O svízelném putování Jana Masaryka po 6 hodině ranní v Praze 10. března 1948, aneb kde je zakopán ten Cigán?

obrazek
29.1.2012 14:33
„Je mnoho Janů Masaryků, a každý zná jen ten svůj kousek.“ (Marcia Davenportová, 1948)

Koho ti felčaři pižlali ?

 Podle tzv. konečného posudku, respektive Posudku o okolnostech smrti Jana Masaryka ze dne 16.9. 1948, který byl bez podpisu prof dr. Hájka připojen k textu původního Protokolu pitevního ze dne 10. března 1948 (ale zřejmě s hlavičkou Ústav pro soudní lékařství University Karlovy v Praze, Přednosta: Prof. Dr. František Hájek, podepsán  Dr. Hájek v.r. s otiskem pečeti UK Praha (viz Boháč, Lubomír. Jak to nebylo [Rozpaky nad knížkou Jana Havla. Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty a nejen nad ní. Praha: Academia 2006, s. 226-227], na  těle nebyly shledány žádné stopy injekce a injekci podanou snad ve spánku nutno vyloučit“ .

 Z učiněných výpovědí pana Mudr. Oskara Klingera, osobního lékaře Jana Masaryka i Eduarda Beneše , např. při výslechu Státní bezpečností v jeho bytě v Praze 2 dne 11. března 1948 nevyplývá, že by aplikoval při léčbě Jana Masaryka jakékoliv injekce. Jenom tvrdí, že po návratu do vlasti velmi často trpěl chřipkami. V posledních asi 4 nedělích měl zdlouhavé nachlazení horních cest dýchacích a v posledních 14 dnech špatně spal … měl rozšířenou aortu … v posledních 14 dnech neměl také chuť k jídlu. … Užíval cremalin /při žaludečních obtížích/, při krevním tlaku vyšším 150 /v posledním roce se jeho krevní tlak pohyboval mezi 150-180 mm rtuti/ bral malé dávky luminalu (hysteps/, občas jodové mediciny a při nespavosti si bral seconal, 1 tabl. na noc. Pokud jsem byl v Praze, navštěvoval jsem pana ministra denně v jeho bytě, eventuálně v kanceláři. Naposledy jsem pana ministra viděl v úterý 9,30 hodin, když odcházel pan ministr s generálem Hasalem ze svého bytu. Vrátil se se mnou do svého pokoje, nechal se vyšetřeti /tlak krevní 160/80 puls 84 a při této příležitosti mně poděkoval, že se o něho tak dobře starám. … Navrhoval jsem, aby pan ministr odjel do Graefenbergu, kde se měl podrobiti vodoléčbě, vymínil si však, že to bude až po 10.březnu t.r., protože musí jít do parlamentu. Dodatkem chci uvést, že ministr Masaryk byl asi v únoru 1947, neb v dubnu, operován na duipitranovou kontrakturu levé dlaně. V červenci téhož roku, při nastupování do auta uklouzl a způsobil si vykloubení v levém kloubu ramenním, kteréžto vykloubení do nedávné doby dělalo mu potíže, takže pan ministr nosil levou horní končetinu na pásce  (podle Boháč, o.c.,  s. 244).

Léčit žaludeční obtíže lékem na alergii, tj. cromalinem a podávat barbituráty  při rozšířené aortě znamená, že pan Klinger si chtěl přisvojit zásluhy za vraždu Masaryka sám. Není divu, že pro jistotu zdrhnul za kopečky už v dubnu 1948, když už  byly k dispozici výsledky chemických analýz (přesněji 19. dubna 1948). Podle svědectví prof. Dr. Kacla  se na na ně odvolával prof. Hájek už počátkem dubna 1948(Boháč, o.c., s. 263). Podle jiné výpovědi dr. Klingera Masaryk v červenci 1947 při vstupu do auta uklouzl a vymkl si rameno v levém kloubu, po návratu do Československa trpěl častými chřipkami, v posledních dnech února a začátkem března 1948 léčil katar horních cest dýchacích a trpěl nespavostí, proto užíval seconal, pak usnul, ale probudil se vždy kolem 5 ráno. 9. Března před 10 hodinou ranní, a tedy před návštěvou Sezimova Ústí, kam spěchal i generálem Hasalem, měl tlak 160/80 a puls 84, zdál se být klidný a dostal injekci, která měla sloužit k léčení ramene.

Podle Antonína Suma, který nastoupil po horečnatém onemocnění znovu do práce 8.3, ministr, který se na mne během dne několikrát obrátil, mi však připadal nějaký divný, smutný, snad jako nemocný (o jeho nachlazení jsem se dozvěděl už od J. Špačka, o ramenu jsem věděl už dříve, zvláště se obával injekcí, které mu do kloubu dával dr. Klinger (Sum, Antonín: Osudný krok Jana Masaryka, Příbram: Elefant 1996, s. 59)  Jiří Špaček, další tajemník, také tvrdil, že v neděli před smrtí pana ministra Jan Masaryk byl v ložnici, měl chřipku a bolel ho poraněný ramenní kloub (Kettner-Jedlička, o.c., s.83).

