Stanislav A. Hošek: Hysterie kolem historie

hošek
13.5.2020 21:48
Patřím k oné, rychle se zmenšující množině lidí, kteří si ještě pamatují bombardování z dob poslední velké války v Evropě, ba dokonce svistot ruských kaťuší, který vyhnal vojáky v šedých uniformách z městečka, v němž jsem žil. Je samozřejmé, že mne z toho důvodu daleko víc, než většinu současníků zajímalo co se, v roce půlkulatého výročí konce války, zase dovím nového o událostech, které jsem prožil.

     Již v minulých letech jsem byl kupříkladu z amerických filmů poučen, že ve druhé světové válce Německo porazila americká armáda, když jí v tom Rusové nezanedbatelnou měrou pomohli. Byl jsem už rovněž informován, že se rudoarmějci při svém tažení na Německém území dopouštěli nepředstavitelných zločinů, a že jen žen znásilnili asi šest set tisíc. A je samozřejmé, že jsem také už věděl, jak po válce zběsilí Čechové zabíjeli německé starce, ženy a děti při jejich násilném odsunu, který si před tím na vítězných západních mocnostech vybrečeli.

     Mé letošní očekávání nových poznatků o minulosti bylo vysoce naplněno. Především jsem se dověděl, že za vznik té strašné války může stejnou, ne-li vyšší měrou než nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz. V té souvislosti neušlo mé pozornosti, že Hitler byl v médiích vždycky vůdcem, zatím co Stalin diktátorem. Což mé ucho, citlivé na jemnosti češtiny, mi opět velmi pomohlo posuzovat zážitky z mého dětství.

     Za druhé jsem se dověděl, že Osvětim osvobodila spojenecká vojska. To jsem obzvlášť vysoce ocenil, protože šlo o přiznání, že Rudá armáda skutečně patřila mezi spojence, kteří Německo společně porazili. V té souvislosti mně pak bylo potvrzeno, že to byl staletý antisemitismus Čechů, který jejich území za Protektorátu vyčistil od Židů. To jsem se sice již kdysi dočetl z pera zavilých nepřátel Československa, ale nyní jsem se to dověděl od spojence nejdůvěryhodnějšího, konkrétně z knih, které byly nedávno vydány v USA. V nich mi k minulým poznatkům ony prameny přidaly, že se Češi významnou měrou podíleli na holocaustu, ba že možná to byl i jejich nápad.

     Letos mi bylo rovněž z mnoha míst Evropy potvrzeno, že Sovětský svaz neosvobozoval evropské země od fašismu a nacismu, leč že to jenom vzpomínaný diktátor obnovoval velikost carského Ruska tím, že okupoval Evropu až po Labe, u jehož břehů se kdysi ruští otrhanci setkali s udatnými voji spojenců.

     Jelikož jsem prožil konec války daleko od Prahy, tak mne letos její současní velikáši lehce přesvědčili, že naše matička se vlastně osvobodila sama, se znatelnou pomocí vlasovců a že ten zločinec Koněv se svými ešelony si přijel k hotovému. Takže tehdy z něj vhodným PR byla vytvořena figurka legendárního osvoboditele. Sice jsem o tom také kdysi něco málo zaslechl ze šeptu nositelů jediné pravdy, ale nyní to bylo potvrzováno nad vší pochybnost činy pražáckých mluvčích jediné pravdy.

     Přiznám se, že jsem si nezapisoval všechny nové poznatky, kterými veřejnost oblažovali „moderní“ historici. Ne, že bych snad netoužil po poznání, ale prostě proto, že oni samotní několikrát inzerovali, že pod obrovskou tíhou nových dokumentů budou muset přepsat dějiny dvacátého století. Takže stejně ty kusé informace, o kterých i já tady píši, jednou dostanou ucelený a komplexní výraz.

     Jsem již dost starý a zkušený, abych si byl vědom několika vědomostí o dějinách. Za prvé jsem nezvratně přesvědčen, že minulost nelze změnit. Lze ji jen různě interpretovat. Také souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že minulost nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem popsat, protože to by ji bylo nutné celou znova prožít, ovšem především pouze a jenom se znalostmi jejich tehdejších aktérů.  Víc jak půl století se rovněž přikláním k názoru, že celá ta slavná nauka nazývaná historiografie, čti, dějepis, je pouze takovou interpretací minulosti, jakou ji pro své zájmy potřebuje její tvůrce, či přesněji ti, co si ho platí.

