Jak potkal Jan Zábrana v červnu 1954 Jana Masaryka se psem

Úvodní poznámky

Z deníku Jana Zábrany 16. května 1948: V pátek jsem poslouchal přehled událostí z BBC. Lockhart komentoval: „Při oslavách dne osvobození jste v ČSR vzpomínali jen armád sovětských. Ale snad si vzpomněl alespoň dr. Beneš, že to byli i Britové a Američané, kteří osvobodili ČSR. Komentář končil vzpomínkou na svůj nedávný pobyt v Praze, kdy navštívil s Janem Masarykem představení Káti Kabanové, kde poprvé opět dirigoval rehabilitovaný Talich. Po představení se lidé od prezidenta až po posledního uvaděče dlouze a nekonečně roztleskali. Na Lockhartův dotaz, co to znamená, řekl Masaryk: „To je demonstrace proti lidem, kteří chtěli Talicha zavřít.“ Dnes je Talich odstraněn. (Zábrana, Jan. Celý život. Výbor z deníků 1948/1984. Praha: Torst 2001 [1071 s. Třetí vydání], s.15)

Tamtéž 21. května 1948: Krátký komentář sira Lockharta se dnes omezil pouze na několik obsažných zpráv. Z nich jen toto: komunisté v ČSR by chtěli dnes použít jmen Tomáše a Jana Masaryka k povyku pro svou propagandu. Bohužel tito mužové jsou mrtví a nemohou se bránit proti této propagandě. (s.21)

Tamtéž 28. května 1948: Lockhart řekl, že je nejnehoráznější lží prohlašovat o Tomáši a Janu Masarykovi, že byli komunisty. (s.23) 

Tamtéž 29. srpna 1948: Je ubohé, že lidé potřebují tak duševně málo. Dostává-li co opozice, je to hospodářská stránka. Zásobování je mizerné a v ohledu textilií kritické. To vidí lidé jako chybu režimu a nikoliv to, že je to režim, co zabil Jana Masaryka, politicky zabil Beneše, terorizuje, vězní a zbavuje obživy demokratické a myslící občany státu.  Rudé právo přetisklo referát Rubinštejna o Benešových pamětech., kde je Beneš napadán, vytýkáno mu, že je chlubil atd. O sprostotě se není potřeba šířit. Toto je ale je hrubá sprostota. Tak chtějí vymazat Beneše a Masaryka z našich myslí. (s.45-46)

Tamtéž 15. září 1948: Odpoledne jsem byl ve škole dělat vývěsku, jak nám Zaplatílek nařídil, pomohl jsem jim tam s klepáním (blány pro první číslo, poněvadž nikdo neumí z nich trochu rychleji klepat, ale nebude tam ode mne ani řádka. Vývěska nám dala dost práce. Věnovali jsme ji 14. září, narozeninám Jana a úmrtnímu dni Tomáše Masaryka. Vypadalo to celkem dost dobře.

Tamtéž 4. října 1948: Naše třída dostala vlastnoručně podepsané poděkování za soustrast od paní Hany Benešové.  

Tamtéž 23. října 1948: Bylo nám řečeno, že obrázky TGM, Jana Masaryka a poděkování od Hany Benešové (na nástěnce ve třídě) jsou provokací reakční třídy, se kterou bude zatočeno. Vydráždilo mě to do hrozného vzteku. Jirka mě na chodbě trochu uklidňoval. Už ani své prezidenty si nesmíme pověsit do třídy, Masarykův obraz a Benešův, to je tedy reakční provokace. Ale náš den příjde! Ale tímhle, tímhle nás nemohou zlomit. Po obědě jsem byl u zpovědi. Navečer jsme se sešli ve třídě a uklízeli. Peguš obrazy Masaryků, otce i syna, sundal. Beneš tam zůstal (s. 69-70)

