Gorbačov – politik míru

Nesporně byl rozhodným a cílevědomým, snaživým komunistickým aparátníkem, zaníceným idealistou, jenž chtěl vylepšit podmínky života ve své vlasti; jeho původní snahou bylo zásadně modernizovat myšlenky socializmu a sovětský systém, ve který zpočátku plně věřil, později však trpce seznával, že jeho pokusy o dílčí, polovičaté reformy jsou v podstatě marné a neúčinné. Paralelně s dobou se vyvíjelo i jeho osobní přesvědčení.

V padesátých letech tradičně začínal, jak nám vyprávěl, jako konformní stalinista (jinak to ani nešlo), později jako hloubavý leninovec již přemýšlel o formách jak resuscitovat Sovětský svaz, mj. prostřednictvím osvědčeného Leninova NEPu, aby v letech perestrojky pružně přecházel na platformu sociální demokracie (neboť podle jeho znalostí skutečný socialismus fungoval pouze ve Švédsku!), po té se v devadesátých letech, zejména na základě zkušeností ze zahraničních cest, stal důsledným liberálem (vždy se pyšnil, že během jeho vrcholné éry se až na malé výjimky nestřílelo, a že i samotný rozpad Sovětského svazu - který bezprostředně nezavinil a jehož hluboce litoval - proběhl nekrvavě). Na posledním setkání před 11 lety se nám představoval již jako přesvědčený demokrat, netajil se ale výhradami, nebyl si totiž zcela jistý, zda v budoucnu soudobý kapitalismus demokratický systém plně zachová.

Jako státník dosahoval větších úspěchů a popularity v zahraničí než doma.

Vůči svým západním zahraničním partnerům býval až nesovětsky upřímný a přes četná varování (např. maršála Achromejeva) i velmi důvěřivý, občas proto až naivně podléhal jejich ne vždy upřímným argumentům. Ve stáří potom jenom smutně litoval, že jej tehdy tito noví přátelé často obmanuli. "Dnes by si museli spíše zapřít nos mezi očima, než aby mně popřeli gentlemanské dohody, které jsme ústně uzavřeli při procesech sjednocování Německa, kdy se všichni opakovaně dušovali, že se NATO ani o píď neposune na východ!" říkával nám zklamaně. S R. Reaganem, G. Bushem st., M. Tatcherovou, F. Mitterandem a H. Kohlem se stýkal i na penzi, jen neradi mu připouštěli tuto tragickou změnu postojů Západu.

Přes původní upřímné (a možná někdy až naivní) snahy o modernizaci a upevnění globální pozice SSSR přerostla reálná situace nakonec Gorbačovovi přes hlavu. Početné řady jeho kritiků mu neodpustí zánik této supervelmoci (který dokonal Jelcin). "Možná jsem se rozpadu mohl pokusit zabránit, jistým následkem by ale rozhodně byla krvavá občanská válka! Za tuto cenu jsem si však své křeslo nechtěl zachránit!"

Jeho těžký osud státníka a vlastence se asi nemůže příliš lišit od osobních pocitů W. Churchilla, který se narodil do nejmocnější světové říše královny Viktorie, nad kterou tehdy slunce nezapadalo, aby umíral v hospodářsky nemocné a politicky oslabené Anglii zbavené kolonií, kterou odmítala pustit do evropských struktur nejen jí zachráněná Francie, ale dokonce i poražené Německo!

V poslední době Gorbačova nesmírně zraňoval nepřirozený vývoj vztahů mezi dvěma bratrskými slovanskými národy, jejichž jednotlivé rodiny bývají národnostně navzájem promíšeny natolik, že je často nelze kategoricky jednoznačně ani rozlišit!

Již před dvaceti lety se probouzel důvodnými obavami z možnosti záměrného vyprovokování nepřátelství mezi Rusy a Ukrajinci. "Komu to má sloužit? Kdo za těmito provokacemi stojí?"" ptal se znepokojeně. Nekompromisně odmítal nařčení z údajné ruské genocidy na Ukrajině během děsivého hladomoru v třicátých letech. "Vždyť tenkrát možná ještě více lidí umíralo hlady v Povolží, na Kubáni a jinde v Rusku! Navíc kromě Stalina vládli Sovětskému svazu hlavně Ukrajinci! Chruščev, Brežněv a i já jsem po matce vlastně taky Ukrajinec!"

M.S. Gorbačov rád vzpomínal, jak první pochybnosti o tehdy panujících dogmatech a povědomí o alternativním demokratickém uspořádání získával v "české kolonce" na univerzitní koleji mezi československými studenty, kteří byli vůbec prvními cizinci, s nimiž se v životě seznámil. Nelze tedy považovat za pouhou zdvořilostní frázi jeho veřejné vyznání na moskevské mezinárodní konferenci o Československu, kde přiznal, že kromě k národům bývalého Sovětského svazu nosí ve svém srdci lásku k Čechoslovákům, jimž je osobně za mnohé velmi vděčen.

Napříč důrazným varováním se Gorby osobně obětoval, aby se snažil najít porozumění mezi protichůdnými systémy a odvrátit smrtelné jaderné soupeření a definitivně ukončit studenou válku a zásadně tak změnit poměry mezi Západem a Východem ze stádia nebezpečné konfrontace na prosperující mírovou kooperaci; z dnešního pohledu však jeho přelomové snahy bohužel zůstaly silně nepochopeny.

Velký světový státník odešel v nejméně vhodné době, kdy lidstvo opět stojí před kruciálním úkolem najít vůdce, jenž ho bezpečně převede současným kritickým minovým polem a zachrání Zemi před zničující jadernou katastrofou.