Milostný život (trojúhelník) Jana Masaryka, aneb (ne)přítelkyně) pana ministra, aneb za vším hledej ženu, zvláště v r.1948

Čas je vždy důležitý, neb a kde se co odehrálo

Podle publikace Zdeňka Šedivého Jan Masaryk …při jméně, které nosil … musel zemřít … (Vimperk, PAPYRUS 1998, s.112) československá veřejnost a s ní ostatní svět se pak 10. března 1948 dvě minuty po poledni místního času dozvěděla, že čsl. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk spáchal sebevraždu.

Tímto časovým údajem také zpochybňuje výpověď Václava Pokorného, správce ozdravovny StB v Dolních Břežanech, že seděl 9. března s mjr. Schrammem dlouho do noci v jídelně a že se měl dozvědět o smrti Jana Masaryka z pražského rozhlasu již před osmou hodinou ráno. Publikace Jan Masaryk pak doplňuje,že první informaci o Masarykově smrti vydalo již v dopoledních hodinách 10. března 1948 předsednictvo vlády, několik minut po 12. hodině informuje o tragické události Československý rozhlas. Zpráva předsednictva vlády uváděla jako příčinu smrti nervovou poruchu, k níž došlo v důsledku nemoci a nespavosti, jíž ministr trpěl.

Jestliže bylo v Praze 12 poledne středoevropského času, tak v Londýně tehdy bylo 11 hodin západoevropského času,  Masaryk byl podle něj nalezen v 6,30 středoevropského času (5,30 západoevropského, pouze Pavel Straka hovoří o čtvrté hodině ranní, ale se s tím svěřil telefonicky pouze Olze Scheinpflugové, která to sice potvrdila, ale hovoříla o pozdější době toho telefonátu), v publikaci Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti se hovoří o páté hodině ranní, respektive přesněji 5,20, nebo 6,20. Ten pan Foster v Londýně a spolu s ním s pan Pokorný v Dolních Břežanech se  zprávu i smrti pana ministra měli dozvědět z novin v 8 hodin středoevropského (7 hodin západoevropského času). Fakt je ten, že neoficiálně se t začal šířit po Praze zhruba o té půl sedmé ranní, kdy se to měl dozvědět Muc. Radim Vlček, který na pitevně měl převzít příkaz k pitvě pana ministra.  Vzkaz jsem předal v 7,15 h prof. Hájkovi, ihned jak vkročil do pitevny.V 8 hodin jsem odešel na přednášku prof. Kliky z urologie na II. chirurgickou kliniku. Před zahájením přednášky prof. Klika vyzval celou posluchárnu, aby uctila minutou ticha smrt Jana Masaryka, ministra tak oblíbeného studenty.

To ale znamená, že jakmile Masaryk zemřel, ihned to v Londýně a v Dolních Břežanech věděli. A dali to do novin. A ještě to stačili vytisknout a kolportovat. Ale z níže uvedeného svědectví Bruce Lockhardta vyplývá poněkud pozdější čas publikování této smutné události, tedy zhruba v těch 11 hodin. 

Na základě výše uvedené obdobné časové diskrepance a na základě poznatku, že mrtvý zesnulý neležel v tratolišti krve, Zdeněk Šedivý vyvozuje, že muselo jít o vraždu, provedenou Augustinem Schrammem a Josefem Vávrou-Staříkem rukou svornou a nerozdílnou, přičemž se měly dít zhruba tak velké manévry ozbrojených složek společně s NKVD a StB, jak při útěku bratří Mašínů v NDR, a snaha tuto skutečnosti  zakrýt, vedla k dalším vraždám jak uvedených původců, tak mnoha dalších. Jenom k té krvi uvádím, že je s podivem, že autor nezná vizionářská slova písně Karla Kryla „…a zbytek umyl déšť.

Jak je možné, že i když memoáry paní Davenportové citovali snad všichni profesionální i amatérští kriminalisté a historici a publicisté, včetně tří oficiálních vyšetřovacích komisí v r. 1968, 1995,2003,  co se kdy kolem Masaryka motali,  nikdo si této časové nesrovnalosti nevšiml,  a tu dotyčnou krásnou vyzvědačkou, zcela jistě dobrou americkou vlastenku nasazenou na Masaryka v r.1941 (i Amíci si museli přinejmenším neoficiálně prověřit, do koho budou vrážet dolary a milovnice Mozarta se k tomu hodila nejlépe) nenatáhli na skřípec tolikrát, kolik bylo mrtvých kolem té smrti Masarykova dvojníka (viz dále) a nevytloukli z ní, jak to je možné, aby ten lapsus vysvětlila. Mimochodem, jak tato paní věděla, kde všude jsou a nejsou odposlouchávací zařízení. O to se normální člověk vůbec nestará, jemu něco takového může být zcela ukradeno. Ve svých pamětech vyzobává ta dotyčná momenty, o něž se stará každý profesionálně vyškolený spolupracovník výzvědné služby.

Vždy je dobré mít partnera

A jak tato paní tak dobře věděla 10. března 1948 v rozhovoru pro Tanii Longovouz New York Times podle svých memoárů z r.1967, že Jan Masaryk nebyl dohnán k sebevraždě zdravotními důvody a výčitkami přátel ze Západu, jak tvrdil Nosek ve 14 hodin v Parlamentu, ale „ne, ne je tam ještě něco, o čem se mlčí. Ale všechny stopy budou nyní již zcela odstraněny. Dnes jedná policie v Československu rychle“. Jako anonymní informace to mělo být zveřejněno v těch Timesech 11. března. Sama paní Davenportová, trpící když ničím jiným, tak stihomanií, se podivuje, jak ta Longová věděla, že je v Londýně ( navíc v kterém hotelu, že ano).

