Jan Šolta: Bylo možné změny ještě zastavit?

milice 1989
17.11.2019 10:50
V kritickém podzimu 1989 vrcholné stranické a státní orgány v Československu disponovaly dostatečně početnými silami, aby mohli případnému mocenskému převratu zabránit a opozici zatlačit.

Vedení se vychloubalo, že má všechny chartisty  přesně spočítané a plně pod kontrolou 24 hodin denně, že těch pár desítek či stovek největších oponentů je schopno okamžitě a účinně eliminovat. Obdobně pohrdalo slabostí Obrody, jejíž členstvo mělo zmapované odedávna, pyšně tvrdilo, že prý nabídkou individuálního přezkoumání obnovy členství v KSČ je utáhne jako na vařené nudli! Rozpaky však budila neznámá ekologická hnutí, proti jejichž oprávněné kritice viditelných a neřešených hříchů v oblasti životního prostředí neexistovaly přesvědčivé argumenty. Zcela vykolejená byla KSČ ze statisíců věřících „svíčkových bab“, které nešlo dost dobře rozehnat vodnímy děly a policií, jak zoufale  seznala na pouti na Velehradě!

Přes latentní rozpory ve vedení bylo centrum a jeho mocenské složky relativně konsolidované. Represivní aparát posílený ozbrojenými nomenklaturními kádry představoval dobře vycvičený a vyzbrojený potenciál minimálně půl milionu spolehlivých příslušníků armády, Bezpečnosti, Lidových milicí, paramilitárních organizací, funkcionářů a dalších aktivistů.

Pokud by tedy – čistě hypoteticky – československé vedení jednalo pouze v sobeckém zájmu udržet si vlastní lukrativní pozice  autonomně na ostatních , bez dominantního vlivu SSSR a tlaku mezinárodního prostředí, bylo by nejspíš schopno rychle domácí opozici násilně zlikvidovat. Čím dříve a rezolutně by padlo rozhodnutí, tím by to bylo snažší a rozpad opozice by byl rychlejší. Zejména v mimopražských regionech byla vládnoucí moc dostatečně silná a razance jejího zásahu mohla být docela důrazná.

Domácí nelegální opozice byla poměrně nepočetná, nevýrazná a roztříštěná, její špičky fungovaly pod permanentní kontrolou. Opatrná mlčící většina obyvatelstva, dvacet let decimovaná normalizací, po negativních zkušenostech s režimem raději pasivně vyčkávala v závětří.

 Vedení se nechávalo ukolébat zdánlivým klidem a o to více bylo potom překvapeno nečekaným rozsahem opakovaných masových demonstrací.  Překotné události již nestačilo kontrolovat, ani se jim ostře postavit. Mnozí z tehdejšího, už značně vnitřně rozhádaného vedení dnes tvrdí, že si byli záhy vědomi marnosti a bezvýchodnosti situace a především s ohledem na postoje Moskvy v podstatě rezignovali na další vývoj.

 Miloš Jakeš proto ani nevydal rozkaz k zásahu, nepovolal armádu, dokonce už ani nesvolal Radu obrany státu. V obtížné situaci, kdy mu Sověti ani nezvedali telefon, nechtěl, jak dnes říká, hnát zemi do krvavé občanské války. Nejsme přece v Jižní Americe!

Jakovlevova komise politbyra pro vztahy s evropskými socialistickými zeměmi dospěla k názoru, že tamní komunistické strany si svoji vedoucí roli udrží pouze tehdy, když získají podporu opozice a podělí se s ní o moc: „Situace se však může vyvíjet i zcela neočekávaně, je nutno mezi změnami proto diferencovat.  Polsko a Maďarsko již od počátku roku 1989 směřují k politickému pluralismu. NDR je uměle vytvořený stát, který je sužován velkými dluhy a závislostí na západním  Německu, Honeckerovo konzervativní vedení nechce problémy ani radikálně řešit. Situace v Rumunsku se změní jedině  až odchodem Nicole Ceausesca. KSČ váhá s přestavbou, pouze ji pokrytecky předstírá a fakticky ji brzdí, je poslední ze všech.“ Docela trefný závěr a slepá ulička pro všechny.

Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebáli opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík  a městský tajemník M. Štěpán  generálního tajemníka KSČ k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal  rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby již opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi.  Výrazně vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, neboť ČSSR je poslední, zůstává na „chvostu“!

Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ.

