Jak církev katolická k majetku přišla, aneb alespoň dějiny tunelování se opakují, a to ve vzestupné spirále

 Příspěvek církve k dějinám tunelování

Protože se duchovenstvo v králov­ství českém zakupováním zemských statků od světských lidí znatelně rozšířilo přes svá původní nadání a ujalo se faktického držení mnoha takových světských statků bez před­chozího zeměpanského povolení; omezují se tímto takové časté příkupy se sírany du­chovních vzhledem k ubývajícímu světskému jmění a zakazuje se jejich další nabývání a držení bez nejvyššího povolení. Také bu­doucně nemají býti světští stavové opráv­něni, nemovitý statek bez zeměpanského svo­lení jakýmkoli způsobem nebo důvodem na duchovenstvo zciziti nebo převésti.

Udílení a povolování souhlasu k zakupování nemovitostí pro církevní na­dání a jinak nezpůsobilé komunity, budiž od nich projednáváno v representacích a ko­morách (nyní Gubernium) zřízených v dě­dičných zemích.

Protože různí duchovní stavové a zemskodeskově způsobilé kapituly, nadání, kollegia, kláštery a kostely po naší inhibici vydané 5. října 1669 zmíněné nemovitosti bez vyjednání potřebného císařského souhla­su pod různými důvody a jmény na sebe převedli, mezi jiným také mnohé pod jejich pravomocí jsoucí, od laiků pod jistými úroky nebo právem emfyteutickým od nepaměti osazené grunty při jejich zcizení pod pláštěm přímého vlastnictví na se vztáhli a dali za­znamenali ve své knihy dotčené smlouvy: jiní naproti tomu o nejvyšší souhlas sice žádali, a jej dostali, za to protihodnotu dáti poukázali, avšak buď vůbec anebo ne při­měřeně a dostatečně zaplatili, protož krajští hejtmane všem oznamtež: že, když Jeho Veličenstvo jest ochotno potřebný královský souhlas k takovým nezákonným držbám udě­liti a takovým způsobem, co dosud bylo vad­né, schváliti, jeden každý ze stavů duchov­ních a zemskodeskově způsobilá kapitola, nadání, kollegium, klášter a jiný dům boží, kteří takovou nemovitost bez souhlasu z jaké­hokoli pak důvodu drží anebo protihodnotu dáti jsou zavázáni, ve třech měsících u taj­ného direktoria in publicis et cameralibus nejposlušnější oznámení učiniti a o opome­nutý nejvyšší souhlas nejpoddaněji zakročiti mají; při tom také důvod a rok vedle hod­noty na sebe převedené nemovitosti přiznati mají; toto všecko ale tím jistě ji se má pro­vésti, jinak při opominutí toho taková nemo­vitost má propadnouti a jednomu každému má býti volno to udati se zamlčením jeho jména. Ony duchovní však, kteří nejsou vůbec zemskodeskově způsobilí a se v držení nemovitostí jakýmkoli pak důvodem uvázali, jest k prodeji takových nemovitostí do roka a do dne poukázati; kdyby však prodej se do dne a do roka nestal, tedy mají tyto nemovitosti bez dalšího ptaní v dražbě býti prodány a více nabízejícímu a lépe mohovitému přiřčeny a odevzdány býti.)

Protože proti generále vydanému 5. října 1669 dosud se jedná a světské jmění tím více a více se oslabuje; tedy jest zmíněné generále znovu publikovati s dodatkem, že takové příkupy světských statků od duchov­ních pro ubývání světského jmění se sta­věti mají, jejich další nabývání a držení bez nejvyššího souhlasu zakázati má a duchovní nějak na roční pense nebo úroky na místo nemovitostí omeziti mají, také světští stavové nemají býti oprávněni nemovitý majetek bez nejvyššího 'souhlasu na duchovenstvo jakým­koli způsobem nebo důvodem užíti, nebo pře­vésti; kde v ostatku duchovenstvo v bývalém "respektu podle níže 14. července i. r. vydané­ho generále pod tam vysazenými tresty přísně jest držeti.