Bruce Lockhart (nar. 1887) ve svých vzpomínkách na Jana Masaryka (nar. 1888)  z února 1951 ten telefon z pondělí ráno do svého bytu v Hove potvrzuje, ale řekl ji, že že bude v Londýně až  ve středu, ale že jí nabídl, že přijede okamžitě, jde-li o naléhavou věc. Marcia měla chvíli přemýšlet a říci: Středa se hodí. V tu středu přijel ranním vlakem do Londýna do svého klubu před půl jedenáctou a volali mu prý okamžitě z redakce Evening Standard s dotazem na Jana Masaryka s tím, že spáchal sebevraždu a byl nalezen 6,30 ráno před (???) Černinským palácem. Pak šel do hotelu Claridge´s za Marcií Davenportovou. Podle něj byla zdrcená a nehovořila souvisle. Jeji údajně dvouhodinové vyprávění shrnul do dvou odstavců (celkem 15 řádků), začínající tím, že Jan ji poslal v neděli 7. Března šupem do Londýna  s tím, že se má co nejdříve sejít s Brucem a že Brucemu a siru  Orme Sargentovi vzkazoval, že se po chybné demisi 12 ministrů jeho postavení výrazně zhoršilo, že později zůstane za hranicemi, až pojede na nějakou konferenci. Bruceho prý varoval, že nemá za žádných okolností jezdit do Prahy, protože jeho život by byl v nebezpečí. Asi ho chtěl vyzvat na souboj, jinak to varování nelze interpretovat.

Bruce ve svých vzpomínkách na Honzu, s nímž se velmi dobře znal od první poloviny 20.let,  má plnou pusu Marcii na téměř každé druhé straně (s.51, 52,53,54), Marcia o Brucem téměř nehovoří, jako by ho chtěla vytěsnit ze své paměti. Jak už jsme měli tu příležitost uvést, Bruce byl sukničkář, takžé kdoví co se za ty dvě hodiny v tom hotelu odehrálo a jakým způsobem tu Marcii tam musel utěšovat  a co jí za to přislíbil, co mu nabulíkovala.

Podle výňatků z připravované knihy Ivana Brože Jan Masaryk  (Tvorba, č. 25-35/1988), tedy nekorigované knihy „britský ministr Bruce Lockhart, který se s Masarykem osobně velmi dobře znal a býval často jeho hostem (i v P raze) předstupuje 9. března před mikrofon londýnské stanice BBC jako vedoucí  jejího vysílání do Československa a označuje Masaryka za quislinga

Podle mě se ale pan Brož mohl klidně přepsat, nebo se jedná tiskovou chybu, ta slova asi už zazněla a mohla zaznít v neděli 29. února 1948, protože Bruce se musel jako vedoucí pracovník BBC nějak vyrovnat s tím společným prohlášením americké, britské a francouzské vlády k únorovým událostem v Československu (viz níže) 25 února. Tehdy  ve čtvrtek večer začal naléhat Masaryk na Davenportovou, aby odjela, aby ji uspokojil, slíbil ji uzavření sňatku, až se k ní připojí , když při přiležitosti nějaké mezinárodní konference zůstane na Západě. V neděli osmadvacátého (pokud to bylo v neděli, tak to muselo být 29. Února) mu to Davenportová mu to měla rozmluvit, Laurence Staínhadt, americký velvyslanec nedopustí, aby se jí něco stalo: Máš pravdu, zruš ten let.

Jak ukočírovat  feministku

Podle pana Vilema Vyšína, věřícího v Masarykovu sebevraždu paní Davenportová byla známá americká spisovatelka, přítelkyně pana ministra, milá a distinguovaná dáma. Seznámila se s panem ministrem ještě před tím, než se vrátil z exilu. Přijela pak za ním do Prahy a bydlela na Loretánském náměstí blízko ministerstva. Ve stejném domě jako Masarykova sestra Alice, ale o patro výš. Pana ministra a paní Davenportovou jsem doprovázel na cestách. Například do Lán nebo za panem presidentem do Sezimova Ústí. Hovořili spolu anglicky, ona totiž znala jen pár českých slov. Chodila vždycky elegantně oblečena, měla dokonalé vystupování. V republice zůstala asi půl roku. Pan ministr vždy, a zvláště po únorových událostech, tvrdil, moje místo je vedle Beneše. Dal jsem starému pánovi slovo, že prezidenta nikdy neopustím, tak tady vedle něho zůstanu, ať se děje, co se děje. Je ovšem pravdou, že pan ministr měl starost, aby se paní Davenportová dostala včas do Londýna. Ještě před cestou do Lán jsem musel několikrát volat na meteorologickou službu, jaké je pro let počasí. Sotva jsme se vrátili z Lán a tajemník ho informoval, že letadlo včas odstartovalo, bylo vidět, že se uklidnil.: „Daventportka odletěla, už to má dobré“. 

Údajně kvůli Slavíkovu vystoupení v OSN, píše paní Davenportová, v úterý 2. března , kdy couvající Luna ve tvaru písmene C po úplňku se nachází ve poslední čtvrti (viz níže)… tím ránem začalo období, ve kterém se Jan začal chovat jako pronásledovaný člověk; měl utkvělou myšlenku, že Slavíkův čin zcela zničil americkou věc a že i mne budou podezřívat, že jsem jeho spojkou ven. Mýlil se – kdybych zůstala v Praze a neměla možnost spojení , nepodezřívali by mne, kdežto při mém odjezdu by je to napadlo – ale nemohla jsem ještě zvyšovat jeho muka, a když se vrátil k původnímu rozhodnutí, že musím odjet. Musela jsem mu poskytnout klid, udělat to, co považoval za menší zlo … Jan přicházel ke mně každý den tak rozrušený, že jsem chtěla, aby už byl pryč. Prosila jsem ho, aby ke mně nechodil na návštěvu, bylo to pro něj určitě nebezpečné, on se ale rozplakal a řekl, že ho to zlomí, když mne nebude moci vidět. Namítla jsem, že mne stejně neuvidí, až budu v Londýně Pokusil se o úsměv. „Já vím“, řekl, „Ale kdy ž si mám vybrat mezi vědomím, že jsi tady pod zámkem, nebo jistotou, že jsi v bezpečí u Claridge, budu raději, když budeš v Londýně. Když budu vědět, že jsi tam a čekáš na mne, bude to pro mne důvod žít. (s.87-88)

