Jan Campbell: O dovolené a o válkách

campbell 0617
13.7.2020 00:42
Stovky, jeden nebo dva dny platných studií na téma covid-19, trvale měnící se pravidla cestování ze strachu před jeho šířením a s ním spojeným hospodářským kolapsem mimo jiné turistické a letecké branže a neochota k mezinárodní spolupráci v boji proti pandemii strachu z koronaviru z důvodů utajení autorství, hospodářské a vědecké konkurence a boje o nadvládu ve světě, stojí v příkrém protikladu ke všemu, co nabízí historie k poučení i pro neohlášenou návštěvu moru. Ten se objevil před nedávnem v Asii. Nelze vyloučit, že na cestě světem se zastaví v modifikované formě i v dříve navštěvované a na boj s ním snad připravené, širokospektrálními antibiotiky vyzbrojené Evropě.

V ještě nevyzbrojené Evropě žil Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky. V ní popsal řádění moru ve městě Siena v roce 1348 takto: A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. … A já, Agnolo z Tury jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. … všichni věřili, že je to konec světa.

Ano, mnozí věřili a i dnes věří v konec světa. To i proto, že si uvědomují převahu přírody nad člověkem, snažícím se poručit větru, dešti a přírodě i po té, co není schopen řešit politickou a hospodářsko-sociální krizi společnosti, ve které žije. Konec světa do Sieny nepřišel a nebyl ohlašován ani v nejznámějším díle reflektujícím středověkou morovou epidemii (1348 až 1353): Dekameron. Italský básník a novelista Giovanni Boccaccio (1313 – 1375) v souboru sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, nechal deset mladých lidí (7 žen a 3 muži) vyprávět o tom, jak utekli z města na venkov, zachránit se před morem ve Florencii v 1348. V úvodu Dekameronu je jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku, zvaného také černá smrt. Doporučuji si ho přečíst na dovolené.

České země zasáhla černá smrt jen okrajově. Podle kronikáře Karla IV, Františka Pražského (cca 1290 – 1353) první vlnu moru vytlačilo z Čech čerstvé a chladné povětří. Po ní byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z malého ohniska v Hesensku šířit nová pandemie. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý svět, včetně Čech. To je bezpečně doloženo pro období 1357–1363. Tato vlna moru nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech. Vídeňský mor v roce 1679 zasáhl v roce 1680 České země a vyžádal si cca 100 000 obětí. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě (1713 – 1715) si vyžádala v Praze 12–13 000 obětí (cca ¼ obyvatel). Dnes jsme na tom ve srovnání s poslední epidemií velice dobře, co se týče přímých obětí. Mnohem horší to bude s obětmi politicko - hospodářských a sociálních následků epidemie nejenom v české kotlině, ale i v celé EU, vnitro-unijním a především v mezinárodním obchodě. To i proto, že současné elity se snaží léčit symptomy a ne příčinu. Mají strach před sociálními nepokoji, ztrátou moci a vyšetřováním s korupcí spojeným jednáním. Proto jednají podle pravidla: po nás potopa.

K potopě může dojít. To i proto, že v některých obdobích došlo k rychlému šíření moru. To vyvolalo spekulativní a ne vždy zcela prokázané hypotézy: Některé morové epidemie nebyly bakteriální podstaty, nýbrž virové. Svědčí o tom mnohé biologické důkazy. Např. poušť Gobi a západní Afrika figurují jako zimoviště čápů. Znamenalo by to, že sekundárním hostitelem morové blechy byl nejen člověk, ale i někteří ptáci. Podobně tomu může být i s koronavirem. Osobně se přikláním ke kombinaci: Příroda a lidský zásah do ní s určitým cílem elit. Proč?

