Ukrajina, Krym a právo národů na sebeurčení

Kryn referendum
22.3.2014 12:08
Právo národů na sebeurčení v sobě nutně zahrnuje i právo na připojení se k jinému národu, problém je v mezinárodním právu, které nevymezuje formality, jak to udělat. Tak jako právo na rozvod v sobě zahrnuje právo navázat vztah i s jiným partnerem. V manželském právu je jasně ale určeno, co kdo má a musí udělat a jakým způsobem to provést.

U drobných území a ostrovních skupin v Pacifiku, Indickém a Atlantickém oceáně,jež pro svou územní malost, nepatrný počet obyvatel i omezené hospodářské prostředkyve většině případů nebudou s to vytvořit vlastní nezávislý útvar, ale spíše se spojí s nějakým již existujícím státem, potvrdilo Valné shromáždění OSN v letech 1965, 1966 a 1967 "nezcizitelné právo rozhodnout o svém ústavním statutu v souladu s Chartou OSNa ustanoveními rezoluce 1514/XV a s jinými příslušnými rezolucemi Valného shromáždění".

Základní chybou je, že pravidla pro uskutečnění secese nejsou součástí mezinárodního práva. Pak ty konkrétní kauzy není podle čeho posuzovat. Vezmete-li si jako precedens odtržení USA od Velké Británie, tak zkrátka stejné právo měl Krym. Ostatně i v případě USA se do toho vměšovala  Francie. Jak protestoval svět proti anšlusu Rakouska Německem? To přece byla tvorba mezinárodního práva v praxi, které dodnes nebylo nahrazeno nějakým smluvním právem. Protestoval tehdy  jakýkoliv stát proti konání referenda v Rakousku po anšlusu? Pokud tehdy něco tehdejší Společnost národů něco špitla, tak pak můžeme dnes protestovat proti referendu na Krymu.  Pokud ne, tak máme precedens. Abychom věděli, jak se zachovat dnes, tak musíme vědět, jak  se k legalizaci této okupace referendem zachoval svět tehdy. Pokud něco není v mezinárodním právu upraveno smluvně, tak platí precedenty. Pokud tedy nalezneme, že alespoň tehdy dva státy protestovaly diplomatickou cestou, tak můžeme dnes něco namítnout proti dnešnímu referendu na Krymu.

Pokud mají kosovští Albánci právo na sebeurčení, pak ho zcela určitě mají Rusové na Krymu. A to snad ještě ve větší míře.  Ukrajina má vládu, která nedostala do čela státu zcela regulérním způsobem, naopak legální prezident Janukovič pozval na Ukrajinu ruské vojsko. Dnešní  situace Ukrajiny je natolik unikátní, že rozhodně nehrozí její opakování. Estonsko, Litva a Lotyšsko jsou dnes součástí státního celku zvaného Evropská Unie, která má svého prezidenta. Všichni jsme evropští občané. Myslíte snad, že by tento prezident pozval dopisem  ruské vojsko? V tom případě by platilo, že koho jsme si zvolili, to máme. Je nutné říci, že na počátku toho velkého ruského zla stojí takové malé majdanovské zlo, tj. neuposlechnutí zákazu demonstrací na Majdanu ukrajinským kyjevským soudem, a to už na počátku prosince 1913. Proč Obama a spol, Evropská Unie jako zastánci právního státu nevyzvaly ty ukrajinské bukanýry k respektování soudního příkazu.

