Eman Pluhař: „Odteď jinak“

Neuvěřitelný úspěch Zelených, připomíná také titulní článek týdeníku Die Zeit (Roberta Pausche) jako výsledek nejen příznivých vnějších faktorů, ale i jedné zapomenuté knihy, která vyšla před deseti lety. Autor je Robert Habeck a kniha nesla název „Patriotismus-levicový plaidoyer“. Téma nyní rozvedl i ve své nové knize s názvem „Ab jetzt anders“ („Odteď jinak“). Podobně jako leží v žaludku Habeckovi dnešní politické strany, děje se tak i mnohým českým voličům, možná z jiných důvodů. Habeck v tomto svém díle chce překonat stranickou polarizaci a politickým stranám proto vytýká egoismus, nesmiřitelnost, myšlení v rozporech a programový absolutismus. A činí tak nejen jako autor a spisovatel, ale a především na základě vlastní politické zkušenosti ve straně Zelených.

Již při založení strany se Zelení považovali za antistranickou stranu (proti kartelu politických stran, pochybnosti o parlamentarismu). Naproti tomu Habeckovy výhrady nejdou v tomto směru ani náznakem. Jeho zelená „antistrana“ není antisystémová, má být postideologická a nadstranická v rámci dosavadního stranického systému. Po převzetí spolupředsednictví strany Zelených před deseti lety tento typ „antistrany“ označil jako Bündnispartei (Strana spojenectví).

Zelený pacifismus, který ještě 1995 málem vedl k rozvratu strany (Srebrenica), vlastně mezitím zmizel téměř bez diskuse (Habeck na sjezdu: „Pacifismus neznamená, že necháme umírat lidi, protože nechceme přijmout nám nepohodlné rozhodnutí“.). Sjezd se ale vyslovil i pro zbrojení (Bundeswehr obdrží „zvláštní fond“ 100 miliard Euro) a pro dodávky zbrojního materiálu a tanků do Ukrajiny.

A zatímco CDU a SPD ještě několik dnů před vypuknutím války trvaly na plynovodu Nordstream 2, varovala Baerbocková v konfronačním duchu ve Spolkovém sněmu již v roce 2015 před zemním plynem z Ruska, protože ‚fosilní diktatura s říšskými ambicemi‘ nasadí zemní plyn jako zbraň“. A stejně tak před Čínou jako „systemickým rivalem“.

Zelení se vyvíjí v novou stranu patriotismu. Jak nedávno opakovala rakouská spisovatelka Eva Menasse, Německo je první zemí, které se podařilo konceptem „zpracování minulosti“ integrovat do národní identity vedle hrdinných činů i vlastní zločiny (Susan Neiman: „dvě německé vzpomínkové kultury“). Směs je jistě možno zase znovu dělit a důraz položit na tu či onu stránku, krajní pravice trvá na „afirmativní paměti dějin“ (paměti velikosti, síly, krásy a hrdosti). Habeck soudí, že levice měla k národním symbolům (vlajka, hymna, místa) často daleko a problematický vztah. Ale dnes prostě v době historických změn není možno nechat bez odpovědi identitní otázku „kdo jsme“. A konzervativní pojmy „rodina, sounáležitost, vlast“ stojí dneska k dispozici progresivní interpretaci, tedy levému patriotismu. A dalším motivem je, že levice nesmí přenechat pole populistickým volebním trikům všeho druhu, kteří si chtějí propachtovat vlastenectví jako jediná strana s poutem k vlasti („Opustíš li mne zahyneš“) a hlavně k volebnímu vítězství. Levicový patriotismus, ale chce postavit vlast do služeb jednotlivce jako záruku „štěstí“ (ve smyslu 3. strofy německé hymny: „jednota, právo a svoboda jsou zárukou štěstí“). A je tu i další dichotomie, jak napsala Menasse v Der Spiegelu: „německé zločiny již nestačí k vysvětlení německé nečinnosti, zbabělosti, naivitě či slepotě. Většina svědků doby je mrtvá a světová politika není o nic méně komplikovaná a již dlouho se po Německu požaduje, aby převzalo větší mezinárodní odpovědnost“.