Jak se dostat do pětky

žák ladislav
3.12.2018 09:17
V posledním listopadovém týdnu jsem se v Moskvě účastnil 5. Mezinárodního fóra, které pod názvem „Jak se dostat do pětky“ uspořádala Finanční univerzita při vládě RF. Měl jsem tam několik samostatných i diskusních vystoupení. Podstatnou část mé přípravy na jednání zachycuje následující text. Na několika kulatých stolech Fóra zazněl po částech…

Téma konference, tedy posouzení možností, jak Rusko posunout mezi pět vedoucích ekonomik světa, nás staví před úkol zamyslet se nad plánem, který nás má k tomuto cíli dovést. Nebudu zde v žádném případě jakkoliv hodnotit text „majskovo ukaza“ ani jiných velkých plánů naší doby, nicméně rád bych se zmínil o jejich důležitém kontextu.

Rád bych pohovořil nejen o budoucnosti obecně, ale především o naší budoucnosti, která je tu už s námi, ale rovněž o tom, jak, podle mého skromného názoru, vypadá cesta k jiné společnosti. Ke společnosti, která bude mít nejen funkční ekonomiku, ale především ke společnosti, která bude společností spokojených lidí. Nejde totiž ani tak o to, jestli budu na světě podle nějakých obskurních kritérií do pátého nebo jiného místa. Daleko více jde o to, jak se žije lidem, kteří se o takový výsledek zasloužili. Jde nejen o to, kolik takový velký plán přinese společnosti nejen kapitálu finančního, ale především sociálního, kolik přinese do společnosti důvěry a kolik dá lidem důstojnosti….

Dovolte mi nyní, abych obrátil vaši pozornost na text, který máte promítnutý na plátno. Jsou to slova Tomáše Bati, jednoho z největších podnikatelů, kterého moje země ve své historii měla. Stal se bez vážné konkurence českým podnikatelem uplynulého století. Začal v ševcovské dílně svého otce a vytvořil podnik, který byl schopen na konci třicátých let minulého století exportovat celá města-továrny. Rodinná firma Bata, jak dobře víte, stále existuje a prosperuje. Budu velmi rád, pokud vás jeho slova přimějí k zamyšlení právě nad tím, kudy vede cesta.

Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.

Slova Tomáše Bati zazněla v roce 1932, v době, kdy v době kdy byl svět v porovnání s tím dnešním relativně velmi, velmi prázdný… Dnes máme v našem světě nejen daleko více lidí, ale především úplně nové způsoby a možnosti komunikace nejen napříč prostorem a časem, ale především mezi velice různorodými společenskými skupinami a jednotlivci. Jsem toho názoru, že společenské uspořádání lze charakterizovat právě prostřednictvím základní podoby a způsobu komunikace. Na naší planetě je oproti době Tomáše Bati rovněž nesrovnatelné více „artefaktů“, jako výsledků lidské hmotné produkce, „ideofaktů“, jako výsledků myšlenkových procesů, i „ekofaktů“, tedy vedlejších produktů a odpadů…

To vše způsobuje, že se lidé zcela nevyhnutelně na planetě zemi setkávají nejrůznějšími způsoby nesrovnatelně častěji. To klade naprosto nové, především etické požadavky na umění a dovednost se setkávat. Setkávání má mimořádně vysoký společenský i hospodářský tvůrčí potenciál, potenciál produktivity, kterým je nezodpovědně a z neznalosti zbytečně mrháno.

Přes zdánlivou blízkost a frekvenci fyzického setkávání brání jeho produktivnímu využití velká míra nedůvěry ve společnosti. Nejen klasická, tradiční mezi příchozími a usedlíky, ale viktimizace zasahuje i dříve homogenní skupiny. K překonání nedůvěry je nutné vynaložit podstatně více úsilí než dříve. Zvláštní pozornost zaslouží v tomto smyslu naše města. Dnes se hovoří v nejrůznějších souvislostech o Smart city. Bohužel, tyto často vysoce odborné debaty jsou stále více technického charakteru. Klíčovým bohatstvím měst jsou přitom lidé, kteří v nich žijí a síť jejich vztahů. Chytrá a moudrá města jsou především ta, která vytvářejí takový veřejný prostor, ve kterém může docházet snadno k produktivním a efektivním setkáním lidí. Prostor, který svým charakterem napomáhá překonávání nedůvěry mezi lidmi. Technická opatření mají prioritně sloužit právě tomuto účelu, usnadňovat mobilitu a komunikaci lidí.