     S vysokou pravděpodobností bych vůbec nepsal tento text, protože si jsem jist, že každý moudrý člověk ví všechno to, co v něm píši dokonce daleko lépe. Na druhé straně rovněž vím, že ty, kdo mají jiné přesvědčení, tento kratičký článeček vůbec ani neosloví, nadtož aby je přesvědčil.

     Napsal jsem jej především proto, že mne silně, tedy víc než je třeba, zaujalo tvrzení pracovníka jednoho našeho ústavu, který má „poslaneckou licenci“ na tvorbu moderních dějin. V posledních dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války totiž napsal , že, cituji: „Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa“. Jelikož předpokládám, že se už nedožiji publikování oné haldy dokumentů, tak píši následující tři odstavce. 

     Uvedené upozornění na přepis dějin má jednu zásadní chybu. Neexistují tisíce, leč desetitisíce dokumentů o spolupráci Sovětského svazu a Německa. A nejenom to. Je nesporně dokázáno, že bez Německa, konkrétně císařského generálního štábu v první světové válce, by Sovětský svaz vůbec, ale vůbec nikdy ani nevznikl.

     Německo navíc, po zdrcující porážce v první velké válce Evropy dvacátého století, pak nemělo sil k tomu, aby se zapletlo do občanské války v Ruské revoluci na straně nepřátel bolševiků. Takže když ti boje občanské války vyhráli, obrátili se na tehdy technologicky velmi vyspělou a fakticky jedinou zemi, jež se přímo zasloužila o vznik SSSR, aby její technici bolševickému Rusku vybudovali nejen průmysl, ale dokonce i armádu. A o tom existuje nepochybně ona spousta dokumentů.

     Sovětský stát se ještě za vůdcování Hitlera snažil odvrátit útok nacistů na svou zem, ale dokumenty o tom už nelze hodnotit jako důkazy o spolupráci. To bychom kupříkladu Mnichovskou dohodu museli považovat za důkaz spolupráce Britů a Francouzů s vůdcem tisícileté německé říše. A od napadení SSSR už asi těžko i ti největší géniové mezi našimi „moderními historiky“ najdou důkaz o spolupráci obou vlád. Čili tvrdit, že existují dokumenty o spolupráci nacistického Německa se Sovětským svazem je tvrzení naprosto neodpovídající té době. Řečeno kulantně. V dějepisectví totiž nemohou existovat lživé výroky. Jsou jen a pouze tvrzení, která určité dokumenty zdůrazňuji, a jiné zamlčují.

     Kolem historie druhé světové války vznikla letos v české kotlinečce a já si spíše myslím, že převážně v Praze, doslova hysterie. Pražácké skandály a aféry od přejmenovávání náměstí přes odstranění sochy Koněva a její nahrazení záchodovu mísou, až po spektákl s „rusáckým“ ricinovým diverzantem, jsou ovšem důkazem, jak málo roků stačí, aby se totálně změnil výklad i těch nejprůkaznějších dějů minulosti.

     Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Nemůžeme si skrývat, že tak malý nárůdek, jako je ten náš, měl, má a bude vždycky mít mezi sebou nejen poslušné, ale i iniciativní spolupracovníky s jakoukoliv vnější, nesrovnatelně silnější, mocí. Patří to k sebezáchově každého národa. Bohužel jej to rozděluje na nesmiřitelné skupiny, strany až občanské bloky.

     Praha byla od dob císaře pána významným centrem němectví a tak v ní bylo i za minulé války dostatečné množství kolaborantů a také skrytých sympatizantů s Německem, z nichž mnozí za existence nacistické moci výrazně zbohatli. Především ti druzí nebyli po válce postiženi, spíše naopak.

     Pražská smetánka, opět od dob Rakousko-Uherska, si v sobě pěstuje přesvědčení, že to jen a jenom na ní záleží, jak se bude vyvíjet mocenská situace v celé zemi. Velká její část se považuje za nejvýchodnější výspu tak zvané západní civilizace a proto se chová křečovitěji a hlavně „papežštěji“, než samotní obyvatelé Západu. Tradičně je tedy Praha městem spíše vědomí německo-anglosaského, než českého.

     Po vítězství USA ve studené válce, se pak velice silně rozrostl tábor spolupracovníků s touto supervelmocí. Nelze vůbec popírat, že od rozvratu SSSR se svět snaží vytvořit novou rovnováhu, která by lidstvu zajistila opět relativně stabilnější stav. Naše maličká zemička je bohužel opět na rozhraní dvou formujících se světů,  přesněji na periferii každého z nich. Je proto logické, že se v něm mnohem emotivněji než v zemích mocenských center  projevuje veškerý souboj o budoucí tvářnost světa.

