Jan Campbell: Hraje u konce. Pokračování 2.

obrazek
1.12.2015 10:35
Jedna hra je u konce. Pokračování formou otevření nové hry Turecka začalo v neděli Bruselu o peníze spojené s migrační vlnou, bezvízovým stykem a přístupovými jednáními. Peníze, které půjdou do Turecka, bude platit daňový poplatník každého státu EU. Věřit, že to budou 3 miliardy Euro, které pomohou, může jenom naivní člověk. První odhady ztrát z ouvertury Ruského embarga představují podle tureckých ekonomů více než 20 miliard USD za rok. Představím-li ztráty hodnoty měny, Liry, po očekáváné změně politiky FED, čtvrtečním jednání CEB, ztráty se budou jenom zvětšovat. Bezvízový styk napomůže novým konfliktům a zákonům, o které se budou snažit nejenom v SRN. Zákony by měly regulovat dohodu mezi rezidenty a migranty. Ti by měli akceptovat písemně mimo jiné rovnoprávnost žen a mužů – migrantů z Islámských států, homosexualitu a další naše vymoženosti. Jinak jim bude změněna forma povolení pobytu a dávek. Přístupová jednání se povedou s těmi na obou stranách stolu, které nebude možné ani za úspěch, ani za neúspěch jednání potrestat, nebo pochválit. Tak vypadá surogát našich elit a vůdcovství.

Místo toho, aby naši lídři začali řešit problém ochrany vnější hranice EU a Schengenského prostoru, rozhodli se k obchodu a slibům z dob počátku kapitalismu. Přitom je zcela zřejmé, že ani jeden z lídrů EU / EK nikdy opravdu neobchodoval, nikdy se neseznámil s pravidly obchodu na blízkovýchodním bazaru, a nikdo je nikdy nepotrestal za nedodržení slibů. O tom, že jim nikdo neřekl, co jsou hlavní zásady a následky ekonomického nacionalismu, jinými slovy merkantilismu, již nemluvě. Bohatství země se totiž určuje množstvím drahých kovů v zemi, vytváří se v obchodních vztazích, přičemž cílem obchodu je aktivní obchodní bilance. K jejímu dosažení slouží protekcionismus, státní subvence a vydávání ochranných cel. Naši lídři se rozhodli neodpovídat na otázky, ke kterým patří mimo jiné „Jaké mohou být opravdové důvody cíleného (z)ničení 25 let trvající plodné spolupráce mezi RF a Tureckem?“, „ Proč se nevyplácí dávat prioritu merkantilismu před politikou?“, „Jaký vliv na vývoj Turecka mohou mít osobnosti současného premiéra a prezidenta?“ Rozhodli, že stačí prohlášení NATO, které ví své.  Možná, že se objeví nějaká oficiální odpověď pod stromečkem, pokud ho v budoucnu budeme moci ještě mít. Zatím to vypadá tak, že Brusel má již kostky, ne vánoční strom, a urychleně hledá islámské koledy.

Protože se oficiální odpovědi budou nabízet v různých formách, časových intervalech a se slevou na pravdivosti obsahu, vně historického kontextu, uvádím pro úplnost informace ukončené hry, několik skutečností. Rusko – turecké války zabírají periodu 351 let (1568-1918), během kterých byly obě země ve válce 69 let. V průměru trvalo mírové období mezi válkami pouhých 25 roků.

1568—1570      Rusko – Turecká                     Rusko

1672—1681      Rusko – Turecká                     Status quo

1686—1700      Azovská válka                         Rusko

1710—1711(13) Prudský pochod                      Turecko

1735—1739      Rusko – Turecká                     Status quo

1768—1774      Rusko – Turecká                     Rusko

1787—1791      Rusko – Turecká                     Rusko

1806—1812      Rusko – Turecká                     Rusko

1828—1829      Rusko – Turecká                     Rusko

1853—1856      Krymská válka                        Pařížská smlouva bez vítěze

1877—1878      Rusko – Turecká                     Rusko

1914—1918      Kavkazská fronta                    Turecko

Napjaté vztahy mezi Tureckem a Ruskem ale začaly již v roce 1475, kdy Turecko dobylo Krym. Důvodem dobytí Krymu bylo utlačování ruských kupců v Azově i Kafe. V 1918 v následku revoluce a porážky Turků ve světové válce válečná fronta přestala existovat. Do rozpadu SSSR bylo Turecko více méně pod kontrolou NATO, po rozpadu SSSR se začalo usmívat a využívat hospodářsko – politickou situaci v RF k obchodu a zvýšení sebedůvěry. Sestřelením SU 24 skončila doba historického průměru, 25 let mírového období mezi Tureckem a RF a začala doba nová, s kořeny v hlavních událostech minulosti.