Nevím, jací ptáci doletí na ostrovy Seychely a jak se tam prokazatelně dostal virus. Ostrovy byly známy již ve středověku arabským kupcům. Na počátku 16. století na nich jako první Evropané přistáli Portugalci. V polovině 18. století Francie z nich vytvořila kolonii. Nazvala ji podle tehdejšího ministra financí Jeana Moreaua de Séchelles. Vzhledem ke strategické poloze začali o ostrovy usilovat Britové. Ti se Seychel zmocnili během napoleonských válek. Do jejich držení ostrovy přešly Pařížským mírem v roce 1814. Po napoleonských válkách Britové na nich zrušili otroctví. Na oslavu tohoto aktu byla na předměstí hlavního města Seychel, Victoria, postavena socha muže, který symbolicky přetrhává řetězy. Ostrovy byly spravovány z Mauricia až do 1903. Po té se staly samostatnou kolonií, aby od roku 1976 získaly nezávislost jako republika v rámci Britského společenství národů.

Současná Seychelská republika se rozkládá jižně od rovníku na 115 malých ostrovech severovýchodně od Madagaskaru. Ostrovy jsou dvojího druhu: 1) Seychelské ostrovy, zvané též Vnitřní ostrovy. Nacházejí se na severovýchodě státu a jsou tvořeny masivními žulovými skalisky. 2) Vnější ostrovy. Ty představují ploché korálové atoly. Obydleno je 33 ostrovů, přičemž 4/5 obyvatelstva žije na největším ostrově Mahé s hlavním městem Victoria. Na Vnějších ostrovech, postrádajících zdroje pitné vody, žijí pouze 2 % obyvatelstva. Nejteplejší měsíce bývají březen a duben, relativně nejchladnějšími jsou červenec a srpen. Je proto nejvyšší čas pro ty, kdo na to mají se tam letět a zotavit se před další karanténou. Proč tam?

55 km východně od Mahé se nachází 2,19 km² velký ostrov Frégate, někdy zvaný i Frigate. Tak nazval ostrov francouzský navigátor a výzkumník Lazare Picault (cca 1700 – 1748). Ten  přistál na ostrově 21.11.1742, kdy se Čechy a Morava zotavovaly po epidemii. Jeho průzkumníci zjistili po vylodění na ostrově velké množství pitné vody, želv a ryb. Proto nazval Picault ostrov L’Île d’Abondance (ostrov nadbytku). Později byl přejmenován podle ptáka fregatky. Dnes se nachází na ostrově, který vlastní od roku 1977 německý podnikatel, podle Forbes 2019 - 838 nejbohatší člověk světa, Otto Happel (1948) sedm pohádkově krásných pláží (Anse Victorin, Grand Anse, Anse Macquereau, Anse Park, Anse Bambous, La Cour, Anse Marina) a 16 vil. Většina z nich slouží odpočinku nejbohatších lidí planety. O nich, dávající přednost tichu jako jejich finance, se jmenovitě nikde nepíše. Odpočívající mohou mimo jiné obdivovat více než 3500 různých druhů ptáků a živočichů. O udržení kvality prostředí se mimo jiné stará 37 letá italská mořská bioložka Anna Zora. Po výzkumu velryb a delfínů na Madagaskaru žije tato dáma již 13 let na ostrově. Nepochybuji, že Baltazar, mužské jméno babylónského původu se svátkem 6. ledna a významem ochraňuj život králi, nebo, Bůh ať ochraňuje krále, ochraňuje Otto Happla, žijícího ve Švýcarsku, Annu Zora se dvěma dcerami (6 a 7 let), jejího manžela Hilton Hastingse (HH), manažera ostrova, a hosty. Do nedávna ochraňoval i několik členů osazenstva velké jachty. Tu nepustili do přístavu hlavního ostrova kvůli návštěvě covid-19, 17. března 2020. Proto byli v karanténě na Frégate. Dnes má ostrov a s ním i privátní ostrovy Cousine a North Island opět své hosty, paní Anna a HH mají plné ruce práce. O ni se nemusí bát, pokud bude zdraví sloužit. Proč?

