Eman Pluhař: Velmoc neodchází do důchodu

A konflikt vidí také jako trhlinu v americké zahraniční politice: jediná zbývající demokratická velmoc již nemá sílu a rozhodnost jakou vykazovala v desetiletí po pádu Berlínské zdi, kdy byla schopna jít do celé řady akcí jako byla Panama (1989), Irák (1991), Somálie (1992), Haiti (1994), Bosna (1995), znovu Irák (1998) a Kosovo (1999). A ty svou povahou „nebyly reakcí na ohrožení vitálních zájmů USA, ale sloužily uchování a rozšíření svobodného světa.“ Pak se ale změnila doba a paradigma se změnilo z konce dějin na konec Západu a Ameriky. Pod vlivem finanční krize a neúspěchů zahraniční politiky USA se také změnila nálada v USA. Američané touží po návratu k „normalitě“ (v tom se podobají obyvatelům východní střední Evropy, ačkoliv pro ně mohou být důsledky přesně opačné). Ale situace se začala měnit i na straně protivníka: „Když Rusko napochodovalo do Ukrajiny a anektovalo Krym, poprvé od druhé světové války jedna z evropských zemí zabrala cizí území. Kdyby se Iránu podařilo vyrobit atomovou bombu, napodobí ho další země. Irán, Saúdská Arábie a Rusko vedou zástupnou válku v Sýrii, která si doposud vyžádala na 150 000 lidských obětí a milióny přinutila k útěku.“ Kagan v tom vidí známky otevírání Pandořiny skřínky a formuluje sugestivní otázky:„Mohou USA přežít ve světě, kde Irán vlastní atomovou bombu? A v protitahu si ji pořídí i Saúdská Arábie, Turecko a Egypt? Mohou USA přežít ve světě, kde Rusko dominuje východní Evropě, a to nejen na Ukrajině, nýbrž též v baltických zemích a v Polsku?“

Na svoji hlavní otázku má Kagan odpověď, že velmoc nakonec vždy nějak přežije, ale jinak je tomu s osudem „svobodného světa“. Není to obvyklá stížnost na nedostatek solidarity u zemí svobodného světa, nedostatek idealismu. Je to stížnost na celkovou ztrátu idealismu v důsledku tradičně pojatých národních zájmů. A tedy apel na nutnost rozličné národní zájmy znovu integrovat idealismem, jaký byl běžný v době bipolárního světa a naposled umožnil vítězství typu Studené války.

Přesně na tomto místě se ovšem nachází odbočka, která pro země východní střední a jižní Evropy vede do jejich vlastních dějin v průběhu Studené války a které s idealismem dlouhou dobu neměly co dělat.. Konec Studené války byl jistě vítězstvím „svobodného světa“ a Ameriky, ale je třeba poznamenat, že jsou zde záhady, na které schází pořád odpověď. Ne, Američané jsou sice bez viny, ale z konce druhé světové války je známá např. procentuální dohoda Churchilla se Stalinem (sovětský vliv v Rumunsku 90%, Bulharsku 80%, Maďarsku 80%, Řecku 10%, Jugoslávie 50%). A ukončení studené války samé bylo sovětským projektem. Že by existovala snad procentuální dohoda s Gorbačovem? V pražských hospodách je možno tuto otázku zaslechnout v podobě „máme svobodu, ale musíme snášet ty lidi nahoře!“ a při bližším pohledu se skutečně nedá rozpoznat časový zlom mezi předtím a potom, mezi před odchodem a po odchodu „legendárních vojsk z dávných kronik.“. Mnozí jsou skutečně názoru, že Gorbačov v rámci přestavby či lépe řečeno „dekonstrukce“ Sovětského svazu na tržní hospodářství mohl od kapitalistického Západu požadovat ty či ony rady a úlevy. A právě na tento krátký úsek dějin je špatně vidět. Na straně Západu nese na vítězství jistě lví podíl strategie dlouhodobého „zatlačování komunismu“, a ne bleskové tahy v roce 1989. Kagan též nepoužívá formulace typu „Gorbačov vrátil zemím východní střední Evropy svobodu a suverenitu“ ,ale realisticky potvrzuje, že „Sovětské impérium se nakonec zhroutilo, respektive se dalo dobrovolně na ústup pod tlakem hospodářských a politických úspěchů Západu.“. Ovšem i „dobrovolný ústup“ může být předmětem spekulací, které nevedou k idealismu. Gorbačov cenu zaplatil a vyklidil země východní střední Evropy, kterých se chtěl zbavit. Do smrti J. Stalina snad dávaly smysl jako nástupní prostor pro invazi do západní Evropy. Ta se nekonala, protože USA v Evropě nejen zůstaly, ale navíc poskytly západoevropským státům nukleární garance pro případ sovětského útoku (později tím riskovali zničení své vlastní země). Nástupní prostor funkčně ještě nahradilo nárazníkové pásmo „nejpokrokovější společnosti na světě“ (ale i z „nárazníkového pásma“ mohlo dojít v 1983 k odpálení nukleárních raket proti západní Evropě. To je docela dobře doloženo výpovědí velitele Petrova z raketového velitelství u Moskvy).