Pokud lidé jednají v souladu s určitými etickými předpisy a principy, má to měřitelný ekonomický dopad na hodnotu produkce, přináší to významně vyšší tempa ekonomického růstu a dalších ukazatelů. Představte si svět, ve kterém stále vládne jen velice krátkodobé, oportunistické a sobecké chování, svět, ve kterém se nesetkáte se vzájemným respektováním. Takový svět bude vykazovat měřitelně nižší hodnotu produktu. Celkový souhrn výrobků a služeb tohoto světa bude nižší než ve světě, kde lidé dodržují základní etické principy. Jde zejména o to, čemu říkám reciprocita a férovost jednání a že lidé dodržují kontrakty, neporušují zákony, nekradou a podobně.

Myslím, že nutným komponentem fungující ekonomiky, která směřuje k vyšší produktivitě, je určitá dávka férovosti. Běžně nepracujete tak, že sáhnete po každé příležitosti, kde lze nejrůznějšími triky obírat ty druhé. Můžeme bojovat, konkurovat si tvrdě, maximalizovat zisk, ale dělejme to v rámci pravidel hry. Pravidla hry sama o sobě jsou nesmírně důležitá a stejně tak je důležitý etický, emocionální a entuziastický přístup k nim. To je klíčové poselství základní práce Adama Smitha, kterou kupodivu není Bohatství národů, ale Teorie mravních citů.

Jsou tři druhy hodnot, které potřebujete v jakékoli práci na světě: kapitál, vědomosti a svoboda. Žádnou z těchto hodnot ani jejich komplex nelze udržet bez etiky, entuziazmu a emocí. Potřebujeme um stejně jako morálku, potřebujeme poznání, stejně jako krásu a víru.

Možná bude dobré se pro tento účel trochu zamyslet nad významem slova „budoucnost“. Především mi dovolte bonmot, který říká, že budoucnost už dávno není tím, čím bývala v minulosti. Dnes, na rozdíl od minulosti, víme o budoucnosti především to, že o ní nevíme a hlavně nemůžeme vědět v podstatě nic . Než jsme schopni provést kvalifikovaný vědecký odhad, je už odhadovaná budoucnost nejen přítomností a často i minulostí. Ale teď trochu vážněji.

Mnohokrát jsem se z mnoha úhlů pohledu teoreticky i prakticky zabýval otázkou hodnoty a ceny konkursní podstaty. Konkursní podstata je podnik, který už nemá budoucnost. Přišel na buben, zbankrotoval nebo jak se tomu všelijak říká. Stejně tak my, živé bytosti, lidi nevyjímaje, na tomto světě ztrácíme budoucnost v okamžiku smrti. Pokud to není úmrtí v rámci nějaké dramatické události, pak se v prvních okamžicích na nás navenek skoro nic nemění. To podstatné spočívá právě v tom, že už nemáme budoucnost. Nemáme sice už ani minulost, ale ta, kterou jsme měli, snad ještě může mít vliv na dědictví a účast na pohřbu. Hezky se tomu říká, „jak dlouho budeme žít v myslích druhých“. Je to častý námět textu na smutečních oznámeních a smutečních projevů. Holou skutečností je, že bez budoucnosti nemáme nic, ani tu minulost. Mít budoucnost je tedy pro jakoukoliv existenci klíčové. Z určitého pohledu je budoucnost a možnosti v ní obsažené vlastně nejen to jediné, co máme, ale zároveň i to, co můžeme nabídnout a v neposlední řadě i to, podle čeho nás hodnotí a stále častěji i oceňují druzí.

Často jsme svědky toho, že stále méně naše okolí zajímá, co jsme dokázali a stále více je důležitější, co ještě dokázat můžeme. Jaký máme potenciál. Je to smutný trend, protože dříve bylo zvykem prokazovat v určitých společenstvích úctu zásluhám. Dnes už to, bohužel, neplatí ani v mnohých rodinách. Smutným důkazem je rychle rostoucí počet pohřbů bez obřadu a dokonce i něčeho, co nelze nazvat jinak než „likvidací ostatků na státní útraty“. Vzájemná důvěra a soudržnost, spojená s hierarchií a oceňováním minulých zásluh dnes naopak narůstá v nejrůznějších nevelkých neformálních společenstvích, které jsou popisovány jako „kmeny“ a potom v rámci některých zájmových společenství. Pokud se týká větších společenství, ať již teritoriálních, zájmových, hospodářských nebo ideových, pak vzájemná úcta k minulosti v jejich vztazích je povětšinou rituální záležitostí, která nachází svůj vnějškový projev především diplomacii a částečně v mezinárodním právu a smlouvách, které občas petrifikují stav, který už dávno neodpovídá realitě.

