Stanislav A. Hošek: Kořeny dění devadesátých let

hošek
15.3.2019 10:49
Předesílám, že text byl napsán již před rokem. Nepublikoval jsem jej proto, že jsem důvodně předpokládal, že v roce třicátého výročí mocenského zlomu budou své vzpomínky a znalosti publikovat ti, kdo o věci vědí víc než já. Ke změně názoru mne přimělo vystoupení premiéra a předsedy ANO na nedávném sjezdu této vládnoucí politické síly, kde devadesátá léta ostře kritizoval a označil je za dobu vzniku nevratných škod. Především mne ale doslova vyprovokoval k jeho zveřejnění ohlas onoho vystoupení a jmenovitě výrok senátora Ladislava Faktora.

První půlrok po 17. listopadu 1989

Konstatuji hned na počátku, že oba dva, jak Babiš, tak Faktor mají pravdu. Tu svou, samozřejmě. Ovšem existuje ještě mnoho dalších, z nichž jednu tvrdím již nejméně od roku 1993. Podle mne devadesátá léta živelného rozkradení státu, zdegenerování zastupitelské demokracie a reálné nadvlády oligarchie, mají své kořeny v chování nevelkého počtu osob v prvních měsících převratu až do doby poslaneckých voleb 8. a 9. červnu roku 1990.

V prvé řadě to byla až chorobná touha Václava Havla po prezidentském křesle. Že šlo o nezvládnutou ambici dosvědčuje mnoho průvodních jevů z té doby, ale rovněž v dobách následujících

V uvedeném období se jmenovaný tvářil, že funkci nechce, že je k ní donucen, ale že onu osobní oběť podstoupí jen na půl roku. Takové chování si totiž mohl dovolit, protože věděl, že o jeho zvolení je již rozhodnuto. V prvé řadě v zahraničí Východním i Západním. Havel i přesto na svém zvolení velice aktivně pracoval. Podvedl Dubčeka, což při schopnostech obou hráčů nebylo vůbec těžké. Dohodl s Čalfou generální pardon nejen pro nejvyšší funkcionáře KSČ, ale dokonce pro stranu jako celek. Za zvolení prezidentem komunistickým FS zaručil nepotrestání nejvyšších funkcionářů KSČ a sametovost předání moci. Poněkud vysoká cena, jejíž důsledky jsou trvalé.

Že Havel nezvládnutelně toužil po prezidentském postu, dokázal mnohem průkazněji několikrát v následujících letech. Jen namátkou uvedu, že ho ani nenapadlo odejít po červnových volbách roku 1990, což sliboval. Když se rozpadala federace a on se rozhodl vzdát funkce jejího prezidenta, navštívil dožívající Federální shromáždění, kde měl neobvyklý projev. S několika poslaneckými kolegy jsme jej vyhodnotili jako uplakanou prosbu o to, aby byl zvolen prezidentem budoucí České části federace. Vrcholem jeho touhy pak byla druhá volba prezidenta ČR. To už se mu říkalo „pan Veškern“ a musela jeho mocenská skupina zařídit uvěznění poslance Sládka, aby byl opravdu zvolen. Jeho první dámička se pak při samotném aktu voleb projevila jako opravdový vrchol úpadku politické kultury nové moci.

Zatím co se Havel doslova rval o své osobní ambice, čti o nejvyšší trůn, pracoval jím pohrdaný a odmítaný Klaus na zásadním poli nové moci. Na vytvoření co nejpočetnější společenské vrstvy, která by udržela nově nastupující moc. Činnost v tom směru zahájil pro danou dobu typicky. Hned v prvních listopadových dnech navštívil velvyslanectví USA, kde sepsal protokol, jehož tajná část dodneška není publikovaná. V něm se zaručoval, že převede hospodářství Československa do sféry západního trhu. Na nově formovaná, především hospodářská ministerstva, byli prakticky ihned dosazováni poradci ze Západu, čti experti průmyslové špionáže, kteří začínali připravovat privatizaci.

První místopředseda federální vlády Komárek, byl na návrh Klause Čalfou „odvelen“ na studijní cestu do Chile, kde měl coby výborný znalec španělštiny, studovat přechod plánované ekonomiky na tržní. V tomto období si Klaus svolal vedoucí pracovníky rozhodujících podniků, myslím že do Brna, kde jim nepokrytě slíbil převzetí jimi řízených podniků do jejich soukromého vlastnictví. Proto bylo pozdější privatizování mimo jiné realizováno i metodou do rukou předem určeného vlastníka, či na privatizační projekt předložený manažery daného podniku. Což by byly v každé slušné zemi fakticky trestné činy. To samozřejmě tehdejší autoři privatizace dobře věděli a tak si parlamentem nechali uzákonit zákaz soudního přezkoumání privatizačních případů, čímž sobě zajišťovali nepostihnutelnost.