Tajemník Špaček odjezd paní Davenportové popsal na základě informací, které jsou převzaty evidentně z jejich pamětí, až na závěrečné poslední dvě věty Marcia byla snad jediný člověk na světě, s nímž si tak dokonale rozuměl, že ji říkal věci skutečně tak, jak je cítí. Každý den jí psal lístečky, na nichž komentoval v krátkých glosách všechno, co se událo. V těch posledních dnech především o ní měl strach. Donutil ji, aby před ním spálila všechny dokumenty, které by pak ji mohly přivést do nesnází. Několikrát mluvil o tom, že mu hrozí veliké nebezpečí. Ale víc než o sebe se bál o ní. Proto naléhal, proto se ji co nejrychleji snažil dostat pryč, za hranice republiky. Ona se bránila. Chtěla, aby nejdříve odletěl on, ona že přiletí za nim. Byla to od pana ministra svatá lež, když ji slíbil, že se za pár dní setkají v Londýně. Vím, jak usilovně se jí snažil zajistit místo v letadle, jak zprostředkoval cestu na 7.března, jak se celou dobu zajímal o počasí. Museli jsme volat na letiště, na meterologickou službu, jestli je dobrá předpověď pro Londýn, bude-li cesta bezpečná. A jak si oddechl, když dostal zprávu, že letadlo startovalo a jeho přítelkyně v něm letí.

Tehdy už byla v plném proudu mediální hysterie vypuklá koncem února kolem vstupu Masaryka do vlády, kromě jiného označeného za ctižádostivého salonního bolševika. za loutku se značně pokleslou prestiží , za politického playboye, za loutku, za cynického fantastu, zrádce otce i vlasti, odsouzeného celým světem (příslušné citace viz Ivan Brož, ukázky pak viz též zde http://samanovodoupe.blogspot.com/2011/03/jan-masaryk-mrtev.html), což prý sám Masaryk podle dr. Jaromíra Kopeckého komentoval slovy to je strašný, jak mně nadávají,já to nevydržím. Podle Davenportové tuto kampaň u ní v pokoji komentoval slovy: Je vůbec možné, aby někdo na Západě, někdo, kdo mě skutečně zná, byl tak hloupý a nepochopil, co je mou povinností? Jak se, k čertu, mohu dostat ven? Je to má jediná šance. Ano, Masarykovi o to ministrování velmi šlo, jak jinak by mohl pomoci svému národu v tak rozhodující dějinné chvíli, kdy konečně mohl získat svůj vlastní stát?

Honza na prknech, které znamenají svět

Je fascinující, že už o tři roky později mohl Bruce Lockhart tvrdit, že ve skutečnosti nebyly žádné nepřátelské nebo úrážlivé odsudky v Anglii a jen málo ve Spojených státech. Označit někoho veřejně za quislinga, i kdyby to sám Bruce neřekl, znamená postavit dotyčného mimo slušnou společnost, jde o člověka určeného na odstřel, tedy přinejmenším morálně mrtvého, jde o mediální vraždu. Masaryk by tedy mrtev pro Západ dříve než ve skutečnosti zemřel. I kdyby to takto nebylo natvrdo řečeno, tak to vyplývalo také z těch jiných komentářů.

Sílu mediální reality, respektive mediálních bublin Masaryk dobře znal, podle Lockharta Jan byl umělec. Patřil veřejnosti. Davenportové se svěřil, že nevidí rozdíl mezi světově uznávaným státníkem a umělkyní milovanou obecenstvem (s.28), respektive jeden rozdíl viděl, všichni politici i státníci mají nepřátelé. Všichni mají špinavé politické prádlo na praní, nepříjemné úkoly, které je třeba vykonat. Můj otec jako president se v těchto věcech nelišil od jiných, ačkoli česká legenda by tě vedla k tomu, abys věřila, že se liší (s.51).

Fakt je také ten, že nevíme, ke kterému národu se Masaryk hlásil: Gesto, výraz nebo tón hlasu mě občas přinutily, abych se na Jana zadívala a přemítala, zda nemá židovskou krev, neboť některé z jeho menších a letmých rituálů byly velmi semitské. Samozřejmě řekl. Já mám v sobě něco židovského, i když oficiální životopis to neuvádí  (s.58). K tomuto svému více než hobby se přihlásil právě v zimě 1946, kdy už začala běžet příprava realizace plánu Dalet, projednána předběžně např. se sovětským velvyslancem Majským v Londýně v r.1944.  K tomu Bruce Lockhart dodává: svůj domov nikdy nenašel, ač se o to mnohokrát pokusil. (s.10) Vyjádřit se v tom smyslu, že miluji Čechoslováky (viz) níže je ve světle výše uvedeného výroku je velmi, velmi zvláštní. Mohu někoho milovat, protože velmi. velmi slouží mým cílům.  

Pokud  však Lockhartova slova o Masarykovi jako quislingovi zazněla 9.3. v živém vysílání z Londýna, a Bruce už věděl o Marcii v Londýně, když podle svých vlastních slov na obědě na počest sira Philipa Nicholse několik dnů předtím veřejně předpověděl, že Jan si vezme život, jestli se situace zhorší (s.62) a od něhož měl dostat koncem února vzkaz, aby udělal, co může, aby se jeho jméno neobjevovalo v rozhlasových vysíláních a v novinách. (s.63), a pak napíše, že nepochybuje, že připravoval útěk, ale současně došel ke konci svých tělesných a duševních sila a že poté, co propůjčil své jméno nové vládě v naději, že přibrzdí, poznal, že spolupráce je nemožná a obětoval život na znamení protestu, (s.68), tak to byl od něj jako kamaráda z mokré čtvrti z mládí vyslovený podraz, hlavně však zpochybňuje celé alibi paní Davenportové, respektive celou její cestovní story. Pokud totiž celou dobu by byl v Londýně, to znamená, že se celé akce aktivně účastnil.