Co dosvědčil před svou smrtí spisovatel a překladatel Jan Zábrana

Na rohu potkávám vysokého starce v klobouku s krempou ohrnutou nahoru a se psem na řemínku. Je to Jan Masaryk. V červnu 1954 živý vyšel si po ránu vyvenčit psa.  Pes ho táhne od stromu ke stromu. Masaryk se tváří nevrle, hodí po mně okem. Míjím ho beze slova.(s.1011)

Je potěšující, že se konečně našel pes Jana Masaryka[1], jehož zmizení tak překvapilo nejen Jana Campbella. Není ale divu, že Jan Zábrana míjel pana ministra beze slova, protože byl zaujat zcela úplně něčím a někým jiným:

V zahradách svítá a hučí /v nich už včely / je neděle ráno ve vilové čtvrti na okraji Prahy …v červnu 1954 … jdu a v chůzi v tom dusnu na sedm vteřin usnu/ pil jsem celou noc s přáteli/ a cizími lidmi /a oknem otevřeným / do zahrady / v pokoji, kde jsem k ránu inhaloval / rozlitý key-rum z koberce/ … / v pokoji, kde mě parní pila včel přinutil zvednout / oči do smaragdové zahrady/ … /vstát s nikým se nerozloučit / najít domovní dveře / a vyjít do rána / svítajících předměstských zahrad / mezi nimiž teď jdu vzhůru / po schodech dlážděných /rozviklanými drobnými kamennými kostkami. / přede mnou po těch schodech / jde neznámá dívka / … / a zpod sukně ji vypadne menstruační vložka / a dívka je pryč / stoupám dál do schodů ráno / je čerstvé jak ledová/ sprcha a teplé jak sauna /obcházím vložku která / zůstala ležet na nejvyšším / schodě je bílá je neposkvrněná /nad schody je další ulice /uprostřed zahrad na konci / malý kostel v zeleném listí / na rohu potkávám vysokého starce/ v klobouku s krempou ohrnutou nahoru/ a se psem na řemínku/je to Jan Masaryk v červnu /1954 živý vyšel si po ránu vyvenčit psa pes/ ho táhne od stromu/ ke stromu Masaryk se tváří/ nevrle hodí po mně/ okem/ míjím ho beze slova (s.1011) mrzí mě /že jsem nesebral tu /voňavou a bílou menstruační/ vložku teď už nemá smysl se pro ni / vracet teď už je obsypaná včelami / přejdu dvě tři ulice a znova / před sebou zahlédnu / tu dívku v bílých / šatech zachází do díry / v laťkovém plotě zarostlé / hustým aromaticky vonícím / křovím / … / na druhé straně plotu je zima / mráz hole stromy / leží tam sníh je tam / stará polorozpadlá přízemní / budova nějakého skladu / ze střechy visí rampouchy /dívka zachází / do skladiště jdu za ní / třesu se zimou ale ve /  skladišti už není tam je najednou teplo jsem tam /sám rozpínám si kalhoty / mám pocit, že ejakuluji do otevřených dvířek / rozpálených rudých kamen / sperma syčí v ohni jak upalované / zvíře / ztrácí v něm hlas a chroptí /jak šílená Carmen.

 (Zápis ze vzpomínky po 30. letech Poslední modrý sešit (od 23. dubna 1984 do …); ráno po flámu s Jedličkou a spoustou všelijakých neznámých ve vile u Honzy Königa. (s.1009-1012) A pak už následují pouze Zápisky z nemocnice [v Motole, kde byl od čtvrtka 17. května 1984], kde se vyrovnává s následky cukrovky, v nichž napíše, že co se ve mně a se mnou letos dělo někdy od konce ledna do 17. května, kdy jsem přišel do špitálu, je pro mne dost k nepochopení.“ (Tamtéž, s.1027)

Co a jak si mohl po letech svědek vybavit?