V lednu 1989 komentoval M.S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: „Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!“

Zprávy ze sovětského velvyslanectví opakovaně hlásí do Moskvy, že v ČSSR vše zůstává postaru, přes výměny ve vedení se pokračuje v administrativně příkazovém způsobu řízení a  kromě nepřesvědčivých hesel,  v praxi o perestrojce  není ani slyšet! Chybí kritická analýza nedávné minulosti, nejsou identifikovány příčiny letité stagnace, brzdou jsou kádrové otázky, neodkladná je personální obměna v nejvyšších kruzích. Jakeš se však spletl ve výběru příliš ambiciózního Štěpána, který je už celý  netrpělivý jej nahradit. Odchodem Štrougala a Bilaka nedošlo k upevnění jednoty ve vedení, Fojtík pokračuje v konservativním přístupu a netoleruje jiné názory; Hofmann se snaží kontrolovat výběr členů  ÚV KSČ, kteří budou zvoleni na příštím sjezdu strany a je hrubě nespokojen s tím, že Jakeš jmenoval opatrného Lenárta druhým tajemníkem místo něho. Hlavní oporou generálního tajemníka zůstávají  konzervativní veteráni G. Husák a A. Indra, kteří se snaží udržet tvrdou linii proti opozici. Adamec tráví většinu času ve vládě nad problémy ekonomiky. Otázky demokratizace, glasnosti, osvobození politického života od netečnosti a apatie zůstávají stranou pozornosti. Problémy kádrové obměny dnes nejvíce znepokojují Jakeše.

18.3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení už  není schopno v ČSSR  ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem výměny kádrů zůstává jejich vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, je  reálné  nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly „záchrany socialismu“ by chtěly  narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky.  Do budovy ÚV KSČ denně dochází odvolaný Bilak. Jakeš není schopen odolávat tlaku Fojtíka a Indry, Hofmann jej opustil a podporuje Adamce, který už zahájil útok na post generálního tajemníka. Pozice konzervativní pravice v Praze, která je protivníkem perestrojky, sílí. Nemůže nás to nechat v klidu, zejména, když si zde  naše nevměšování vykládají jako náš mlčenlivý souhlas.  Je nutno vyměnit dosavadního velvyslance v Praze a většinu osazenstva, které otevřeně stojí na straně konzervativců, kteří se o perestrojku shodně jako oni ani nesnaží!

Ještě ostřeji formuluje své výtky vůči československému vedení V.M. Šastitko ve zprávě pro A.N. Jakovleva před návštěvou M. Jakeše v Moskvě. Fundovaně rozebírá rapidně se zhoršující se situaci ekonomiky, např. zahraniční zadlužení ČSSR se zvyšuje o 1 miliardu dolarů ročně zejména v důsledku realizace návrhu V. Bilaka: „Pokud lidem vrhneme na vnitřní trh luxusní  západní zboží z dovozu v hodnotě 1-2- miliard ročně, tak bude obyvatelstvo mlčet!“ Jediný způsob, jak se udržet u moci, vidí českoslovenští představitelé v důsledné izolaci od perestrojky! J. Fojtík vyzval novináře “Nechceme-li dopustit sebevraždu socialismu, musíme zastavit „potok jedu“ tekoucí z Polska, Maďarska a SSSR!“ Je proto omezován přetisk článků ze sovětských médií. M. Jakeš se bojí jet do Moskvy, nechce tam slyšet otázky na uskutečňování reálné přestavby v ČSSR, a  ne na její pouhé předstírání! Jakeš soupeří s Adamcem o moc, ztratil autoritu a není vůbec schopen prosadit radikální změny. Šastitko proto navrhuje ihned výrazně snížit protokolární úroveň Jakešova přijetí v Moskvě, omezit referování o ní, nepublikovat fotografie, ani záběry v televizi apod.

V celé společnosti narůstala nespokojenost, varovná byla nedůvěra a rozhořčení mládeže, která již nechtěla na změny pouze čekat. Neklid a nejistota se nevyhýbala ani armádě a Bezpečnosti, řada příslušníků zpochybňovala účelnost zásahů proti demonstrantům, jež  nazralé problémy vyřešit nemohou. Další potlačování  protestů nedoporučovalo v únoru 1989 ani státně administrativní oddělení ÚV KSČ; jeho vedoucí  R. Hegenbart a první náměstek federálního ministra vnitra Aloiz Lorenc naopak  navrhovali namísto represe, která není východiskem, pořádat diskuse nejvyšších představitelů KSČ s veřejností, mládeži a studenty. Vedení však návrh odmítlo a jeho nerozhodnost umocněná nejednotností a osobními spory pokračovala. Nečekaným překvapením se proto v červnu 1989 stalo přání M. Jakeše, nadále už nezatýkat Václava Havla a přední disidenty, zavírat případně pouze méně známé opozičníky.