V pátek 20. února Masaryk při jednání s Hubertem Ripkou odmítl rozčileně demisi ministrů, V neděli 22. Požádal presidenta, aby přijal Bohumíla Laušmana, sociálního demokrata, 24. Února vedl stávkovou akci na svém ministerstvu a přijel za prezidentem konzultovat stanovisko ke vstupu do nové vlády, ten to však nechal na něm. Už 25. Února 1948 Beneše dumá v diskusi nad návrhem nové vlády, to není tak hrozné, to byste mohl přijmout.  Samotný Masaryk dělal vše pro to, aby jeho jméno často objvevovalo v tisku i rozhlasu. V sobotu 28. Února po rozhodnutí vstoupit do nové vlády poskytl obsáhlý rozhovor pařížskému listu

L'0rdre: Jak posuzujete, pane ministře, anglo-americko-francouzské prohlášení?

Jan Masaryk: Je velmi lehké dělat prohlášení, jímž se odsuzuje politika cizího suverénního státu. Není nic snadnějšího, nežli býti rozhořčen nad tím, co se děje u souseda. Československý lid je z gruntu demokratický a takový zůstane. Lid Československa promluvil. Změna v naší koncepci demokracie je nová a značná. Československo si vždycky poradilo a poradí si l dnes. já jsem vždycky šel s lidem a půjdu s ním i dnes.

L'0rdre:  Jak došlo ke krizi?

Jan Masaryk:  Našli se u nás lidé, kteří mysleli, že se dá vládnout bez komunistů anebo proti nim. Já jsem tuto tezi vždy vášnivě popíral. Krize byla vyvolána demisí členů tří stran Národní fronty. Dnes je nová Národní fronta, je třeba s ní spolupracovat. Nová vláda byla nastolena ústavním způsobem a bude se demokraticky řídit podle ústavy. Nová vláda se představí parlamentu.

L'0rdre: Jak se dělá změna vlády?

Jan Masaryk: Změny takového rázu, jako naše, bývají obyčejně spojeny s občanskou válkou a velkými oběťmi. V roce 1918 provedlo Československo nekrvavou změnu. Stejně tomu bylo i tentokrát. Národy Československa jsou mírumilovné. Přejí si, aby Evropa nebyla rozdělena na dva tábory. Přejí si trvalý mír. My v Československu víme, co to je válka, a proto je pošetilý ten, kdo se domnívá, že v této naší mírumilovnosti může nastati nějaká změna. Naše národy měly v dějinách Evropy často důležitou úlohu. Náš lid je a zůstane demokratický, jak jsem už řekl, a proto mu věřím, a proto jej miluji. Bude-li nám umožněno, abychom se po této nekrvavé změně mohli dát klidně do práce, bude to velký přínos pro Evropu, jejímž srdcem je Československo. Šel jsem do této vlády jako přesvědčený demokrat a budu naší nové demokracii sloužit, pokud bude třeba a pokud mé síly budou stačit.

Ten rozhovor je reakcí na společné prohlášení vlád Spojených států, Francie a Velké Británie z 26. února, mimochodem doprovázené demonstrací vojenské síly, tj. přesunem amerických vojenských letek do Velké Británie, podle něhož „pozorně sledovaly průběh událostí, jež se nyní odehrály v Československu, a jež vystavily nebezpečí samotnou existenci principů svobody, kterým jsou všechny demokratické národy oddány. Zaznamenávají, že pomocí uměle a záměrně vyvolané krize bylo použito jistých metod, jež byly na jiných místech k potlačení svobodného užívání parlamentních institucí a vytvoření zostřené diktatury jedné strany pod rouškou vlády národní jednoty. Nemohou než odsoudit vývoj katastrofálních důsledků pro československý lid, který již jednou uprostřed utrpení za 2. světové války prokázal svojí oddanost věcí svobody“ (viz Documents of Internacional Affairs 1947-1948. Oxford University Press London, New York, Toronto 1952, s.308, citovano podle Ivana Brože)

Davenportové měl napsat vzkaz: Zůstávám v této vládě ještě nějaký čas. Bolí mne u srdce, protože vím, že pro tebe je to šok. Nikdo na světě si ho nezaslouží méně než ty. Nebuď však příliš smutná. Můžeš cítit hořkost, ale také být na sebe hrdá. Stejně jako já si věřila v opravdovou naději. Dopadlo to takhle. Ale to není ještě konec. (s.85)

Přestože není zdráv, Masaryk jde v neděli 29. února na Václavské náměstí, kde se koná manifestace 130 000 rolníků, k nímž mluví Gottwald, Zápotocký a Duříš. Ve čtvrtek 4. Března spolu s generály Svobodou a Bočkem přichází mezi důstojníky ministerstva národní obrany a generálního štábu, kde říká Mé krédo v této dramatické době bylo jasné. Když se přiostřila situace, neuvažoval jsem ani minutu, kde je moje místo, je s lidem, s Cechy a Slováky, které miluji. Slyším-li hovořit o lidech, kteří začínali odboj, píchne mne u srdce! Odboj proti Hitlerovi ano — ale odboj proti vlastní krvi, vlastním bratřím v republice, nikdy. jsem přesvědčen, že se války nedočkám, je to moje přání a má modlitba. Počítejte se mnou, jsem jedním z vás.

Své sestřenici Ludmile Lipové se při obědě 2. března se svěří, že „víš, nejsmutnější přitom je, že i přátelé, jak jsem se přesvědčil, že ti tzv. přátelé se chovají špatně. Využívají mého jména a moje osoba teď může jít klidně na smetiště. Já brečím, že do toho jdou nohama i rukama, a mozek nechávají klidně spát. Já nemám nic proti tomu, že by chtěli, aby se jim narodil režim, ale nejde se do toho seriózně, přesvědčivě, ani slušně, a to chápeš, že bych se popral kde s kým.“ Pak vysvětluje, že si nedají v ničem říci, a že neví, kam to povede: „Jestli přestaneme být lidmi, tak na to doplatíme. […] Tak jsem ti toho napovídal dost, neboj se o mne, ale když si vzpomenu na tátu, nediv se, že to ve mně vře.“

