Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – V.

Nelze ani na moment předpokládat, že by pisatel dopisu nebyl totožný s Janem Masarykem, nebo nebyl ztotožněn s jeho dlouhodobě projevovaným postojem ve vztahu k Německu. Při své návštěvě v Brně v rozhovoru s novináři na počátku roku 1948 Jan Masaryk řekl, že my jsme a zůstaneme spojenci Sovětského svazu, který není jen spojencem, ale i ochráncem. Přání a touha stát se spojencem a chráněncem Ruska zaznívá po mnoho generací v naší národní historii. Nejenom všem Čechům a Slovákům říkám, že družba a spojenectví se Sovětským svazem musí být věcí věrného srdce i zdravého rozumu. My Čechoslováci těžko chápeme, jak je možné stavět znovuvybudování Německa na požadavky naše a našich spojenců, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou zcela spravedlivé. S hlubokou vděčností připomínáme pomoc, které se nám dostává od Sovětského svazu. Kdybychom se ale plně odřízli od západu, severu a jihu, znamenalo by to bezpodmínečné snížení naší životní úrovně.

Ještě k mediální bublině zvané animozita Tuchačevskij kontra Stalin

Ve vztahu k tomu, co bylo uvedeno v minulé části, je možné doplnit, že podle (Ströbinger, 1997, s.62nn) ve všeobecnou známost vešla účast o podílu Buďonneho na tažení do Polska už v polovině dvacátých let, kdy vystoupili někteří sovětští vojenští činitelé se zajímavou tézí: „Kdyby byl Buďonnyj v srpnu se svou jezdeckou armádou byl u Varšavy včas, Tuchačevskij mohl polské hlavní město dobýt“. Proč Buďonneho jezdecká armáda do boje o Varšavu nezasáhla, třeba že o to Tuchačevskij telegramem z 5.srpna 1920 žádal.

Pohyby jezdecké armády jsou fascinující, teprve 11.června 1920 museli Poláci vyklidit Kyjev když předtím její oddíly  řádily v Berdyčevě a Žitomiru, po pěti dnech se její jednotky ocitly v Grodno v Bělorusku,vzdáleném severně 690 km,  poté dobyly Vilnius v Litvě 14. června, když tedy musely se přepravit na koňských hřbetech ještě 167 km. Pak se Buďonného armáda z ničeho nic rozhodla se pohnout jižně ke Lvovu, vzdálenému 761 km.

23. července Tuchačevskíj dostal rozkaz od Lenina a Trockého vstoupit do Varšavy ne později než 12. srpna. Armády jihozápadního (???) frontu pod vedením Jegorova a politického komisaře Stalina se měly stočit na jih, zmocnit se Lvova a zabránit eventuálnímu zásahu rumunských jednotek do boje na straně Polska. Tuchačevskij se zhrozil, jehož  oddíly překročily 10. srpna Vislu a dostaly rozkaz obsadit polské hlavní město, když se dozvěděl, jaké nové úkoly dostal Jegorov. Mezi západní a jihozápadní frontou vznikala nebezpečná mezera.

Tento přesun musel mít hlubší motivaci, než nějaké hluboké animozity mezi Stalinem, Trockým a Tuchačevským, vzniklé v oné době, nikdy nepřekonané. Tuchačevskij vždycky tvrdil, že První jezdecká armáda – jak očekávala Moskva – chtěla podporovat jeho armády při útoku na Varšavu, že však se zapletla do bojů o Lvov, což pohltilo její síly. Dva roky po porážce na Visle Sergej Kameněv, hlavní velitel všech rudých armád v polském tažení, v časopisu Vojenský kurýr napsal, že jezdecká armáda byla využita pro méně důležité úkoly.

Vskutku se jednalo o méně důležité úkoly? Je otázkou, zda-li  Ströbinger by komentoval tento výklad následujícím způsobem, kdyby znal text dopisu Jana Masaryka Stalinovi: Kdyby však tyto Kameněvovy a Tuchačevského výtky byly uznány za oprávněné, hlavní odpovědnost za to, že Buďonnyj nekryl svými jezdci Tuchačevského levé křídlo, by spočívala na veliteli jihozápadní fronty Alexandru Jegorovi, který však byl rozhodnut nařídit, aby jezdecká armáda prorazila severozápadním směrem. Mužem,který tomu zabránil, byl jeho politický komisař Stalin, který tak znemožnil potřebnou pomoc Tuchačevovi, protože na jeho vojenské úspěchy žárlil. Také Stalin chtěl vtáhnout v čele armády do velkého města – Lvova, kde měla být ustavena nezávislá bolševická, haličská Ukrajina. Stalinův sen se pod údery Poláků zhroutil, rovněž Tuchačevski utrpěl svou první vojenskou porážku. Stalinova tvrdohlavost rozlobila Lenina. „Kdo by pochodoval na Varšavu přes Lvov!“ Stalin byl odvolán z funkce člena revoluční válečné rady jihozápadní fronty. Na toto rozhodnutí Stalin nikdy nezapomněl a chtěl se za ně, až příjde čas, pomstít. A co když ten Lenin  a Stalin reagovali pouze na nabídku Tomáše Garrigua Masaryka na získání Zakarpatské Ukrajiny do svých rukou. Tak to by ten Leninův výrok byl pouhou kamufláží vlastního špatného odhadu.