Frégate a ostrovy Seychely jsou totiž prohlášeny jako území bez covid-19. Na Mahé bylo zjištěno a registrováno celkem 11 nakažených, od května vyléčených osob a žádné úmrtí. Kromě toho pandemie strachu z mutujícího koronaviru umožní podle nedávno zveřejněné studie World Wealth Report multimilionářům ještě více a rychleji bohatnout. Ve výsledku to bude znamenat, že dříve vyhledávané luxusní hotely ve městech budou na dietě nebo na prodej, a daleké přírodní lokality, nedostupné neposlušným a nepoučitelným, se stanou prioritou pro odpočinek v ráji, práci a kontrolu slouhů s pomocí dálkového řízení. Vizionář a miliardář Otto Happel se svým ostrovem, bývalou kokosovou plantáží, to dokazuje již 43 let.

Zmiňuji se o Frégate i proto, že v době objevu ostrova probíhaly v Evropě války o rakouské dědictví. Války z let 1740 až 1748 vypukly po smrti římského císaře Karla VI. Zpočátku bylo předmětem sporů nástupnictví na císařském trůnu. O něj usilovali bavorský Karel Albrecht a manžel Marie Terezie, František Štěpán. Bavorsko a Sasko odmítly uznat Pragmatickou sankci, dokument vydaný 19.4.1713 ve Vídni císařem Karlem VI., celým jménem Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Pruský král Friedrich II. vznesl územní nároky na Slezsko. Války se rozrostly v mnohostranný konflikt, do něhož se zapojily i Francie, Velká Británie a Španělsko. Jednotlivým zemím šlo nejen o územní zisky (na úkor Habsburské monarchie), ale i o mocenské postavení v Evropě. Boje o Slezsko bývají také nazývány jako slezské války. Hlavním výsledkem válek potvrzeným ve druhém Cášském míru (18.10.1748) bylo pro Habsburskou monarchii uznání nástupnictví Marie Terezie za cenu ztráty většiny Slezska ve prospěch Pruska. Z historie víme, že konec války znamená mírovou pauzu pro přípravu další.

Netrvalo to dlouho, než došlo k německo – francouzské válce. Před 150 roky, 13. července 1870 byla odeslána telegrafická zpráva pruského krále Viléma I. o průběhu jeho jednání s francouzským vyslancem, hrabětem Vincent Benedettim během procházky v lázních Bad Ems. Tzv. Emžská depeše obsahuje požadavek: žádný z Hohenzollernů se nesmí ucházet o španělský trůn. Depeše byla adresována Otto von Bismarckovi, jím upravena, aby vyznívala urážlivě proti Francii, a zveřejněna. Bismarckovým cílem bylo vyprovokovat Francii proti Prusku. Cíle bylo dosaženo 19. července 1870: Francie vyhlásila Prusku válku ve stínu diplomatické krize, stupňující se od února 1870. Nabízí se otázka: Není tomu dnes podobně?

O tehdejší krizi, z dnešního pohledu podobné spíše operetě, veřejnost nic nevěděla. Princ Leopold von Hohenzollern měl převzít španělský královský trůn. V podmínkách 19. století čistá hloupost, které mnozí věřili. I dnes mnozí věří ještě větším hloupostem. Málokdo si tenkrát vzpomněl, co již 1868 psal publicista, autor a od 1865 člen Francouzské akademie věd Lucien-Anatole Prévost-Paradol (1829 – 1870): Prusko a Francie se podobají dvěma proti sobě rychle jedoucím vlakům, jejichž srážce nelze zabránit, proto poteče hodně krve a slz (volný překlad autora). Málokdo si vzpomněl, že již koncem června 1862 obdržel tehdejší pruský vyslanec v Paříži Otto von Bismarck od Napoleona nehorázný návrh na spojenectví. Málokdo si uvědomoval, že ve skutečnosti dělala Francie vše proto, aby oslabila Habsburky.