Demonstranti zůstali na Majdanu i po zákazu demonstrací tamtéž ukrajinským kyjevským soudem na návrh ukrajinské kyjevské radnice. A Evropská Unie, Obama a další to neodsoudili. Demonstrace na Majdanu  byly zakázány kyjevským soudem počátkem prosince 2013 na návrh kyjevské radnice. Politologická poučka říká, že oslabením státní suverenity (nerespekování zákazu)  vzniká prostor pro separatistické hnutí, které z tohoto důvodu mohu být podpořeno ze zahraničí. V Kosovu šlo  - za poněkud ostřejších okolností - o totéž.  Když nezamknete byt a zloděj vám ho vyloupí, pojišťovna vám nic nedá a policajti se vám vysmějí. Jak to řekl Stalin, slabí jsou biti.  Bismark zase řekl, moc předchází právu. Když jsem ve vztahu k Izraeli poznamenal, že od r. 1945 to už díky Chartě OSN ta Bismarkova zásada neplatí, tak mi bylo řečeno, že to není pravda.  Neexistuje důvod, proč by prosazení práva národa na sebeurčení, které nutně zahrnuje i jeho právo připojit se k jinému národu, nemohlo být realizovano pod ochranou cizího (což nevíme) neoznačeného vojska (? nebo domobrany)  do suverenního (opravdu ? ) státu (spíše jeho trosek).,.

 Ať se na Majdanu od momentu zákazu dělo cokoliv, tak odpovědnost nesou organizatoři demonstrace a demonstrující. Normální postup totiž v případě soudního zákazu je, že se odvolám k vyšší instanci, ale soudní zákaz respektuji. Pokud nejsem přinejmenším extremista. A tedy podezření z fašismu bez ohledu na možný informační šum  je tedy na místě. Jak a proč máme podporovat systém, kde nejsou respektovány rozhodnutí soudu? A od takového státu se má právo každý odtrhnout v zájmu vlastní bezpečnosti.

Námitku, že na Ukrajině fungovaly soudy a městská radnice jako prodloužená ruka prezidenta  Janukeviče neberu, protože zcela určitě by Evropská Unie nenabídla Asociační dohodu státu, který nefunguje jako právní stát, tedy v němž neexistuje dělba moci.  Pokud někdo hají chování prezidenta Janukeviče, reprezentuje stranu pořádku. Pokud někdo hájí majdanisty, straní chaosu a rozvratu, tedy systému, v němž není respektován zvolený prezident, a ani rozhodnutí soudu (opakované zákazy demonstrací kyjevským soudem). Při tom tito stoupenci násilných řešení vede k tomu, že podporujete lidi, kteří používají k prosazení idejí Molotovovy koktejly. Má být naším vzorem soudruh Molotov?

Za důvod k občanským nepokojům nelze považovat ani odklad podpisu Asociačních dohod. A tedy ani k tomu, aby totálně z toho frustrovaní jedinci z tohoto faktu začali brát útokem státní budovy. Odklad toho podpisu naopak přinášel perfektní agitační materiál pro příští řádné prezidentské a parlamentní volby, pokud těch frustrovaných  jedinců byla většina.  Či agitaci pro referendum. Dát v této situaci přednost barikádám signalizuje, že extremisté necítili dostatečnou podporu ve společnosti.  

A my (viz průzkumy veřejného mínění), co jsme uvnitř EU, už jaksi víme z vlastní zkušenosti, že ty naděje v tento potápějící se koráb jsou poněkud nereálné, že dokonce jeho další pasažéři budou představovat vyšší zátěž, která nás tím rychleji stáhne ke dnu. Že tedy ta dnešní totální frustrace Ukrajinců se sklonem k násilným řešením, se velmi rychle převrátí ve svůj opak. Skutečným a jediným viníkem za dnešní situaci na Ukrajině je Evropská Unie, která naprosto neodpovědně se rozšiřuje. O kolik kilometrů čtverečních se rozšířila EU od r. 1989?  Jako přesvědčený eurofederalista vidím pokusy o inflační nafukování EU jako překážku na cestě k hlubší integraci jejich členských zemí. Rozšířujme se, až si vyřešíme své vlastní problémy. Toto dilema už jsem měl v době přijetí Česka do Evropských společenství, i když samozřejmě jsem nad tím tehdy velkoryse přimhouřil oči a hlasoval jsem pro vstup, aby naše děti se měli lépe, jak to vyjádřil jeden štamgast v místní hospodě v mojí přítomnosti. Proč EU vyvolala to zlo svým anšlusem Ukrajiny? Potřebné reformy vnitřních institucí nahrazuje územní expanzí sice ne vojenskými, ale politickými prostředky, což jí ale nijak nešlechtí. Ale referendum na Krymu je také pouze morálně politický prostředek. V každém případě jsme se dozvěděli, že krýmská princezna nemá nic proti  tomu jít do chomoutu s neotesaným putinem. Rusko bylo donuceno čelit politickoekonomického anšlusu Ukrajiny Evropskou unií, ale přes to má být tím psem, který má být bit?  A ještě je špatné, že se náhodou na tuto situaci připravovalo (což nemyslím)? A v jakém našem národním zájmu je, aby Rusko bylo bito? Zvláště když to přibližuje tu možnost, že se dosud nezkonsolidovaná EU rozpadne?

