Složitá hra: Pákistán, Tálibán a Islámský stát

afghanistan end war
13.9.2021 09:52
Nejdůležitějšími faktory vítězství bojovníků Tálibánu bylo odhodlání a odvaha, avšak bez pákistánského zázemí a podpory by nemohli nyní pochodovat ulicemi Kábulu. Jak vděční budou Islámábádu, to se teprve uvidí. Pákistánská strategie pomoci Tálibům pramenila z trvalých obav týkajících se Afghánistánu, z nichž některé se datují do doby, kdy Pákistán v roce 1947 vznikl – jednak afghánské spojenectví s Indií a také afghánská podpora vzpoury uvnitř Pákistánu. Obě tato rizika vítězství Tálibánu výrazně snížilo.

Prokletá Durandova linie

Starý příběh afghánsko-pákistánského nepřátelství v posledních 74 letech vychází z dědictví britského impéria. V devadesátých letech 19. století Britové uměle vytyčili hranici mezi Afghánistánem a jejich indickou říší. Tato tzv. Durandova linie, nakreslená čistě z britských strategických zájmů, prochází středem paštunského etnika. Afghánistán, stát založený Paštuny v polovině 18. století, tuto hranici nikdy nepřijal. Když Britská Indie v roce 1947 přestala existovat, afghánská vláda zpočátku odmítala uznat pákistánskou nezávislost a požadovala revizi Durandovy linie a předání paštunských území Kábulu. To nově vzniklý stát přirozeně odmítl. Výsledkem bylo, že řada afghánských vlád nadále odmítala uznat Durandovu linii jako legální hranici, spojila se s Indií proti Pákistánu a pravidelně se pokoušela vyvolat paštunský etnický separatismus u jižního souseda. V reakci na to se Pákistán téměř 70 let pokoušel buď ovlivnit, nebo oslabit Afghánistán kombinací ekonomického tlaku a politické destabilizace.

Tato strategie byla klíčovou motivací pro Pákistán, aby poskytl zázemí Tálibánu, stejně jako v 80. letech (ve spojenectví s USA) částečně motivovala podporu Islámábádu mudžáhidům proti komunistické vládě v Kábulu a jejím sovětským podporovatelům. Je zajímavé, že navzdory této pákistánské podpoře vedení mudžáhidů i Tálibán kategoricky odmítly uznat Durandovu linii. Vítězstvím tálibů v tuto chvíli pákistánský strach ze sblížení Kábulu a Dillí zmizel, protože Indie byla vždy silně protitálibánská kvůli jejich podpoře islamistické vzpoury v Kašmíru.

Paštuni na obou stranách hranice

Od 80. let se však Islámábád začal obávat afghánských uprchlíků a jejich destabilizačního vlivu na pákistánské Paštuny. Během války v 80. letech 20. století přišly do Pákistánu asi tři miliony převážně paštunských uprchlíků. Tyto uprchlické tábory se staly náborovými středisky nejprve pro mudžáhidy a poté pro Tálibán. Uprchlíci do značné míry splynuli s paštunskými Pákistánci a afghánský džihád po letech 1979 a 2001 získal vášnivou podporu mnoha pákistánských Paštunů, zejména u kmenů, které žily podél hranice s Afghánistánem.

V roce 2003 vedl intenzivní tlak USA pákistánskou vládu generála Parvíze Mušarafa, aby se pokusila o selektivní zásah vůči protiamerickým islamistickým bojovníkům, kteří uprchli z Afghánistánu do kmenových oblastí Pákistánu. Výsledkem byla stupňující se série paštunských islamistických vzpour v Pákistánu a občanská válka s bilancí asi 60 000 mrtvých. Dalším pákistánským důvodem pomoci Tálibánu bylo proto zajistit, aby nepodporovali paštunskou islamistickou vzpouru v Pákistánu. Dosud tak neučinili a zajištění toho, aby tak neučinili v budoucnu, je ústředním bodem pákistánské strategie.

Tálibán versus Islámský stát

V posledních letech se objevil společný nepřítel Pákistánu, Tálibánu a dalších regionálních států: Islámský stát (IS) neboli Daeš. IS soupeří s Tálibánem o vládu v Afghánistánu a přijal značný počet tálibánských disidentů. Na druhou stranu je IS v Afghánistánu z velké části tvořen členy pákistánského Tálibánu, kteří uprchli do Afghánistánu v důsledku úspěšných útoků pákistánské armády proti nim po roce 2014. Existuje riziko, že pokud se v Tálibánu rozvine vnitřní nesouhlas ohledně způsobu vládnutí, zklamaní členové budou tendovat k IS a ohrozí tak jednotu i stabilitu vlády Tálibánu. Ten se veřejně zřekl mezinárodního terorismu a džihádismu a poskytl Moskvě a Pekingu konkrétní ujištění, že nebude podporovat čečenské a další islamistické rebely proti Rusku, ujgurské rebely proti Číně, Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU) a další středoasijské džihádistické síly. Rovněž slíbil Íránu, že neposkytne základny protiíránským sunnitským rebelům podporovaným Saúdskou Arábií. Tálibánu se to pravděpodobně dá věřit, protože si jen stěží může dovolit čelit nepřátelství celého regionu a riskovat zablokování vnějšího obchodu. Tálibán se jistě poučil z katastrofy, která postihla jeho režim v důsledku 11. září. IS na druhé straně zůstává oddaný mezinárodnímu džihádu a zahrnuje do svých řad mnoho mezinárodních teroristů. Pákistán proto doufá, že jeho vlastní regionální koalice, Čína, Rusko a Írán (pokud Tálibán dodrží své sliby Teheránu o respektování šíitských práv v Afghánistánu) podpoří Tálibán proti IS a zajistí, aby Kábul nepodporoval mezinárodní terorismus, včetně islamistické vzpoury v Pákistánu a zdržel se podpory tádžických, uzbeckých a dalších džihádistů.

Klíčová role Číny

Pákistánu může v jeho afghánských cílech pomoci obrovská ekonomická síla Číny. Hlavní starostí Pekingu v Afghánistánu je, aby se nestal základnou ujgurských rebelů proti Číně. Čína také v zásadě souhlasila s investováním miliard dolarů v Afghánistánu, včetně rozvoje obřího měděného dolu v Aynaku a zásob ropy a plynu na severu země. Silná aliance Pekingu a Islámábádu tak dává Pákistánu naději, že čínské investice v Afghánistánu mohou udržet vládu Tálibánu v souladu s pákistánskými zájmy. Pokud Peking získá důvěru v Tálibán, pomůže to vlastně zajistit stabilitu celého středoasijského regionu.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.