Podle tzv. Konečného posudku profesora Hajká nebyly ale zjištěny ani stopy po cremalinu (správně asi cromalin), ani luminalu (fenobarbital natricum), ani seconalu (pentobarbital sodium), , ale chemicky byly zjištěny pouze stopy amidopyrinu. Amidopyrin /Pyramidon/ je lék, který přichází do obchodu v malých bělavých pastilkách a je to lék utišující.[antipytikum a analgetikum] Potlačuje bolesti hlavy, zbavuje tuposti, ale vědomí po něm není zastřeno. Poněvadž ho byly nalezeny jen stopy, mohlo ho býti použito jen jedna nebo dvě pastilky snad za účelem utišujícím. Prokurátor Kolař v r.1968 charakterizoval amidopyrin jako barbiturát.

Pokud se tedy jednalo o stejné tělo, tj. o tělo pana ministra, buď tomu felčarovi nevěřil, co by se za nehet vešlo, a nebo zřejmě tušil, že tato noc nebude krátká, protože si nevzal ráno ani ten luminal na vysoký krevní tlak,a večer ani seconal na spaní, rovněž  domovníka Topinku zaskočilo, že ještě po půlnoci se v bytě u Masaryků svítilo. Pro čtenáře předešlých črt ze života Honzy upozorňuji na ty jodové preparáty, které se přece berou jako ochrana proti zvýšené radioaktivitě. A počátkem března 1948 to vypadalo u tajemníků na ministerstvu zahraničních věcí jako v polním lazaretu. Asi všichni měli tehdy oslabenou imunitu.

Při pitvě, konané ještě v den smrti zesnulého, při zevním ohledání nebyly ale shledány žádné známky tělesného poškození. Buď pan profesor Hájek, jemuž šlo samozřejmě především o zjištění bezprostřední příčiny smrti toho případu, který měl právě na pitevním stole, neodvedl perfektní profesionální práci, a nebo  nešlo o tělo Jana Masaryka, toho času československého ministra zahraničních věcí.

 Později zmizí především ty důkazy (krev, nedopalky cigaret), které by mohly vyjasnit identifikaci mrtvého. Samotný Beneš údajně zdrží u sebe osobního lékaře Klingera (Šedivý, o.c.,s.15). Lze se ale domnívat, že pan Klinger se této povinnosti vyhnul sám z vlastní vůle, neboť není známo, že by se ten felčar, který evidentně sloužil jako spojka mezi Benešem Masarykem a jako takový měl zřejmě také jisté informace o působení izraelského faktoru na vývoj našich dějin,  pak někdy přiblížil k Černinskému paláci od osmé hodiny ranní, kdy se dozvěděl od kanceléře Smutného, že Masaryk padl v boji s komunistickou hydrou, a zatoužil zkontrolovat stav svého prominentního pacienta. Příhodovo svědectví viz níže.

Zatímco pan profesor Hájek pitval mrtvolu muže, asi 62letého,178 cm dlouhé, kostry silné, výživy dobré, svalstva dobře vyvinutého, tak Marcia Davenportová měla ještě po letech před očima někoho. kdo byl velmi vysoký a mohutný; Ačkoli měřil více než šest stop, jeho kosti byly subtilní. Měl malé nohy a ruce a uměl jich dokonale používat. Chodil lehce, často na špičkách; a rukama ilustroval svá fascinující vyprávění. Měl podivuhodnou hlavu. Pleš, volný podbradek, uši s dlouhými lalůčky, klenuté čelo nad chytrým, pohyblivým obočím a neobyčejnýma očima. Byly to hluboké, tmavohnědé oči jeho slovenských předků, zrcadlo povahy, v němž se zračilo vše od skličujícího smutku a doteku tragédie až po útočné klaunství a elektrizující vtip. Levé víčko bylo zřetelně níž než pravé. 

Rovněž podle vzpomínky osobního strážce Vyšiná  ve služebním voze Tatry 8 Jan Masaryk byl člověk vysoké postavy, takže se na zadním sedadle Tatry tloukl hlavou o strop.(Sum, Antonín: Otec a syn II,s. 114). Také podle velitele kriminální složky StB dr. Josefa Goernera ministr byl velký člověk, vážil snad sto kilogramů (Sterlingová, Claira: Případ Masaryk, s.55).