Zle tatínku zle, Davenportka zde

Technicky vzato, lze-li uvažovat, že v úterý ráno mohlo odlétat z Londyna  letadlo do Prahy a ve středu ráno z Prahy do Londýna, tak se mohla vášnívá, ale stárnoucí a přece jenom vdavekchtivá Marcia vrátit tam i zpět, pohodlně tam i zpět. A mohla přitom klidně cestovat pod jiným jménem, mohl ji zůstat pas z předešlých manželských vztahů. A ani hotelový personál si toho nemusel všimnout, dala-li na dveře pokoje známou cedulku Prosím nerušit.  A později se snaží nakukat světu i sobě, že byla v tom hotelu nepřetržitě, tak posunuje ten telefonát Johna Fostera , který pokud se vůbec konal, tak podle toho, co říká ten Lockhart, tak se mohl konat až po 11 hodině západoevropského času, podvědomě v čase zpět co nejdál, aby měla co nejlepší alibi, ale holka to přehnala. Mimochodem, nějaká ta setkání s voliči se asi odehrávají až odpoledne.

Podle správce domácností Václava Topinky navštívil americký velvyslanec Steinhart 8. března 1948 Jana Masaryka. Prošel soukromou vrátnicí a zdržel se asi jen 10-15 minut. Po jeho odchodu byl prý Masaryk neobyčejně vážný. Asi se pohádali, kdo té Davenportce zaplatí tu cestu a nedohodli se, protože podle komorníka Bohumila Příhody 9.února 1948 byl u Masaryka znovu.(Šedivý, o.c., s. 78) Václav Topinka  byl svědkem rozhovoru ministra se Zorinem. 9. Března v devět hodin ráno. Topinka uvedl, že si oba muži řekli „jen pár vět, trvalo to sotva dvě minuty, a Zorin odešel bez podání ruky. Ministr byl bledý a chvěly se mu ruce. Řekl bych, že Masaryk dostal vynadáno, že tu Davenportku pustil k vodě dokonce pod záminkou, aby jí nějaká gorila z NKVD láskou neumačkala. Není divu, že se pan ministr, respektive jeho dvojník vylekal, když se ta létavice znovu objevila v Praze.

Co se tedy stalo za oněch časů v Černínu, kdy poválečné mravy byly uvolněné,matka jistá, otec nejistý, vybuchy žárlivosti byly na denním pořádku? Rozčílený, ale i kalkulující Masaryk vyrazil Marcii, už tu americkou antikomunistickou agentku nemusel, se slovy „Běž si za tím svým amantem“ A zřejmě to co se tehdy stalo u Masaryků 29. Února 1948, bylo pro ní něco tak ponižujícího, že ten den prostě vymaže z paměti, i když údajně se její vzpomínky mají opírat o záznamy z diáře z r.1948 (s.89), a pouze vlastenecká povinnost hrdé Američanky ji donutí zůstat na místě. Ať už se v ze 6.-7. března v noci mezi Davenportovou a Masarykem odehrálo cokoliv, byla to pro pana ministra bezesná noc, neboť 9. března údajně poprvé usnul cestou od pana presidenta ze Sezimova Ústí, kde se zdržel přes poledne. Že to nebyla žádná idylka, tak o tom svědčí, že musela na to letiště odjet půjčeným autem z amerického velvyslanectví. Pokud tu její expedici chtěl mít pan ministr pod kontrolou, tak nebylo nic jednoduššího než tam vyslat s ní nějaké to autíčko i s řidičem z ministersta zahraničí, byly k dispozic nejméně dvě.   

Záhada, o čem si tak mohli oba pánové na procházce v Lánech povídat, je objasněna. Představit se Edo, mně se té vyzvědačky konečně podařilo zbavit,nakukal jsem jí, že už po ní jde po ní státní bezpečnost, takže zbraně pro Izrael mají zelenou.To je dobře, Honzíku, to je dobře. můžeš to rozjet, zítra tu estrádu s narozeninami starého pána ještě vydržíš. Není na škodu si připomenout, že vrchní rada Ministestva vnitra –StB – dr. Jan Hora má po příjezdu do Černinského paláce – má starost, aby se někdo neukecl, a dává příkaz, že všechny písemnosti má převzít státní tajemník dr. Vlado Clementis. O tři dny později – 13. března se tentýž pán schází na Ministerstvu vnitra s mjr. Augustinem Schrammem.

 Nakonec stárnoucí madam smyslu zbavená odjede, protože se vskutku obává, že může být jako případná vyzvědačka zatčená. Nějak si to to v Londýně rozleží (a Bruce jí k tomu  mohl rozhodně mít, aby Honzu předal londýnskému katu, tj. londýnské ulici za pašování jablonecké bižuterie), a rozhodne se ještě jednou vrátit. A myslela to dobře, chce Masaryka přesvědčit, aby přece jenom odešel s ní.

Kam čert nemůže, tam se žárlivá žena dostane jako tajfun

Podle pana Vyšína dostat se do budovy nebylo zřejmě žádné velké umění. Do Masarykova bytu byl prakticky jen jeden přístup, ale šlo se tam dostat také schodištěm pro služebnictvo a nákladním výtahem. Na dřevěných schodech vedoucích z bytu patra na půdu měly být nalezeny stopy obuvi, směřující nahoru i zpět.

 Marcia, která už neměla klíče od osobního výtahu, hodila do osvětleného okna koupelny kámen, zrovna koupající Masarykův dvojník, který když odsunul lavici, jí hodil klíče dolů, narychlo si naruby oblékne pyžamové kalhoty, ona je nemohla najít, tak se jí snažil ukázat, kde jsou, přičemž se vysunul z okna, ztratil na moment vědomí a začal padat dolů. Na posledním moment se zachytil řimsy a vysoukal se zpět se na okenní rám, kde zůstal otisk šmouhy přes kalhoty, jak napodobil ve stressu malého Topínku v dělání do kalhot.

Velmi zajímavě o celé události svědčil pan tajemník Špaček, který je přesvědčen, že pan ministr spáchal sebevraždu, který ale přitom v podstatě popsal zranění, které nutně vznikají, snaží-li se daný jedinec přehoupnout přes okno zvenku:  Co se popisu samotného okna týče, velmi by mě zajímalo, jaký prostředek proti plísním tehdy používali a jestli  člověk vládnoucí  pouze jednou funkční paží by ho byl schopen otevřít.