 Ve středověku to měli lépe vyřešené než dnes dynastickou politikou. Tam by stačilo, aby si krymská princezna vzala Putina. Chruščov Ukrajině věnoval ten Krym jako dar. Ale teď si ho Putin vzal zpět, protože Ukrajinci se začali kapánek neslušně vůči darci chovat.

 Neznám sice text ukrajinské ústavy, ale platí zásada, že stát může dělat, co mu dovolují zákony, ale občan může činit, co mu zákony nezakazují. Předpokládám, že občan (třeba i zorganizovaný občan v podobě autonomní vlády) si může zorganizovat jakoukoliv  anketu a může tomu třeba  říkat referendum. Rozdíl proti referendu uspořádaném ukrajinskou vládou je v tom, že výsledky takového občanského referenda zkrátka pro státní orgány nejsou závazné. Ale nemůže být zakázáno. Chování ukrajinské vlády v tomto případě ani zdaleka nenaznačuje, že by se výše uvedenou zásadou řídila, tedy se nejedná o demokratickou vládu.

Regulérnost uskutečněného referenda na Krymu je přinejmenším stejná, jako byla regulérnost referenda v Rakousku o připojení se k Německu po jeho anšlusu s Hitlerem. Vzhledem k tomu, že není nic známo o tom, že regulérnost toho rakouského referenda tehdy někdo napadl či proti němu protestoval, tak je toto referendum nutno považovat za regulérní. Bylo-li tehdy rakouské referendum považováno za regulérní, tak je nutné považovat také krymské referendum za regulérní. Je směšné pokoušet se ho zpochybnit. Přítomnost údajné domobrany tu vůli obyvatel nemohla nějak ovlivnit. I kdyby mi jezdily před plentou zbůhdarma české tanky s tím, že v případě ano tam zůstanou, tak se buď do této plenty nedostavím a nebo hlasuji ne.

 Lid rozhodl a neexistují žádné známky toho, že by třeba v přítomnosti armád NATO rozhodl jinak. Spíše naopak. Pro připojení k Rusku by pak bylo určitě 110% obyvatelstva. Považoval bych velmi za rozumné, kdyby teď nabídlo Rusko Ukrajině, že Krym odkoupí za umazání dluhu, který má u něj Ukrajina.

Ruské menšině na Ukrajině se dala možnost sdílet hodnoty EU. Ale pokud ona nechce  a chce k autokratickému Rusku, tak proč jí držet? Proč ukrajinská vláda nenavrhne celostátní referendum, které by jednotlivým oblastem nabídlo, že se do toho Ruska mohu začlenit, pokud budou chtít.  Proč Ukrajina může nabízet světu hajlujícího Jaceňuka, když Rusko nemůže nabízet své tradiční hodnoty, které naší staročeši považovali za lepší těch rakouských hodnot a ve spolupráci s carskou armádou a dvorem připravovali ruskou invazi do Čech pod heslem, že zde bude dobře, až se kozácký kůň napije vody z Vltavy.

