Jan Campbell: Turecko a 15. červenec

Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy se nachází v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, představuje jednu z nejznámějších sakrálních staveb světa, která byla vysvěcena 27. prosince 537. Po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) byla upravena na mešitu, opatřena minarety a 1934 v rámci reforem Atatürka, sekularizována. Od té doby sloužila jako muzeum. Od 24. července t.r. bude opět sloužit jako mešita, prý také jako muzeum.

Zmiňuji se o Turecku a o chrámu, protože napjatý stav s nejasnou budoucností mezi Tureckem a EU, kritika rozsudku ze strany EU, mnoha jiných států a organizací přinutila ministra zahraničí Turecka Mevlüt Cavusoglu hájit rozhodnutí soudu tvrzením, že se jedná o otázku národní suverenity a vnitřní záležitost. Řecký premiér Kyriakos Mitsotakis nesouhlasí s hodnocením rozhodnutí soudu, Tureckým vysvětlením a EU postojem, který lze popsat jako evropsko – tureckou otázku a tvrdí, že se jedná o univerzální otázku. Kdo ví, co je správné?

Neví to ani Papež František. Ten mluví o bolesti, ruský Patriarch Kyrill I. o hrozbě pro celé křesťanství a autor příspěvku o symbolu změn na úrovni geopolitické: Jedná se totiž o možný triumf Muslimů ve spojení s letitou snahou o osvobození Skalního dómu. Tato svatyně v centru Chrámové hory v Jeruzalémě byla postavena mezi lety 687 až 691. Muslimové ji nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně, Židé a křesťané Chrámová hora. Po celá staletí jej evropští cestovatelé mylně nazývali mešita Umar ibn al-Chattáb nebo Omarova mešita.

Přidám-li k zamyšlení nad transformací muzea do mešity pomocí rozhodnutí soudu výrok prezidenta Recepa Erdogana, že se jedná o pozdrav všem symbolickým městům Andalusií počínaje a Bucharou konče, že se jedná o požár naděje všech potlačovaných, nevyhnu se pocitu, že se jedná o otázky spojené s Palestinou a vnitropolitickou situací v Turecku. Cílem transformace muzea se mi jeví mobilizace konzervativních Muslimů v době hospodářské krize, zvýšeného rizika přímého vojenského angažmá v Libyi, nepřímého v Karabachu na straně Ázerbájdžánu a v neposlední řadě, zvětšujícího se odcizení Turecka od EU.

Na tomto místě se nabízí i spojení se včerejší konferencí na téma 15. červenec 2016 – Významná noc Turecké demokracie. Konference se konala v rezidenci Velvyslance Turecka v ČR, JE Egeman Bagis. Úvodní slovo JE bylo doplněno cca 10 minutovým filmem se záběry z dramatické noci, pokusu svrhnout prezidenta Erdogana. Následujícímu referátu pozvaného tureckého referenta, Prof. Dr. R. Kutay Karaca, absolventa Air Force Academy (letecké vojenské akademie) v 1991, dnes aktivního člena mnoha organizací, jejichž výčet by zabral polovinu příspěvku, následovalo několik otázek hostů. Těch bylo na konferenci několik desítek. Tvořili je převážně cizinci, včetně členů několika diplomatických misí. Jako obvykle: české hosty – účastníky bylo možné spočítat na prstech jedné ruky, podobně jako české novináře – holubáře. Z aktivních českých politiků, parlamentářů nebo jejich asistentů, o kterých předpokládám, že by je tématika Turecka a demokracie měla zajímat, jsem neviděl žádného. Možná i proto, že je neznám, nebo je někdo jiný, koho také neznám, zastupoval.