Do češtiny výše uvedené výňatky přeložil dr. Eugen Červinka a přetiskl ve svém spisku Odluka státu od církve. [Praha: Nakladatelství Volné myšlenky 1935 77. s.] a komentoval tento text následujícími slovy:

Principy josefínského práva v otázce vlast­nictví církevního majetku nebyly snad zru­šeny patentem ze dne 4. března 1849 ř. z. 151 o politických právech zaručených konstituční ústavní formou; patent tento nemluví vůbec o vlastnictví k církevnímu majetku (srv. § 2 slova im Besitze; Besitz je držba). Za odlukovou zásadu se pokládá často: vrátiti státu, co církev dostala od něho. Bez ohledu na právní postavení církevního jmění rozlišuje se tu hlavně mezi tím, čeho nabyla církev darem od veřejných svazků a panovníka a mezi tím, čeho nabyla jinak. Nehledě k právní omylnosti celé této teorie o vracení, protože podle práva státním majetkem bylo i jmění církve, které dostala od věřících, je dnes obtížno zjišťovati původ jednotlivých kusů majetkových a změny v jejich formálních církevních vlastnících. Jde o touž neproveditelnost »vracení«, kterou prokázalo u nás provádění pozemkové re­formy, pokud jde o planosí hesla odčinění pobělohorských konfiskací. Proto novou úpravu církevního jmění nelze provádět na podkladě individuelního zkou­mání, jak jednotlivých majetkových kusů bylo nabyto, nýbrž nutno vzít za základ úče­lové hledisko dneška.

K tomuto stanovisku ještě pan doktor dodal, že  pojem církevního jmění bylo nutno v navrhovaném zákoně rozšířiti proti pojmu zá­kona o zevních poměrech církve katolické z r. 1874. Ponechává se sice v zásadě praxi, aby definovala církevní jmění, příkladmý výčet zákona však nemůže vzbuditi pochybnosti, že povahu církevního Jmění zakládá prostě církevní nebo náboženský účel. Definice byla by naopak nebezpečná vzhledem k různým organisačním formám církevního jmění, zvláště u církví nekato­lických.

Pojem církevního jmění zde vytčený za­hrnuje také jmění určené k církevním nebo náboženským účelům, pokud bylo vlast­nictvím zemí nebo obcí, nebo osob soukro­mých. Zřetel na tuto skupinu vede k vyvlastňovací konstrukci, přesto že jinak např. co do jmění církevních ústavů katolických této konstrukce není nevyhnutelně potřebí.

Účelem zákona není jednotu býva­lého církevního jmění zachovati, nýbrž možno jen vítati, jestliže část národ­ního jmění, odčerpávaného v minulosti po­stupně ostatnímu hospodářství, aby bylo dá­váno mrtvé ruce, se tomuto hospodářství vrátí.

Vzhledem k možným námitkám církevních kruhů, že návrh zákona nerespektuje nabytá práva, nutno poukázati na otázku, jakým způsobem tato práva kdy byla na­byta. Důkazní břemeno bezzávadného nabytí připadalo by kruhům církevním a věc stojí vůbec za podrobné historické zkoumání.

Jak odloučit církev od státu

Texty pana doktora jsou pro nás důležité v tom smyslu, že se dívá na vztah církve a státu z opačného hlediska než dnes my v případě církevních restitucí. Dnešní hledisko spočívá v tom, že předpokladem odluky církve od státu je její vybavení co největším věnem, aby mohla nadále dobře prosperovat. Doufejme, že ústavní soud také v nejbližší době navrhne, aby Parlament ČR navrhl zákon o permanentním materiálním zajišťování všech bezdomovců na území České republiky.  Ale podle pana doktora nutným předpokladem provedení této odluky bylo zbavit církev jejího majetku, takže v § 3 odst. 5 navrhovaného zákonu o odluce stojí dokonce  hřbitovy se vyvlastňuji bez náhrady pro obce s následujícím revolučním komentářem: Ustanovením tímto odpadne velmi mnoho zbytečného zatěžování úřadů přednášením konfliktů z dosavadní nejednotné úpravy.  

