Jan Campbell: Čím je Rusko opravdu nebezpečné (2)

Uvedené zóny totiž představují samostatné vojenské – politické a hospodářské systémy, vyžadující zcela nové přístupy ke komunikaci, kontrole, spolupráci a dělení (včetně sdílení). Nové pohotové, rychle reagující instituce a nové formy partnerství, včetně tzv. plynoucích, vylučující asymetrická společenství, podobná EU nebo NATO. Pro představu, co mám na mysli, se dnes zmíním pouze o konturách výzev a nebezpečí pro EU. Podrobný popis vyžaduje studium nebo přípravu čtenáře, čas, a prostor v médiích, který nemám.

Námořní zóna Asie není ohraničena, jak si mnozí myslí, východním Indickým oceánem. Je mnohem větší než USA, ASEAN nebo Čína. Všechna jednání o bezpečnosti, rozvoji a obchodu v této zóně se proto budou odehrávat mezi aktéry tří kontinentů. Jakou roli dostane nebo si zabezpečí EU, nevím. S pravděpodobností hraničící s jistotou, žádnou vedoucí.

Co se týče Eurasie, jedná se o staro – novou myšlenku, s novým slovníkem, v nových geopolitických podmínkách, které nazývám post-Vestfálské. Eurasie dovoluje vytvořit interaktivní společnosti a trhy se super – kontinentální interdependencí, co se týče rozsahu, později i obsahu. První stíny uvedené interaktivity společností a trhů vrhá ČLR na Evropu. Ta neví jak se chovat vůči ČLR. EU, ani ČR nepřipravovala a nepřipravuje (od střední školy počínaje a speciálnímu kurzy pro ministerstva konče) systematicky kádry na spolupráci s Eurasií, o Indo – Pacifickém regionu a Arktidě, nemluvě. Atomizované, rychlokvašené akce na univerzitách a v podnicích orientovaných na export jsou předurčeny k neúspěchu, frustracím a volání o pomoc, státem nebo prezidentem, již kvůli neznalosti jazyků, kultury, hodnot a především opravdových potřeb potenciálních partnerů. Získání uvedených kompetencí vyžaduje čas a systematickou práci. Obojí není v módě v konzumní společnosti.

V kontextu Eurasie si Ruská federace zabezpečuje své archetypické eurasijské místo za pomoci sankcí EU a USA. Ty by rády zaujaly místo v Eurasii, protože EU nemá reálnou potenci se aktivně účastnit procesů, jejichž výsledkem jsou již dnes tektonické změny vztahu mezi Západem a Východem. Jakou roli dostane, nebo si zabezpečí EU v současném stavu, si dovedu představit. Odpovídá tomu, co mě učili doma a ve škole, a co jsem použil v příspěvku Zamyšlení k svátku (28.října t.r.): Pokud si se změnil na ovci, nediv se, že po tobě slídí vlci.

Co se týče Arktidy, jedná se o nový, ale dávno představitelný fenomén. Zrodil se z ignorování již známých a ještě neznámých následků objektivně vzniklých klimatických změn. Fenomén obsahuje spojení Atlantické a Pacifické politiky v prostředí existujících aranžmá regionů, které ale již dnes neodpovídají duchu doby. Proč? Protože se objevila reálná severní mořská cesta – Hedvábná (mořská) stezka. Nakolik je a bude severní mořská cesta finančně a hospodářsky výhodná pro západní uživatele a spotřebitele, ukáže čas.

Skutečností je, že první cestu bez doprovodu ledoborce uskutečnila v srpnu t.r. loď globální námořní společnosti Maersk. Druhou skutečností je, že RF a ČLR investují v Arktidě obrovské sumy peněz, materiálních a lidských zdrojů do komerčních infrastruktur, námořních kapacit a Ruská federace do vojenských základen. ČLR aktivně podporuje své společnosti k využívání severní námořní cesty nejenom proto, že RF vydává povolení k průjezdu a může garantovat bezpečnost plavby, ale i proto, že vedení ČLR ví o nutnosti a výhodách alternativních řešení ve světě plném nejistot, nelineárního vývoje a vstupu novinek na scénu každodenního života. Například XR, tj. kombinace virtuální a rozšířené reality, nebo přírodě podobné a kvantové technologií. Uvedené novinky tvoří nová povolání, (z)mění mezinárodní vztahy, diplomacii a tím i přípravu lidských zdrojů. Ty musí být schopné aktivně konat ve zcela nových podmínkách a procesech, jejichž výsledkem je rodící se nový světový řád.

V této souvislosti a s ohledem na kvetoucí rusofobii a rozkvétající sinofobii připomínám možné námitky USA týkající se konvence OSN ( UN Convention of the Law of the Seas). Současně připomínám rok 1956, ve kterém se Velká Británie rozhodla k válce kvůli kontrole Suezského průplavu. Protože probíhající transformace současného politicko – hospodářského systému a hodnot rozrušila systém mezinárodních vztahů založených na Vestfálském míru, narušila, někde dokonce zničila, důvěru v mezinárodních vztazích, a tím omezila možnosti ke konstruktivnímu dialogu, je představitelné, že se historie Suezské války 1956 bude opakovat. Tentokrát ale na severu a přímém v sousedství EU. Jakou roli ve využití severní mořské cesty po válce nebo bez války může hrát EU v novém uspořádání světa, především kvůli členství Dánska a Grónska v EU, nevím. Představuji si dnes ovci, divící se, že po ní slídí vlci.

