Jaromír Novotný: Arabské jaro po roce, co na to Západ?

Diktatury v Libyi, Egyptě a Tunisku se zhroutily a západ radostně vítal nástup demokracií v arabském světě. Vyšlo mnoho komentářů k tomu, jak se masy obyvatelstva konečně probudily a zahájily demokratizační proces. Západ protivníkům diktátorských režimů skrytě i otevřeně pomáhal. Do řešení problémů v Libyi se dokonce i vojensky zapojil. NATO vyhlásilo leteckou podporu povstalcům na ochranu civilního obyvatelstva před terorem vládních vojsk a aktivně se do bojů zapojilo na straně povstalců.

Dle mého názoru nešlo o žádný demokratizační proces ani o touhu po zavedení demokracií našeho, západního typu.

V Tunisku a v Egyptě došlo ke vzpouře frustrované generace mladých lidí ve věku 18 až 35 let, která neviděla před sebou žádnou budoucnost. Co očekává od změn, řekl bezelstně jeden z egyptských demonstrantů reportérovi televize CNN: "Od nového režimu očekávám práci, byt a ženu."

V Bahrajnu se jednalo o vzpouru většinového šíitského obyvatelstva proti sunnitským vládcům. Není pochyb o tom, že to sousednímu šíitskému Iránu asi nijak nevadilo.

V Libyi šlo o vzpouru východních oblastí (bývalá Kyrenaika) proti západním oblastem (bývalé Tripolsko), jižní oblasti (bývalý Fezzán) se postupně přidaly na stranu východních oblastí. Libye byla roku 1951 založena sloučením těchto tří historických oblastí, které v té době byly pod kontrolou Britů a Francouzů. Napětí mezi těmito třemi historickými celky existovalo i po celou dobu vlády diktátora Kaddáfího. Ten klid udržoval sofistikovaným rozdělováním zisků z ropy mezi kmenové svazy. Obyvatelstvo Libye v té době mělo jednu z nejvyšších životních úrovní v Africe.

Když se po roce podíváme, čeho bylo dosaženo, tak se politici, kteří tak vehementně podporovali svržení režimů v těchto zemích, asi dosti diví.

A) V Libyi je u moci „Národní rada“, která vyhlásila, že základem práva bude islámské právo šaría, zřejmě jsou v Národní radě islámští fundamentalisté, nikoliv demokraté… Ekonomická situace se neustále zhoršuje. Dosud se nepodařilo odzbrojit milice jednotlivých kmenů a Kyrenaika nedávno vyhlásila jistou formu nezávislosti. To znamená, že Libye je pravděpodobně na prahu občanské války.

B) V Tunisku a v Egyptě první demokratické volby s převahou vyhráli islamisté. Muslimské bratrstvo, (za prezidenta Mubaraka tvrdě potlačované), vyhrálo dokonce v obou komorách egyptského parlamentu. Ekonomická situace se ani v Tunisku ani v Egyptě nezlepšila ba právě naopak. Frustrace milionů mladých lidí se tak jen prohloubila.

C) V Bahrajnu je klid, protesty šitů tvrdě potlačila vojenská intervence ze sousední sunnitské Saudské Arábie, bez nějakých protestů ze západu. To kdyby Irán poslal své jednotky na ochranu civilního šíitského obyvatelstva, ( náš model použitý v Libyi), to by se asi na západě děly věci.

Na prahu EU, v severní Africe tak máme miliony frustrovaných mladých lidí, nestabilní režimy a těžko předvídatelný vývoj v nejlidnatější zemi s 90 miliony obyvatel – tj. v Egyptě. Jakým směrem se vydá Egypt v čele s Muslimským Bratrstvem?

Cestou, kterou jde Turecko? - umírněný islám, prudký hospodářský rozvoj - to by pro nás v EU bylo asi nejlepší, ale je to nejméně pravděpodobné.

Cestou, kterou jde Pákistán? - vojenská diktatura s neustálými převraty a trvalým bojem o moc mezi různými klany - nelze to vyloučit, nic dobrého pro nás v EU

Cestou, kterou jde Irán? - vláda muslimského kléru, sunnitská teokracie - bohužel ani toto nelze vyloučit, asi pro nás v EU ta nejhorší možnost.

Kdysi Lenin prohlásil o intelektuálech na Západě, kteří veřejně podporovali v médiích bolševickou revoluci, že to jsou „užiteční idioti“. Domnívám se, že islámští fundamentalisté v severní Africe, si rok po „Arabském jaru“, mají právo myslet totéž o nás. Chovali jsme se jako „užiteční idioti“, výsledky to dokazují.