Ale i to ztratilo smysl v době mírové koexistence. Pokud Rusko např. v případě Ukrajiny dohodu porušilo, byl by zde jasný důvod k rozhodné odpovědi USA. Studená válka by pokračovala dál a ztracený idealismus by se přece jen vrátil přirozenou cestou.Z toho ovšem autora podezírat nelze. Ale i dosavadní ostrá americká politika v případě rusko-ukrajinského konfliktu připadá mnohým Američanům pořád ještě dost vlažná. .McCain požaduje demonstraci síly NATO přímo v Ukrajině, K. Pollack (člen Národní bezpečnostní rady USA za B.Clintona a dříve analytik CIA pro Irák a Irán) uvažuje sice v zásadě stejně jako R.Kagan, ale v případě „svobodného světa“ by část odpovědnosti (např. na Blízkém a Středním východě) nejraději přenesl na bedra Číny.

Také pro finanční oligarchii, jak se vynořila z transformačního dýmu ve východní střední Evropě, není americký idealismus žádná dobrá zpráva. V konfliktu by logicky měla hrát roli tlumícího faktoru. Ovšem stále více vystupuje do popředí její nejasná úloha při transformaci státní ekonomiky na tržní kapitalismus z Moskvy. Jak lze velmi názorně doložit na příkladech z Ukrajiny, finanční oligarchie v zemích východní střední Evropy získává na politickém vlivu a zprostředkovaněi na politickém vlivu v EU. V Bulharsku ovládá Putinovi blízká finanční oligarchie třetinu ekonomiky (Der Spiegel) a bulhařští politikové hrají důležitou roli v grémiích EU. Nepřehlédnutelný je habitus finančních magnátů. Pro představitele jsou v oběhu nejen označení „kulturní primitivismus“ (Andrej Zubov, ruský Ústav mezinárodních vztahů) či „neotesanost zbohatlíků“ (Jürgen Osterhammel, německý historik). Netají se, že si dokážou kupovat politiky a politické strany a média stejně obratně jako fotbalové kluby či volební agentury. Svoboda tisku není známým pojmem.

Svět v Kaganově analýze má dvojdílnou strukturu, demokracie versus autokracie, stabilita versus eroze. Na straně demokracie je pilířem stabilita „svobodného světa“ definovaná jako stabilita prostřednictvím hegemonie. Hegemonem je samozřejmě USA (a je to také jediná možnost obrany dnešní Evropy). Slabinou je , že tento svět nemá alternativu, snad jenom v lepší politice USA. Pro archaickou a starou levici je zde opět skvělá příležitost představit své alternativní teorie o spravedlivém uspořádání světa. Na řadě jsou pak obvyklé fantasmagorie o světovém míru, konspirační teorie všeho druhu. Doprovodí je akce ve virtuální realitě - jak ji vytváří proti Západu současná ruská propaganda. Jiné čtení Kagana je však možné a vede k postmoderní osvětě a tudíž i k realitě českého světa. A je zároveň jednou z mála možností seznámit se s myšlením, které zcela jistě ovlivňuje politiku jediné zbývající demokratické velmoci. Je to příspěvek bez obvyklých klišé a pathosu, svižně a čtivě napsaný a shrnuje na několika stránkách eseje genezi „svobodného světa“, celý poválečný úsek světových dějin a klady a zápory americké zahraniční politiky. Velmoc USA se do důchodu nechystá, i když Kagan připomíná: „Ve dvacátých letech Američané věřili, že je úkolem Velké Británie a Evropy udržet dosavadní uspořádání světa. Budou dnešní Američané schopni pochopit, že tentokrát jsou to pouze oni, kteří to mohou dokázat?“