Lze si tedy položit otázku, do jaké míry se nejednalo o vzpomínku na reálnou událost, ale výplod choré mysli. Ono potkání se s Janem Masarykem předcházelo jeho orientaci na detektivní žánr a překlady klasických detektivek. Samotné připuštění faktu onoho setkání představovalo něco, co bylo v naprostém rozporu s jeho tézí o JM jako obětí režimu a současně jeho požadavku podřízení pravdy propagandě. Přece s tímto svědectvím nemohl přijít k vyšetřovatelům v r. 1968.  Co kdyby to náhodou posloužilo jako alibi berijovským gorilám, které měly vyhodit JM z okna Černína? Ale i kdyby se jednalo o fantazijní výplod choré mysli, tak by bylo nesmírně zajímavé, že ta chorá mysl poučeného milovníka detektivního žánru přinejmenším dospěla k závěru o možnosti setkat se živý, Jana Masaryka v červnu léta páně 1954. Já a padesátá letá: Ve svou hvězdu jsem nevěřil a v té jejich šlo o moji zkázu.[2] (s. 1008) Jenom myslet si, že JM přežil, znamenalo, že se na té jeho zkáze nějakým způsobem podílel. Spíše to vypadá na záměrně potlačovanou vzpomínku a z hlediska jeho znalostí a zkušeností a jeho přístupu k poúnorovému vývoji naprosto vyloučenou událost.[3] Jeho souboje ve škole o Jana Masaryka na podzim roku 1948 byly nutně impulsem k tomu, aby se o tuto osobnost a její ideový odkaz zajímal hlouběji během svého relativně krátkého života.  Jak tedy fungovala paměť svědka? Mohl Jan Zábrana (narozen 1931) vnímat Jana Masaryka (narozen 1886) jako starce?  Pokud bylo možné posoudit jeho vzpomínky na jeho setkávání s jinými osobnostmi, tak vždy jde o popis reálné události.  A jak mohl koneckonců vědět v r. 1954, že Jan Masaryk chodíval po Praze se psem?  Ba i to, jak  s událostmi na ministerstvu věcí zahraničních v březnu 1948 souvisí známá pražská ledárna[4].

Vzpomínka na setkání s Pavlem Tigridem (narozen 1917) v roce 1947 v Humpolci: na dálku těch pětadvaceti či třiceti metrů mi připadal starý, což je samozřejmé, když mi bylo šestnáct (s. 637)

Setkání s Miladou Horákovou na Sjezdu kulturních pracovníků národně socialistické strany v létě 1947 v Luhačovich, podle něj tehdy trpící na následky bolestivého poranění páteře v nacistickém vězení, tlumené silnými léky proti bolesti (vzpomínka zapsaná počátkem prosince 1976) (s. 499 nn)

Tamtéž u příležitosti vydání pamětí Oty Hory v Torontu vzpomínka na jeho návštěvu v bytě jeho rodičů na konci léta 1947: Byl to ještě normální rozhovor bez úzkosti, politický boj už jel na plné obrátky, ale žili jsme v demokratickém státě, nebylo se čeho bát, Beneš byl na Hradě a všichni věřili na volby zjara na volby zjara 1948, poněvadž průzkum veřejného mínění ukazoval, že KSČ neustále ztrácí, všichni věřili, že ty volby budou, že se nestane nic, co by je překazilo.  (s. 633)

Tuhle jsem si vzpomněl na historku z poslední cesty do SSSR (srpen-září 1963) … V opilosti se mi to vykouřilo z hlavy a teď po devíti letech jsem si na to vzpomněl.“ (s.218)

Po dvaceti letech jsem si dnes náhodou vzpomněl na jednoho svářeče z Tatrovky (s.267)[5]  

Dnes jsem si – nevím proč – po letech vzpomněl na udání, které na mne před lety poslala na Svaz spisovatelů H.S., později provdaná J. z Humpolce … (Už vím, proč jsem si na vzpomněl: před několika dny mi volala z Dilie jakási úřednice J. – tehdy jsem si vzpomněl, že jsem už měl v životě co dělat s jinou J.) (s.340) 

