Co je hrdost?

Latinský jazyk rozlišoval samostatnými slovy hrdost ušlechtilou (na zaměstnání svobodného člověka, na jeho čestnost, šlechetnost, či hrdost na vlast) a hrdost sebevědomou (čili pýchu, povýšenost, samolibost, domýšlivost, nadutost, nadřazenost).

Je uvedený pochod, tato demonstrace subsociální sexuální orientace, projevem hrdosti ušlechtilé, nebo hrdosti sebevědomé; je projevem hrdosti na čestnost, šlechetnost či další podobné osobnostní kvality člověka, nebo je důsledkem pýchy, povýšenosti, samolibosti, domýšlivosti, nadutosti a nadřazenosti takových lidí?

Uvedená defektní sexuální orientace ušlechtilou osobnostní charakteristikou být nemůže – křesťanská kultura, z níž jsme vyrostli, jako normu sexuálního vztahu vyprofilovala vztah heterosexuální. Je to celkem pochopitelné: Tento vztah má zásadní význam pro udržení a rozvoj lidského rodu; běžná, tedy heterosexuální rodina v této tradici své potomky vychovává − děti kulturní tradici, vzory přejímají od otců, jimiž mohou být pouze muži, a od matek, jimiž mohou být pouze ženy. Jakýkoli jiný „model“ je uspořádáním zaměřeným proti společnosti.

Domnívám se, že hrdost je sociální vztah založený společností k takové osobě na základě její osvědčené výjimečnosti, osobnostní kvalitě – sexuální defekt hrdost zakládat nemůže.

Pochopitelně, že demokratická společnost subsociální sexuální orientaci připouští − pokud tuto společnost nedestruuje; osoby takto orientované by neměly mít jiné zákonné povinnosti ani výhody, než heterosexuálové (avšak tato maxima dodržována není, kupř. homosexuální osoby žijících v tzv. registrovaném partnerství jsou daňově nadřazeny nad daňovým statusem heterosexuálních osob žijících v tradičním partnerství, viz http://vasevec.parlamentnilisty.cz/clanky/souvislosti-vazeni-souvislosti).

Hrdost může být jen na respekt společnosti, hrdý může být člověk jen na respekt, který vůči němu ostatní mají. Žádné halasné manifestační akce − na Prague Pride především občana zarazí hypertrofovaná exhibace osob LGTB −, manifestující subsociální sexuální orientaci manifestujících s hrdostí nemá nic společného.

PS: „Hrdost nazývala se ve starém čes. právu pokuta, kterou platili pachatelé, resp. celé obce, veřejné moci za porušení veřejného míru, běželo-li o násilí, provedené bez loupeže;“ viz Ottův slovník naučný, Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, díl 11, s. 771.