Šifra profesora Hájka

Zatímco podle Klingera a Suma muselo pitvané tělo v oblasti ramenného kloubu být pokryto stopami po injekcích, tak profesor Hájek o dvacet čtyři hodin později žádné stopy po injekcích nenašel, přestože Dr. Klinger navíc chodil za Masarykem denně, takže těch vpichů by tam mělo být požehnaně. Navíc pitevní zpráva se nezmiňuje o rozšířené aortě.(šanci přežít tři roky má toliko jedna čtvrtina nemocných), pouze v oblasti srdečnice nalezl několik měkkých bělavých plátů. Ve své zprávě o pitvě Jana Masaryka z r. 2002 k tomu prof. MUDr., RNDr. Emanuel Vlček, DrSc dodává, že arteriosklerotický nález na chlopních, na srdečnici i ve věnčitých tepnách a stav srdečního svalu s drobnými vazivovými proužky odpovídá věku zemřelého a že tělo pana ministra bylo přivezeno ve stavu, v jakém bylo nalezeno na dvoře Ministerstva zahraničních věcí, tj. v pyžamu, ale vynechává údaj o délce 62leté mrtvoly, která tehdy v 15 hodin odpoledne 10. března 1948 spočinula na pitevním stole v malé pitevně Ústavu pro soudní lékařství po čtyřhodinové štrapaci po Praze (citováno podle Sum, Antonin. Otec a syn II, s. 279, 277) .

Z toho mi plyne, že pan profesor Hájek nikdy nepitval impozantní tělesnou schránku Jana Masaryka. Je dokonce možné, že právě ten údaj o těch 178 cm. měl být vzkazem o tomto faktu budoucím pokolením, neboť dvojníka může těžko hrát osoba, která je o 20 cm menší. A na jednom místě své konečné zprávy pan profesor hovoří o muži vysoké postavy. A pokud v souvislosti v s případem Jana Masaryka hovořil pan profesor s některými lidmi o Katyni, tak jenom proto, aby mohl naznačit, že došlo k manipulaci s mrtvolami, protože Němci do Katyně převezli zastřelené sovětské zajatce pro doplnění počtu mrtvých, aby to odpovídalo počtu pohřešovaných Poláků, o něž na vlnách radiového etéru se handrkovala tehdejší sovětská vláda s exilová polskou vládu; pouze část obětí pocházela z roku 1940 podle stavu švů na lebce (viz seriál blogů o panu Raichovi).

Zatímco podle Klingera bylo vysoce pravděpodobné, že v těle pitvaného se budou nalézat stopy po barbiturátech a dalších látkách, tak tato analýza ukázala stopy po amidopirinu. Zatímco podle Davenportové Masaryk měl subtilní kosti,.což podle dochovaných foto je dobrý postřeh, tak Hájek pitval muže se silnou kostrou.

Zatímco Hájek podle pitevní zprávy se zabýval mužem 178 cm dlouhým, Davenportová hovořila o tom,že znala Jana Masaryka jako  velmi vysokého a mohutného muže, měřícího cca 2 m s krátkými nohama a rukama. Ten ležicí muž před Černinským palácem na foto, které je publikováno v knize pana Boháče,  nemá krátké nohy. Tělo od pasu dolů je delší než tělo od pasu nahoru. Co značí výraz vyšší než 6 stop, tak se lze dozvědět studiem Anglicko-českého obchodního slovníku, který uspořádal dr. Dušan Závada a redakci provedl dr. Ivan Poldauf, vydaného v Orbisu v Praze v počtu 5400 výtisků v dubnu 1955 jako výsledek dvouleté intenzivní kolektivní práce (to tempo se nedá vydržet) nejmenovaného širokého okruhu pracovníků asi muklů z Jachymova a odjinud, protože nejsou jmenováni (vskutku jednoho z těch deseti vytáhl z PTP, dnešního profesora Peprníka),a nikdo jiný už anglicky neuměl, kde je uvedena v seznamu cizích měr míra k měření hloubek jednotka fathom = 6 stop = 2 yards = 1, 829 m. A protože délková jednotka foot se má rovnat 0,305 m (přesně 30,48 cm), tak je nutné připočítat k těm šesti stopám pro dešífrování významu slůvka více než 0,15 m, tedy Jan Masaryk měřil 198 cm.

Co mně jako laika nejvíce překvapuje, je ta skutečnost , že před pitvou vzhledem k eventuálnímu pádu z okna tělo nebylo před pitvou zrentgenováno, a možná také zváženo, aby se dalo třeba odhadnout, kolik ztratil krve.  Že by v ústavu pro soudní lékařství University Karlovy neměli příslušný přístroj, zvaný rentgen, jak už o něm pěkně básnil Jiří Wolker, co vše je k vidění, i ta třídní nenávist.?

