Jiří Paroubek: Co nám říká krize eurozóny?

obrazek
11.10.2011 10:50
Nejdůležitější událostí sezóny a možná mnohem delšího období, bylo téměř jednomyslné hlasování německého Bundestagu ve prospěch vládního návrhu na podporu evropského záchranného fondu EFSF a fakticky na podporu eura. Podobně jako kdysi při českém hlasování o Lisabonské smlouvě, opozice z SPD a Zelených návrh vlády jednoznačně podpořila, zatímco výpadky hlasů byly na vládní straně. Ale v souhrnu můžeme říci, že Německo se rozhodně postavilo za další pokračování eura. Je to strategické rozhodnutí německé politické elity.

Euro Německu prokázalo za dvanáct let své existence výhody stabilní měny, na které je každá exportní země - tedy i ČR - silně závislá. Ekonomická logika proto vyvrací tvrzení Václava Klause, že euro je „od samého počátku chybný projekt“. Ještě podivnější je, že to prezident uvedl při největším českém exportním svátku, při zahájení brněnského Mezinárodního strojírenského veletrhu.

Pravdu má Václav Klaus v tom, že euro je projekt politický. Chyba projektu však nebyla na začátku, jako spíše v pokračování. Euro je logickou odezvou na globalizační výzvy. Je to způsob, jak v Evropské unii valorizovat fakt, že je nejsilnějším hospodářským seskupením světa. Zapadnout by nemělo ani to, že myšlenka společné měny vznikala po desetiletích, kdy byla Evropa v nástupu a evropská produktivita práce převyšovala americkou.

Euro bylo signálem k urychlení federalizačních tendencí v EU. Šlo tedy o to, jak plně využít možného. Pouze nedokončená integrace EU vystavuje jednotlivé členy situaci, kdy se musí sklánět před hegemonii Spojených států (a nově i Číny a dalších nastupujících velkých ekonomik). Krize, kterou prožíváme, proto spočívá v tom, že projekt zaostal za představami tvůrců, nikoliv v tom, že tyto představy předběhly svou dobu.

Připomeňme si, že nebývalý rozvoj sociálního státu přišel u šťastnějších obyvatel na západ od našich hranic v 70. a 80. letech minulého století, kdy rostla i evropská produktivita práce. Nelze se proto řídit ani další úvahou Václava Klause – pro něj centrální, - že sociální stát je brzda. Klaus říká: „Tento zbytečný politický projekt navíc vznikl jako vedlejší či doplňkový projekt evropské „soziale Marktwirtschaft", tedy opět politicky vytvořené „sociálně-tržní ekonomiky", která nás dovedla k malé evropské výkonnosti a tím - při neklesající nárokovosti obyvatel Evropy - k dnešním dluhům.“

Je to přesně opačně. Euro přineslo snížení měnového rizika pro země, které předtím mezi sebou vedly nekonečné a nemilosrdné měnové války, aby tak pomohly svému exportu na úkor konkurence. Nyní je uvnitř eurozóny měnové riziko nulové, a to také vedlo k rychlému snižování úrokové míry. Bankéři a finančníci znervózněli – na nízké úrokové míře se špatně vydělává. Proto se rozjely spekulace s obrovskou úvěrovou pákou a překombinované finanční deriváty, které měly zakrýt manipulace s dluhy pochybné splatitelnosti a často i s podvody. Investiční banky ztratily všechny zábrany a podstrkovaly kupujícím lákavé analýzy něčeho, u čeho samy spekulovaly na pokles ceny. Banky si vynutily deregulaci, aby se mohly věnovat naplno těmto pseudoinvesticím, a začaly přehlížet svou hlavní funkci, služby k rozvoji reálné ekonomiky. Začala se také prosazovat mantra neoliberálů o snižování mzdových a daňových nákladů. A tak zatímco reálné příjmy evropských zaměstnanců stagnovaly nebo klesaly, neklesající nárokovost bankéřů a nenasytných finančních skupin nás přivedla k dnešním dluhům.