S pravděpodobností hraničící s jistotou představují tři uvedené geografické zóny strategicky významné a samostatné vojenské – politické a hospodářské systémy a tím i výzvy. Ty se rodí v prostředí graduálních, vzájemně závislých (globalizovaných) a evolučních procesech. Zatím k našemu štěstí bez velkého světového konfliktu. Tím se odlišuje rodící se nový světový řád od poválečného. Proto nikdy nebude znám jeho den narození. Za to oběti zrození budou známy již v představitelné budoucnosti. Jaké oběti mám na mysli?

Jedná se především o oběti moderní formy studené války v jednotlivých geografických regionech a systémech, odděleně nebo simultánně. Sociální, hospodářské, vojenské a hodnotové principy budou hrát důležitou, ne-li rozhodující roli. Neoliberalismus v současné podobě nepřežije, stejně jako atomizovaný individualismus, konzumismus a nacionalismus.

Obětí se stanou státy a jejich občané, kteří nebudou schopni vést dialog, vytvářet koalice na čas, praktikovat věcná, ne ideová nebo ideologická partnerství a nebudou schopná a odhodlaná jednat na základě znalosti potřeb partnerů v dočasné koalici, partnerství, nebo v obchodu. Nabízet produkt, technologii přes cenu s odkazem na tradici nepovede k udržitelnému rozvoji mezinárodních (obchodních) vztahů. Pozornost si proto již dnes zasluhuje například budování partnerství ČLR s Grónskem. O něm se nepíše v ČR a jenom málo jinde v EU. Proč? Jedním z důvodů je skutečnost, že budování partnerství ČLR s Grónskem dokazuje neschopnost etablovaných mezinárodních institucí reagovat připraveně a včas na novou situaci v Arktidě. Ta vyžaduje aktivní řízení vývoje a rizik od samého začátku. Akce, ne reakce, rozhodují a budou rozhodovat i v Arktidě o prvenství a úspěchu.

Požadovat akce v době nejistoty, nemožnosti prognózy a předpovědí od lidí a institucí zatížených koloniální mentalitou a zkušeností obohacených agresivitou je naivní a nezdůvodnitelné očekávání. Proto účast EU, například v Indian Ocean Rim Association při současném nedovolení účasti státům ASEAN v Arctic Council, nebo blokování snah ČLR v rámci 16+1, nebude možná bez vítězství v konfliktu. Protože nikdo nechce umřít první, a na vítězství EU a NATO v opravdovém boji nemají, jeví se mi proto jako představitelná i spolupráce mezi NATO (pokud bude existovat) a SCO (Shanghai Cooperation Organisation) ohledně bezpečnosti Eurasie a spojení s Indo – Pacifickým regionem.

Z uvedeného zamyšlení vyplývá, že Arktida a bezpečnost severní námořní cesty představují výzvu pro svět, mír, USA, RF a ČLR. Přidám li do hodnocení pravděpodobnost, že severní námořní cesta omezí, možná i ukončí geostrategickou roli Suezského kanálu a Malacca Straits, nabízející obraz se stane ještě zajímavějším, různorodějším a komplexním. To proto, že roli Suezského kanálu a Malacca Straits budou určovat a spravovat regionální moci, pravděpodobně se souhlasem velmocí. V tomto kontextu se potvrdí, že dělení světa na Západ a Východ, Sever a Jih ztratilo smysl a neodpovídá duchu nové doby.

S pravděpodobností hraničící s jistotou se také potvrdí, že jenom suverénní státy s velkou vojenskou silou, odpovídajícím hospodářsko – vědeckým a kvalifikovaným demografickým potenciálem (vzdělaným a vychovaným k určitým reálným, ne virtuálním, kulturně společenským hodnotám) budou rozhodovat o budoucnosti. EU, NATO a podobné organizace (v současné podobě) se v kontextu Indo – Pacifik – Eurasie – Arktida stanou minulostí bez budoucnosti. Nebudou li se urychleně transformovat s ohledem na nové podmínky, ztratí význam dříve než později a tím se současně stanou dalším rizikem pro sama sebe a celý Západ. Reagování, většinou opožděné a s nářkem, které je vlastní mentalitě nejenom v české kotlině ale i celé EU, bude proto posledním hřebíkem do jejich rakví. Proto psát odděleně o osudu států v rozměru a významu podobnému ČR není potřeba do té doby, než si jejich vůdci uvědomí absolutní nutnost změny svých mentálních map, diktujících diplomatické priority (včetně oblasti vědy a diplomacie), hospodářskou a vědeckou spolupráci, a bezpečnostní aranžmá v prostředí plném nových kontradikcí.

Jednou z nich je skutečnost, že globální správa vlastních a cizích záležitostí (governance) je více než suma jednotlivých částí nebo individuálních regionálních konfigurací. Současná forma správy vlastních a cizích záležitostí na úrovni státu se nedá v žádném případě integrovat do rodící se globální správy nové doby. V té by měl, s pravděpodobností hraničící s jistotou, každý člověk, který na své cestě potká jiného vědět, že potkávající mu nese nějakou důležitou informaci, něco nového, a proto obohacení. Možná brzké, pozdní nebo posmrtní. Ne vždy a vše nám totiž patří, a vědění nezabírá mnoho místa.

Vše je předurčeno, rozhodnuto. Stačí si jen vybrat

(Talmud). Souhlasu netřeba.