Kdy do pitevny přivezli a kdy odvezli tělesnou schránku zesnulého a kam

Podle mě normální postup při manipulaci s ostatky vypadlých z nějakého okna je, že se odvezou po předběžném ohledání a vyfotografování k pitvě a pak až se uchovávají v márnici, kde jsou až do pohřbu. Ne tak v tomto případě. Jenom nechápu, jak to ti kouzelníci tajemníci dělali, aby se kolem pana ministra nešířila nasládlá vůně, zvláště když  to tělo nechali trávit tři dny v bytě s ústředním topením, kde topič Topinka topil jak divý.

V zápisu o pitvě ministra zahraničí ČSR Dr. Jana Masaryka,.podepsané E. Vlčkem, který se k tomuto svému literárnímu dílku přihlásil i  na prahu nového milenia a  kdy žijící zbytek členů pitvajícího kolektivu odpřísáhnul, že při pitvě se neděli žádné nekalosti, se praví, že dne 10.3.1948 přijal MUC. E. Vlček v 6,30 hod. přítomný v pitevně telefonický příkaz: „Nařizujeme Vám soudní pitvu ministra zahraničí Jana Masaryka“. Tento vzkaz byl přítomným předán 7.15 prof. MUDr. F. Hájkovi, přednostovi ústavu. Tělo pana ministra bylo přivezeno v 15.00 hodin. Pitva byla provedena v malé pitevně. Během pitvy byly dveře pitevny zamčené. … Pitva byla ukončena v 16,15 hod., tělo zašito a umyto. Nebylo možno provést sejmutí masky, ani další antropologická vyšetření. Odvoz těla v 17. hodin. (citováno podle Sum, Antonín. Otec a syn. II. díl. Syn Jan. Praha: PRAGMA 2003, přílohy, od s. 300, nestránkováno).  

Asi jako první státně bezpečnostní příslušník spatřil tělo na nádvoří Zdeněk Starec z Ústředny StB v Praze, který na Generální prokuratuře v Praze dne 7. Května 1968 osvětlil, že zmíněného dne jsem byl telefonicky vyzván kolem 6. hodiny ranní dr. Horou, abych se dostavil do Černínského paláce a zjistil, co je na tom pravdy, že ministr Masaryk spáchal sebevraždu … za přítomnosti příslušníka SNB jsem šel na dvůr a uviděl jsem zakryté tělo ministra Masaryka. Poodkryl jsem a dotykem hřbetu ruky na čelo jsem zjistil, že ministr už delší dobu musí být mrtvev (tělo už bylo studené) (Boháč, o.c., s. 257).

Na nádvoří v 6,45 pod oknem ložnice tělesné pozůstatky tragicky zesnulého přikryté již dvěma přikrývkami viděl Vilibald Hofmann ze Státní bezpečnosti, jemuž do ouška pošeptal v 7,52 přivolaný policejní lékař dr. Teplý, že smrt pana mohla nastat před čtyřmi hodinami. V 8,04 byla tělesná schránka tragicky zesnulého pana ministra dána na nosítka a přenesena do jeho ložnice, která byla ještě rozestlána. (citováno podle Kettner, P. – Jedlička, L.M. Proč zemřel Jan Masaryk, s. 50-51). Mezitím po sedmé hodině se dostavil na místo činu kriminalista dr. Zdeněk Borkovec, který poslal pro dr. Jaromíla Teplého auto. Podle něj ministrovo tělo leželo na zádech, trochu zkroucené na jednu stranu, asi tři metry od palácové zdi a asi metr vlevo od okna koupelny. Hlava ležela ke zdi, tvář nebyla poraněná, spodní partie nohou byla rozdrcena. Nebylo vidět skoro žádnou krev. (Sterlingová, Claire, o.c., s. 46).

Podle Sterlingové nařídil dr. Teplý kolem půl osmé, aby tělo bylo odneseno nahoru. Bylo něco po desáté, když Teplý řekl Topínkovi, že personál domácnosti se může přijít rozloučit. Tělo nebylo v té době v Masarykově ložnici, ale v apartmá pro hosty na druhé straně chodby. Vyšín: Když jsem přišel po osmé hodině, ležel už na stole ve svém bytě (s.63, 69).

Podle výpovědi MUDr. Otakara Slezáka na Generální prokuratuře v Praze dne 9.července 1968 po návratu na pracoviště dr. Teplý si nebyl jist, zda šlo o nešťastné vypadnutí z okna, či o skok v sebevražedném úmyslu, ale vycítil jsem, že uvažuje o třetí možnosti.Uvedl, že prohlídku mrtvoly mohl provést pouze zběžně, neboť zanedlouho se na místo činu dostavila StB, která převzala další šetření a jeho z dalšího vyloučila. Podle výpovědi Jiřího Doskočila na Generální prokuratuře v Praze dne 15. Dubna 1968 v rozhovoru s nim krátce po smrti Jana Masaryka Dr. Teplý projevil přesvědčení, že Jan Masaryk neskončil sebevraždou. Dále uvedl: „Nechtějte vědět ode mne detaily, protože by vám šlo stejně o život, jako mně“. Z jeho vystoupení jsem viděl,že z celé věci má hrůzu a že projevuje vážné obavy, že je v nebezpečí života. (Bohač, o.c., s. 267, 264). Neřekl tedy, že Masaryk byl zavražděn, nebo že je mrtev.  A to jeho vyloučení z šetření nebylo zase asi tak absolutní, když mohl v 10 hodin dávat pokyny personálu.