K nezdaru není odsouzeno euro, ale situace, kdy společná měnová politika nemá protiváhu v hospodářské a fiskální koordinaci. Na jedné straně eurozóna dostala společnou úrokovou míru, ale na straně druhé máme členské státy s rozdílnou mírou zdanění. Překvapivě se přitom víc daří státům s vyšší mírou zdanění – a s kvalitnějšími veřejnými službami – než těm, které se utkávají v daňových a mzdových závodech směrem dolů. A když k tomu přidáme nekoordinované vlny jednou úspor, podruhé stimulů, spíše to zesiluje výkyvy hospodářského cyklu, než aby jim to čelilo.

Teprve kritická situace kolem řeckého dluhu přiměla finančníky k realistickému přiznání, že je to hlavně problém věřitelských bank. Je to účet za nepřiměřené riziko, se kterým se zejména německé a francouzské banky snažily zvyšovat úvěrovou angažovanost při developerských projektech na jihu Evropy. Byla to vyhlídka mimořádného zisku z astronomických přírůstků cen nemovitostí, co přitahovalo další peníze. Tato realitní bublina praskla, a k tomu se navalily problémy z toho, že pravicové řecké vlády bezostyšně lhaly.

Náklady krize jsou astronomické a začínají se počítat nikoliv ve stovkách miliard, ale za hranicí bilionu euro. Věcně však jde o náklady zmateční deregulace finančního sektoru, prosazované neoliberály, a náklady nedostatečné koordinace hospodářské a fiskální politiky jako protiváhy společné měny. Tak obrovskou chybu nikdo neudělá dvakrát. Je zřejmé, že urychlení hospodářské integrace, vznik evropského ministerstva financí, společného příjmu do evropského rozpočtu a také společného dluhopisu (eurobondu) už nemůže být dlouho odkládán, i kdyby se do toho mělo pustit jen odhodlanější jádro EU. Bez nás.

A tady by se vláda měla důkladně zamyslet, co vlastně chce. Čtyři pětiny našeho exportu se odehrávají v eurozóně. Kdybychom měli euro i my, platí i pro nás nulové měnové riziko. Měnová politika by se nezměnila. V dobrých časech byla vždy shodná s měnovou politikou ECB, a když jsme chtěli demonstrovat nezávislost nějakým tím protisměrným odchýlením, vždy jsme na to doplatili. Upřímně, politika trvalého posilování koruny vůči euru vytváří situaci, která ztěžuje export českého zboží.

Česká koruna trendově posiluje, to znamená, že vývozci dostávají za stejnou cenu na vývozním trhu stále méně peněz na účet v české měně. Chtějí-li dostat stejně, musí cenu zvednout a vystavit se tak tvrdší konkurenci. Zrovna dnes, kdy eurozónu čekají kritická rozhodnutí, o tom naši vývozci tak hlasitě nemluví, ale vzpomenou si, až se situace změní. Být proti euru v Česku znamená být proti dlouhodobým zájmům klíčového podnikatelského sektoru. To není rozumná politika.

(text byl ve zkráceném znění publikován v Lidových novinách dne 10. října 2011)

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014. V roce 2024 byl zvolen předsedou strany Česká suverenita - sociální demokracie.
Klíčová slova: ekonomika, Euro, eurozona

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Nechci psát ve stylu "po bitvě každý voják generálem". Ostatně, ona ta "bitva" bohužel ještě daleko neskončila. Když jsem byl informován, že EU je řízena předpisy, které v písemné formě se nevejdou ani do dvojbytu našeho šéfa NKÚ, tak jsem se do takovéto jistě vzrušující četby nepustil. Jenom jsem konstatoval, že  to je zřejmě proto,  že svoji euronormu má i pověstné zakřivení banánů... To mě uklidnilo.

I člověk, který se ekonomikou nezajímá, tak ví, že daleko největší část státních výdajů tvoří výdaje sociálního charakteru. Netušil jsem, že tato nebetyčná oblast není ANI RÁMCOVĚ regulována a byla nechána na "vlastním uvážení" jednotlivých členských států a potažmo i států euro-zóny. Stejně tak náklady na státní správu. Minimálně ve dvou jižních zemích EU je DOSUD tolik státních ouředníků, že část z nich musí "chodit do práce" na směny, tak jak to známe při akutním nedostatku školních prostor... A už vůbec by mě nenapadlo, že ty tisíce špidlů a podšpidlů, co neustále jezdí po Euroevropě, tyto disproporce mezi členskými státy nezajímají. (Nevím, že by se o tom Vladimír Š. někdy zmínil, a to šéfoval právě sociálním věcem. No "šéfoval" tomu bez jakékoliv pravomoce...) A že je možno do eurozóny přijmout stát, který zkreslil podkladové údaje, to mě také ani ve snu nenapadlo. A že když se na to po letech přijde, tak se nikomu (ani v Athénách ale ani v Bruselu) vůbec nic nestane. Opakuji, že hovořím o rámcové regulaci, tedy s nastavenými pravidly při negativní odchylce.

