O čem se píše, ale málo (4)

campbell 0617
28.9.2017 22:14
V následujících pokračováních O čem se píše, ale málo, se zmíním o čtyřech aktualitách (rusofobie, islámofobie, klimatické katastrofy a smrt smrti). O nich se psalo, píše a bude psát i v budoucnu hodně, ale z mého hlediska, ne vždy věcně. I když se psaní a diskuze odvolávají a budou odvolávat na vědecké argumenty, výsledky a pozorování, vyhýbají se a budou se vyhýbat jasnému myšlení a selskému rozumu.

Čtenářům, kteří nemají čas nebo chuť číst dále, nabízím pro podzimní večery jako alternativu, tři literární zdroje pojednávající témata série. 1) Russie-Occident – une guerre de mille ans: La russophobie de Charlemagne à la Crise Ukrainienne (Západ vs. Rusko – tisíciletý konflikt: rusofobie od Karla I. Velikého k ukrajinské krizi) švýcarského autora, politika, žurnalistyGuy Mettan (1956). 2) Un racisme imaginaire. La querelle de l'islamophobie (vydáno v únoru 2017), francouzského autora a esejisty Pascal Brucknera (1948), mimo jiné podporovatele akce NATO na Balkánu, který dal zajímavé interview na téma terorismu v Chorvatské televizi v listopadu 2015: http://www.hrt.hr/309915/vijesti/bruckner-za-hrt-dio-francuskih-muslimana-odlucio-se-odcijepiti-od-drustva .

Rusofobie – nebezpečí pro Rusko a svět

Citát: Kdo Rusko svým rozumem přemostí, žádné měřidlo ho nezměří, jeho duše je zvláštní bytostí, pozná ho jen ten, kdo v něj uvěří . (Tutčev)

Ti, kteří si skutečně přečetli Nový zákon, nebo i základní židovské texty zabývající se tímto tématem, vědí, že Kristus byl obviněn a popraven za zločin rouhání: Tvrdil, že je Synem božím. Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem. (Jan 8:58, přičemž já jsem, odkazuje přímo na Exodus 3:14). Toto je tím, co rozdělilo Židy na ty, kteří přijali Kristovo tvrzení a věřili mu, a ty, kteří nevěřili. Boj mezi nimi trvá dodnes. Bez ohledu na to, zda připustíme či nepřipustíme ortodoxní pohled na moderní judaismus a římskokatolickou církev, jedno se mi jeví jisté: jak judaisté, tak římští katolíci vedli po staletí polemiky na toto téma a zpochybňování legitimity a identity bylo vnímáno jako monumentální urážka. Přiřadím li k argumentu Rusko jako religiózní impérium, objeví se na scéně nepřítel. Toho je třeba si buď podmanit, nebo zlikvidovat. V tomto kontextu se tak objeví zjištění, že ortodoxní křesťanství, které muslimové nazývají Rúm (Řím) nezpochybňuje legitimitu nebo identitu islámu. Bývalý SSSR dokázal svojí religiózní politikou mé tvrzení, úspěšně integroval mnoho etnických a religiózních menšin. I když mezi islámem a křesťanstvím existuje spousta neslučitelných teologických rozdílů, muslimové si nenárokují býti židy nebo křesťany. Bylo by ale naivní se domnívat, že všechny příčiny soudobého strachu a rusofobie lze vysvětlit skrze teologické spory. Ve skutečnosti ani Rusko, ani Západ dnes nejsou příliš religiózní. Zatímco v Rusku se nám jeví, především s pomocí televizních obrazů předních politiky státu v chrámech, a ve skutečnosti také probíhá návrat k religiozitě, pravdou zůstává, že: 1) jen malá část Rusů je skutečně religiózních a skutečně znalých ortodoxního náboženství. 2) Západ již dávno přestal být křesťanským a je nejenom religiózně dezorientován. 3) Muslimský svět není jednotný a postrádá zdroje potřebné k přímé konfrontaci se Západem. V tomto kontextu a na tomto místě se objevuje Čína a jiné známé civilizace. Uvádím zástupně Čínu, ne kvůli nadcházejícímu státnímu svátku založení ČLR (1. 10. 1949), ale proto, že do doby, než se Čína opravdu postaví na světovou scénu, ne hospodářsko – finanční, ale především kulturně hodnotovou, a nezvrátí poměr hodnot v současném světě, bude Rusko jedinou zemí, která se nebojí, a která bude odporovat západnímu politickému systému a jeho ideologii. Moderní Rusko je jak schopné, tak ochotné odporovat západní ideologii mimo jiné proto, že je opravdovým dědicem a pokračovatelem křesťanské římské říše. Dokazuje to i skutečnost, že západní elity, které po celá století vládli nad ruským národem, se nikdy s ním plně neidentifikovali. V prezidentu Putinovi Rusko vidí a nachází vůdce, který umí zprostředkovat dojem, že nezastává zájmy cizí elity, ale spíše zájmy velké většiny obyvatel. Proto je s ním spojena naděje a jeho popularita je nestandardně vysoká. Samozřejmě nemohu předpovědět, jak se bude vyvíjet dále, nebo jak skončí prastarý konflikt mezi fundamentálně odlišnými spirituálními světy, a zda se podaří prezidentu Putinovi změnit chod dějin alespoň na několik generací. Poslední novinky z Ruska (korupce v zásobování MO, útěk za hranice vlastníka letecké společnost Vim-Avia před pokusem policie ho zadržet a řada dalších), podobně jako akce v zahraničí mající za cíl vyloučení Ruska z účasti v olympijských hrách a další, indikují zvýšení intenzity snah neoliberálů vytvořit během prezidentské volební kampaně v Rusku atmosféru nespokojenosti občanů a plodnou půdu pro změnu režimu. Té může napomoci i plejáda zahraničně politických a vojenských akcí a obavy z ultimát spekulujícím oligarchům u moci v Rusku.