Tři generace nomenklaturních kádrů KSČ

Tady si dovolím jednu odbočku. Na setkání s Klausem již dorazili noví vedoucí podniků, kteří, podle zmíněného generálního pardonu, vyměnili „normalizační“ staré struktury. Jelikož již hodně pamatuji, tak vím, že šlo prakticky o třetí generaci nomenklaturních kádrů KSČ.

Tu první tvořili přesvědčení komunisté, vesměs ještě předváleční a nejpozději váleční členové KSČ. Zažil jsem jich několik a vím, že jejich zásadním znakem bylo prosazování zájmů pracujících a nepodléhání osobnímu prospěchu. Osobně jsem zažil, jak předseda závodního výboru KSČ vyposlechl horníka. Stěžoval si na dlouhé oddalování řešení jeho bydlení. Předseda zvedl telefon a řediteli podniku věcně sdělil, kdo za ním přišel a proč a řediteli jen lakonicky řekl. Vyřiď to s ním a oznam mi že havíř už s rodinou bydlí.

Druhá generace nomenklatury už byla tvořena především vysokoškolsky vzdělanými kádry, protože řídit složité systémy už nedokázali jen poctiví a zanícení. Mezi nimi sice byli ještě potomci starých revolucionářů, ale také hodně takových, kteří se do KSČ vloudili po roce 1948, tedy cítící příležitost ke kariéře. Nejvyšší vedoucí funkcionáři si toho byli vědomi a proto po masovém přijímání kde koho do strany , nařídili výměnu členských průkazů. Ovšem to už bylo pozdě, protože ti fikaní se již dávno pevně usadili na svých postech.

Třetí generace nomenklatury, to již byli převážně odchovanci normalizace. Patřili mezi privilegované. To oni zastávali mimo jiné i funkce, díky nimž jezdili pravidelně do ciziny, především na Západ, kde viděli, jak si žijí příslušníci jejich společenské vrstvy. A tehdy v nich začaly převažovat názory, že oni mají neúměrně vysokou odpovědnost, ale tomu nepřiměřené platy a další prebendy. To právě oni byli zralí na realizaci převratu.

Na závěr této části opět osobní vzpomínka. Viktor Koláček, pozdější spolumajitel OKD, byl příslušníkem oné třetí generace coby vedoucí závodu na 3achtě, kde jsem pracoval jako havíř. Již několik dní po 17. 11. 1989 mi v několikahodinovém rozhovoru mimo jiné řekl doslova, cituji: „Začíná doba, kdy chudí budou chudnout a bohatí bohatnout. Já v žádném případě nebudu patřit do té první skupiny“. Konec citace. Což konstatoval v době, kdy naprostá většina lidí práce ještě naivně věřila v jakési obrození socialismu.

Závěrečná tvrzení

Je samozřejmé, že Havel, ani Klaus nebyli jedinými osobami, kdo vytvořil v zemi klíma politického a hospodářského přechodu z nadvlády KSČ do dnešního režimu. Oba byli obklopeni celou plejádou více či méně vlivných společníků, kteří se postarali o to, aby nejlepší výchozí pozici pro budoucí éru měli právě oni zmínění příslušníci třetí generace nomenklaturních kádrů KSČ.

Právě oni nejlépe věděli, že dojde ke změně a připravoval i se na ni už po dobu několika let, i když samozřejmě nemohli ani tušit, jak změna proběhne a kam bude směřovat. Že nepočítali třeba s rozpadem SSSR dokazuje mimo jiné i to, že materiály StB se odvážely do ústředí KGB. Napřed ty na mikrofiších a později, už urychleně pod tlakem času, i ty listinné. Není se také proč divit, že ministerstvo vnitra v první vládě premiéra Čalfy nemělo prakticky celý měsíc odpovědného ministra. Místo něj řídil jeho činnost triumvirát, podle abecedy, Čalfy s místopředsedy Čarnogurským a Komárkem. Což umožnilo situaci, aby v pracovnách StB nepřetržitě rachotily skartovačky a tak se dokončila likvidaci všeho, co nastupující moc potřebovala.

Příslušníci třetí generace nomenklatury KSČ by byli sami proti sobě, kdyby proto nevyužili příležitost, kterou jim poskytli noví mocní, z části vědomě, z části z naivity a jiných pohnutek. Když viděli, kam se dějiny hnuly, bylo v jejich nejvyšším osobním zájmu vytěžit z příležitosti maximum. Což ti opravdu schopní udělali. Každý, kdo dneska spílá Babišovi a byl v politice mocenského zvratu jakkoliv aktivní, by měl především nadávat sám sobě. Ale především. Měl by se omluvit většině naší společnosti a v otevřeném dialogu s ní hledat cesty k nápravě alespoň toho mála, které vůbec napravit lze.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.