V nomenklatuře sílila nervozita, jednota se rozpadala, utvářely se konkurenční partičky bojující navzájem proti sobě o přízeň Sovětů a budoucí kariéru. Doba byla těhotná očekáváním potřebných změn, další otálení hrozilo výbuchem, nešlo vyloučit ani ozbrojené střetnutí s opozicí.  Ještě na podzim 1989 se našli někteří konzervativní politici, kteří doufali v pozastavení procesů změn, nastartovaných perestrojkou. Východoevropské představitele konspirativně objížděl M. Štěpán a snažil se je získat pro uspořádání společné akce v Berlíně, kde by Gorbačova obvinili z revizionismu a oslabování socialismu ve světě. Zřejmě jednal z pověření konzervativní opozice v sovětském vedení, jmenovitě hlavního opozičníka. Janajeva, akce se ale nakonec neuskutečnila.

Pro Gorbačova však bylo zásadním imperativem realizovat všechny změny nenásilnou cestou. Před schůzkou na Maltě už Polsko ani Maďarsko nebyly komunistickými státy, padla Berlínská zeď a konzervativní režimy v NDR a Bulharsku. Nereformované, s konzervativními vůdci, zůstávalo z východoevropských států se sovětskými vojenskými garnizóny  na svém území pouze  Československo.

Vzpurné Rumunsko se totiž sovětských vojsk zbavilo již v roce 1958, jak již bylo řečeno s výslovným souhlasem N. S. Chruščova. Rumunská relativně nejmenší závislost na Moskvě se paradoxně ukázala noční můrou toho, co mohlo potkat celou východní Evropu. Čekal tam násilný krvavý převrat a chaos.

 Přítomnost sovětské armády v ostatních socialistických zemích východní Evropy sehrála pravděpodobně roli katalyzátoru nenásilného a relativně  spořádaného  průběhu sametových revolucí, která přitom dění na ulicích pouze přihlížela a  sama zůstávala  uzavřená v kasárnách.

Předběžná sovětsko-americká jednání, např. ve Wyomingu, dokumentují, že USA měly větší zájem na stabilitě ve východní Evropě pod sovětským vedením než na riskantním procesu jejího osvobozování. V centru pozornosti americké diplomacie stály otázky celkové rovnováhy sil, počtu vojsk a výzbroje a podobně. Z regionálního hlediska dávaly USA přednost  spíše řešení problémů blízké Střední Ameriky (Kuba, Nikaragua), a vzdáleného Afganistánu před aktuální situací ve východní Evropě.  To si málokdo tehdy uvědomoval.

O oprávněných požadavcích zdejší opozice a demonstrantů se sovětské dokumenty příliš nezmiňují.

Američtí stratégové až dodatečně přiznali, že pracovali na sérii variant zániku Sovětského svazu, avšak v žádné nepočítali s jeho dobrovolnou sebedestrukcí mírovou cestou.  Sovětský svaz nebyl viditelně poražen zvenčí, i když faktické výsledky nasvědčují opaku. Sověti všemožně hledali cestu z domácí existenciální krize a sami nabídli Západu ústupky, kruciální změnu své dosavadní trajektorie; možná naivně doufali, že změní celý svět.

Na nabízenou převratnou výzvu samozřejmě očekávali adekvátní symetrickou odezvu ze strany Západu. Západ, jenž vystupoval jako alternativa, úspěšnější konkurence, podpořená nesporným konfrontačním potenciálem, však  obratným licitováním s rozpadající se atomovou supervelmocí a bez použití zbraní nakonec na Sovětech dosáhl výrazného snížení stavu vojsk a výzbroje, sjednocení Německa podle západních představ, udržení americké armády v Evropě a zachování NATO i v Německu, úplné stažení sovětských vojsk z Evropy domů a osvobození národů východní Evropy.  A co získal Sovětský svaz?

Sovětská očekávání byla od počátku reforem nadmíru přehnaná, navíc ještě dale neúměrně  narůstala vzhledem nezadržitelnému poklesu jeho reálné pozice ve světě. Nakonec zůstala nesplněna. Gorbačov jasně deklaroval, že Sověti nezačnou válku a že již nepovažují Spojené státy za nepřítele. Bush se ale obával, aby nebyl doma obviněn, že pomáhá zachraňovat Rusko, slíbil tedy pouze, že bude vzájemné vztahy transformovat do podoby trvalé spolupráce.

V Sovětském svazu narůstal  nezdravý optimismus, že jeho realizované ústupky Západu, včetně „zřeknutí se“ východní Evropy, automaticky způsobí rychlé uvolnění technického embarga a otevřou přístup k nezbytným úvěrům, a vmžiku se tak rapidně zlepší napjatá situace uvnitř sovětské společnosti. Křehký konsensus politbyra vytrval pouze do doby, kdy existovala naděje na úspěch, poté rychle převážily vnitřní rozpory a sílil destruktivní vliv etnopartokracie mající zájem na nacionálním rozdrobení centrální moci sovětského státu.

Condoleezza Rice proto uvádí, že v historickém roce 1989 existovalo pouze velmi krátké okénko příležitostí radikálních pozitivních změn. A pravděpodobně se opět na mnoho, mnoho let opět zavřelo a s obou stran zabednilo.