Rusko-turecká válka (1768–1774) byl klíčový válečný konflikt z výše uvedených válek mezi Ruskem a Tureckem.  Výsledkem bylo definitivní připojení jižní Ukrajiny, Krymu a severozápadní části Předkavkazska k Rusku. Záminkou k válce na straně Ruska bylo získání přístupu k Černému moři, Turecko chtělo získat vliv na území Volyně a Podolí. Válce předcházela složitá mezinárodní situace v Evropě, kdy spolu vedly diplomatické spory Francie a Rusko a vnitropolitická krize v Polsku. Výsledkem války bylo vítězství Ruska, definitivní přístup k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem.

Během války šesté koalice (1812–1814) se v lednu 1813 odtrhli Rakušané. V únoru vznikla protifrancouzská koalice Ruska a Pruska, ke které se během několika týdnů přidala Anglie a Švédsko, čímž vznikla šestá koalice. 26. a 27. Srpna se Napoleonovi podařilo porazit rakouskou tzv. českou armádu pod velením Karla knížete ze Schwarzenbergu u Drážďan…Na nátlak svých generálů se Napolen 11. dubna vzdal a byl poslán na ostrov Elba. Na francouzský trůn se vrátili Bourboni a novým králem se stal Ludvík XVIII. 1. října byl zahájen Vídeňský kongres, jež měl přerozdělit Evropu mezi vítězné velmoci.

Následky Vídeňského kongresu a konfliktů byly dalekosáhlé. Vznikla Svatá aliance Ruska, Pruska a Rakouska, jež měla zabránit opakování revoluce. Vídeňský kongres přerozdělil Evropu, k Nizozemí byla připojena pozdější Belgie, Rakousko získalo ztracená území a také větší vliv v severní Itálii, Prusko získalo Porýní, Rusku připadlo Polsko. Nebudu pokračovat, protože uvedené stačí si uvědomit, kvalitu času a kde jsme dnes.

V Bruselu v neděli skončilo po delší době první jednání EU s Tureckem. Asociační dohoda byla podepsána v 1963, žádost o členství byla podána 1987. Jednání o vstupu začala ale až v roce 2005. Od té doby Turecko splnilo 14 z požadovaných 35 technických požadavků. 17 bodů je zcela zablokovaných, o 4 bodech se jedná. Hovoří se o platnosti bezvízového styku s Tureckem již od druhé poloviny 2016. Data uvádím mimo jiné pro možnost srovnání s rychlostí jednání EU s Ukrajinou.

Problém s Tureckem je nejenom ve výše uvedeném a v penězích. Při hodnocení pouze Kyperského a Kurdského problému, s ohledem na re-admisní smlouvu z prosince 2013 je pokračování jednání o vstupu Turecka do EU nezodpovědným krokem EK. Je tomu i proto, že na druhé straně mince je neřešený problém Ukrajiny a pošetilost všech účastníků, kteří věří, nebo namlouvají veřejnosti, že přijetím do EU se problémy vyřeší. I kdyby tomu tak mohlo být, vznikly by problémy nové. Řešení stávajících a nových problémů, které nelze odmítnout, budou mnohem komplexnější. EU a EK nemají na řešení těchto problémů odpovídající instituce a opravdové elity. Oblíbená hra na poli 8x8 mající známá a jednoduchá pravidla se může ukončit již při druhém tahu a stává se, pro laika, velice nepřehlednou již po 5. tahu. Pro nás obyčejné občany se nabízí otázka: Jaké jsou vyhlídky?

Uvádím zástupně pouze tři krátké odpvědi: 1) Vznik objektivní potřeby zrušení privatizace státu a návratu ke státu. Proces obsahuje rozpad EU a je spojen s otázkou, jaký vůdce bude v dané chvíli schopen a ochoten vzít do ruky žezlo? 2) Podpora rekultivace Islámu, tj. humanitní ic – jihad se konat nebude. Podpora rekultivace Islámu je ale jednou z mála možností, jak by EU mohla vstoupit do dialogu s Islámem, zmenšit migrační vlnu a vyhnout se svaté válce. Zjednodušeně formulováno: Myslet jinak. Myslet jasně. 3) Distribuce strachu a sugesce způsobující vznik politických krizí, které se doposud v historii řešily válkami, bude intenzivnější a širší. Žádná radostná adventní očekávání. Souhlasu netřeba.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.