Ale tímto způsobem ten nezdvořák zacházel s církevním jměním jako celkem: § 5 odst. l: Církevní jmění, jako jest ze­jména jmění kostelní (zádušní), jmění obroční, jmění řádů a kapitol, jmění nábo­ženské matice, jmění církevních nadaci, stipendií a fundací, jmění základin, vše­cko jmění, určené účelům kterékoli cír­kve nebo jmění určené k účelům kterého­koli náboženství, jest vlastnictvím státu. Pokud by k tomu bylo třeba vyvlastnění, vyvlastňuje se jmění uvedené v předchozí větě bez náhrady, a to samým zákonem.

V komentáři k nadpisu § 5 Církevní jmění byla podána explicitně jeho definice a právní rámec dosavadního zacházení s tímto majetkem: Církevní jmění jest pojem známý již platnému právu, který jest normován zvláště v hlavě VIl. zákona o vnějších po­měrech katolické církve ze dne 7. května 1874 , č. 50 ř. z. Církevní jmění tvořilo až dosud podle mínění judikatury jednotu převážně veřejnoprávní. Správně však odvolávání se § 38 cit. zák. na občanské právo pro posuzování soukromoprávních po­měrů církevních ústavů nečinilo z formálních vlastníků církevního jmění, jimiž byly kostely, obročí atd. vlastníky v normálním smyslu toho slova, nýbrž ve.významu pojmově podstatně modifikovaném. Vlastnic­tví k církevnímu jmění a vlast­nictví vůbec byly dva různé po­jmy vlastnictví, a to vzhledem k mi­mořádným veřejným omezením církevního majetku; u církve katolické plynula tato omezení z nejvyššího patronátu, oživlého zrušením konkordátu z r. 1855 a jevila se např. v ustanovení § 34 zák. č. 50/1874 ř. z., že státní správa může užíti církevního jmění pro jiné církevní účely a odníti je proto vlastníkovi.

Čí jest církevní jmění

Název této podkapitolky jsem si vypůjčil z dalšího spisku pana doktora, který byl vydán o dva roky dříve: Jak byla provedena pozemková reforma na velkostatcích římsko-katolické církve. [Praha, Nákladem Volné myšlenky československé 1933. 61 s. Cena Kč 6.50; Viz též. stejnojmenný článek autora v „Nových obzorech" 1933, č. 2. a 3 ]. Část textu je zabarvena žlutě s cílem upozornit na jeden významný rozdíl mezi texty v obou spiscích.

V pozemkových knihách naleznete zápisy, že vlastníkem toho či onoho velkostatku jest arcibiskupství pražské nebo děkanský kostel Nanebevzetí P. Marie ve Zlomcích. Jako vlastník církevního jmění není nikde v knihách zapsána církev římskokatolická ani snad všecka na světě ani snad jen římskokatolická církev v Českosloven­sku jako celek. Vlastníky církevního jmění jsou jednotlivá obročí (na př. biskupství), řády, kapitoly, samy kostely, nadace. Všichni tito vlastníci církevního jmění nazývají se církevní ústavy.

Ačkoliv církevní jmění jest v soukromém vlastnictví jednotli­vých církevních ústavů, tvoří nicméně právní jednotu založenou předpisy veřejnoprávními. Vlastnictví církevního jmění jest podrobe­no mimořádným omezením veřejnoprávním. Pojmový obsah soukro­mého vlastnictví církevních ústavů nelze ztotožňovati s obsahem soukromého vlastnictví osob jiných. Zvláštní práva ke všemu cír­kevnímu jmění má stát od středověku; jejich celek nazývá se v hi­storických zemích nejvyšším patronátem, nověji církevní výsostí státu, na Slovensku vrchním, patronátem. Stát omezoval odedávna církev jednak v nabývání vlastnictví (to je podstata tzv. předpisů amortisačních), jednak v disposici nad podstatou i užitky církevního jmění. Zásadní neomezenost státní disposice nad církevním jměním vedla např. josefínského právníka Martiniho k výroku, že podle josefínského státněcírkevniho práva nepřesta­ly církevní statky býti státními. Zákon o zevních po­měrech řím. kat. církve č. 50/1874 ř. z., 'platný dnes v historických zemích, svědčí.sice o existenci soukromého vlastnictví církevních ústa­vů, nebere však státu církevní výsost. Naopak omezuje církevní vlastníky způsobem nepřipouštějícím ztotožňovati pojmový obsah vlastnictví církevních ústavů s normálním obsahem vlastnictví. Po­dnes platí, že věci církevní jsou státní politicum a že řízení věcí cír­kevních náleží mezi plnění veřejných úkolů státu.