 

(Dokončenízítra)

 

Článek je částí širšího textu "Přišlo tání z Kremlu?", který od pondělí na pokračování publikujeme.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

opatovice328

Já myslím, že článek pod níže uvedeným odkazem naprosto jasně vysvětluje, jak to tenkrát probíhalo. Bylo jen otázkou času, kdy Jakovlev s Gorbačovem zajistí převrat v ČR.

http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/literatura/Mytus_o_odstraneni_komunismu_Solidaritou.pdf

 

 

 

Jiří Volný st.

V celé poúnorové historii první muž KSČ, včetně A.Dubčeka, vždy jednal v souladu s prvním mužem Kremlu. Přestože pozice M.Gorbačova byla vratká, přesto by se těžko našla osobnost ve vedení KSČ, která by se mu dokázala postavit.  Opozice vůči tvrdému zásahu v StB, policii a KSČ sice měla v Gorbačovovi svou oporu, ale slovo generálního tajemníka KSČ bylo stále zákonem. Možnost občanské války bych hodnotil spíše jako Jakešovo ospravedlnění sebe sama než jako skutečnou hrozbu. Avšak možnost, že by samostatně jednající generální tajemník byl eliminován součinností tajných služeb sovětských a našich nelze vyloučit.

V.V.Putin nedávno prohlásil, dovolím si malou úpravu, že občané KLDR raději budou jíst kořínky, než aby se Amíkům podvolili. Totéž platilo o drtivé většině občanů SSSR. Jistě měli znalost životní úrovně v západních zemích RVHP a považovali za nespravedlivé, že nemají stejnou úroveň. Po sedmdesáti letech utahování opasků chtěli viditelný pokrok, přesto hrdost vítězú II.světové války převládala. Existovala i možnost, vzhledem k nárustu výroby spotřebního zboží v Číně, že by Sovětský svaz rád převedl velkou část obchodu tímto směrem a silně omezil dodávky surovin svým západním satelitům. Dalším psychologickým momentem mohl být fakt, že jsme se vykašlali na tzv.internacionální vojenskou pomoc Afgánistánu a nechali v tom SSSR samotný. Svou troškou do mlýna mohla přispět i neustále narůstající hospodářská pomoc Vietnamu, KLDR, Kubě, Angole atd.

 

Dona

Zmenu nebolo možné zastaviť. Vývoj ľudskej spoločnosti pokračuje prostredníctvom zmien. Takže nie je dôležitá otázka zastavenia zmeny, ale kam  a k čomu má smerovať zmena. To je podstatné pri každej zmene.

Kam a k čomu bude smerovať zmena z roku 1989 vedeli len zasvätení plánovači s trvalým bydliskom v Spojených štátoch + sieť dobre platených vykonávateľov. O to isté ide vo všetkých doteraz uskutočnených farebných revolúciách, vrátane " sametovej revolúcie ". V zásade, niet o čom diskutovať, či premýšľať. Môžeme len čakať, ako to dopadne v inom konci sveta. Pretože rozbehnutý vlak so zmenami v prospech dobytia prírodného bohatstva a upevnenie moci hegemóna sa dnes už nedá zastaviť, ani zmeniť smer. Je neskoro. Chobotnica moci má chápadlá na 90%  zemského povrchu. Svet má dnes 3 možnosti : buď kľačať na kolenách, alebo hladom zahynúť. Tretia možnosť je tretia svetová vojna. Ak sa dobre prizrieme tomu, čo sa deje v hlavách prostých ľudí a politikov, nehovoriac o zbrojároch - tak spejeme k ďalšej zmene. Existuje nejaká sila, ktorá by blížiacu sa zmenu zastavila ? Dokonca, zmenila smerovanie spoločnosti k tretej svetovej vojne ? Protestuje tu niekto proti zbrojeniu ? Protestuje tu niekto proti prípravám na vojnu ? Zaznamenal niekto davy na námestiach, či Letenskej pláni proti zlomyseľnému obkľučovaniu Ruska ? Naopak, tlieskajú tomu, neuvedomujúc si, že každá palica má dva konce : jeden koniec palice bije protivníka, druhý držiteľa palice ? Existuje tu sila, či dav, ktorý by predvídal následky správania sa spoločnosti a zastavil, či zmenil nenávisť aspoň na porozumenie ?

Svet sa nachádza v  zovretí najmodernejších zbraní. To si ľudia vo svojich žabo - myších válkach a ponorení v nenávisti voči myši  odmietajú všimnúť a uvedomiť si blížiace sa oveľa väčšie nebezpečenstvo pre ich životy, než Babiš, Fico, Zeman.......

Len zasvätení vedia kedy príde ďalšia zmena. Pochybujem, že tentoraz vedia aj čo bude nasledovať po tejto zmene.