     Odborníci tvrdí, že v naší zemi jsou aktivisté proameričtí, proněmečtí, čili eurounijní, ale také proruští a dokonce pročínští. Národ je tedy katastrofálně rozdělen. Nejtragičtější ovšem na tomto stavu je, že USA z nás v žádném případě nepotřebují mít nic víc, než kanónenfutr především proti benzinové stanici a surovinovému silu - Rusku. Přece pro Spojené státy dneska platí jediné - America first!

     Aktivní sluhové německých zájmů především potřebují vmanipulovat naši zemičku definitivně do stáda velkoněmecké budoucnosti. Rusko by si zase rádo kolem sebe vytvořilo nárazníkový koridor. On sice v éře raketové války nemá tak zásadní význam jako za Stalina, leč pořád platí, že ovládnout nějaký stát znamená jedině vojensky jej obsadit. A Čína? Kdo ze Západu vůbec dokáže vidět do tajemné duše Orientu kupříkladu s jeho obnovou hedvábné stezky?!

     A k tomu navrch klimatická změna a ČR coby střecha kontinentální Evropy, možný to přidělovač životodárné vody pro desetimiliony žíznících. Nevidím to pro nás dobře. Žádné město veliké, jehož sláva se hvězd bude dotýkat. Spíše jako zemičku a nárůdek, který bude nebohou kolaterální ztrátou v souboji o nový svět. K tomu nám nejspolehlivěji dopomůže právě současná nejednotnost, kterou každá extremní iniciativa, jakou byla kupříkladu hysterie kolem nedávné části naší historie, jenom zhoršuje.

  

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

V každej vojne sú vojakom potrebné ženy - od nepamäti. Napríklad armáda Alexandra Veľkého rozsievala svojich potomkov po celej Prednej Ázii, až po Indiu. Vraj jeden kmeň v Himalájach je celý potomstvo po jeho mužoch - majú tmavú pleť a všetci modré oči ( dávno vysielali v TV dokumentárny film o tomto kmeni, meno si nepamätám ).

Čo sa týka vojsk II. svetovej vojny, tak tu je jeden zásadný rozdiel :

1/  Americkí vojaci a spol.  prišli do Európy ako navoňaní frajery - oholení, oddýchnutí, čisté a nové uniformy - rok pred koncom vojny. Francúzsky a spol., vyhladované a túžiace po mužoch, sa dobrovoľne párili s nimi ( tiež o tom existuje dokumentárny film ). Tak ako mužom chýbali ženy, rovnako ženám chýbali muži - boli na fronte. Rozdiel je aj v tom, že Francúzsko, Holandsko, Belgicko, Nórsko, Švédsko, Dánsko ... neboli zdevastované. Nemci  tam s obyvateľstvom žili v pokojnej a takmer vojnou nedotknutej krajine. 

2/  Červená armáda bola v poli 4 roky, stále na pochode - bez žien to proste nešlo. Vojaci ČA nemali na fronte sprchy a holiča. Uniformy boli v dezolátnom stave, starého a skromného strihu. Svojím zovňajškom nemohli amíkom , britom...konkurovať. 

3/  Mnohí ignorujú jeden detail : amíci sa nemali za čo mstiť, kvôli čomu znásilňovať  - dostali to ako dar. ČA armáda najmä v Nemecku, predpokladám, znásilňovanie používala ako pomstu za zverstvá na ich ženách, na ich deťoch , za vypálenú ruskú zem.

4/  Existujú dokumentárne filmy o živote obyvateľstva Západnej Európy po obsadení Nemcami. Prostitútky, všeobecne ženy - vytvárali páry s Nemcami. Hitlerovi vojaci dostali príkaz páriť sa za účelom množenia árijskej rasy - v Nórsku, .....

O živote mužov v armádach sa veľa nehovorí, ale vraj dostávajú " bróm ".... Ďalší príklad : americká základňa na Filipínach, v Japonsku... a všade, kde sa nachádzajú vojenské základne - žijú dobrovoľní, či nedobrovoľní , potomkovia týchto vojakov.

To len voči ČA sa zdôrazňuje znásilňovanie. Cielená propaganda a zámer. 

Môj text doplňuje  https://news.e-republika.cz/article3127