Jestliže stát jednou uzná, že podporování řím. kat. církve nená­leží již mezi jeho veřejné úkoly, neplyne z toho, že se má vzdát také svých práv majetkové hodnoty vůči dnešnímu církevnímu jmění a že církevní ústavy snad odpadnutím mimořádných veřejných ome­zení svého vlastnictví se mají bezdůvodně obohatit. Církevní ústavy by se jen bezdůvodně obohatily, poněvadž mi­mořádné omezení jejich vlastnictví se strany státu by úplně od­padlo. Že toto obohacení by bylo bezdůvodné, je zřejmo z ustano­vení zákona čís. 50/1874 ř. z. Podle tohoto zákona, podnes platného, může stát odejmouti církevní jmění vlastníkovi a použíti ho pro jiné církevní účely. Ale stejně tak mohl by stát v budoucnu. určiti církevní jmění jinému účelu státnímu, aniž tím porušil zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.

Klerikálové budou možná tento názor nazývati lupičstvím a bolševictvím. Potom však by lupiči a bolševiky museli být i pobožný František Josef I., bělohorský vítěz Ferdinand II., kterého jistě katolíci nebudou obviňovat z neznabožství, a i „otec vlasti" Karel. IV., v jehož slavné Maiestas Carolina jsou amortisační omezení. Spoléhají se klerikálové úmyslně na neznalost těchto věcí ve veřej­nosti? Mohli by se na to spoléhati, neboť způsob, jakým byla a je prováděna pozemková reforma na církevních velkostatcích, potvr­zuje jen, že stát neuplatňuje vůči církvi svých práv, jak by mohl a měl.

Církevní majetkové právo je v podstatě stejné na Slovensku, jako v historických zemích. Zvláštností slovenskou jsou místní samo­správné obce řím. katolíků, zřízené na základě stanov schválených arcibiskupem a státní správou. Vykonávají patronátní práva, rozvrhují na své členy kultové příspěvky; spolky nejsou.

Účelům kat. církve slouží konečně jmění náboženských fondů,. na Slovensku „základní", utvořených ze jmění zrušených klášterů, z náhrad státu církvi, že jí odpadly příjmy od evangelíků atd.

Závěr

Základní otázka tedy zní, proč vracet někomu něco, kdo v nejlepším případě se ke svému vlastnictví domákl v podstatě nelegálně přes zákazy císaře Josefa. A když už, tak proč mu dovolit, aby si s tím majetkem mohl dělat, co se mu zlíbí. Někdy zmiňované prodlení v církevních restitucích vyplývá samozřejmě z nikdy přesvědčivě nevyvrácené námitky, že církev nikdy nic nevlastnila, a tudíž jí není možné něco vrátit. A jestli něco vlastnila, tak stejně to její vlastnictví bylo úplně fiktivní, bez souhlasu státu např. nemohla prodat ani tu svěcenou vodu, natož hřbitov.

A také se vrací něco někomu jinému, než původnímu subjektu, jednotlivé kostely  byly považovány za vlastníky kostelů a dalšího nemovitého majetku, ale byly v poněkud jiné pozici než ostatní subjekty, majetek jim mohl být kdykoliv odebrán bez náhrady (podobně jako byl odebrán Habsburkům). Podle mírových smluv a zákona z 12. srpna, 1921, č. 354 Sb. z. a n., kterým byla dotyčná ustanovení mírových smluv provedena, nabyl československý stát veškerých statků a majetku, které na území bývalého mocnářství Rakousko-uherského, patřícím k Československé republice, náležely býv. císařství Rakouskému, království uherskému nebo mocnářství Rakousko-uherskému, koruně rakouské a uherské a bývalé panovnické rodině rakousko-uherské dne 28. října 1918 nebo na územích později přivtělených, v den jejich přivtělení.

