Jan Campbell: Lekce z Náhorního Karabachu

campbell 0617
31.10.2020 16:31
Obdržel jsem otázky na téma titulku příspěvku ve spojení s odpovědí ex-velvyslance Jaromíra Novotného v PL (29.10) a prezidenta Putina během zasedání investičního fóra VTB Capital (29 - 30.10.2020) od čtenářů a známých, kteří vědí, že jsem působil v Arménii začátkem 80 let minulého století, po té brzo po hrůzostrašném zemětřesení 7. prosince 1988 s epicentrem nedaleko města Spitak, a později jako Senior konzultant Světové banky. Na otázky - Jak hodnotím situaci osobně? V čem je problém v Náhorním Karabachu? Jaká lekce z Náhorního Karabachu se nabízí ČR? – odpovídám příspěvkem ve dvou částech.

Osobní hodnocení

Premiéra Nikol Pašinjana (1975) v Moskvě nemají rádi, přestože se nedostal k moci pomocí barevné revoluce. K dobru je mu, že během jeho vlády Arménie neodstoupila od žádné smlouvy s RF, že Arménie podpořila RF vojenským kontingentem v Sýrii a nehlasuje v OSN a v Radě Evropy proti RF. Je možné, že se Arménům vyhnulo štěstí, protože Pašinjan příliš sebevědomě dával najevo svoji nezávislost, držel distanc k určitým vládním kruhům v Moskvě a zřejmě během svého vládnutí nekradl, a proto nejsou na něj čerstvé komprimáty.

Problém Pašinjana je v tom, že nemyslí strategicky, nevzal do vlády starší zkušené, ale mladé lidi. Ti, kteří ho podpořili na náměstí, jsou nezkušení, vyučení v nevládních organizacích, financovaných zahraničními fondy, nemají znalosti historie, nemyslí v kontextu a odtáhli Pašinjana od politické a komerční Moskvy směrem na Západ. Udělali tři typické chyby: 1) Zahájení trestního stíhání Roberta Kočarjana (1954). Ten byl v letech 1994–1997 prezidentem Náhorno-karabašské republiky, 1997–1998 předsedou vlády Arménské republiky a 1998–2008 jejím druhým prezidentem. To znamená osobním přítelem prezidenta Putina. 2) Zahájení trestního stíhání generála Jurije Chačaturova  (1952), generálního tajemníka ODKB (Organizace Dohody o kolektivní bezpečnosti). 3) Absence jakékoliv komunikace či konzultace o zahájení trestních stíhání s Moskvou a spoléhání se na přízeň USA. Ty mají mimo jiné v Jerevanu obrovské velvyslanectví a v Arménii od roku 2008 devět biologických laboratoří založených s pomocí Pentagonu a pracujících pod plnou kontrolou amerických občanů s diplomatickým statutem v rámci amerického obranného Biologického programu společné účasti (CBEP). Mladí Arméni, omámení mocí věří svým sponzorům a školitelům, neznajíc, že v geopolitice se často řeší problémy na osobní úrovni, pomocí utajovaných dohod, a že oni jsou pouze pěšáky bez naděje na vítězství a lauru.

Prezident Putin nebude premiéra, ex- novináře Pašinjana učit, jak to ve světě chodí a ví, že mladí stejně neposlouchají. Ví také, že podobně jako se nevzdá Krymu, nevzdá se Arménie. Co se týče Náhorního Karabachu, to je jiná věc. Je to jedna z karet v geopolitické hře a následek Gorbačovovo perestrojky a jeho propadení pokryteckému obdivu Západu. Ještě v dobách SSSR se vyjádřili Arméni Náhorního Karabachu za odchod z Ázerbájdžánské SSR (20.2.1988) a pro vstup do Arménské SSR. Všechny potřebné právní instrumenty byly k dispozici, Gorbačov ignoroval výsledek hlasování z důvodů, které nebudu popisovat.

