Ivan David: Proč národní obrození?

ivan david 2
19.11.2018 09:26
Asi před dvěma lety jsem se v jedné diskusi v nadsázce zmínil, že potřebujeme národní obrození. Byl u toho Jaroslav Bašta, který řekl, že národní obrození potřebujeme nutně. Brzy a zcela bez nadsázky. Zkusme si položit otázku, jaký smysl má národ. Jakýkoliv národ, je lhostejné, co ho spojuje, důležité je, jak silně. Člověk je tvor společenský. Podobně jako u společenského hmyzu, mravenců nebo včel, nemá jednotlivec bez ostatních členů kolonie smysl. Pokud někdo něco dokázal, pak jen ve vztahu k ostatním, z pohledu ostatních a někdy i proti ostatním.

Pokud někdo zbohatne svým talentem, tak jen proto, že mu ostatní platí. Pokud někdo zbohatne z vlastní obratnosti ve využívání cizí práce, pak zbohatne díky jiným a ve srovnání s nimi. Proto jednotlivec neznamená sám o sobě nic.

Více lidí dokáže víc. Ano, ale jen tehdy, když spolupracují. Ke společnému dílu je potřeba motiv. Vlastní prospěch jako podíl ze společného úsilí? Proč ne. Hrdost na společné dílo. Pocit, že úspěch ostatních patří trochu i mně. Příležitost vyniknout a být chválen, být respektován, uplatnit se.

Z hledisek, které jsem uvedl je úplně jedno, co dělá národ národem. Může to být rodová blízkost, může to být kultura, sdílené území a jazyk, může to být nějaká ideologie, společné náboženství. Stačí jen něco z jmenovaného. Nebo něco jiného.

Z experimentální sociální psychologie je známo, že ve skupině náhodně vybraných lidí, dokonce i těch, kteří si podle testů nejsou vzájemně sympatičtí, vzniká koheze. Vzpomeňme na naše školní třídy, na sportovní oddíly. Ve skupině se vždy najde vůdce. Dokonce i ve skupině vybrané podle toho, že nikdo nechce být vůdce. Někteří jedinci uplatní kooperativní strategii jednání.

Může se vám zdát, že národem nazývám jakoukoli velkou soudržnou společnost sdílející území, třeba i bez stanovaných hranic a budete mít pravdu.

Rusové říkají „idti v narod“ a míní tím „jít mezi lidi“, Třeba ve vesnické komunitě.

Lze se uplatnit mimo národ? Ano. V jiném národu, v jiné společnosti.

Není pravda, že národ nepotřebujeme. Potřebujeme. Nějaký potřebujeme. Nejlépe ten svůj. Protože je náš. Byli jsme připravováni na život v něm.

Příslušník jiného národa může náš národ obohatit o svoji kulturu. Pokud ovšem nějakou má a pokud je slučitelná s tou naší. Neobohatí nás svojí izolovanou enklávou na našem území, zejména je-li ostře konkurenční, nepřátelská. „Vyloučené lokality“ a „no go“ zóny nikoho neobohacují, zaměstnávají společnost konfliktem, ubírají bohatství a energii.

Imigrant, který respektuje hostitelský národ je přínosem, imigrant, který je hostilní, nerespektuje hostitelský národ a prosazuje jen respekt k sobě, je škůdce. Škůdci jsou všichni, kteří mu v tom pomáhají.

Před sto lety vznikl československý národ. Byl to pokus, který by byl všem velmi prospěšný, kdyby se zdařil. Nestalo se. Nestalo se kvůli nacionalismu. Kvůli pocitu nadřazenosti a nedůvěře, resentimentu z nedávných a nových křivd a z toho pramenící xenofobie. K vzájemné náklonnosti musejí být aspoň dva. K nenávisti stačí jeden.

Jestliže mluvím o národu, mám na mysli „politický národ“, tedy společnost lidí respektující stejnou kulturu a respektující státní autoritu země v níž žijí, společnost lidí, kteří cítí povinnost spolupráce a cítící sounáležitost. Tak jako pražský filosof a matematik Bernard Bolzano, po otci Ital, po matce Němec, sám se pokládal za Čecha, jako poddaného českého království, byť bez korunované hlavy v čele.