Jak Jan Masaryk naplňoval přání svého otce

4. dubna 1945 se J. Masaryk spolu s E. Benešem a Zd. Fierlingerem se střetli naprosto oficiálně s J.V. Stalinem, V. Molotovem a V. Zorinem na závěr svého pobytu v Moskvě před svým přesunem do Košic; z pohledu perspektivy r. 1948 šlo hovořit o době po podepsání spojenecké smlouvy. Není sice známo, že by se Masaryk se Stalinem sešel samostatně, ale času a příležitostí k tomu měl habaděj. Se zahraničně politickou částí Košického vládního programu projevil svůj souhlas. Po odletu z Moskvy přes Londýn do San Franciska na ustavující schůzi OSN poslal Molotovovi telegram, v němž napsal, že se hluboce klaní před Stalinem (srovnej Kosatík-Kolář, 1998, s. 216-225).

Nevím, kdo kromě Jana Masaryka by mohl vědět, že mu Molotov poslal děkovný dopis za jeho veřejně projevované postoje v San Francisku a zda se tato informace zakládá na pravdě, zda-li se tedy podobný dopis nalezl.

Kdyby se našel děkovný dopis J.V. Stalina z r.1946  J. Masarykovi, bylo by víceméně jasné, kdo je autorem dopisu J. Masaryka J.V. Stalinovi. A byl-li jeho pisatelem J. Masaryk, tak je evidentní, že následující stanovisko se poněkud rozchází s realitou: Předúnorový ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka byl přesvědčen o Masarykově sebevraždě, kterou vyložil takto: „Masaryk byl příliš citlivý a příliš čestný, než aby mohl sdílet odpovědnost za režim, který násilím uchvátil moc, vládl lží, nespravedlností a terorem a zahrnoval demokraty obviněními, o nichž dobře věděl, že jsou pustými pomluvami“. Pokud skutečně Masaryk spáchal sebevraždu a to z uvedených důvodů, je pravděpodobné, že jeho svědomí tížila i jeho role na konferenci v San Franciscu, kde poskytl svoji tvář a podporu sovětským zahraničněpolitickým ambicím. (Zvěřina, 2009, s. 22)

Lze se ale důvodně obávat, že kdyby po (v perexu uvedeném) děkovném dopisu bylo vyhlášeno celosvětové pátrání, tak by se asi nějaké to falsum brzo našlo. Ale stejně kdo všechno mohl  vědět o instruktážních pokynech J.V. Molotova J. Masarykovi během zasedání OSN v San Franciscu tak v polovině března 1948?

Viktorovi Fischlovi se měl svěřit: Víte, co to je studený čumák? To je Molotov. Jak rampouch. Já si vždycky obleču tričko, když se s ním musím sejít. Já si často myslím, že se musel narodit ve zkumavce. Když sedíme na všelijakých těch konferencích, posílá mi befély na malých kouscích papíru – já si je vždycky schovávám, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit -, a vetšinou musím poslechnout. Už jsem se skoro smířil, že jsem jako ten foxteriér na reklamách His Master´s Voice. Ale kdykoli slyším Molotova mluvit, modlím se, kdyby tak hlas mého pána byl aspoň o kapánek lidštější.

Že by autorem posledního dopisu Masaryka Stalinovi byla některá ze tří stenografek, které se spolu s československou delegací (Dr. Václav Beneš, zaměstnanec ministerstva zahraničí, Vladimír S. Hurban, československý velvyslanec ve Spojených státech, Dr. Karel Červenka, zplnomocněný velvyslanec a ministr, Josef Hanč, šéf československé ekonomické služby v New Yorku, Dr. Ivan Kerno, zplnomocněný velvyslanec a ministr, Dr. Jan Papánek, šéf československé informační služby v New Yorku, Dr. Vladimír Vochoč, zaměstnanec ministerstva zahraničí, Dr. Antonín Obrdlík, sekrétář československé ambasády, Dr. Ernest Sture, zaměstnanec československé informační služby v New Yorku) účastnili jednání konference. Opět se ale přímo vnucuje možnost považovat přinejmenším za spoluautora dopisu Viktora Fischla.

Další použitá literatura

Ströbinger, Rudolf. Stalin stíná hlavy: Případ maršála Tuchačevského. Olomouc: Votobia, 1997. 258 s. ISBN 80-7198-153-2.

Tři roky. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945-1948. Díl III. Události od druhého výročí osvobození Prahy v květnu 1947 do komunistického puče v únoru 1948. Praha: Melantrich 1991. 705 s. ISBN 80-7023-081-9.

ZVĚŘINA, Marek. Jan Masaryk a konference Spojených národů o mezinárodní organizaci v San Franciscu [online]. 2009 [cit. 2015-02-26]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Tomáš Dvořák. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/77189/ff_b/>.