Na břiše měl odřeniny, za nehty špínu a zbytky laku z okenního rámu. Šel jsem do koupelny. Okno, které se nikdy neotevíralo, protože to šlo velice ztuha, bylo dokořán. Zvenku zůstaly stopy, které jasně nasvědčovaly křečovitému držení. Musel sedět na okně čelem do místnosti, která byla v nepořádku, rozházené žiletky, podušky. Okno v koupelně bylo, jak se říká, zapečené. Zvenčí spousta prach a špíny, oprýskaný lak. Proto byly otisky patrné už pouhým okem.

Podle rozboru nedopalků cigaret, které se nalezly v popelnicích v Masarykově bytě, provedeného Ing.Mudr. Kinskou, v Masarykově bytě museli být v bytě nejméně tři kuřáci. Krevní skupiny kuřáků se již nepodařilo zjistit, tak bylo požádáno o pomoc Švýcarsko, Státní bezpečnost zprávu ze Švýcarska zabavila a předmět doličný zničila.

 Marcia, dělající čest svému španělskému jménu, rozpálená žárlivostí v pominutí smyslů, když uviděla a když třeba dokonce zblízka přišla na to, že tedy musí jít o dvojníka, protože zbědovaný originální ministr by nutně s pohmožděnou paži se nemohl vysoukat zpět, po zodpovězeném dotazu, kde je Honza, že má schůzku, se neovládla a do milého dvojníka skrčeného na bobku na okenním prkýnku s nohama na rámu okna, jak o tom podle dr. Goernera vypovídaly otisky prstů na bočních rámech okna čelem do místnosti ve výši sedící postavy a podle pana Příhody stopy nohou na dolním okenním rámu, zlostně strčila, až se ten nebožák otočil při pádu směrem ke zdi. Dr. Goerner přímo uvádí, že po mém soudu pád těla nastal zvratem, když Jan Masaryk seděl na plošině okenní obličejem směrem do místnosti. Svědčí o tom i ona stopa na břiše Jana Masaryka, která s největší pravděpodobností pochází od dotyku těla s římsou. Poloha mrtvoly tomuto pádu také odpovídala

.A Marcia,  to byla silná žena. S ní bych tedy zápasit nechtěl. Za vším hledej boj o život, sex (žárlivost) a peníze, teprve pak politiku. Politika je spíše prostředkem, jakým jednotlivci prosazují své zájmy ve veřejném prostoru. A válka je pokračováním politiky. A hodí se jako dobrá kamufláž pro prosazování osobních zájmů. Třeba o krásnou princeznu.

Vymknuté Masarykovo rameno jako hybatel dějin

Silně nachlazený Masaryk, jemuž jeho osobní lékař doporučoval odjet na čtrnáctidenní zdravotní dovolenou do Jeseníků, v r-1947 v New Yorku, kde se účastnil plenárního zasedání OSN koncem srpna si zranil levé rameno, když zakopl při vystupování z auta a zachytil se rukou, aby neupadl. Přetrhl si vazivo v ramenním kloubu. Bylo to bolestivé, ne však vážné zranění. Aby si ruka odpočala, nosil ji v závěsném obvazu.(Davenportová, 1991, 76) V neděli v devět hodin ráno(tedy 29. ůnora) si zaskočil za Masarykem zvláštní zmocněnec sovětské vlády Valerian Zorin, kterého uváděl do Masarykova bytu tajemník dr. Jiří Špaček: Pan Zorin se ohlásil a já jsem ho pak doprovodil nahoru. J an Masaryk byl v ložnici, měl chřipku a bolel ho poraněný ramenný kloub. Přivedl jsem pana Zorina do ministrovy pracovny a vzdálil jsem se. Audience trvala velice krátce, za několik minut už jsem zase doprovázel pana Zorina zpátky k autu. O obsahu rozhovoru se mnou pan ministr ani později nemluvil. Podle pana Topinky pak než jsem stačil opustit místnost, řekli si ti dva několik vět, snad to trvalo minutu, dvě a pan Zorin bez podání ruky odešel. Ministr byl bledý, chvěly se mu ruce a odebral se hned do ložnice a zase si lehl. Přesto přes tento svůj ne nejlepší zdravotní stav se Masaryl v neděli 29. února na Václavské náměstí účastní  manifestace 130 000 rolníků (viz výše). Podle výpovědi dr. Klingera Masaryk v červenci 1947 při vstupu do auta uklouzl a vymkl si rameno v levém kloubu, po návratu do Československa trpěl častými chřipkami, v posledních dnech února  a začátkem března 1948 léčil katar horních cest dýchacích a trpěl nespavostí, proto užíval seconal, pak usnul, ale probudil se vždy kolem 5 ráno. 9. Března před 10 hodinou ranní, a tedy před návštěvou Sezimova Ústí, kam spěchal i generálem Hasalem, měl tlak 160/80 a puls 84, zdál se být klidný a dostal injekci, která měla sloužit k léčení ramene.

