Eman Pluhař: V květnových volbách do Evropského parlamentu se německá extrémní pravice sotva uplatní, ale spoluvytváří klima v Evropě

antinazi
19.4.2014 12:31
Helmut Schmidt nepíše knihy jako Samuel Huntington či Robert Kagan, ale o německé zahraniční politice jich napsal dost. A v případě Ukrajiny ještě uprostřed hráčských vášní v médiích připomněl, že i nadále existují dějiny a specielně německé dějiny. A příkazem dne a hodiny je proto nezapomínat (na světovou válku a 20 miliónů mrtvých na sovětské straně). A pak také pravil, že je to vlastně zázrak, když dnešní „Rusové nenávist k Němcům nechali za sebou.“

Německý exkanceléř (95) totiž v této válce byl. Dokonce spolu o tom mluvili s Brežněvem z druhé strany východní fronty. Ale důvěru k Němcům Brežněv získal od Willyho Brandta, protože ten „za války bojoval proti Hitlerovi.“ Změna ruského pohledu na Němce je pro Německo podle Schmidta dar nebes. Ale Ukrajinci to vidí jinak a vytýkají Schmidtovi, že jim upírá právo na sebeurčení. V ukrajinském konfliktu mohou německé dějiny také snadno kolidovat s postavením Německa na východním okraji NATO.

Jak se změnil vztah Němců k Rusům, Židům, slovanským národům a všem ostatním? Dnešními německými stoupenci árijské mytologie se zabývá německá BIS, Spolkový úřad pro ochranu ústavy, oddělení pravicového extremismu (souhrnné označení pro neofašistické, neonacistické a ultranacionalistické ideologie a aktivity). V této statistice je tato ideologická a nebezpečná tradice zastoupena na samém okraji dnešního politického spektra hlavně Národně demokratickou stranou Německa (NPD), která v minulých volbách obdržela 1,6% hlasů a Republikánů (0,6%), kteří se mezitím s NPD sloučili.

Za celou dobu od roku 1949, respektive za celých téměř sedmdesát let, statistika říká, že v zemi existovalo, vzniklo a zaniklo, bylo povoleno či zakázáno, celkem na 240 stran extrémní pravice. V roce 1945 se Američanům podařilo na poslední chvíli zachránit členskou evidenci NSDAP, která obsahovala 11 miliónů kartiček. Teď po sjednocení Německa jsou uloženy ve Spolkovém archivu v Berlíně, přístupny vědě a kvalifikované veřejnosti. Momentálně je využívá výzkumný projekt profesora Jürgena Faltera z Mohučské university na téma sociální struktura členské základny Hitlerovy politické strany.

Pod prahem na nižší úrovni této jednoduché situace s „jedinou opoziční stranou“ (taková je reklama NPD) je situace složitá, a to je důvodem zneklidnění demokratické veřejnosti. Každoroční zpráva Úřadu pro ochranu ústavy vidí nárůst problémů ve východním Německu a to na úrovni spolků a sítí (právně špatně postižitelných). Jejich seznamy jsou dlouhé a bohaté, názvy naprosto anachronistických spolků se střídají s pokusy o modernizaci za použití lží a sebeklamu (internacionalismus, pacifismus, „levicové“ balení). Doba již sice minula pro organizace typu „Družstvo branného sportu Hoffmann“, ale pořád ještě se objeví „Společenství německých žen“, „Nacionálních socialistů Chemnitz“ (mezitím zakázaných) či „Duryňské domobrany“, „Pangermánské pohanské fronty“ a „Krve a cti“ (také již zakázaných). Moderní mají být „Autonomní nacionalisté“ (dnes většina mladistvých neonacistů), sítě „Svobodných kamarádů“, „Street gangy“ či „Skinheadi Saské Švýcarsko“ (mezitím také zakázaní).

Co na papíře budí dojem pestrosti a síly a akčních spojenectví, je v realitě jiné a při velkodemonstraci v Magdeburku stojí proti sobě 700 neonacistů na jedné a 10 000 demonstrantů proti na druhé straně (zde se úspěšně angažuje exkomunistická Levicová strana). Pokusem o dobytí ulice to nazvat nelze. Také nízký věk demonstrantů se nekryje ani zdaleka s průměrným věkem pravicových extremistů (41,8 % důchodců), a nesedí ani obraz o protestu nezaměstnaných (38,4% neonacistů nebo pravicových extremistů zaměstnání má). Ale strategická orientace na mládež je zřejmá i ve snaze najít společného jmenovatele pro svět demonstrací, výtržností před ubytovnami žadatelů o asyl, kamarádských sítí, fotbalových stadiónů, internetu a rockových koncertů. „Pravicový rock“ s nacistickou rétorikou a pravicově extrémními rockery nepožívá právní ochrany jako bohužel v USA. Část rockerů si odpykává tresty za propagaci nacismu.

Tvrdé zásahy německého státu proti pravicově extrémním spolkům se dají pochopit na pozadí německých dějin, ale příčiny pravicového extremismu na východě Německa již nejsou tak jasné a dějiny zřejmě nehrají hlavní roli. Transformace ekonomiky sice nevedla k oligarchům (nezašantročili státní majetek na zahraniční koncerny). Pakt solidarity se snaží vyrovnat rozdíly vůči západnímu Německu, ale pocity vykořenění, ponížení a životní frustrace jsou stejné jako všude dál na východ. Není to lehké pochopit, stejně tak jako je těžké pochopit v Rusku Národně-bolševickou stranu se srpem a kladivem místo hákového kříže. Ale aktivita sílí směrem na východ, protože etrémní pravice na Západě nezabírá. Ale výjimku zase představují Árijská bratrstva v USA.

A tak přes veškerou snahu německé BIS se pak stane, že na hlavu nic netušícího německého občana z kategorie západní multietnické a multikulturní společnosti se náhle zřítí zpráva o dopadení východoněmecké teroristické bandy. Ta pod značkou Nacionálně-socialistické podzemí ( tři členové, 20 pomocníků) skutečně vraždila v duchu árijské mytologie (jako norský vrah Brejvik). Žaloba v běžícím procesu vypočítává 10 vražd tureckých a řeckých Němců z oblasti malých obchodů, 15 ozbrojených loupežných přepadení, žhářství, bombové atentáty a založení teroristické organizace.

V květnových volbách do Evropského parlamentu se německá extrémí pravice sotva uplatní. Ale spoluvytváří klima v Evropě, protože je pokračovatelkou nacistické ideologie a je propojena s národovci, populisty (Le Penová: „Všechno zlo pochází z EU“) a dalšími euroskeptiky v jiných zemích EU. A v tomto spojenectví může představovat hrozbu pro levicové a konservativní strany. A dokonce i problém pro celý demokratický vývoj nejen Nové Evropy (jak zní problematické označení Donalda.Rumsfelda). Lídři extrémní pravice v mnoha západních zemích EU již neskrývají, že jejich odpor k Bruselu, znamená příklon k eurasijské mytologii kruhů kolem prezidenta Putina (od Lissabonu do Vladivostoku). Na problém pravicového extremismu v Evropě se již delší dobu zaměřuje Nadace Friedricha Eberta a to pod záštitou Martina Schulze, nynějšího sociálně demokratického předsedy Evropského parlamentu, a v květnových volbách - v případě úspěchu levice - kandidáta na prezidenta Evropské komise.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.