Jan Campbell: Turecká lekce

turecko vlajka
16.10.2015 10:59
Tak jako Aš – Šišani, alias Tarchan Batirašvili, vychovanec speciální jednotky armády USA a známý z bojů v Jižní Osetii, Blízkém Východě, který dnes ztratil život s pomocí ruské bomby, si myslel že bude žít věčně nejenom na onom světě, ale i zde, myslí si i „holandská vyšetřovací“ komise ve věci MH 17, že nespadne z větve, kterou si sama řeže. Podobně je tomu s Tureckem a jeho prezidentem Erdoganem.

Současná realita v Turecku dovoluje představu, že Turecko se může velice brzo dostat to analogické situace v jaké je Sýrie a Irák. Proč? Formálně bojuje Turecko na dvou oficiálních frontách: z vnějšího pohledu s tzv. IS, z vnitřního pohledu s Kurdy, kteří ale také bojují s tzv. IS. Budu-li věřit oficiálním zprávám, že poslední atentát je dílem džihadistů, tak musím souhlasit s míněním tureckých novin Yeni Safak. Ty ukazují na nutnost „mluvit o mnohonárodnostní invazi, která má za cíl oslabit Turecko, jako hráče, který za posledních deset let dosáhl nebývalého pokroku, a dostat Turecko do role oběti, především ve světle mnohonárodnostního převratu v Egyptu, na základě politické polarizace v Turecku. Přijmu – li tvrzení, že jediným viníkem atentátu jsou Kurdové, pak je nezbytné mluvit o občanské válce v samotném Turecku. Přidám – li k tomu ještě skutečnost „vyrovnávání si účtů“ tureckých politických stran, lze tvrdit, že prezident Erdogan se dostal do analogicky stejné situace, ve které je prezident Asad. Co to znamená?

Je to především pro NATO a EU velká výzva, která má jako vše, také dvě strany. Na jedné straně požaduje Turecko přiznání Kurdů jako teroristů na stejné úrovni s tzv. IS, paradoxně bojujících na straně USA proti tzv. IS. Na druhé straně se ohlásili síly, které využívají ruský zásah v Sýrii pro tvrzení o „splnění dávného přání Ruska se pevně usídlit na pobřeží Středozemního moře.“ Ani jednomu, ani druhému, zatím Západ neuvěřil.

Proto a ve spojení s demontáží raket Patriot, které se začaly montovat v Turecku v roce 2013 pro případ raketových úderů ze strany Sýrie, si dovolila vláda v Ankaře varovat vlády ve Washingtonu a Moskvě o „vážných následcích v případě podpory Kurdů, bojujících na severozápadě Sýrie.“ Když se prezident Erdogan obrátil pro podporu EU, kterou potřebuje z vnitropolitických důvodů, uslyšel od kancléřky Merkel: „Byly jsme vždycky proti členství Turecka v EU, a turecký prezident to ví dobře. I dnes se přidržuji tohoto názoru.“ Výsledkem snah a konání prezidenta Erdogana a změny americké pozice v regionu je izolace Turecka na mezinárodní úrovni a boj Turecka bez pomoci, proti všem možným teroristickým uskupením v regionu. To je ale výzva, na kterou Turecko prostě nemá žádnou odpověď, a řešení.

Dnes se mi jeví, že prezident Erdogan v předvolební kampani neslyší, a neví si rady. Změna postoje a boj USA s tzv. IS ve světle odmítnutí spolupráce s Ruskou federací v boji proti tzv. IS, mu ale nabízí pomoc. Ta tkví ve skutečnosti, že RF podporuje legitimní vládu a legitimního prezidenta Asada. Proto by mohl být prezident Putin suflérem svému kolegovi v Ankaře. Rusko totiž nehodlá ani prezidenta Asada, ani své spojence zradit. To se nedá v žádném případě na základě historických zkušeností říci o USA. Putin není Jelzin. Dnes se má jednat v Bruselu mimo jiné i o Turecku, ve spojení s migrací. Jaké ústupky udělá, nebo může udělat EU Turecku, nevím. Ale bez nich a kompromisu to nepůjde. Představuji si však typický EU kompromis, který v praxi nic nevyřeší. Turecký prezident bez sufléra si však může během zpátečního letu domů na létajícím koberci uvědomit, na čemž se domlouval v oblasti energetiky. Dojde-li k uvědomění, především po vystřízlivění z bruselského kompromisu, bude mít EU a možná i NATO o jeden problém více. Jako by jich nebylo dost.

Jan Campbell, 15.10.2015


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.