Dvojí metr…

Rád bych uvedl jednoduchou myšlenku, že bez dvojího metru to v životě prostě nejde. Bez rozlišování a odlišování, bez dvojího metru, postaveného na jednoduchých schématech já a ty, já a on, my a vy, my a oni, našinec, cizinec bychom vůbec nedokázali existovat, reprodukovat se biologicky, sociálně ani duchovně, komunikovat a kooperovat. Všichni děláme v zásadě to, že šíříme kolem sebe informace, které jsou relevantní ve vztahu k našemu prostředí tak, že ho dokážou ovlivnit, uspořádat v náš prospěch. O tom, zda jsou informace nějak pravdivé nebo nepravdivé, je naprosto irelevantní. Jejich relevance spočívá především v tom, nakolik jsou účinné. To vůbec neznamená, že právě pravdivost nemůže být zdrojem účinnosti. Příklady známe všichni. Abych zbytečně nezabíhal do minového pole politiky, připomenu jenom legendární andersenovské „král je nahý…!!!“

Neměli bychom se nad politiky a novináři zbytečně vzrušovat a pobuřovat. Šíření informací s cílem „vytřískat z toho co nejvíce“ je podstatou jejich profesí a dvojí metr je jedním z nejúčinnějších nástrojů. Pokud je to pro ně výhodné, tak se může stát, že řeknou i pravdu a nemají přitom žádný lepší pocit, protože oni prostě jenom šíří to, co jim přináší prospěch, peníze, vliv a moc. Navíc platí, že jakákoliv negativně vnímaná manipulace se může po malé změně poměrů stát důmyslným nástrojem doslova dějinné spravedlnosti. Připomeňme si, samozřejmě zcela náhodně, například „mrtvého“ studenta Šmída. Konec konců, řada společenských převratů nás učí, že aktuální zbabělý terorista, ovládaný cizí moci, je jenom dočasně neúspěšným partyzánem, budoucím národním hrdinou a minimálně ministrem. Někdy to trvá déle, ale kdo si počká, ten se dočká, podívejme se na Stepana Banderu a jeho soukmenovce. Někdy je to nahoru dolů opakovaně a docela rychle. Takový Masaryk už jede na okruhu „padouch-hrdina“ už minimálně čtvrté kolo.

Pokud dáme jasně najevo, že to, co politici a novináři s dvojím metrem předvádějí, už je opravdu přes míru a budeme je víceméně ignorovat nebo se jím vysmívat, určitě změní přístup. Nezastydí se ani trochu, jednoduše to pro ně už nebude výhodné. Vždyť, ruku na srdce, děláme to sem tam, více nebo méně, všichni, jenom na nás není přitom tolik vidět. Když však politici a novináři uvidí, že nás to vzrušuje, zlobí a přitom nemáme žádný jiný program, budou nás tímto způsobem debilizovat dál. Protože i blbec ví a my s ním, že se lépe vládne ještě větším blbcům. A o tom to je…