Na bitevním poli bojují dvě nerovnoměrné síly: 20 tisíc vojáků Náhorního Karabachu (cca 150 tisíc obyvatel) bojuje proti 120 tisícům vojáků z Ázerbájdžánu (cca 10 milionů obyvatel). Jim pomáhá Turecko, Izrael, žoldnéři ze Sýrie, letecká a kosmická rozvědka Turecka, bezpečnostní služby a poradci. K polovině října bylo 900 mrtvých Arménů, jejichž jména se denně zveřejňují a 6.500 mrtvých Ázerbájdžánců, jejichž jména se utajují před vlastním obyvatelstvem. Tato skutečnost nedovoluje přijmout humanitární pauzu, protože v takovém případě by bylo nutné mrtvé identifikovat a předat rodinám. To by mohlo způsobit občanské nepokoje, vyvrcholení nenávisti proti klanu Alijeva a odstranění Alijeva od moci.

Za zmínku stojí, že již v dubnu 2016 se Ázerbájdžán snažil řešit problém Náhorního Karabachu vojensky. Tehdy ho nezastavil prezident Putin, ale ministr zahraničí USA Kerry. Vyhrožoval, že jestliže Ázerbájdžán nezastaví agresi, USA uznají Náhorní Karabach. Dnes je situace jiná: USA jsou před volbami, bojují proti RF sankcemi všeho druhu. Kromě toho je RF provokována NATO. Proto se Turecko rozhodlo vydat na cestu pouze s tichou podporou USA a Velké Británie v naději, že tentokrát zvítězí samo, rychle a přímo v zóně zájmů RF. A tím získá body u USA a NATO. EU koná jako obvykle – hraje na mrtvého brouka.

Politické hodnocení

U premiéra Pašinjana vznikly pretenze k USA. U Alijeva k Turecku. Oboustranné zklamání ze slibotechen USA a NATO představuje pro RF důležitý mezivýsledek v probíhající válce. Ten tvoří část hodiny pravdy ve dvou aktech: 1) Padne - li Karabach do rukou Ázerbájdžánu, dojde k převratu v Arménii a Pašinjan bude odstraněn od moci. 2) Udrží - li se Karabach, nabízejí se dvě možnosti: Dojde k převratu a Alijev bude odstraněn od moci. Nebo - Alijev se zachrání s pomocí ... Hádej, hádej, hádači! V Ázerbájdžánu totiž dnes existuje cca 60 různých stran a hnutí, nenávidějící klan Alijeva. Všichni chtějí usednout do křesel moci. Proto záchrana Alijeva se bez krve a RF neobejde. Situaci komplikuje existence politických stran s ideologií (např. Musavat, NFA) a bez ideologie (např. Nový Ázerbájdžán). Chamtivost a korupce nahrazující ideologii mají své kořeny v konci perestrojky a době post-perestrojkové.

Ke dnešnímu dni prezident Putin nedovolil způsobit ztrátu tváře Pašinjanovi, ani Alijevovi. Prezident Trump a ministr Pompeo si zkusili zahrát na mírotvorce a neuspěli. Otázkou je, zda se nejednalo o stínovou hru. Před USA se prezident Putin snažil dosáhnout humanitární pauzy. Koordinoval svůj krok s představiteli Minské skupiny OBSE a telefonicky se domluvil s ázerbájdžánským kolegou na příměří. Přesto setkání ministrů zahraničí válčících stran se Sergejem Lavrovem, 10. října v nepřítomnost prezidenta Erdogana nepřineslo nic. V Německu se říká: Ausser Spesen, nichts gewesen – kromě výdajů, nic. To indikuje snahu Erdogana internacionalizovat konflikt předtím, než bude řešen, ideálně v jeho prospěch.

