paláce. V Praze tehdy dlel Alexandr Korotkov, šéf sovětské atomové špionáže (Rudé kapely). Podpl. Kohout, který měl být příslušníkem NKVD, si přinesl toho 10. března do své pracovny těžítko, které bylo identifikováno jako vlastnictví Jana Masaryka, a telefonoval si s Fierlingerem, že pérák doskákal. Není tedy těžké z toho vyvodit, že Alexandr Korotkov spolu s Michalem Bělkinem a podplukovníkem Kohoutem se onoho dne vstoupili do Černínského palace v 11 hodin spolu s vyvráceným Masarykem, přičemž byli spatření vojinem Hradní stráže Brtníkem. Mimochodem, těžko lze předpokladat, že Jan Masaryk v tomto stavu by byl schopen cokoliv napsat.

Zatímco podle Marcii Daventportové měřil živý Jan Masaryk 186 cm, tak na pitevním stole podle pitevního protokolu, sepsaného profesorem Hájkem,  ležela  mrtvola na pitevním stole o délce 178 cm. Přičemž nikdy nikdo ten údaj v pitevním protokole nezpochybnil (MUDr. Tesař i obzvlášť dr. Sum, jeden z osobních tajemníků Jana Masaryka). Třeba si ti hráči oba říkali, že se jim to může ještě hodit jako eso. 

Zatímco  měl živý Jan Masaryk dostávat injekce (zřejmě obstřiky) na bolavé rameno téměř každý den podle svědků i snad podle svého osobního lékaře Klingera, tak jak podle pitevního protokolu, tak výslovně podle závěrečného posudku nebyly zaznamenany na mrtvole žádné stopy po injekcích.

Při chemické analýze obsahu žaludku byly nalezeny poněkud odlišné zbytky léků než byly ty, které ve svědecké výpovědi vyjmenoval osobní lékař Jana Masaryka dr. Klinger, že mu předepisoval. Kromě toho při prohlídce Masarykovy koupelny byly nalezy jodové pilulky; Popis stavu srdce uváděného dr. Klingerem se liší od popisu stavu srdce zjištěného v pitevní zprávě. V pitevní zprávě chybí jakékoliv popisy třeba stavu zubů, podle nichž by bylo možné mrtvolu identifikovat. Stejně tak ztratily jakékoliv identifikační stopy, které by mohly vést k objasnění totožnosti mrtvoly (otisky prstů, analýza zbytků cigaret).

Proběhlo několik policejních vyšetřování této události (1948, 1968 atd. ), vyšlo mnoho článků, ba i blogů, a několik knih, které dospěly buď k tomu, že šlo o sebevraždu, nebo o nešťastnou náhodou, nebo o vraždu za účasti několika komand, která zhruba lze identifikovat na základě nepřímých svědeckých výpovědí jako komando vedené majorem Schrammem, či komando vedené partyzánem Vávrou-Staříkem, a konečně komando vedené Alexandrem Korotkovem, nicméně také platilo, že zmizely všechny ty stopy, které mohly kdykoliv v budoucnu identifikovat mrtvé tělo třeba podle otisků prstů či stop na cigaretách a že skupina kolem komisaře Goernera měla jisté problémy s identifikací (dr. Teplý, mechanoskop Vichr). Major Schramm má přitom alibi na devět hodin ráno, kdy v Panenských Břežanech (22 km od Černína)  s ním snídal správce zotavovny.

I když nějaké komando mělo hledat na místě činu nějaké dokumenty a v bytu Jana Masaryka byl shledán nezvyklý nepořádek, tak uspořádání knih v osobní knihovničce bylo po smrti Jana Masaryka stejné jako za jeho života.

Při prověřování vyšetřování v r. 1948 se zjistily dvě zajímavé okolnosti: a) zatímco Mudr. Teplý psal o podélných šrámech na břichu, tak prof. Hájek v pitevní zprávě o čerstvých krvácejích kolmých odercích na břichu. Zatímco podle nadstrážmistra Jiřička tělo vypadlo v 6 hodin ráno, tak podle pitevní zprávy došlo k této události daleko dříve.

Policejní mechanoskop Vichr ve své výpovědi v r. 1968 uvedl, že šlo buď o tělo Jana Masaryka, nebo jiného československého občana. Přítel policejního lékaře dr. Teplého hovořil zase v r. 1968 o tom, že se mu dr. Teplý svěřil, že podle  jeho názoru mohlo tělo vypadnout zcela jinde z daleko menší výšky. Ba i profesor Hájek uvedl, že se k Masarykovi nepřiblížil na více než na tři metry.

Pan profesor Straus ve svém znaleckém posudku vyloučil, že by tělo při sebevražedném pokusu mohlo dopadnout tam, kam dopadlo, přičemž ale vycházel z poněkud neprověřeného předpokladu, že Masaryk stál přitom na řimse. Původní rekonstrukce pádu z okna, které byly učiněny přímo na základě obhlídky místa činu (mechanoskop Vichr, komisař Goerner a další) vycházely však z toho, že Masaryk vypadl přímo z okna koupelny z toho jednoduchého důvodu, že tito svědci si nevšimli, že by na nutně silně zaprášené řimse byli nějaké otisky jeho nohou. 