V roce 1859 Francie pomohla Itálii ukončit habsburské panování v Lombardii, v roce 1866 dovolila Prusku triumfovat nad Rakouskem. Od té doby se setkáváme s požadavkem francouzského ministra obrany Jacques-Louis Randon (1795 - 1871) formulujícím cíl francouzské politiky: Revanche pour Sadowa. Revanš za bitvu u Sadové. To byla bitva u Hradce Králové, též bitva na Chlumu. Odehrála se 3. července 1866. Pruská armáda v čele s králem Vilémem I. a náčelníkem generálního štábu generálem pěchoty Helmutem von Moltke zde drtivě porazila rakousko-saskou armádu pod velením polního zbrojmistra Ludvíka von Benedek. Střetnutí se stalo rozhodujícím faktorem prusko-rakouské války. Širší souvislosti války nebudu dnes popisovat. Postačujícím se mi jeví počet nasazených vojáků a skutečnost, že hradecké střetnutí je největší bitvou svedenou na území dnešní České republiky. Dopisovatel britského deníku The Times v pruském hlavním stanu v den bitvy 3. července napsal mj.:… i byl v lese nad Benátky sveden jeden z nejkrvavějších bojů muž proti muži, jakého kdy válka viděla. 27. pruský pluk vešel do lesa s 3000 muži a 90 důstojníky, a vyšel na druhé straně z lesa s 2 důstojníky a 300 — 400 muži; všichni ostatní byli zabiti nebo raněni…

K růstu anti-pruské nálady napomohl i nepodařený prodej Lucemburského velkovévodství na jaře 1867 Francouzům holandským králem Vilém III. Ve stejném období došlo k dvoustranným válkám Španělska s Velkou Británií (válka o Jenkinsovo ucho 1739), Velké Británie s Francií a Švédska s Ruskem (1741–1743). Do kontextu válek bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku. Zmiňuji se o válkách včetně německo – francouzské z několika i dnes aktuálních důvodů a nejenom kvůli výsledku cynického konání Bismarcka.

1) Bismarck nechtěl válčit za každou cenu. Hodnotil však válku jako samozřejmý instrument politiky. Bismarckova politika té doby se nacházela ve slepé ulici. Proto se válka nabídla jako řešení a Emžská depeše jako prostředek potvrzující výrok Machiavelli: Účel světí prostředky. 28. ledna 1871 Paříž kapitulovala, 10. května byl podepsán Frankfurtský mír. Tato mírová smlouva mezi Francií a Německem ukončila prusko-francouzskou válku: Francie se vzdala Alsaska a Lotrinska a zaplatila válečnou kontribuci 5 miliard zlatých franků. Až poté německá vojska opustila v roce 1873 okupované francouzské území. Připomínám, že ke zrušení válečného stavu (druhé světové války) se SRN došlo až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října. USA vojska jsou přesto v SRN do dnes.

2) Prusko – Francouzská válka přesvědčivě demonstruje všechny hlavní fenomény válek 20. století. K nim patří změna politické mapy Evropy a změna mocenských sil. Přestože se nejednalo o průmyslovou válku, zabezpečení zbraněmi, municí, potraviny s dlouhou dobou použití a podobné, vyžadovalo komplexní mobilizaci. Železniční přeprava nákladů a osob se stala neoddělitelnou součástí válek, podobně jako definice domácí fronty, frontového a ilustrovaného zpravodajství pro každou rodinu. Poprvé v Evropě byl vytvořen systém ubytovacích táborů pro vojenské zajatce, systém hromadných hrobů a v neposlední řadě došlo k prvnímu sázení principu humanitárního práva člověka. Co tím mám na mysli a proč?