Hledat ve Střední Evropě rodovou geneticky příbuznou společnost je nesmysl.

Poslanec Robert Kopecký jednou přivedl za předsedou poslanecké sněmovny Milošem Zemanem delegaci Lužických Srbů. V delegaci byl také dvoumetrový černoch, který se k Lužickým Srbům přiženil. Miloš Zeman se ho zeptal: „Vy jste také Lužický Srb.“ „Ano“, odpověděl ten dobrý muž: „Já jsem ten největší.“

Dva Vietnamci na pražské krajské konferenci SPD, jeden narozený ve Vietnamu, jeden zde, veřejně vystoupili s tím, že se cítí být Čechy - vietnamského původu. Deklarovali tak loajalitu k hostitelskému státu a respekt ke kultuře hostitelského národa a současně si ponechali národní identitu.

Žijí zde s námi dva novináři - Američan Erik Best a Rus Alexandr Mitrofanov. Oba se vyjadřují kriticky, oba se naučili bezvadně česky. První do naší národní komunity patří, druhý ne. Nepatří ani zpět do Rostova na Donu, patří těm, kteří ho mají na výplatní pásce.

Respekt k národům, které respektují náš národ, je a musí zůstat samozřejmostí.

Řekli jsme si, jaké výhody přináší společnost pro jednotlivce a uvažujme, čím může být společnosti užitečný jednotlivec.

Společnost dává jednotlivci uplatnění, a on jí více nebo méně prospívá.

Za minulého režimu existoval paragraf na příživnictví. Slýcháme, jak to bylo strašné, že existovala pracovní povinnost. Je to lež. Existovala povinnost prokázat legální příjem. Dnes se diskutuje o možném prokázání původu majetku nad 10 miliónů. Podporuje se legalizace výnosu z šedé nebo černé ekonomiky, tedy zvýhodnění černých pasažérů. Z toho vidíme, kdo tu vládne.

Klasická psychiatrická otázka směřující k zjištění pochopení fungování společnosti zněla: „Proč se musejí platit daně?“ Dnes je pro mnohé lidi nesrozumitelná. Jeden pacient mi dokonce odpověděl, že daně se platit nemusejí. Byl to absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze. Mladý, pravda, po úrazu trochu dementní. Ale spíš bych tu blbost přičítal jeho vzdělání.

Rozhodně nám neprospívá to, o čem s nadšením mluví Andrej Babiš, aniž bych se chtěl připojit k jeho pronásledovatelům. Tedy volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Osoby se pohybují tak, že odcházejí nejkvalifikovanější a přicházejí nekvalifikovaní na primitivní práci s nízkou přidanou hodnotou. Cizí zboží vytlačuje domácí a tím likviduje domácí výrobu a kapitál odtéká západním směrem a do daňových rájů. Není třeba vysvětlovat, že nic z toho nám neprospívá. Řešením není úplné zavření hranic, ale udržení kvalifikovaných nabídkou lepších podmínek pro setrvání nebo návrat, podpora vlastní výroby, zrušení nerovné obchodní soutěže a vhodná forma zdanění zisků cizích firem.

Máme prý nízkou nezaměstnanost. Statisticky jistě. Když víme, jak je pro statistické účely definován nezaměstnaný, musíme dospět k názoru, že statistická nezaměstnanost je pochybný ukazatel stejně jako „počet volných míst“ nebo průměrný plat, či počet osob pod hranicí chudoby.

Je příliš mnoho statistice unikajících osob, které vypadly z evidence, neboť se příliš dlouho o práci ucházeli marně, nebo možná laxně, mnoho osob, které se pracovat nikdy nepokoušely nebo pracují na černo bez důchodového pojištění, nebo je živí kriminální činnost a žijí ve vyloučených lokalitách nebo jako vyloučení jednotlivci, bezdomovci.

Nemusíme mluvit o parazitech ani černých pasažérech, ale jsou to osoby neuplatněné nebo i relativně neuplatnitelné. Ku prospěchu společnosti či národa nepřispívají, právě naopak. Ne všichni se k tomu svobodně rozhodli a někdy je těžké přesně určit, co je postavilo na vedlejší kolej.