Nezpochybňuji výhody jednotné měny. Ale jsem rád, že v této současné kocovině (následku mejdanů) nejsme přímo namočeni. Pochopitelně se nás to velmi dotkne. A dokážu vysledovat počátky této finanční krize v bublině "vlastního domu pro všechny Američany". Fyzici o tom mají jasno: čím více se balonek přefoukne, tím větší rána z toho hrozí. Europolitikům to neříká zřejmě nic a kapitalisté  z eurobank správně předpokládají, že "největší průšvihy řeší federální vláda v USA a Brusel v Evropě". A opět jim to vyšlo.

Takže naši vlast ten ekonomický průšvih bohužel pocítí také. Ale doufám, že do eurozóny vstoupí, až tam začnou platit alespoň kupecké počty.

lenka-vaskova

Pane Dubo, jsem od přírody zvědavá - kdo opravdu jste? Psal jste tady hodně před sjezdem ČSSD, kde jste do krve bránil Michala Haška při jeho snaze být předsedou ČSSD. Pak jste se úplně odmlčel. Teď, když Jiří Paroubek opustil ČSSD, opět jste se zjevil a máte prakticky stejný slovník, jako Michal Hašek. Jste snad jím nastrčený komentátor?

martin-stanek

Kdo je Zdeněk Tůma? Neúspěšný kandidát na primátora za TOP09? Exbankéř? Asi proto je jeho reakce tak nenávistná...

pudlikmaxik

když mají finanční krizi v západních zemích EU, tak přece střed a východ Evropy nebude prosperovat, že...................je to přesně o té závisti sousedů.

Jen bych poněkud poopravil Jiřího Paroubka - Euro v nedávné době a v současnosti stále mírně posiluje na úkor třeba naší měny - viz vývoj na Forexu atd.  Ale to není to hlavní, hlavní problém se soustřeďuje do našeho vývozu, pardon - do vývozu nadnárodních společností fungujícících a prosperujících v našich končinách. Když to člověk s ekonomickým vzdělání vidí a slyší ty nářky VW a jiných, že posilování koruny je špatné........ano z pohledu jejich - vývozců - dejme tomu. Jenže posilování koruny je fakt a proto by tito vývozci měli okamžitě začít přemýšlet jinak a nikoli tak, že budou lobbovat za slabší korunu. Vývozci mají další a další možnosti v různých úsporách, v organizaci práce, v zavádění nových technologických postupů atd. atd. a tím se vyrovnat s posilující korunou. Jenže ono by to zase něco stálo - obvykle by to byl vyhazov x-počtu zaměstnanců - samozřejmě, že nevyhodí sami sebe, i když příjem jednoho takového člena představenstva může představovat cca 10-20-30 skutečně výkonných zaměstnanců. Takhle to zvětšiny řeší tyto společnosti. "Vo tom to je" a o to více budou vydírat domácí vládu růstem nezaměstnanosti v regionu apod.  Samostatnou kapitolou jsou naši mobilní telefonní operátoři - v poslední době se o tom píše dosti, jenže ÚOHS dělá mrtvého brouka, Telekomunikační úřad tvrdí, že dělá svoji práci dobře - divné ne, když si o tom již cvrlikají úředníci v EU a jsou prováděna zajímavá srovnání (Česko na předposledním místě ze zemí EU - a to je už síla). Nečas a spol. opět mrtvý brouk. No a mezitím si např. Vodafone odveze z českého prostředí 18 miliard Kč - cca 550 mil. liber k sobě do Velké Británie a může tím pádem silně dotovat vlastní britskou telefonní scénu např. darováním iPhonu svým britským zákazníkům za 1 libru s nějakým paušálem................A takto to nějak funguje. Vysávat z nás - to uměj a vláda čučí a čučí...........