3) Zuávové (francouzsky Zouave) byli příslušníky lehké pěchoty Francouzské armády (v letech 1830 - 1962) původem z Francouzské severní Afriky s unikátní vojenskou uniformou v orientálním a severoafrickém stylu. První samostatný prapor zuávů vznikl z iniciativy maršála de Bourmont v souvislosti s francouzským dobytím Alžírska v roce 1830. Příslušníci berberského kmene Zuwawa, patřícího mezi Kabyly, bojovali s francouzskými, arabskými a dalšími dobrovolníky, včetně bývalých osmanských janičářů. Vysloužili si mimořádnou pověst pro svůj bojový elán. Proto byli často nasazováni v čele útoků jako úderná síla. V době prusko-francouzské války (1870-1871), kdy byli zuávové již francouzskými státními občany, byli mobilizováni a nasazeni na území Francie, kde v bojích utrpěli těžké ztráty. To nehledě na skutečnost, že ve válce bojovali i bývalé papežské jednotky zuávů, Volontaires de l'Ouest (Západní dobrovolníci). Když v roce 1914 vypukla první světová válka, byly na západní frontu odeslány všechny čtyři existující i několik nově vzniklých pluků zuávů jako úderné jednotky do nejtěžších bojů. Pluky zuávů byly nasazeny i ve druhé světové válce. V ní utrpěly těžké ztráty v bitvě o Francii. Po roce 1944 se dva pluky podílely na osvobozování jižní Francie. Podílely se na obléhání německých posádek odříznutých ve francouzských přístavech a poté na finálním spojeneckém tažení na území Německa. Vzhledem k nedostatku mužů francouzského původu byli v letech 1942 - 1945 do jednotek zuávů povoláváni i severoafričtí muslimové. Po roce 1945 se jednotky zuávů vrátily do severní Afriky. Tam byly nasazeny v Alžírské válce. Po roce 1962 a získání nezávislosti Alžírskem byly rozpuštěny. Tradice zuávů zachovávalo francouzské armádní výcvikové centrum (Centre d'entraînement commando-9e régiment de zouaves, CEC) až do svého zrušení v roce 2006.

4) Franc-tireurs byly volné, do regulérních vojsk nezařazené střelecké jednotky. Měly bojovat v tzv. malých válkách. Po vyhlášení války v roce 1870 se velice rychle francouzská vojska octla v defensivě. Proto císař Napoléon III podepsal dekret a povolal Francs-tireurs do zbraně. K cca 57.600 mobilizovaným Francs-tireurs se přidali zahraniční dobrodruzi a sympatizanti. Jednotky se proslavily brutalitou, sabotážemi, zákeřností a nedodržováním pravidel boje. Boj o Bazeilles v rámci bitvy u Sedanu, který začal 1. září 1870 ve 4 hodiny ráno, se nabízí jako příklad vojenského konání Franc-tireurs. To přivedlo vrchního německého velitele Helmuth von Moltke k rozhodnutí nepovažovat Franc-tireurs jako vojáky a vojenské zajatce, ale jako osoby podléhající zastřelení. Později došlo k rozšíření rozhodnutí, které dovolovalo ničit celé vesnice při podezření ve spolupráci s Francs-tireurs.

5) Pařížská komuna, nebo také La Commune de Paris. Tato radikálně socialistická a revoluční vláda držela moc na území Paříže od 18. března do 28. května roku 1871 po té, co 28. ledna 1871 Paříž kapitulovala, v únoru nový předseda vlády Adolphe Thiers podepsal s Prusy příměří, kterým byla odzbrojena armáda, ale nikoliv Národní gardy a došlo k zajetí císaře Napoleona III., kolapsu Druhého Francouzského císařství a vzniku Třetí Francouzské republiky. Komuna byla potlačena regulérní francouzskou armádou v tzv. Krvavém týdnu (La semaine sanglante) od 21. do 28. května. Výsledkem teroru bylo 30 000 mrtvých. Poslední část komunardů byla popravena u zdi hřbitova Père Lachaise, tisíce lidí byly odsouzeny na galeje v koloniích. Karel Marx označil Pařížskou komunu jako příklad diktatury proletariátu.