V r. 1968 se svěřila Olga Scheinpflugová Krejčíkovi, že jí Jan Masaryk toho rána volal, i když dle pitevního protokolu měl už být dávno mrtev. V r. 2002 poskytl ČT své svědectví bývalý vojin hradní stráže Brtník, podle něhož Zorin s Clementisem vynášeli v 11 hodin večer z auta vyvráceného Jana Masaryka z auta, přičemž dle policejního vyšetřovatele byl v tu dobu živý Jan Masaryk ve svém bytě v Černínském paláci.

Vidění problémů v dopise Jana Masaryka Stalinovi, který – i když je datován 9. března 1948, ukazuje na jeho sepsání nejdříve odpoledne 10. března 1948 a nejpozději 13. března 1948 v bytě Marcii Daventportové, nebo Alice Masarykové. Současně témata, která jsou v dopise zmiňována, nevedou a nemohou vést k jinému závěru, než ho psal sám Jan Masaryk. Téměř zcela určitě lze vyloučit, že by snad ho mohla psát jiná osoba, třeba Alice Masaryková či Viktor Fischl.

Dále bylo zavěšeno foto pěti osob na webu kibucu Masaryk v Izraeli, z nichž jedna se kapánek podobá Janu Masarykovi, a bylo publikováno svědectví, že tamtéž v 50. letech měl žít synovec Tomáše Garrigua Masaryka (podle genealogie žádného synovce mít neměl ani mít nemohl).

Jediným řešením výše uvedených rozporů je  zavedení předpokladu dvojníka, ať fyzického či virtuálního. Kdo byl ten dvojník? Kdy, kde a jak zemřel?  To lze vyčíst z ohledacího protokolu,  z pitevní zprávy, závěrečného posudku a svědeckých výpovědí.  

V ohledacím protokolu se uvádějí znáky, které svědčí o rozdílné době úmrtí. V pitevním protokolu chybí zmínka o slinivce břišní. Při prvním pádu těla došlo k roztržení srdce, přetržení srdečnice, trhliny jater a sleziny. Mrtvola byla zmražena. Při druhém pádu rozmrazující mrtvoly z druhého patra Černína na zadním nádvoří došlo ke zlomení žeber, zlomení páteře a roztříštění pánve.  Po rozmrazení proběhlo zakrvácení dutiny hrudní a břišní.

Zatímco pitevní zpráva hovoří při pádu z výše hlavou dolů o roztržení srdce v levé komoře, kde přitéká okysličená krev, tak závěrečný posudek  hovoří o tom, že tak jak došlo k pádu z výše, tedy na nohy, se má srdce se roztrhnout v pravé  komoře, do níž protéká neokyslíčená krev, která byla zaznamenána při pitvě.

Otázka pouze zní, proč bylo použito toto řešení odchodu Jana Masaryka z politického života. Od Masaryka se lze dostat přímo ke Steinhardovi díky tomu fotu. Odtud pak lze se dostat k pašování plutonia. Stačí ale úplně ty zbraně pro Izrael a těch 6 miliónů dolarů. Není nutné hned spekulovat o plutoniu. Další důkazy přinesl rozbor zde rozebíraného tzv. Dopisu Jana Masaryka Stalinovi.

ČUKA, Petr. AUGUSTIN VOLOŠIN (1874 - 1945). Tragický osud podkarpatského kněze a politika Securitas Imperii č. 1.(Citováno podle http://www.cibulka.com/stblist/c3.htm); viz též http://www.policie.cz/clanek/publikace-securitas-imperii-01-14.aspx?q=Y2hudW09MTI%3D )

GRUNTORÁD, Jiří. Akce Norbert. Securitas Imperii : Sborník k problematice bezpečnostních služeb. 2, Praha 1994, s. 5-45(http://www.cibulka.com/stblist/norbert.html )

Hart, Vratislav. Jak to vlastně bylo. 1. vyd. Praha: Ilsa, ©2008. 334 s. ISBN 978-80-254-1405-7

Hořec, Jaromír a Kolečko, Jiří, ed. Poválečná léta: vzpomínky zakladatele Mladé fronty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010. 284 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-204-1797-8.

Jeřábek, Čestmír. V zajetí Stalinismu: z deníků 1948 - 1958. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2000. 413 s. ISBN 80-85947-45-5

Úkoly a poslání Československé strany lidové. Projevy na zasedání širšího předsednictva ČSL.Praha: Vyšehrad 1950. 123 s.

ZVĚŘINA, Marek. Jan Masaryk a konference Spojených národů o mezinárodníorganizaci v San Franciscu. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2009. 26 s.

Viz http://zpravy.idnes.cz/napsal-jan-masaryk-pred-smrti-stalinovi-f0s-/domaci.aspx?c=A050602_084125_domaci_jpl