Včera nebo předevčírem jsem si v poledne najednou uvědomil: zapomněl jsem svůj život, nic z něho najednou nevím … Ne že by fakta a věci najednou vypadly z paměti, to ne, není to amnézie – všechno tam zůstalo, všechno tam je - , ale jako by přestalo mít jakýkoliv smysl na to ještě vzpomínat – ano, tohle ten stav vystihuje přesně.  Jako by to všechno přestalo stát za to, jako by všechno najednou bylo zbytečné.  … V téhle chvíli umřít by asi bylo umřít přirozenou smrtí, dřív neznámého trvání.

Dnes odpoledne jsem si několik hodin nebyl s to vzpomenout, jak se jmenovaly prášky proti bolení hlavy, pro které jsem jako sedmiletý chodíval dvakrát třikrát týdně tátovi do lékárny v Humpolci. Čtyřicet let jsem to slovo měl v hlavě, k dispozici kdykoli … Dneska mi z paměti naschvál jak z nějaké kruté zlomyslnosti vyskočilo. Začal jsem se úporně rozpomínat – až vztekle, s pocitem, že pokud jsem je zapomněl nadobro, odumřel s tím i kus, té tamté skutečnosti, s vědomím, že nikdo, koho bych se mohl zeptat, už není naživu. (s.693) Jako vždy, když jsem to pak pustil z hlavy, slovo se vynořilo: MIGRENAL (s.694)

 Dobře se mi píše – vlastně napadají mě verše – když jdu po ránu na Václavák. Tam se mi začnou honit verše v hlavě. Mezi sedmou a desátou dopoledne, kdykoli během těch tří hodin; později už ne. (s.650)

Jan Masaryk mezi upadlou dámskou vložkou, ledově horkou ejakujací a místními realitami

Vše se mělo stát ráno po flámu s Jedličkou[6] a spoustou všelijakých neznámých ve vile u Honzy Königa. kdy poněkud ovíněný básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny se vydává na cestu Prahou[7]. Pokud šel domů, tak na adresu Na dolinách 11 v Podolí[8], což je takový pěkný rohový dům. Odkud ale vyšel? Jediným poněkud problematickým záchytným bodem je adresa dnešního bydliště Ing. Jana Königa, Praha - Chodov, Láskova 1794/19, možná alespoň podle jména příbuzného výše uvedeného jmenovaného Honzy Königa, jehož náš překladatel detektivní literatury zmiňuje ve svých dnes publikovaných denících podle jmenného rejstříku pouze jednou, tedy v souvislosti s výše uvedenou epizodou. Poblíž Láskové je kulturní centrum-zahrada. Pak je Krčský les s Krčským zámkem, připomínající kostel.  A schody. Ale mohl jít také přes Chodov, kde se nalézá kostel Františka z Assisi. Pěšky je to dvě hodinky chůze. Mohl si ale zajít do Braníka, kde se nacházely Branické ledárny ve své uvadající kráse (viz báseň) a odtud pak tramvají zajet domů Že by pražské zdi uměly mluvit. I to je možné, evokovat jistou atmosféru jistých událostí.

Závěr

Tímto považují kauzu Jan Masaryk za definitivně uzavřenou a existenci jeho dvojníka a jeho přežití za dostatečně prokázané řetězem přímých i nepřímých důkazů, které nejdou tak jednoduše odpálkovat[9]. Jan Masaryk nebyl obětí režimu, ale nedílnou součástí jeho vzestupu a upevňování.  Svědek je Váš, Vážení oponenti, jenom abyste pak nemuseli začít užívat MIGRENAL.

Dodatečná poznámka: Pro agenty zmízet prostřednictvím vlastního pohřbu bylo tehdy zřejmě často užívanou metodu. Viz https://www.idnes.cz/xman/styl/spion-juan-pujol-garcia-garbo-alaric.A190720_194952_xman-styl_fro