Fraška – aneb hra na embargo

Dodávám, že protest byl vskutku velmi hlasitý a unisono u tureckých vládních stran i republikánské opozice. Na zájmy Turecka se prostě nesahá. A Bundeswehr se stáhl.

Gottschlich pokračuje: “Libyjské strany konfliktu se nedávno dohodly na stabilním příměří a novém politickém dialogu bez účasti EU. Pro Turecko by dodávky zbraní libyjské vládě(džihádistům z vlády národní shody samozvaného premiéra Faíse al-Sarrádže) mohly brzy zastarat, přinejmenším pokud bude mírová dohoda dotažena do konce a zahraniční žoldáci a jejich sponzoři budou muset ustoupit. Není proto divu, že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan není s vývojem v Libyi spokojen. Cítí se podveden odměnou za svou podporu Sarrádžově vládě. Celkově se mu jeho agresivní vojenská zahraniční politika dosud vyplácela. V konfliktu o Náhorní Karabach se stal jasným vítězem jeho partner, ázerbájdžánský autokrat Ilham Alijev, a Turecko také postoupilo v začlenění území, která okupuje v severní Sýrii.“, dodává Gotschlich.

Zajímavé hodnocení stavu, který dohodlo Rusko, Ázerbajdžán a Arménie. Nicméně převládající hodnocení, přestože Turecko nedosáhlo svých cílů zcela – není oficiální součástí „mírotvorného procesu“. Není také bez zajímavosti, že podle zdrojů z Afrínu, jedné z částí Sýrie, kterou Turecko a jeho spřátelení džihádisté okupují, přicházejí zprávy o tom, že se zde registrují lidé, kteří mají zájem usadit se v „osvobozeném“ Arcachu. V Afrínu tito „osadníci“ rozsévají zkázu a zmar, loupí, mučí, vraždí a unášejí zbytky původního kurdského obyvatelstva, jak konstatuje i zpráva OSN. Co budou dělat v Arcachu a jak se budou snášet s Azery, kteří se tam hodlají vrátit, ponechám na poučené představivosti laskavého čtenáře.

Ale zpět k Libyi. Na závěr komentáře v TAZ autor píše: „Ani v Libyi mír stále ještě není opravdu zpečetěn. Mnoho milicí, včetně těch, které se spojily s Tureckem v Misratě - kam nákladní loď míří - vzdoruje odzbrojení. EU by proto nyní měla další příležitost udělat něco pro mír v Libyi. Ne však zdánlivě, jak ukazuje námořní mise „Irini“, ale podporou mírového procesu penězi a silnou společnou diplomatickou přítomností.“

Nechci kazit autorovi naděje, ale je jisté, že Turecko, navzdory přívětivější rétorice vůči EU před summitem, který má rozhodnout o eventuálních sankcích, se nadále bude řídit heslem „slibem nezarmoutíš“. Německý ministr zahraničí Heiko Maas bude považovat sliby za činy – Angela Merkelová také, vedení EU také – a Turecko bude dál „konat průzkum v Egejském moři“ a vozit zbraně i džihádisty kam si zamane, s vědomím, že Evropa se nikdy k sankcím neodhodlá. Místo toho bude EU uvalovat další a další sankce na Bělorusko, Rusko a další „nedemokratické země“.

Ilustrační foto: Turecký prezident Erdogan s vojáky vysílanými do Libye.