Představitelný výsledek z připravovaného vojenského nástupu Karabachu, z nedobojované války a začátek jednání obou stran před krachem, může působit jako malý zázrak ve hře: Všichni prohrávající se stávají výherci, výherci se stávají prohrávajícími. Ázerbájdžán se nestane kolonií Turecka, nehledě na jeho ambice, Arménie se nestane druhým Izraelem po zničení Římskou impérií. Kavkazský region se nestane aktuální bojovou zónou mezi Iránem, Tureckem a USA. RF dosáhne pro danou chvíli to, co je pro ni nutné: Nevést bezmyslná diplomatická jednání. Kavkaz nebude okupován Tureckem ani USA. Rozehraná partie bude dohrána později. Turecko s boulí na čele se bude zahraničně politicky věnovat EU, aby vnitropoliticky mohlo překrýt politickou porážku v jedné geopolitické bitvě. USA se budou věnovat výsledku prezidentských voleb a nechají prezidenta Erdogana působit, v podstatě i ve svém vlastním zájmu. Prezident Putin získá čas na vypsání účtu Turecku pro případ, že prezident Erdogan neztratil chuť společně s dočasně pověřeným vedením Ukrajiny (prezident Zelenskyj, 1978), odpočívat na Krymské pláži ani po té, co mu Moskva nedávno připomněla Kateřinu Velikou a rok 1783. Souhlasu netřeba.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lekce z Náhorního Karabachu (2)

Jan Campbell

Historické hodnocení

Sumgaitský pogrom. Jedná se o Ázery vedený pogrom (27-29. února 1988) zacílený na arménskou populaci v přímořském městě Sumqayıt, zhruba 30 km severně od Baku. Tento genocid byl 1988 odsuzován rezolucí EP, Senátem USA a Parlamentem Argentiny, aniž by byl mezinárodně přiznán. Proč? Odpověď je složitá a není předmětem příspěvku. Zdůrazňuji ale, že tento masakr, společně s rostoucím konfliktem v Náhorním Karabachu představovaly výzvu a možnost řešit celý problém v rámci reforem perestrojky Michaila Gorbačova. Nepokoje v Sumgaitu představují počátek napětí mezi Armény a Ázery v novodobé historii. Pro informaci uvádím, že ve Stěpanakertu je pomník (Akopjana) obětím pogromu. Od roku 1991 v rámci ázerbájdžánizace se město jmenuje Chankendi, je hlavním městem Náhorního Karabachu a celé de facto nezávislé Republiky Arcach. O ni se bojuje.

Po hodnocení dostupných oficiálních dokumentů, osobních svědectví a charakterů Alexandra Nikolajeviče Jakovleva (1923 - 2005) a Michaila Gorbačova (1931) lze pogrom bez ostychu hodnotit jako jednu z plánovaných akcí a část západního plánu na zničení SSSR. Proč? Obvinění KGB z autorství pogromu Jakovlevem, který v 1958 – 1959 absolvoval stáž v USA na Columbia university, mohlo být pravdivé, nebo také pouze alibi. Jednání generálního tajemníka ÚV KSSS Gorbačova jako ve zpomaleném filmu, mluví jasně samo za sebe. V předdveří pogromu tehdejší vysoký stranický funkcionář Evgenij Asadov vyhrožoval Arménům napadením na Náhorní Karabach. Den před začátkem pogromu (26.2.1988) vyjádřil Gorbačov obavu o životě 200 tisíc Arménů žijících v Baku a spojoval ji s požadavkem Arcachu na sjednocení s Arménskou autonomní SR, které bylo vyjádřeno hlasováním 20.2.1988. K zostření situace bylo protivníky sjednocení využito spojení dvou fake news a jedné pravdy. Fake news: Tvrdilo se, že v Arménii se masově zabíjejí Ázerové, a že dvě ázerbajdžánské dívky byly znásilněny. Pravda: Televizní zpráva generálního prokurátora SSSR Katuseva o smrti dvou ázerbajdžánských vojáků během přepadového nájezdu (22.2. 1988) na Askeran. To je městečko s 1967 občany (v roce 2005 – 1901 Arménů, 1 Ázerbájdžánec, 3 Ukrajinci a 2 jiné národnosti) vzdálené cca 14 km od Stěpanakertu. Již tehdy byl hlavní cíl Gorbačova znám všem osobnostem na Západě, které mohli (spolu) rozhodovat ve strategických záležitostech: Demontáž SSSR podle svazových republik. Proto nebyl genocid uznán mezinárodním a čekalo se na konflikt. Vyšetřování a potrestání viníků pogromu zamlžila kandidatura Gorbačova na Nobelovu cenu míru (obdržel ji 15. října 1990). Nedořešený problém Náhorního Karabachu zůstal a žije do dnes.