Vraťme se k naší budoucnosti. Dovolte mi připomenout opakující se motiv z vystoupení bývalého rakouského prezidenta Heinze Fischera, který hovořil ke „svým milým Rakušankám a Rakušanům“ a připomínal jim, že bez jejich účasti nelze realizovat žádné projekty nebo plány změn. Hovořil o tom, že lidem je to zřejmé, když jde o změny osobní nebo v jejich blízkém okolí, nejen v rodinách, ale i v obcích. Lidé by se měli podobně účastnit v projektech zemských, celorakouských, ale i v evropském projektu, jehož je Rakousko součástí. Heinz Fischer upozorňoval na to, že bez osobní účasti, emocí, entuziazmu jsou sebelepší plány vytvořené elitami a experty jenom mrtvými texty. Kdybych měl do této úvahy z vystoupení Heinze Fischera vtáhnout pojem budoucnosti, pak velké plány a projekty, které jsou nám neustále předkládány shora, jsou jakési obrazy budoucnosti, zkonstruované těmi nahoře a jejich nohsledy, které nazýváme experty. Problém je v tom, že my v těchto v těchto obrazech až příliš často nevidíme sebe a svoji budoucnost s nimi neumíme spojit. Jde o konflikt mezi velkou virtuální budoucností shora, prostou emocí, entuziazmu a často i etiky s mnoha našimi malými skutečnými budoucnostmi zdola, které naopak nic z toho nepostrádají. Tyto plány často manipulují pojmem budoucnost našich dětí. Nechme budoucnost našich dětí našim dětem. To je jejich budoucnost. Snažme se o to, aby naše budoucnosti měly cosi společného, ale nevnucujme jim tu naši.

Platí zde prastará poučka, že složitější, komplexnější systémy mohou ovládat ty jednodušší, ale nemohou bez nich existovat. O velkých, složitých a komplexních plánech to platí obdobně. Sice občas slyšíme, že nemáme dostatek vizí, ale ve skutečnosti máme plánů, koncepcí a strategií všeho možného jako much. Dokonce, prý kdyby se daly všechny do tříděného sběru, bylo by z nich po recyklaci snad něco užitečného. Problém je v tom, že tyto plány, koncepce a strategie jsou zpracovávány jako nezbytné rituální pomůcky pro rozhodovací obřady v postmoderní společnosti. Jenom minimum z nich se vyznačuje tím, že by obsahovaly byť jen malý náznak toho, jak propojit obrazy budoucnosti, které odvážně představují se současnou realitou. A to ani proti ani po proudu času. O propojení s životy lidí, kterých se týkají ani nemluvě. A tak jsme svědky toho, že tu máme spoustu životaschopných malých lidských budoucností, které se vedle sebe po malých karambolech a trošce toho klování nějak porovnají, ale tomu celému chybí něco, co by tyto budoucnosti přesahovalo. Zdánlivě by to většině z nás nemělo chybět, protože přece není nad to moci si nerušeně valit životem svou kuličku, podobně jako legendární brouk (hovnivál).

Člověk je však zvláštní tvor. Ke své skutečně důstojné existenci potřebuje i to, co ho nějak přesahuje. Jsou mezi námi takoví, kteří si to umí dokonce najít pro sebe sami, ale ostatní si zaslouží minimálně slušnou nabídku takového programu od těch, které si mimo jiné právě kvůli tomu volíme. Jde o organickou součást toho, co nazýváme „dobré vládnutí“, tedy klíčového veřejného statku. Uvádět, že tohoto veřejného statku máme dnes v naší zemi jako šafránu, by bylo nošením sov do Atén nebo samovarů do Tuly.

Dovolte mi na závěr malou poznámku k velkým plánům. V dějinách Československa jsme měli prezidenta, který byl známý svým minimálně evropským rozměrem myšlení. Snad i proto mu mnohé z domácího života unikalo. Nakonec se jeho plány zhroutily a on musel ze země utéct. Odletěl letadlem do Anglie. Je tomu právě osmdesát let. Lidé si říkali. Měl veliký plán a zbyl mu z něho aeroplán… jeho plán se během několika let ukázal jako takřka naprosto přesný. Národ na těch několik let doplatil nejen na těle, ale především na duchu.

Připojím ještě jeden bonmot z teorie a praxe plánování, který nám říká, že když chceme svého boha opravdu pobavit, vyprávějme mu o jeho plánech.

Závěr mého vystoupení bude naopak vážný. Dovolte mi, abych vám všem a s vámi co největšímu počtu obyvatel Ruské federace z celého srdce popřál, aby se vaše osobní živé budoucnosti alespoň z části propojily do společného projektu na všestranné pozdvihnutí vaší krásné vlasti. Do projektu velké budoucnosti Ruska.

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.