Zbyněk Fiala: Mistři slepých uliček

Česko pod moudrým vedením pravicové trojkoalice sestupuje stále hlouběji pod ochranný kryt bezvýznamnosti. Už mnohokrát se to vyplatilo, když se ničivé poryvy finančních bouří přehnaly nad našimi hlavami a nestáli jsme jim za pozornost. Nyní tedy premiér Petr Nečas uctivě vystoupil i z toho místečka na okraji EU, které jsme si vydobyli naší neschopností využívat alespoň těch evropských mechanismů, které byly vytvořeny v náš prospěch, a odmítl se připojit k solidárnímu gestu v podobě fiskálního paktu či „dluhové brzdy“. Protestnímu brumlání ministra zahraniční Karla Schwarzenberga nikdo nevěnoval pozornost.

Celý fiskální pakt má skutečně spíše symbolický charakter. Má podpořit společné obranné kroky proti útokům finančních trhů, které mohou udělat z malého škrábnutí celkovou sepsi. Přirozeně, že daleko větší efekt v těchto obranných bojích má přesně opačný nástroj, kterým je další uvolňování stamiliard euro Evropskou centrální bankou v podobě laciných tříletých repo operací, tedy půjček proti širokému okruhu cenných papírů. Tím se vyrovnává odkrvení způsobené přímou pomoci eurozóny Řecku a dalším zemím a „dobrovolnými“ ztrátami investorů do řeckých státních dluhopisů.

CDS přestalo strašit

Bruselská vrcholná schůzka, na které se dluhová brzda podepisovala, přitom prožila jeden důležitý úlevný moment – autoritativní orgán konstatoval, že ona „dobrovolná“ výměna i s mírným násilím vůči zbytku nedobrovolníků nepředstavuje „default event“, to znamená, že nespouští plnění pro držitele pojištění CDS. Berme to tak, že z autoritativních míst se zakázala další evropská bankovní krize, kterou by hrátky s CDS nepochybně rozpoutaly.

Ukazuje to, že hlavní problém systému nespočíval ani tak v nevyváženosti vztahů mezi centrem a periférií eurozóny, která na jedné straně (hlavně německé a francouzské) hromadila aktiva, a na druhé straně (hlavně řecké, španělské a portugalské) hromadila závazky. To se dá napravit. Mnohem větší problém spočíval v nezodpovědné deregulaci finančních trhů, která pak tohle všechno převedla na nesmírně nákladné, obtížně řešitelné a naprosto zbytečné finanční krize, jejichž důsledkem jsou obrovské přesuny bohatství za nic.

Výzvy Petra Nečase ke zvyšování konkurenceschopnosti jsou něčím jako bičováním moře. Užijeme si, prokrvíme se, nic se nestane, ale člověk odchází do pokoje, který má kliku jen zvenčí, s pocitem, že udělal, co mohl. Důvody své exhibice premiér vysvětloval i v českém tisku, v obsáhlém článku pro čtvrteční Lidové noviny. Velkoryse tam nabízí seriózní jednání o podmínkách našeho vstupu do eurozóny. Nabízí přesně to, co před několika měsíci rozhodně odmítal na parlamentní půdě, aby pak v Bruselu řekl, že nemá mandát. Otázka zní, co by chtěl nabízet za několik měsíců. Bylo by lepší, kdyby už teď nabídl něco definitivního, tedy směr, kam půjde a už se nevrátí.

Proč ze sebe naši velikáni dělají na mezinárodní půdě blbce? Proč rozvíjejí s takovým úsilím českou tradici slepých uliček? Protože někdo na sebe chce upozornit? Potřeboval by uklidit do nějaké mezinárodní agentury, aby nezlobil?

Stěrače stírají, ale brzda nebrzdí

Veselé vyprávěnky o zvyšování konkurenceschopnosti je vhodné zarámovat drsným čtením o vývoji českých veřejných financí. Zpráva o pokladním plnění státního rozpočtu za měsíc únor 2012 představuje stejně divoké čtení, jaké jsme tam nacházeli v loňském roce. Přes všechny stylistické pokusy vykouzlit alespoň něco růžové barvy, dominuje černá. V únoru se vybrala od organizací jediná miliarda daní z příjmů. Také u OSVČ to probíhá jako loni, kdy se na konci roku zjistilo, že se nevybralo nic.

Peníze se zatím ždímají hlavně z DPH a spotřebních daní, do značné míry z úspor domácností, protože občané jsou nárůstem životních nákladů zaskočeni. DPH pomohl růst cen pohonných hmot, protože přizpůsobování bývá pomalejší. Zbytek výběru daní leží na zaměstnancích, to znamená, že je závislý na vývoji nezaměstnanosti. Tu vláda řeší jen administrativně, urychluje vyřazování lidí z evidence. Trochu jí pomohlo i zavedení nefunkčního softwaru na úřadech práce, protože odkládá platby. Vypadá to, že jednacím jazykem na poradě ekonomických ministrů je turečtina.

Zkuste taky vydělávat

Mise mezinárodního měnového fondu, která v minulých dnech pobývala v Praze, upozornila na to, co vidí každý – jednostranně zaměřený export vázne a beztak slabá domácí poptávka je dále přidušena „fiskální konsolidací“, tedy vládním škrcením, které však provázejí stále stejné dluhy. „Riziko tohoto scénáře je na straně poklesu,“ píše zpráva na první stránce tučně, byť vyjadřuje důvěru, že tato rizika dokážeme omezit. Jednoznačně však vyzývá jak ke zvýšení růstového potenciálu, tak k zavedení jednoznačné dluhové brzdy. Tedy ke dvěma věcem, se kterými si vláda opravdu neví rady.

Uniknout pozornosti by nemělo ani další varování MMF, že odkrvené zahraniční matky českých bank budou mít intenzívní puzení odčerpávat od nás zdroje. Vzhledem k diplomatickému tónu podobných zpráv se sluší dodat, že by se nezmínila, kdyby se to nedělo.

Odbory se zlobí

Ve stejných dnech začali také odboráři vyjadřovat znepokojení nad záměrem vlády uskutečnit další „robustní opatření“ na příjmové a výdajové straně státního rozpočtu. Zmrazení důchodů na dva až tři roky nebo zvýšení jednotné sazby DPH na 20 procent výrazně zhorší již tak složitou situaci nízkopříjmových skupin obyvatel a důchodců, upozorňuje Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství (a může to podepsat i kterýkoliv jiný). Klíčové je konstatování: „Stabilizační rozpočtová opatření, která koaliční vláda Petra Nečasehodlá zavést, výrazně sníží životní úroveň obyvatel a zažene mnohé občany na okraj společnosti. Robustní opatření vlády mají navíc charakter protirůstových opatření.“

Stávku?

Pozornosti neunikly ani snahy vlády omezovat právo na stávku, jak je patrné z věcného záměru zákona o stávce a výluce. Takový zákon potřebuje jen ten, kdo s e občanů bojí.

Jiné věcné záměry zákonů už přivedly do ulic studenty. Dostalo se jim školy života, která také pomáhá otevírat oči. Uži během prvních dnů svého Týdne neklidu si uvědomili, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, protest musí pokračovat a musí přerůst ze stavovské vzpoury do koordinované obrany práv a svobod ve společnosti. Pokud si nechceme číst oblíbenou knihu našich pravičáků, Hayekovu Cestu do otroctví, jako návod k použití.