Pro doplnění uvádím, že rozpad SSSR podle svazových republik byl prohlášen 8. prosince 1991. Během zasedání Evropské rady (9 - 11. prosince 1991) a Rady EU (16. prosince 1991) na úrovni ministrů zahraničí byla formulována kritéria uznání nových států ve Východní Evropě, a na teritoriu SSSR. Jednou z hlavních podmínek bylo vzájemné uznání a respektování hranic. Výjimku již tehdy představovala Ázerbajdžánská republika (AR), podobně jako její předchůdkyně: Ázerbajdžánská sovětská socialistická republika (AzSSR) a Ázerbajdžánská demokratická republika (ADR), existující v období 1918 – 1920. Nově vzniklá AR odmítla následovnictví AzSSR a prohlásila se nástupkyní ADR, dávno neexistující republiky.

Na tomto místě se nachází dvojitý problém, který by si mohli elity ČR uvědomit: AR, jako sama sebou vybraná nástupkyně ADR (1918-1920) bez nikdy neustanovených a mezinárodně uznaných státních hranic, byla uznána EU v hranicích AzSSR. Vznikají dvě důležité otázky: 1) Jedná se o náhodné, nebo cílené přehlédnutí jinak důsledné EU?  2) Z jakých důvodů bylo možné přehlédnout a následně uznat AR v hranicích AzSSR po vyhlášení Republiky Náhorní Karabach v souladu s normami mezinárodního a vnitrosvazového práva SSSR?

Jakékoli přehlédnutí ze strany EU neodpovídá právní tradici Evropy. Z hlediska mezinárodního práva nebylo možné uznat AR v hranicích AzSSR včetně Nachičevanu zcela odříznutého od vlastního Ázerbájdžánu konfliktem v Náhorním Karabachu při současné platnosti Karské smlouvy uzavřené 13. října 1921 v Karsu. Karská smlouva byla uzavřena mezi zástupci Velkého národního shromáždění Turecka (v roce 1923 vyhlásilo Tureckou republiku) a zástupci Sovětské Arménie, Sovětského Ázerbájdžánu a Sovětské Gruzie za účasti Sovětského Ruska. Smlouva stanovila hranice mezi Tureckem a sovětským Zakavkazskem. Tato hranice platí jako turecko-gruzínská, turecko-arménská a turecko-ázerbájdžánská hranice dodnes. Karská smlouva navazovala na Moskevskou smlouvu, uzavřenou mezi zástupci Velkého národního shromáždění Turecka a zástupci Sovětského Ruska 16. března 1921. Co se týče uznání Ázerbajdžánské republiky (AR) ze strany EU a přijetí kritérií EU 16. prosince 1991 lze dokázat, že AR neměla k dispozici žádný právní akt o sebeurčení týkající se suverenity, žádné legitimní a nikým uznané státní hranice.