Farnosti jako právnické osoby byly ustaveny směrnící ministerstva kultury. Vlastník kostel není totožný jako právnická osoba s vlastníkem farnost. Také se lze ptát, proč jsme se nevrátili k omezením, které garantovali řádné využití církevního majetku?.  Je to snad morální a normální? A stejně v případě odluky církve od státu bude nutné ten restituovaný majetek vyvlastnit, abychom to provedli v souladu s volnomyšlenkářskými tradicemi první republiky.

Poválečné Československo pouze pokračovalo v prvorepublikové a rakouskouherské praxi a teorii. Takže takový Urválek by brilantně zargumentoval,  že vyvlastnění bylo v souladu s prvorepublikovým právem, nelze mluvit o krádeží, zvláště když církve byly zaopatřeny. Velmi se ohrazuji proti formulaci, že církev byla o něco okradena. I rakouskouherské zákonodárství a prvorepubliková ústava připouštěly vyvlastnění (a to právě církevního majetku), a dokonce bez náhrady, pokud to vyvlastnění se dělo formou zákona. Doporučuji použít postup, který navrhovala při řešení odluky církve od státu Volná myšlenka v první republice: Vyvlastnit bez náhrady veškerý majetek katolické církve, včetně hřbitovů. Prostě církve se budou muset postavit na vlastní nohy, mohou pořádat sbírky, žádat věřící o příspěvky na nájem kostelů atd. Povolání kněze lze vykonávat také jako hobby.

Podle výše uvedeného spisu Jak byla provedena pozemková reforma na velkostatcích římsko-katolické církve Dr. Eugena Červinky jednotlivá obročí, řády, samy kostely jako vlastníci církevního jmění se nazývají církevní ústavy. Např. v pozemkových knihách je zanesen jako vlastník pražské katedrály Katolický metropolitní kostel u sv. Víta. Jak poznamenal v diskusi na idnes Jiří Kindl, podle občanského zákoníku  z roku 1811, který platil do roku 1950  byl kostel dílem právnická osoba a dílem budova. Háček tkví v tom,  že nikde není stanoveno zákonem, že právními nástupcem Katolického metropolitního kostela sv. Víta je farnost Katolického metropolitního kostela sv. Víta. Stejně tomu tak je ve všech ostatních případech.

Proto lze tvrdit, že se dává někomu něco, co mu nikdy nepatřilo. Jestliže budova vlastnila budovu tak lze pouze konstatovat, že jde o jinou právnickou osobu než farnost. A že neexistuje žádný zákon, který by řekl, že farnost je právním nástupcem kostela.

Co se týče těch finančních náhrad, tak prostě ten jejich objem je zkrátka úplně mimo jakékoliv výpočty toho původního majetku. V r. 1948 byl celkový objem církevního spočítán na 10 miliard korun. Ať to počítáte, jak to počítáte, tak se v r. 2012 ke 134 miliardám se nedohrabete. Jedině snad takto. Například finanční náhrada za nevydané lesy je vypočtena z průměrné ceny 29 Kč/m2. Byla určena plocha církevních lesů v r. 1948 a odhadnuto, kolik z této plochy nelze vrátit. V r. 2012 průměrná cena, za níž byl nabízeny lesní pozemky s lesem, činila 15 kč/m2 (viz konkrétní příklad prodeje lesa farnosti v Trmících). V tomtéž období právě největší počet nabídek, který se tykal největší plochy lesa, se pohyboval kolem této ceny. Podle expertů prodejní cena je ještě o 10% nižší. Pokud průměrná cena lesa je 15,- Kč/m2 a církev svatá dostane jako finanční náhradu za nevydané lesy cenu 29,- Kč/m2, tak to je velmi bohatá náplast a je pak z čeho rozdávat milodary  těm dalším církvím.

Zkrátka jde o církevní tunel, a o tom to je.