Při pitvě, konané ještě v den smrti zesnulého, při zevním ohledání nebyly ale shledány žádné známky tělesného poškození. Buď pan profesor Hájek, jemuž šlo samozřejmě především o zjištění bezprostřední  příčiny smrti, neodvedl perfektní profesionální práci, a nebo zkrátka nešlo o Jana Masaryka, toho času československého  ministra zahraničních věcí Mrtvola muže, asi 62leteho, 178cm dlouhá, kostry silné, svalstva dobře vyvinutého.  Později zmizí především ty důkazy (krev, nedopalky cigaret), které by mohly vyjasnit identifikaci mrtvého. Samotný Beneš pak zdrží u sebe osobního lékaře Klingera, aby nemohl k pitvě (Šedivý, o.c.,s.15)

Mimochodem, poté co Masaryka ve Washingstonu nepřijal ani president Truman, ani ministr zahraničí Marshall, tak 3. Prosince mi telefonoval Jan. Byl ve svém bytě ve Westmister Gardens. Ptal se, zda ho mohu navštívit. Našel jsem ho deprimovaného a hrozně unaveného. Byl v županu a levou ruku měl zavěšenou v pásce. Než odjel na shromáždění v Spojených národů v Lake Succes, pohmoždil si sval na levém ramenu. Řekl mi, že jeho američtí přátelé tvrdili, že si poranil rameno, když se příliš nakláněl přes „železnou oponu“. Cítil se ve Spojených státech nešťastný, když by nucen sledovat sovětskou linii. Někteří Američané pochopitelně nerozuměli jeho postoji. Byly otištěny klepy, že vydělal velké peníze na černém trhu (že by šlo o narážky na to Tomanovo pašování jablonecké bižuterie diplomatickými zavadly ??? ) a že se do Československa nevrátí. Řekl, že se ho někteří američtí přátelé snažili přemluvit, aby se vzdal politiky a stal se americkým občanem. Svádělo ho to. Pak se na mě podíval, jakoby u mě hledal souhlas, a řekl.“Můžete odejít ze své země dvakrát nebo i vícekrát, pokud máte sílu k boji. Nemůžete to ale udělat, abyste bojoval proti svým vlastním krajanům“. Jan nebyl pesimistou ohledně následujících parlamentních voleb. Komunisté nejsou zdaleka tak silní, jak se lidé domnívají. Půjde také sám do volebního boje a začne útočit, jakmile se vrátí do Prahy. Jestliže ovšem Rusové zakročí, je s námi konec. Druhý den se setkal s Bobem Dixonem, našim novým velvyslancem v Československu. Jan měl lepší náladu. Když jsme se loučili, řekl s úsměvem „Nic si z toho nedělejte, kamaráde, my ty posery porazíme.

Říci takto tehdy Britovi otevřeně v době, kdy celý Londýn na základě zkušeností s minulé zimy nevěděl, čím si v zimě zatopí, a v době, kdy ž už realizace, plánu Dalet běžela na plné obrátky a kdy se Honza předtím v lednu 1947 setkal ve New Yorku s rabínem Halberstammem a dalšími představiteli tamnější židovské obce, že Židé porazí jeho kamarády, ty posery Araby, tak to jednoho z předních agentů jejího Veličenstva muselo pořádně namíchnout. A Honza věděl dobře, že nemá tu čest hovořit pouze s příležitostným milencem své přítelkyně. Ostatně o Haně Benešové se rovněž traduje, že takto se byla schopna obětovat nejenom ve prospěch svého muže, ale i Československa.  Politika, stejně jako umění vyžaduje velké oběti.

Marcia, která si byla vědoma, že musí svou přítomnost zakamuflovat, začne v bytě provádět úpravy, jako by tam byla ubytována parta  zedníků, vezme dokumenty, rozhodí polštáře v koupelně. Podle  komorníka Příhody tam byl nepořádek, polštář ve vaně, pohozené žiletky, na klice visela šňůra z teplého zimního pyžama, koupelnová lavice daleko odtažená od okna, které se mělo velmi špatně otevírat. Atd. Atp. A mizí. Je možné, že tam pozvala demoliční čety, aby jí s tím pomohly. Pod oknem z koupelny rozsype prášek na spaní.  Podle univerzálního, a  vše vidícího svědka pro každé použití Václava Topínky „V ložnici bylo vševzhůru nohama, postel nakřivo a divoce zválená…

Vladimíru Veselému, zatčenému v r. 1956 jeho vyšetřovatel řekl: Buďte rád, že jste tady v Ruzyni. Jste alespoň v bezpečí. Američané své spolupracovníky likvidují, když už jim nejsou nic platní. Házejí je z oken, jak to udělali s Janem Masarykem.

A Marcia, nenávidějící komunisty, kteří jí ukradli jejího milého, měla s tou svou kamufláží úspěch. Stala se nejvýznamnější bojovnící proti komunismu, jakou kdy svět měl. Čest její památce. Není divu, že vyrukovala se svými memoáry, aby svět na ní nezapomněl: Nezapomínáme.

Podle Ing. Josefa Lesáka kdo se jenponěkud více přiblížil kauze „Jan MASARYK“, musel zemřít.Zavražděni byli: Augustin Schramm, Petr Konečný, František Novotný,Bedřich Wiesner, Bedřich Pokorný, Václav Sedum (též Sedma),Bořivoj Holvek aj. Petr Konečný byl ústředním tajemníkemMNS, všichni ostatní byli ve svazku ministerstva vnitra. Sebevraždu spáchali: MUDr. Josef Teplý (i jeho žena Marie),MUDr. Josef Sommer, Vlastimil Kaplan, Jindřich Veselý, JUDr.Josef Břešťanský, pplk. StB Počepický, Miroslav Pich-Tůma aj.(Všichni spojeni s orgány KSČ.) Popraveni byli: Miloslav Choc, Slavoj Šádek, Josef Vávra-Stařík, Vladimír Clementis, Oto Fischl, Josef Frank, Bedřich Geminder, Bedřich Reicin, André Simone-Katz, Rudolf Slánský, Otto Šling,Karel Šváb, Osvald Závodský aj. (Dva nestraníci – Slavoj Šádek zcela nevinný, Miloslav Choc oběť estébácké hry. Ostatní významní komunisté.) Podařilo se jí dokonale vygumovat Gottwaldovy znalostí působení fází Luny na chování lidových mas. A z naprosto sebevědomého politika v únoru 1948 doslova třesoucí se trosku koncem r.1952, léčícího svoji depku alkoholem.