Náš vztah k Rusku je určen tím, že v souladu se zahraničně politickým krédem Jana Masaryka (mrňousové jsou svobodnější tehdy, když si velmoci konkuruji, a žádná z nich nemá monopol třeba na atomové zbraně, pravdu, hodnoty) nemáme žádný zájem momnetálně na jeho oslabení, protože bychom se dostali do větší závislosti buď na jedné supervelmoci, která nám by mohla diktovat, co hrdlo ráčí. A nebo by to mohlo vést také k tomu, že bychom také mohli hraničit s Čínou, což z mého pohledu nepředstavuje zrovna nejideálnější stav věcí.

Z jednoho raportu britského velvyslanectví v Praze do Londýna vyplývalo, že jsme utlačovali sudetské Němce, kde se dalo. Pokud Ukrajinci utlačovali Rusy na Krymu, tak jako Čechoslováci ty sudetské Němce, tak Krym měl naprosté právo se od té Ukrajiny trhnout. Je fakt otázkou, zda Rusko je dnes v situaci Německa tak v r. 1935 (obsazení Poryní). Jaký je rozdíl mezi Sudety a Krymem. Žádný nebyl, až do vypálení Lidic. Až Rusové v okupované Ukrajině jako odvetu za atentát na ruského protekora Janukoviče, provedený čtvrtým zahraničním ukrajinských odbojem  vedeným  Kličkou, vyhlásí stanné právo, popraví rukojmí  a zastřelí mužské obyvatelstvo nějaké ukrajinské vesnice, ženy pošlou do koncentračních táborů a děti na převýchovu do ruských rodin, tak ztratí Rusové nárok na Krym, samozřejmě po vítězné válce EU s Ruskem, končící dobýtím Moskvy. Vlajku EU vynese na Kreml nějaký Schwarzenberg.

Na vině dnešní situace je mezinárodní společenství, které sice vyhlásilo právo sebeurčení národů, ale nestanovilo postupy jeho realizace.

Na vině je také politika EU, která vzbudila nerealistické očekávání Ukrajinců. Jestliže se měly realizovat nějaké Asociační dohody, tak v balíku měly být nabídnuty všem státům najednou v postsovětském prostoru, aby se žádný necítil vyloučen.

Na vině jsou samotní Ukrajinci, kteří neumějí za prvé vytvořit právní stát, za druhé se takto chovat, tedy používat jen politické prostředky k řešení politických problémů, tedy řádné volby, čímž nutně se musely cítit všechny ostatní menšiny velmi silně ohroženy, a proto hledaly spásu třeba  v Rusku.

Proč by nemohlo být právo na sebeurčení národů tak silným právem jako je u jednotlivce právo na existenci? Na Krymu silnější bratr ochránil slabšího bratříčka před zločinnými úklady svého neschopného bratrance. Právo národů na sebeurčení je bezpochyby nadřazeno principu územní nedotknutelnosti, tak jako právo jednotlivců na existenci je nadřazeno ochraně majetku jednotlivců.  

„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO."

- Václav Havel

 

Dodatečné upřesnění

Obvodní administrativní soud města Kyjeva zakázal pořádání hromadných akcí v několika místech ukrajinského hlavního města od 1.prosince roku 2013 do 7.ledna roku 2014.
Soud tak vyhověl žádosti zaměstnancu kyjevské městské administrativy, obávajících se o svoje životy.
Akce byly zakázány na Evropském náměstí a na Majdanu Nezávislosti. Zákaz se rovněž týká ulice Bankové, kde se nachází prezidentova kancelář, ulice Gruševského, kde je budova parlamentu a vlády, a také ulice Bogomolce, kde se nachází budova ministerstva vnitra.

Dále kyjevský správní soud na žádost radnice zakáza pořádání jakýchkoli protestních akcí v centru města. od 8. ledna do 8. března 2014.

 

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Napsal jste to velmi dobře pane Řezníku.