Zatímco pan E. Vlček jak tehdy, tak i dnes tvrdí, že tělo bylo přivezeno v 15, 00, tak Anna i Herberta, neteře Jana Masaryka svědčí, že do Černínského palace dostaly jsme se asi v jedenáct hodin dopoledne, ale nechtěly nám ani ukázat místo, kde dopadl. Policie nám řekla, že nic nemůžeme vidět. Nesměly jsme do jeho bytu nahoře, tehdy už ho odvezli k pitvě a nechtěli, abychom tam vůbec byly.  (Citováno podle Sterlingová, Claire. Případ Masaryk. Praha: Leprez 1991, s. 119). Práce výjezdové skupiny přitom Vilibalda Hofman skončila už před půl dvanáctou, jako poslední úkon byla provedena prohlídka pracovny po jedenácté hodině. A po desáté hodině už mohl k Masarykovi personál. Podle Ludvíka Basse Akta Masaryk. Román ze studené války [Praha: GEMINI 2002, s. 53] hrdina románu popisuje, jak těsně po poledni se rozletěly dvoukřídlé dveře místnosti, kde jsem pracoval a dovnitř vtrhl sám veliký profesor v rozevlátém plášti. S přísnou, zachmuřenou tváří na mne kývl, abych šel s ním. Okamžitě jsem ho poslechl, ale sotva jsem s nim stačil držet krok, jak pospíchal chodbou a pak dolů po schodišti směrem k pitevně. Dřív, než vstoupil, zastavil se, obrátil se ke mně a zamručel. "Budete mi asistovat při pitvě Jana Masaryka. Právě ho přivezli".

Kde nocoval Jan Masaryk v noci ze dne z 10. na 11. března 1948

a)      v Černínském paláci;

b)      na policejní stanici;

c)      balil zavadla s propašovaným americkým uranem, aby mohl odcestovat do milovaného Izraele

Otázka zní, jak mohla dle časové rekonstrukce provedené Lubomírem Boháčem [Jak to nebylo. Praha, Academia 2006, s. 207) být umožněn neteři Anně Masarykové přístup k loži zesnulého ve 14 hodin odpoledne a ona na to mohla vzpomínat takto: Šly jsme to říci tetě Alici a vrátily jsme se odpoledne. Uložili ho do postele v jeho pokoji. Ložnice byla stále ještě v nepořádku. Chvíli jsem s ním byla úplně sama. Chtěla jsem vědět víc  - zda měl zranění, oděrky či něco, co nám neřekli. Šla jsem k němu a zvedla jsem prostěradlo, kterým byl přikrytý Neměla jsem strach. A potom, když jsem se mu dívala do tváře, plné důstojnosti, jsem si myslela: zažil už tolik bolesti, nechte ho na pokoji. (Sterlingová, o.c., s.120).

 Kdyby někdo náhodou tvrdil, že pan Boháč to nějak popletl, tak podle zprávy pana Vlčka tělo z Ústavu soudního lékařství byl odvezen v 17 hodin, pak měl snad být dokonce oblékán, takže bych si dovolil říci, že úplně sama s ním jeho neteř mohla strávit nikoliv odpoledne, ale v nejlepším případě tak v podvečer.  Kdyby doba odvozu drahého zesnulého strýčka z Černínu do Ústavu soudního lékařství (mezi 10 a 11 a mezi 14-15), byla stejná jako doba zpětného převozu, tak milá neteř mohla spatřit svého strýce tak nejdříve kolem 20 hodiny. Ty dopravní zácpy v Praze jsou strašné. A neteř toho zřejmě nemohla moc vidět, protože bych si dovolil domnívat, že v ložnici se zesnulým se asi příliš z piety nesvítilo.

Strýček dokonce stěží vůbec mohl z postele v ložnici mrknout na svou neteř očkem, protože dle paní Sterlingové, a to v té části své publikace, kde publikuje své dojmy ze svého rozhovoru s tajemníky Jana Masaryka Jiřím Špačkem a Antonínem Sumem po pitvě zůstal drahý zesnulý asi v pitevně, protože paní spisovatelka tvrdí, že ráno Masarykovo tělo umyli na policejní stanici nedaleko Černínského paláce a potom dopravili zpět. Jinak řečeno, pokud se ta neteř s někým v té ložnici viděla, muselo jít o živého Jana Masaryka.

