Eman Pluhař: Odolá Německo náporu pravicových populistů?

dictator chaplin
9.9.2015 11:55
„Společnost může sklouznout k iracionalitě a radikální strany půjdou nahoru, když se něco nepostaví proti nebrzděnému pokroku.“ Alexander Gauland, místopředseda Alternativy pro Německo

Nyní se zdá, že strašidlo krize, která ještě za minulých voleb (2013) trpělivě čekala na německých hranicích (Rheingold- Institut), hranice tentokrát překročilo. Ale pobylo si tam dlouho, vždy za vlády A.Merkelové, od bankovní krize (2008), v době eskalujícího konfliktu v Ukrajině i letos při řešení krize v Řecku. Tentokrát ale počet migrantů a žadatelů o azyl dosáhl historického maxima a kolony uprchlíků připomínající stěhování národů jdou přes tyu skutečné hranice. Zatímco média i vládní politika se ještě s obdivem vzhlížejí v zrcadle svých vlastních etických postojů - hodných pera Jaroslava Haška, zdola a z jihu (Bavorska¨) již zaznívá mručení, že historický příval uprchlíků k soudržnosti německé společnosti nepřispěje. Trhliny se pak mohou projevit na pracovním a bytovém trhu, v sociálním systému, v školství i školkách i v jazykových kurzech pro 500 000 lidí, kteří odhadem natrvalo zůstanou, a především v obcích, kde se nakonec migranti musí nejdříve ubytovat a to po dlouhou dobu (6 měsíců) pro vyřizování žádosti o azyl. Ty vyřizuje centrálně Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky. Podle prognózy A. Gaulanda Worst Case pak nastane, když voliči přestanou rozlišovat mezi žadateli o azyl, ilegálními přistěhovalci či cizinci z EU a nedají hlasy jeho straně (pravicových populistů, což on popírá), ale extrémní pravici (to je veteš po Hitlerovi, kterou stejně volit nebudou). Než k té či oné historické reakci dojde, stojí za povšimnutí, že právě Německo je pořád ještě jednou z mála evropských zemí, která pravicovému populismu odolala. Zatímco v Evropě nabírali na síle všechny ty národní Úsvity, Suverenity a Fronty, Nezávislí, Praví, Pokrokoví, Svobodní, Lepší a hlavně princip každý proti každému. V aktuálním seznamu zemí s parlamentním zastoupením pravicových populistů Německo nefiguruje, zato se tam dopracovaly následující země a strany ( o kritériích výběru do seznamu se jistě dá uvažovat):

Dánsko (Dánská lidová strana, 21,1%), Maďarsko (Jobbik, Hnutí za lepší Maďarsko, 20,5%), Rakousko (FPÖ, „Svobodní“,20,5%), Finsko (Praví Finové, 19,1%), Norsko (Strana pokroku, 16,3%), Lotyšsko (Národní aliance, 13,9%), Holandsko (PVV, „Svobodní“, 10,1%), Belgie (VB, Vlámské zájmy, 7,8%), Řecko (Nezávislí Řekové, 7,5%, Zlatý úsvit, 6,9%), Litva („Pořádek a spravedlnost“,7,3%), Bulharsko (Útok, 7,3%), Česko (Svítání přímé demokracie, 6,9%), Švédsko (Švédští demokraté, 5,7%), Itálie (Lega Nord, 4,1%), Francie (Národní fronta, 3,7%).

Stranou této statistiky zůstávají, mnozí další, o kterých by se dalo uvažovat (Velká Británie, Polsko i Švýcarsko a hlavně Rusko, kde jsou pravicoví populisté u moci). Sebeurčení, na kterém všechna tato pracoviště budují své programy, má etnický charakter a z něj lze odvodit i možnost změny dnešních hranic evropských států, což si zřejmě nikdo moc neuvědomuje. V tom se jejich „sebeurčení“ neliší od Carla Schmitta, známého teoretika státního práva z Třetí říše („Volksgruppenrecht“). I to by mělo vlastenecky smýšlející voliče varovat před chybnou volbou.

V Německu od roku 1945 všechny pokusy (dva tucty pokusů) o zakládání pravicových stran ztroskotaly a jen výjimečně se dostaly jen do zemského parlamentu. Tak či onak připomínaly neblahou německou tradici. Pokusu odříznout se od této tradice a celého německého „temného století“ (1848-1948) se podjal před dvěma lety Bernd Lucke, neznámý profesor národohospodářství z Hamburku, když pod názvem Alternativa pro Německo založil stranu, která se chtěla zabývat vědeckou kritikou eura a od staré pravice se distancovat. V roce 2014 získala první mandáty ve volbách do Evropského parlamentu a do zemských parlamentů v Sasku a v Braniborsku a v roce 2015 do zemských parlamentů v Hamburku a Brémách. Celostátní preference strany se z maxima 10% pak propadly na tři, když byl zakladatel strany vyloučen a vedení převzalo pravicové křídlo (Alexander.Gauland, Frauke Petry), které již připouští - až na nepatrné výjimky- pravicové názory v celé šíři a to jsou hlavně obavy z „přecizení“ země a z islamizace kontinentu, jak je donedávna předváděli pondělní demonstrace Vlasteneckých Evropanů proti islamizaci Evropy (Pegida). V komentářích seriózních médií zaznívá úleva, že noví „čarodějovi učedníci“ dopadnou stejně jako zakladatel Bernd Lucke a pravicové strany v Německu zase zmizí. K tomuto obratu doprava ale došlo ironií dějin vlastně jen pár dnů před příchodem historických vln migrantů z rozvrácených státu Blízkého a Středního východu, severní Afriky a Balkánu.

To je nová situace. I když do voleb zbývají pořád ještě dva roky a zřejmě i více než polovina migrantů bude v této době vrácena do mateřských zemí. Stejně tak je možné, že otázka historického počtu přistěhovalců rozdělí německou společnost jako ji kdysi rozdělil spor o nukleární energii anebo politika uvolnění Willyho Brandta. Pak získá prudce na významu pravicově populistická Alternativa pro Německo (dřívější odhady potencinálu jsou na 20%) V tom případě bude poslední pojistkou proti účasti pravicových populistů na vládě a německém obratu doprava velká koalice, respektive pokračování současná koalice s kancléřkou A.Merkelovou. Velká koalice tím ale přestane být výjimkou ( stejně jako v Rakousku) a mohla by znamenat změnu celého německého stranického systému, ve kterém napříště hlavní dělicí čára nepovede mezi levicí a pravicí, ale mezi stoupenci a odpůrci Západu. V aktuálním průzkumu stranických preferencí Alternativa pro Německa zatím jen mírně poposkočila ze tří na čtyři procenta.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.