Nebylo by třeba uvažovat o muslimských imigrantech jako o vážné hrozbě, pokud by byl náš politický národ schopen vypořádat se s touto hrozbou a škůdci ve svých řadách.

Čeho je tedy třeba, má-li se národ obrodit?

Je třeba systematicky pěstovat vědomí smyslu existence národa, jeho historie a kontinuity, jeho úspěchů a nezdarů, smysl a užitečnost národní komunity pro jednotlivce a užitečnost „práce s chutí usilovnou na národa roli dědičné“, cituji Kollára.

Národní komunita musí zajistit možnost uplatnění každého svého člena, který je nějakého uplatnění schopen. Jakákoli forma „nepodmíněného příjmu“ je cesta do pekel. Je přijatelná a nutné jen u těch, kteří se pro svůj zdravotní stav uplatnit nemohou nebo mají „odpracováno“

Je nutné obnovit organizační a iniciativní úlohu státu a současně jeho jasnou a vymahatelnou odpovědnost. To neznamená, že stát má řídit všechno, ale má provádět supervizi a zasahovat všude, kde společnost selhává. K tomu potřebuje účinné nástroje. To se neděje.

Národ – společnost selhává i ve své vlastní reprodukci. Není nutné, aby počet členů společnosti rostl, ale pro národ je riziko, když početně rychle klesá.

Větším rizikem, když klesá kvalita národní populace. Nemám ani tak na mysli genetiku (hardwarw), jako šířící se úpadek kultury, vzdělanosti a pocitu sounáležitosti (software).

Na vině je jednak perverzní ideologie nesmyslně nazývaná neomarxismem, jednak společenskými podmínkami podmíněný životní styl.

Má-li být národ úspěšný a mají-li z něj mít členové národa prospěch, pak musí být národ zdatný. K tomu je nutné, aby byli co nejzdatnější všichni jeho členové.

Jde také o zdatnost, odolnost a houževnatost fyzickou. Sokolské hnutí nebylo náhodným jevem. Je nutné, aby stát podporoval sport, nejenom vrcholový a komerčně úspěšný, ale pobyt v přírodě a výchovu kladoucí důraz na posilování vůle a vytrvalosti.

Je nutné podporovat vzdělanost v technických, přírodovědných i společenských oblastech. Je nutné zvýšit náročnost a přísnost, aby každý dosáhl, čeho je schopen, protože pak bude společensky nejužitečnější. Je nutné odmítnout hloupé úvahy o zbytečných znalostech. Stížnosti na „biflování“ z německého büffeln — doslova „dřít se jako buvol“ jsou nesmyslné, nemá jít o tupé memorování, ale o získávání znalostí v souvislostech. Bez báze aktivních znalostí není co rozvíjet. Hrozí, že brzo dojdeme tak daleko, jak to popisuje britský psychiatr Theodor Dalrymple ze současné Anglie, kde obrovské obliby mezi mládeží dosáhla píseň se slovy: „Nechceme žádný zasraný vzdělání.“, podle Dalrympla stále více absolventů střední školy neumí číst a psát a zkoušku složí každý, kdo se k ní dostaví.

V důsledku působení technologií, je nutné podporovat také přímou sociální zkušenost mladé generace, jinak zde bude místo fungující společnosti jen hejno autistů hledících na monitory.

Pokud se nevrátíme na trajektorii zvyšování kvalitativní úrovně vlastního národa, pak neobstojíme v soutěži pilných národů východní Asie a prudce se množících a agresivních národů Afriky a Blízkého východu. Západní Evropu a USA můžeme pomalu odepsat. Možná, že my máme ještě šanci.

Za vývoj nese odpovědnost skutečná elita národa, protože nikdo jiný nemůže dosáhnout pozitivního obratu.

Tak nějak v největší stručnosti si představuji Nové národní obrození.

ivan david
Ivan David je lékařem s odborností psychiatr. Levicový politik a aktivista. V minulosti byl ředitelem psychiatrické léčebny v Bohnicích. V letech 1998 – 1999 ministr zdravotnictví. V roce 1999 ve vládě nepodpořil souhlas s agresí NATO proti Jugoslávii. Byl poslancem Parlamentu ČR za ČSSD. Je autorem projektu Nová republika a provozovatelem stejnojmenných stránek.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.