Pan Antonín Sum svědčil, že  o smrti JGM jsem se dozvěděl před budovou Černínu od své matky, která mi sdělila, že mi ráno někdo volal z MZV (Sum, Osudný krok, s.53) do kanceláře v Černínu jsem přišel po 8,30 … Jiří Špaček mi ukázal v chodbě mezi ložnicí a koupelnou na jedné straně (vstup také z haly) a ostatními místnostmi bytu s okny do náměstí (jídelna, salon), pak za halou velký salon) nosítka, na nichž leželo přikryté tělo p. ministra. V chodbě mimo nás dvou nikdo nebyl, takže jsme po odkrytí deky jsme měli možnost být s mrtvým JGM zcela sami. ,… Přikryli jsme p. ministra opět a požádali po odchodu do haly, aby tam mohl stále být někdo z domácnosti (pp. Topinka nebo Příhoda, strážce Vyšín) a odešli jsme dolů. Později, pokud ještě někdo přišel se s JGM osobně rozloučit – z rodiny nebo blízkých přátel – šel vždy jeden z nás s sebou,  to však již si přesně nepamatuji, protože tělo p. ministra bylo brzo odvezeno do Ústavu soudního lékařství k pitvě a s tím jsme měli dost práce v kanceláři. Myslím, že na cestě tam doprovázel rakev p. Vyšín, na cestě zpět odpoledne též. … J. Špaček zjistil brzo po odvezení rakve, telefonicky, že pitva bude provedena odpoledne, myslím ve 14 hodin … Jeli jsme do Ústavu  soudního lékařství spolu s J.Š. před určenou hodinou a za chvíli hledán v chodbách nás vpustili do jedné z piteven (bylo jich více, vedle sebe). Uprostřed na kamenném stole leželo tělo p. ministra … (Tamtéž, s. 57-59). Sám jsem se také účastnil oblékání těla JGM i po pitvě. … Od doby pitvy až do konečného uložení těla JM do rakve před pohřbem a uzavřením rakve byl u rakve stále někdo z tajemníků, domácnosti – a při převozu do a z Ústavu soudního lékařství strážce p. Vyšín. (s.53-54)  Rakev, otevřenou, jsme pak nechali do večera v jídelně v II. posch. v bytě, kam přicházeli členové rodiny, úředníci, známi apod. se poklonit, od rána 11,3. jsme ji pak – i další den – vždy přenášeli na katafalk do vstupní haly … Aby pan ministr vypadal i po smrti tak, jak ho znali lidé, bylo tedy třeba vystavené tělo při přenášení upravovat. … někdy stála kolem katafalku čestná stráž, někdy ne.(s.59-60) … neznámí lidé a vedoucí policie z MV odešli v době odnesení rakve s tělem k pitvě a že již později nepřišli … (s.61). Tělo pana ministra jsme si mohli prohlédnout nerušeně, stejně tak jako jsme se snažili totéž umožnit v následujících dnech všem členům rodiny, blízkým známým (v jídelně bytu) a pak desetitisícům truchlících lidí na katafalku ve foyeru budovy v přízemí až do pohřbu v sobotu 13. Března. Pana ministra jsme oblékali do rakve, po tři dny přenášeli na den k vystavení a ukládali do hrobky v Lánech (s.70).

12.3. ve 21 hodin se přišli do Černinského palace rozloučit se zesnulým členové jeho rodiny, dr. Alice Masaryková, neteře Anna Masaryková a Herberta Langová a Ludmila Lípová, neteř prezidenta Osvoboditele. (Boháč, o.c., s.209).

Cesty jedné mrtvoly tam i zpět se nám pěkně rozdvojily, a to měl pan Sum vše pod kontrolou. Kdyby neměl, kolik Masaryků by onoho 10. března 1948 muselo být zavřeno pro potulku? Není divu, že Clairu Sterlingovou pomlouvali, že jde o dámu, která viděla příliš mnoho strašidel.