Post konferenční kvalitní občerstvení v zahradě rezidence nabízelo možnost setkání a klást otázky spojené s událostmi před a po 15. červenci. Například: Proč lze léto 2013 chápat jako konec rozkvětu vztahů EU – Turecko? Proč Brusel v kritické době 15. července jednoznačně nepodpořil tureckého prezidenta? Proč nebyl doposud vydán islámský kazatel Fethullah Gülen z USA? Jaké důvody jsou uváděny v rozhodnutích SRN a Řecka o přidělení politického azylu podporovatelům kazatele Gülena? Jaké argumenty může Turecko uvést, má-li opravdovou snahu zvrátit požadavek EP o zastavení přístupových jednání k EU? Jak rozumět označení vztahu odcizením, které použil ve svém nedávném příspěvku pro Politico ministr zahraničí Cavusoglu? V době kdy USA odložily diplomatickou a politickou zdrženlivost do archivu a tím indikují, že jejich vojska s pravděpodobností hraničící s jistotou budou intervenovat všude tam, kam budou poslány bez ohledu na vnitřní stav USA, včetně občanské války a kdo bude příštím prezidentem USA je nejvyšší čas si uvědomit, že doba polopravd, sebeklamu a pokrytectví elit a států s omezenou nebo neexistující suverenitou prakticky skončila. Skončila nejenom pro Turecko. To ještě neodpovědělo na mnoho otázek spojených s 15. červencem 2016, s normalizací života uvnitř země a vztahem Turecka s EU. V jakém by dnes nebyly EU a NATO stavu, normalizace společenského a hospodářského života Turecka se bez řešení vztahu s EU a NATO nedá uskutečnit. To se nezmiňuji o vztahu s Ruskou federací. Ten představuje komplexní téma, podobné vztahu ČR s RF. I proto bude téma Turecko s námi dlouho. Proto by měl být i v ČR zájem o informace, kladení otázek a analýzu odpovědí.  Dovoluji si nabídnout několik otázek bez odpovědí, které se mi nabídly po konferenci, zhlédnutí filmu a krátké reflexi:

1) Proč se vojáci chovali tak, jak se chovali a zablokovali pouze jeden směr Bosporského mostu? 2) Proč vyškolení piloti při bombardování Parlamentu nebyli efektivní, jak se dá očekávat v situaci, kdy nebyl dáván odpor? 3) Proč cca 60% generálů a admirálů bylo obviněno z účasti na přípravě převratu bez předložení veřejně dostupných důvodů? 4) Proč nebylo ve filmu sděleno nic o balistických zkouškách zbraní, kterými byly oběti zastřeleny nebo raněny? 5) Co si má člověk neznající Islám myslet, když prezident označí pokus o převrat milostí Alláha, a jestli se nemýlím, se ještě usměje ve směru svého zetě? A když JE premiérministr Binali Yıldırım označí pokus o převrat nejméně milovaným projektem?

Mohu si představit, že část nejenom české veřejnosti by mohla přivítat komentář z Turecka nejenom na otázky, ale i na nedávno zveřejněný průzkum holandského centra Broken Chalk. Ten například uvádí, že v Turecku bylo ve spojení s pokusem o převrat propuštěno ze státní služby více 126 000 lidí. Nemluvě o desítkách tisíc profesionálně činných lékařů, inženýrů, diplomatů, vědců, religiózních aktivistů, spisovatelů, lektorů a učitelů, studentů apod. Píše se o uzavření 15 univerzit, 1065 lyceálních, středních a základních škol, 848 studentských ubytovnách, 12 tisících společností. Jaká je situace s EKASEN (syndikát zaměstnavatelů ve sféře vzdělávání) a AKTIFSEN (aktivní pracovníci ve sféře vzdělávání). Jaký je stav vyšetřování 511 tisíc lidí (podle MV Turecka) podezřívaných z podporování terorismu? Jaká je péče o zdraví více než 11 tisíc žen a 780 dětí ve vězení v době covid-19?

Otázky bez pravdivé odpovědi se budou mstít po nástupu nových elit v přicházení s pomocí amerických hrozeb, případně i jejich vojsk, nebo ze strany protivníků. Podobně jako se tomu stalo v české fantastické povídce o ricinu. Té následovalo pro začátek vzájemné vyhoštění diplomatů z Prahy a Moskvy, zatčení a obvinění z vlastizrady ruského ex-žurnalisty Safonova. Včera bylo zveřejněno jméno jeho údajné české spojky: ex-dopisovatel Lidových novin z Moskvy, Martin Laryš. Ten byl před působením v Moskvě podle veřejně dostupných informací na studijní stáži ve Lvově a Kyjevě. Zda je to dnes dostačující kvalifikace stát se spolupracovníkem české bezpečnostní služby, nevím. Za to ale vím o odsouzení německo – tureckého žurnalisty Deniz Yücel k 2 rokům 9 měsícům a 22 dnům ve vězení. Tam ale nepůjde. Proč? Deniz Yücel pracoval v Turecku, kde byl 2017 zatčen, jako zahraniční novinář. Na základě rozhodnutí Tureckého ústavního soudu po cca jednom roce ve vazbě byl propuštěn do SRN. A dnes v nepřítomnosti odsouzen. Nikdo, kromě služeb USA neví, kolika pánům může jeden slouha sloužit v době, kdy i sloužení vyžaduje vděčnost, nechce li se člověk s právem na důstojnost stát lidským odpadem. Souhlasu netřeba.