Kdo se podívá hlouběji do moderní historie rusofobie, zjistí, že před 220 roky, 19. října 1797 French Directory obdržela dokument polského generála Michał Sokolnického (1760 – 1816)nazvaný Aperçu sur la Russie. Dále čtenář zjistí, že v době Napoleonských válek, v říjnu 1812 Napoleon nařídil napsat a zveřejnit celou řadu článků proti Rusku. Tón a obsah článků byly podřízeny mýtu Europe is inevitably in the process of becoming booty for Russia (McNally, Raymond T., 1958, The Origins of Russophobia in France: 1812-1830, American Slavic and East European Review). Do třetice, čtenář se může seznámit s pozadím nového ústavního práva Ruska z roku 1811 a výrokem francouzského filozofa a konzervativního myslitele, jednoho z odpůrců Francouzské revoluce, Joseph de Maistre (1753 – 1821). Ten zanechal slavnou větu: Každý národ dostane takovou vládu, jakou si zaslouží (Toute nation a le gouvernement qu'elle mérite).

Na tomto místě mohu přejít k autoru úvodního citátu, Fjodor Ivanovič Ťutčevovi (1753 – 1873). Tutčev byl ruský romantický básník a diplomat. Je považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka. Byl to Tutčev, který ve svém dopise dceři Anně Aksakové ze dne 20. září 1867použil poprvé slovo rusofobie. Označení rusofobie použil ve spojení prozápadních ruských liberálů, kteří formálně zastupovali liberální principy, ve skutečnosti tvořili a podporovali negativní dojem o své zemi. Vždy zaujímali pro západní pozice nehledě na změny v ruské společnosti, a byli vždy slepí, co se týče porušování a zneužívání proklamovaných liberálních principů (v jurisdikci, morálce a civilizačních otázkách) na Západě. Dnes tomu není jinak. Tutčev vysvětloval postoj a chování ruských liberálů jako nedorozumění vyplývající z civilizačních rozdílů mezi Východem a Západem. Jako Pan-slávista věřil v historickou misi a spásu slovanské identity ve spojení s ortodoxním křesťanským Ruskem. I proto označil například Polsko jako Jidáše mezi Slovany. Zmiňuji se o rusofobii, protože již povrchní znalost její historie dovoluje mnohem lépe pochopit, proč rusofobie má i dnes konjukturu, proč je její konec v nedohlednu, a proč je vedle ní na horizontu islámofobie, a proč na scénu přichází sinofobie (číno-fobie). Zmíněná trojkombinace fobií nevěští nic příjemného v transformačním procesu hodnot, především ve spojení s transformací hospodářsko – finančního sektoru a ohromnými výdaji na zbrojení. Rusofobie je proto podobně nebezpečná pro Rusko, jako 2 čtverečné míle kolem Bílého domu pro USA (podle slov ministra obrany USA). Proto všechny fobie jsou nebezpečné pro svět.

Jan Campbell


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.