Kam v tom mumraji zmizel  erdelterier Cígán v březnu 1948

Máme zde čtyři skupiny přímých i nepřímých důkazů, které lze zpochybnit pouze jako jednotlivé, izolované argumunty, je jich však příliš mnoho a jako celek  svědčí o tom, ,že to nebylo tělo zesnulého mininstra Jan Masaryk, které cestovalo  po  Praze 10. března 1948 mezi Černinským palácem a Ústavem soudního lékařství a zpět a 13. března 1948 mezi Černinským palácem a hřbitovem v Lánech: ¨

1) výsledky soudní pitvy;

2) chování příslušníků bezpečnostních složek, kteří dělají vše pro to, aby ztížili identifikaci těla, např. zakazují antropometrická měření atd., někdy to dokonce přeženou (dočasný zákaz sejmutí posmrtné masky);

3) neobvyklá délka přepravy těla z Černinského paláce na pitevní stůl; a rozdvojení pozůstatků z pitevního stolu zpět do  Čeřčnínského paláce;

4) chování tajemníků i Vyšína a Příhody samotného, kteří tvrdošijně přesvědčují veřejnost, že Masaryk spáchal sebevraždu. A ten Sum ve svých vzpomínkách z r. 1989 až příliš zdůrazňuje, že pohyb drahého zesnulého v Praze v březnu 1948 se vždy konal téměř pod veřejnou kontrolou. Proč to tak zdůrazňuje, když dosud problém identifikace vůbec nikdo nevznesl, kdyby o tom sám přinejmenším nepochyboval;

Zbývá v postatě otevřít jen poslední uzamčenou komnatu, je to jen historický proces, který vede  k tomu, že nakonec pravda vypluje na povrch jako olej na vodu, a nebo existují strážci ohně, kteří občas přiloží polínko v podobě podvržených důkazů, aby to vypadalo,že existuje vůbec problém identifikace, tedy jde o jakousi kamufláž na druhou. Existuje dosud Centrum, tedy pražská odbočka The Jewish Agency, dobře tehdy zamaskovaná jako sdružení berijovských agentů (příslušný seznam viz Sterlingová Případ Masaryk). Když Václav Pokorný 19. 12. 1994 na ÚDV v Praze, tak nějak nemastně neslaně revokoval svojí výpověd z r.1968, potvrzující Schrammovu přítomnost v Panenských Břežanech v noci z 9. na 10 března 1948, uvedl,, že kolem 20. května 1948 odmítl Schramm pozvání Josefa Pokorného, ředitele pražské bezpečnosti, aby s ním ve čtvrtek jel do hotelu Hubertus na Jiloviště: Schramm mně pak sdělil, že Josefu Pokornému nevěří, protože Pokorný dochází často ke Slánskému a a k Švábovi. V té době  už Schramm neměl Slánského rád, protože o něm věděl, resp. tušil, že spolupracuje s židovskou kontrarozvědkou, se kterou navázal styk už v SSSR. Týž den, tj. ve čtvrtek, v květnu 1948 byl Schramm e svém bytě v P raze zastřelen. Je pravděpodobné, že jsem si s velkým odstupem času spletl smrt Jana Masaryka se smrtí Augustina Schramma.

Ale přece jenom bych si předběžně dovolil investigativní žurnalistiku a historiografii trochu nasměrovat k řešení jiné, daleko závažnější otázky kolem pohybu těla vypadlého z okna Černínského paláce, která by neměla zapadnout a kterou prozatím nedokáže vyřešit ani ušatá teorie. Počátkem února 1948 dostal J. Masaryk erdela od paní Květy Kubáňové  z Plzně, který dostal jméno Cigán. Vodil jej někdy ráno, více však večer kolem zadního traktu Černínského paláce. Aspoň teď musím protáhnout ty staré kosti. Cigán tajemně zmizel v březnu 1948 po údajné Janově smrti. Doporučuji vyhlásit celostátní pátrání, protože na tom společném foto Steinhardta, Gemindera, Slánského, Clementise a Masaryka z domova důchodců v kibucu Masaryk se nevyskytuje. Kde je zakopán ten Cigán? Ale pokud něco vypovídá o pánovi volba jeho psa a jeho jména, tak to byla fakt zajímavá volba. Jeden z psů této rasy dostal dokonce Válečný kříž, in memoriam.

 Dodatek: 1) Komorník Příhoda v jedné a téže výpovědi v r.1968 tvrdil , že "dr. Klingerem jsem po smrti Jana Masaryka nehovořil" a současně že "teprve v den smrti Jana Masaryka jsem se dozvěděl od dr. Klingera, že mu navrhoval odjezd do zahraničí. Tyto údaje mi dr. Klinger sdělil na chodbě u bytu Jana Masaryka, když se  dne 10.3. 1948 v dopoledních hodinách přišel s Janem Masarykem rozloučit". Ale ve výpisu z pozůstalosti dr. Klingera o této návštěvě Černínu není ani zmínka..  

Upozorňuji, že pan Příhoda už v r. 1948 byl velmi starý pán. Pokud však jeho výpověď budeme považovat za důvěryhodnou, tak pak ale platí, že bylo v silách dr. klingera se pitvy účastnit. (Havel, Jan: Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty. Vizovice: Lípa 1998, s. 29, 62).

