Jiří Paroubek: Co nám říká krize eurozóny?

Euro Německu prokázalo za dvanáct let své existence výhody stabilní měny, na které je každá exportní země - tedy i ČR - silně závislá. Ekonomická logika proto vyvrací tvrzení Václava Klause, že euro je „od samého počátku chybný projekt“. Ještě podivnější je, že to prezident uvedl při největším českém exportním svátku, při zahájení brněnského Mezinárodního strojírenského veletrhu.

Pravdu má Václav Klaus v tom, že euro je projekt politický. Chyba projektu však nebyla na začátku, jako spíše v pokračování. Euro je logickou odezvou na globalizační výzvy. Je to způsob, jak v Evropské unii valorizovat fakt, že je nejsilnějším hospodářským seskupením světa. Zapadnout by nemělo ani to, že myšlenka společné měny vznikala po desetiletích, kdy byla Evropa v nástupu a evropská produktivita práce převyšovala americkou.

Euro bylo signálem k urychlení federalizačních tendencí v EU. Šlo tedy o to, jak plně využít možného. Pouze nedokončená integrace EU vystavuje jednotlivé členy situaci, kdy se musí sklánět před hegemonii Spojených států (a nově i Číny a dalších nastupujících velkých ekonomik). Krize, kterou prožíváme, proto spočívá v tom, že projekt zaostal za představami tvůrců, nikoliv v tom, že tyto představy předběhly svou dobu.

Připomeňme si, že nebývalý rozvoj sociálního státu přišel u šťastnějších obyvatel na západ od našich hranic v 70. a 80. letech minulého století, kdy rostla i evropská produktivita práce. Nelze se proto řídit ani další úvahou Václava Klause – pro něj centrální, - že sociální stát je brzda. Klaus říká: „Tento zbytečný politický projekt navíc vznikl jako vedlejší či doplňkový projekt evropské „soziale Marktwirtschaft", tedy opět politicky vytvořené „sociálně-tržní ekonomiky", která nás dovedla k malé evropské výkonnosti a tím - při neklesající nárokovosti obyvatel Evropy - k dnešním dluhům.“

Je to přesně opačně. Euro přineslo snížení měnového rizika pro země, které předtím mezi sebou vedly nekonečné a nemilosrdné měnové války, aby tak pomohly svému exportu na úkor konkurence. Nyní je uvnitř eurozóny měnové riziko nulové, a to také vedlo k rychlému snižování úrokové míry. Bankéři a finančníci znervózněli – na nízké úrokové míře se špatně vydělává. Proto se rozjely spekulace s obrovskou úvěrovou pákou a překombinované finanční deriváty, které měly zakrýt manipulace s dluhy pochybné splatitelnosti a často i s podvody. Investiční banky ztratily všechny zábrany a podstrkovaly kupujícím lákavé analýzy něčeho, u čeho samy spekulovaly na pokles ceny. Banky si vynutily deregulaci, aby se mohly věnovat naplno těmto pseudoinvesticím, a začaly přehlížet svou hlavní funkci, služby k rozvoji reálné ekonomiky. Začala se také prosazovat mantra neoliberálů o snižování mzdových a daňových nákladů. A tak zatímco reálné příjmy evropských zaměstnanců stagnovaly nebo klesaly, neklesající nárokovost bankéřů a nenasytných finančních skupin nás přivedla k dnešním dluhům.

K nezdaru není odsouzeno euro, ale situace, kdy společná měnová politika nemá protiváhu v hospodářské a fiskální koordinaci. Na jedné straně eurozóna dostala společnou úrokovou míru, ale na straně druhé máme členské státy s rozdílnou mírou zdanění. Překvapivě se přitom víc daří státům s vyšší mírou zdanění – a s kvalitnějšími veřejnými službami – než těm, které se utkávají v daňových a mzdových závodech směrem dolů. A když k tomu přidáme nekoordinované vlny jednou úspor, podruhé stimulů, spíše to zesiluje výkyvy hospodářského cyklu, než aby jim to čelilo.

Teprve kritická situace kolem řeckého dluhu přiměla finančníky k realistickému přiznání, že je to hlavně problém věřitelských bank. Je to účet za nepřiměřené riziko, se kterým se zejména německé a francouzské banky snažily zvyšovat úvěrovou angažovanost při developerských projektech na jihu Evropy. Byla to vyhlídka mimořádného zisku z astronomických přírůstků cen nemovitostí, co přitahovalo další peníze. Tato realitní bublina praskla, a k tomu se navalily problémy z toho, že pravicové řecké vlády bezostyšně lhaly.

Náklady krize jsou astronomické a začínají se počítat nikoliv ve stovkách miliard, ale za hranicí bilionu euro. Věcně však jde o náklady zmateční deregulace finančního sektoru, prosazované neoliberály, a náklady nedostatečné koordinace hospodářské a fiskální politiky jako protiváhy společné měny. Tak obrovskou chybu nikdo neudělá dvakrát. Je zřejmé, že urychlení hospodářské integrace, vznik evropského ministerstva financí, společného příjmu do evropského rozpočtu a také společného dluhopisu (eurobondu) už nemůže být dlouho odkládán, i kdyby se do toho mělo pustit jen odhodlanější jádro EU. Bez nás.

A tady by se vláda měla důkladně zamyslet, co vlastně chce. Čtyři pětiny našeho exportu se odehrávají v eurozóně. Kdybychom měli euro i my, platí i pro nás nulové měnové riziko. Měnová politika by se nezměnila. V dobrých časech byla vždy shodná s měnovou politikou ECB, a když jsme chtěli demonstrovat nezávislost nějakým tím protisměrným odchýlením, vždy jsme na to doplatili. Upřímně, politika trvalého posilování koruny vůči euru vytváří situaci, která ztěžuje export českého zboží.

Česká koruna trendově posiluje, to znamená, že vývozci dostávají za stejnou cenu na vývozním trhu stále méně peněz na účet v české měně. Chtějí-li dostat stejně, musí cenu zvednout a vystavit se tak tvrdší konkurenci. Zrovna dnes, kdy eurozónu čekají kritická rozhodnutí, o tom naši vývozci tak hlasitě nemluví, ale vzpomenou si, až se situace změní. Být proti euru v Česku znamená být proti dlouhodobým zájmům klíčového podnikatelského sektoru. To není rozumná politika.

(text byl ve zkráceném znění publikován v Lidových novinách dne 10. října 2011)