Výsledkem konání EU a jejího uznání AR jsou následující skutečnosti: 1) Uznání státní hranice vnější stranou (EU), pokračování politiky 1. prezidenta Turecké republiky Atatürka (1881 – 1938) a bolševiků. 2) Zneuctění Karské smlouvy. 3) Ignorování usnesení Kavbiro (Kavkazského oblastního zplnomocněného zastupitelství ZV KSR, 8.2.1920) týkající se mimo jiné pogromů proti Arménům. Na tomto místě je potřeba připomenout další následky: 1) Jedná o genocidu státotvorného národa a ne o etnický, nebo sociální konflikt. 2) Uznání genocidu proti Arménům by neumožnilo hladký průběh Gorbačovem plánovaného rozpadu SSSR a přiznání následnických států. 3) Pokrytecké konání EU doposud umožňuje ne stát na straně genocidy a hlásat lidská práva. 4) EU osvobodila Baku od trestu a kompenzací za genocidu vůči Arménům, odměnila Ázerbájdžán historickým územím Arménů a tím v podstatě EU podporuje již třetí válečný konflikt v Náhorním Karabachu. 5) EU prakticky podporuje přepis historie v Ázerbájdžánu, protiarménskou propagandu již ve školkách a učebnicích, podporuje islámský fundamentalismus a konání Turecka (i v EU) a ignoruje staré přísloví: S čím kdo zachází, tím také schází.

V závěru příspěvku připomínám příběh Ramila Safarova (1977). Tento ázerbájdžánský občan, studoval na istanbulské akademii Kara Harp Okulu, získal hodnost poručíka a zavraždil v únoru 2004 svého arménského kolegu Gurgena Margarjana. Stalo se tak během školení pro důstojníky členských zemí programu Partnerství pro mír. Školení hostila Národní univerzita obrany Mikuláše Zrinského v Budapešti. V noci z 18. na 19. února vstoupil do pokoje Margarjana, zasadil mu 16 ran sekyrou a vydal se zabít dalšího arménského vojáka Hajka Makučjana. Při pokusu rozbít dveře probudil spící vojáky. Ti ho odzbrojili a přivolali policii.

Aktuálním se mi jeví Safarovo vysvětlení vraždy nenávistí k Arménům ve vztahu k dění ve Francii. Safarov byl 2006 odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Rozhodnutí soudu vyvolalo v Ázerbájdžánu rozsáhlé protesty. Novodobá ombudsmanka Elmira Sulejmanovová požádala o vydání Safarova do vlasti. V roce 2012 maďarská vláda rozhodla na základě Štrasburské konvence z roku 1983 o výměně vězněných osob žádosti vyhovět a předala Safarova do Ázerbájdžánu. Po příletu 31. srpna 2012 do Baku byl Safarov přivítán jako národní hrdina, prezident Alijev ho omilostnil, povýšil na majora, přidělil mu státní byt a vyplatil vysoké finanční odškodné. Arménie přerušila diplomatické styky s Maďarskem, maďarská opozice bezvýsledně kritizovala premiéra Viktora Orbána (1963). EU jako vždy, pokrytecky přihlížela a nepoučila se z dávné, ani novodobé historie.

Historie učí, že existují státy, které mají v krvi nelidskou krutost a neváhají použít genocidu. Ta není možná bez podpory velkých mocností, když tyto řeší své zájmy. V současné době mají vnější faktory velký vliv na formování nositelů nenávisti, zla a agrese. Nebudu se o nich rozepisovat, protože již jejich náznak by měl postačit uvědomit si, že bez znalosti historie není možné pochopit ontologii toho, co prožívá opět Náhorní Karabach od 27. září 2020, dnes (29. října) Francie, a zítra jiný stát EU.

V tomto kontextu mimo jiné covid-19 svým působením napomáhá uvědomit si mnohým hranici smysluplnosti státu s rozkládající se důvěrou, zvětšující se chudobou občanů a čistě formální oslavou založení dávno neexistující republiky, předka současného státu. Forma, obsah a rozměr oslav odpovídaly hlavnímu trendu vývoje ve světě. V něm není místo pro státy trpaslíky vedené sebestřednou elitou bez vize, bez odvahy a bez znalosti historie. Mohu si představit, že rok 1918 ve vztahu k nové formě ČR bude v budoucnosti pouze v knihách. Souhlasu netřeba. 29.10.2020 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.