Panu Havlovi pak jako vyšetřovateli Antonin Sum sdělil, že Dr. Klinger "chodíval píchat injekce J. Masarykovi do ramen po jeho zranění. Pokud vím, docházel k J. Masarykovi každý den" (s.114) 

V české relaci vysílače New York (léto 1948) měla zaznít tato informace, podle níž Henry Brandon s odvoláním na samotného pana doktora sdělil posluchačům, že dne 8. března 1948 přišel Dr. Klinger k ministru Masarykovi jako obvykle, aby mu dal injekci" (Tamtéž, s.40). Je zvláštní, že dr. Klinger jak ve své výpovědi pro policii v r. 1948, tak i ve svých záznamech se pokud možno jakékoliv zmínce o injekcích vyhýbá, pouze říká, že byl domluven s Masarykem na útěku: Já mám pozvaného Dixona a Steinhardta. Musím to přesně a už definitivně domluvit. Dávej pozor, sbal si to nejnutnější, a když tě ráno zavolám o 7 hodině, abys mě přišel dát injekci, jeď ihned do Břežan do bývalé Gerstovy vily (za války tam byl Heydrich) a tam ta křídla budou připravena a poletíme. Když nebudu ráno volat, selhalo to a přijď jako obyčejně po 9 hodině." A na dobu pitvy má pan doktor neprůstřelné alibi: V úterý 11. o třetí hodině  odpoledne mně volal Dr, Zámiš, zda-li jsem doma, že příjde, aby mě vyslechl. Výslech trval asi 2 hod. - a byl velmi nepříjemný (Havel, o.c., s. 29).

Mně z toho hlavně vyplývá, že v dopoledních hodinách se pan doktor v Černínu dozvěděl, že Masaryk vskutku utekl, ale bez něj.

Závěrečné poznámky.: 

1) v publikaci Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti je uvedeno, že profesor Straus vycházel při svých výpočtech z toho,že Masaryk měřil 178 cm. Předpokládám tedy, že jde o údaj, který nějakým způsobem může ovlivnit to, kam tělo dopadne. Je tedy otázkou, co by mu vyšlo, kdyby vycházel z toho, co říkala o výšce svého Jana Marcia.

2) Ten nezájem o osud Cigána, o němž se zmínil ve svých vzpomínkách až tajmeník Soukup,  navozuje domněnku, že ti, kdož třeba i rozpoznali, že na té dlažbě neskončil Jan Masaryk, ale jeho dvojník, tak si tento svůj postřeh ponechali  pro sebe, protože bezprostředně po 10. březnu mysleli, že třeba se v budoucnu někde objeví jako živý i se svým psem. A pokud by šlo v tomto případě o jasnou sebevraždu Jana Masaryka (viz Ohledací list), čekal bych, že pes bude smutně výt třeba v okně koupelny.

3) Ve své útlé knize Hovory s Janem Masarykem její autor Viktor Fischl na závěr napsal, že byl jsem mezi těmi,  kdo byli v čestné stráži u Janovy rakve ve vstupní síni Černinského paláce. Ležel na vysokém katafalku a do výše nacpané květiny a věnce bránily jasnému pohledu. Stáli jsme tři a tři na každé straně, ne čelem k rakvi, nýbrž k zástupům, jež procházely kolem, aby se rozloučily s mrtvým. Viděl jsem tedy Janovu tvář, na níž seděl ten úsměv, který jsem tak dobře znal, jen na chvíli, když jsem přistoupil k ravki, a pak zas, když nás vystřídalo šest jiných úředníků ministerstva. Neviděl jsem, jak tehdy mnozí tvrdili, že uložili kytičku fialek k Janovu levému spánku, aby zakryli stopu po ráně, která nemohla být způsobena pádem. [Praha, Express 1996, s.104] Jinak řečeno, žádná kytička, která by měla Západu vyhrát studenou válku, neexistovala. Západ vyhrál díky podvržené fotce. Ale nicméně faktem, že ta podvržená fotka mě přivedla na stopu, co se tehdy ve skutečnosti odehrálo. A alespoň to pravé ucho Jana Masaryka bylo asi pravé, jak mi vyplynulo z poněkud konstrastnější foto, které bylo opublikováno v úvahách o smrti Jana Masaryka. A sněženky mají symbolizovat příchod nového jara, tedy zprávu, že celá akce se zdařila.  

4) Také ta Marcia je zcela nevinnou, naopak si lze představit situaci, jak dvojník Janek, trpící prvními známkami nemoci z ozáření po přepravě uranu do SSSR, naposledy zasalutuje, stojící na venkovní  řimse, a seskajuje vědomě dolů. Pérák doskákal. Navíc je možné, že ta proslulá věta Pérák doskákal mohla ve skutečnosti znít Pašerak doskákal. A ten, kdo tu větu slyšel z vedlejší místnosti, mohl slyšet kapánek špatně.  

     Obr.: Jan Masaryk s erdelem Ciganem

      

rezjir10
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.