Není proto od věci si klást dnes otázky vyplývající z cynického konání Bismarcka, nasazení Zuávů a Franc-tireurs ve válce a válkou způsobených lidských ztrát (43 tisíc německých vojáků, 140 tisíc francouzských, cca 100 000 těžkých invalidů a cca 400 tisíc francouzských vojenských zajatců) v kontextu brutálního potlačení ideologií rozpálené Pařížské komuny, významu roku 1871 pro první Německý stát a Francii, která nenávratně odešla ze společnosti evropských monarchií. V neposlední řadě se dnes nabízí v kontextu dění v Evropě a ve světě i podobnost nacionalismu Německa a Francie se svým výjimečným šovinismem.

Není proto od věci se zamyslet i nad skutečností, že to byla vojenská síla, jako určující společensko – politický faktor, která umožnila založení říše. Naděje, kterou zveřejnil švýcarský deník NZZ 1. února 1871, že nová říše může využít zkušenosti švýcarské samovlády pro vnitřní svobodný rozvoj, se nesplnila. Podobně se nesplnila obava Jacoba Burckhardta z konce roku 1872. Ten při pohledu z Basileje na sever předvídal, že historie světa od Adama počínaje bude natřena německým vítězstvím (volný překlad autora).

Není proto od věci dát do kontextu neochotu současných elit připomenout si v příspěvku zmíněnou  německo – francouzskou válku v širších souvislostech a nejenom v rámci Elysée - smlouvy z roku 1963. Příští oslava smlouvy se nebude konat v den jejího podpisu, 22. ledna, ale již 18. ledna. Před 150 roky byl s pomocí hry s kostkami jako kompromis zvolen titul Deutscher Kaiser (německý císař), aby 18. ledna 1871 mohl být v Zrcadlovém sále ve Versailles Vilém I. prohlášen za prvního německého císaře. Za nedlouho po té, v roce 1919 sloužilo to samé místo k podpisu Versailleské mírové smlouvy. Byla to nejdůležitější ze šesti mírových smluv roku 1919, výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci a symbol porážky Německa v první světové válce. Co následovalo po Versailleské mírové smlouvě, mnozí vědí, podobně jako vědí, o čem se jednalo před 75 roky během Jaltské konference s krycím názvem Argonaut: Vztah Spojenců k Německu a Francii, polská otázka a vznik OSN. Protože se jedná i dnes o velice aktuální záležitosti, pro mnohé obohacené překvapujícím konáním spojence USA vůči Evropě a SRN, je nezbytné, aby politicky korektní a technické elity, mající omezenou zkušenost z práce s originály dokumentů a fakty a proto vystrašené blížící se ztrátou moci, připravili veřejnost na ztráty tzv. hybridní války a na situaci v 2021. Ta bude ovlivněna kancléřkou v odcházení, nejistotou, kdo z 3-4 kandidátů na její místo, dnes ještě v čekárně, ji nahradí a v neposlední řadě i tím, zda se SRN rozhodne k plnohodnotnému podčinění se USA, nebo k odporu a tím i rozvoji vztahů s Ruskou federací, podle principu, košile je bližší než kabát.

V posledním zmíněném případě bude SRN vynucena založit rychle nový finanční systém, analog SWIFT a jednat bez emocí se sousedy, podléhajících emocím, zlozvykům a mýtům o spojenectví a přátelství i v době boje na život a na smrt. SRN se nevyhne varování britských operátorů před výpadky signálu v případě, že na odstranění zařízení Huawei dostanou pouze tři roky nebo ještě méně, a ne jak požadují, nejméně pět, v ideálním případě sedm let. České elity by toto varování také neměli ignorovat. Šestiměsíční zkušební lhůta pro SRN, EU a asymetrické spojence USA začala předsednictvím SRN v EU 1. července 2020. Čas letí. 17. července smluvní strany Mezinárodního trestního soudu (ICC) si budou připomínat 22 let od přijetí Římského statutu (1998), slavit Den mezinárodní trestní spravedlnosti a přesto budou nadále ignorovat příležitosti k poučení se z historie. V ní se více méně pravidelně opakují války s vojáky v nových uniformách se starými zlozvyky. Lidé, bděte! Souhlasu netřeba.  

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.