Závěr, aneb co všechno musí znát úspěšný státník

Podle nějak velmi dobře informovaného tehdejšího amerického velvyslance Laurence Stainhardta lze seřadit všechna fakta tak, aby odpovídala jak sebevraždě, tak vraždě, a můžete z toho pokaždé udělat zcela jasný případ. Ze snahy zavraždit Masaryka je nutné však vyloučit majora Schramma i plukovníka Reicina, protože oba angažovali v těch dodávkách vojáků a zbraní pro Izrael, z téhož důvodu lze vyloučit angažování Stalina i NKVD, protože daleko účinnějším prostředkem jak vnitropolitické,tak zahraničně politické diskreditace Masaryka bylo odhalit ho veřejně jako narušovatele embarga OSN na vývoz zbrání na Blízský východ, případně ještě k tomu připojit obvinění z podílu na pašování jablonecké bižuterie do Velké Británie. Doslova fascinující je předpokládat, že kvůli návštěvě Steinharda Stalin zorganizuje a provede následujíc den likvidaci Masaryka (viz Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti. Stejně tak je fascinující jeden ze závěrů ze spisu „Vyšetřování příčin smrti Jana Masaryka“ z října 1951, v němž se uvádí, že ve vztahu k britské tajné službě je možné jen stěží usuzovat, že by měla zájem na smrti Jana Masaryka nebo na jeho emigraci. Spíše naopak – pro Intelligence Service mohlo dle „Závěru“ znamenat jedině prospěch, kdyby si její agent, populární Jan Masaryk, získal důvěru KSČ a zůstal pokud možno co nejdéle ministrem v československé vládě, aby mohl do Velké Británie podávat nejcennější informace. Ano, to by mohlo platit, kdyby Masaryk právě aktivně se neangažoval v rozvracení britské koloniální říše.

Pokud v tom Masarykově bytě byl nezvaný host, musel se v tom bytě setkat s něčím, co ho velmi zaskočilo. Lze-li zůstat úplně při zemi, respektive na dlažbě Černínského paláce, tak pokud lze-li vynechat náznaky, že tam dokonce po sobě mohli ocitnout dvě těla po sobě na téměř stejném místě (to svědectví Pavla Straky a další nesrovnalosti), tak rozhodně si stálo za to položit otázku, zda se vůbec jednalo o Masaryka či nějakou kamufláž. Lze dokonce připustit, že se jednalo o sérii nešťastných náhod, respektive o dva pokusy o sebevraždu za sebou, jeden dokonaný, že tam nemusel být žádný dvojník, ani paní Davenportová, že zkrátka pan ministr z toho okna vypadl na dvakrát, že v případě nešťastné náhody jak po prvé, tak po druhé ztratil rovnováhu. Že skutečně do toho okna zvenku pouze narazil pták, a vyděšený ministr se domníval, že Marcia se vrátila a šel obhlédnout situaci. Třeba to nebylo poprvé, co ho tímto způsobem překvapila.  Je však otázkou, zda by byl schopen dostat se zpět napoprvé s tak dlouhodobě bolavou rukou s nutně oslabenou muskulaturou. Za druhé podle soudního znalce, a nezávisle i podle výpovědi toho Pavla Straky (ten uvádí dokonce větší vzdálenost od paty zdi) nemohlo to tělo dopadnout tam, kde dopadlo, kdyby se jednalo se o sebevraždu, a navíc vskutku ta pozice padajícího těla, obráceného čelem ke zdi, je asi dosti nezvyklá. Za třetí bylo by třeba blíže osvětlit ten fakt, že v Masarykově bytě „postel byla na jiném místě než obykle, noční prádlo bylo roztrhané, noční stolek převrácený, polštáře byly v koupelně, jeden ve vaně a druhý u okna. Podle Bohumíla Příhody večer dal k posteli Jana Masaryka jednu lahev piva a dvě minerálky. Ráno byly nalezeny dvě lahve od piva a jedna minerálka. Okno od ložnice bylo také otevřené.

Když si to tak po sobě čtu, tak mi vychází jako chlapovi a hlavně filmovému divákovi (Zkrocení zlé ženy), že by tam ministr mohl mít babu, s níž  si to chtěl pořádně rozdat. A poté se ho zradilo rameno, tak se rozhodl se vším skoncovat. Ale co ty ztracené dokumenty a ty polštáře atd.?  Takže mi to zkrátka stále vychází lépe na tu scenu s Davenportkou, jak poté co v pominutí smyslů coby kultivovaná a jemně vychovaná dáma vyrazila s dvojníkem z okna, pak se vrátila k pozici americké vlastenky  a kamuflovala to jako promyšlený nájezd ozbrojených komand do komnat pana ministra. Reálnou existenci Janka jsem ochoten zapřít jak Galileo oběh Slunce okolo Země (nebo to bylo naopak, z toho výroku to poznat nelze, diplomat jeden), pokud v pitevním protokolu se najde zmínka, že náš neznámý zesnulý měl natržené vazivo v ramenním kloubu, i když bych řekl, že se jednalo spíše, a nebo navíc o těžkou osteoporézu. Neberu genetické zkoušky, protože se mohlo jednat podle důvěrných řečí Marcii a Honzy, jak se bavili o rozplozování, o nevlastního bratra. Vezmu-li za základ to, co bylo publikováno v čásopisu Vesmír v r.1994 (citováno v minulém článku), tak v tom protokolu, ani komentáři k němu o nějakém problému s ramenním kloubem vůbec nehovoří. Chybí tam jakákoliv zminka o vpichu po injekční jehle. A to v tom Masarykově bytě byla nalezena injekční ampulka. Dr. Klinger navíc chodil za Masarykem denně, takže těch vpichů by tam mělo být požehnaně. Z toho mi plyne, že pan profesor Hájek nikdy nepitval tělo Jana Masaryka.

V r.1967, v době, kdy začne být v západním tisku (článek ve Spieglu v r.1965) rozebírán pád neznáméhozesnulého jako vražda Jana Masaryka, tak paní Davenportová vyrukuje s tezí, že šlo asi přece o sebevraždu, každé vyšetřování by jí mohlo stočit pozornost na její osobu, stejně tak český překlad částí této knihy vychází v době, kdy je celá kauza znovu otevřena v Praze. Paměti většinou vznikají jako více či méně zdařilá snaha o  kamufláž skutečné úlohy osobnosti v dějinách. Nicméně, lež má krátké nohy a pravda vyplave na povrch jako olej na vodu. Stačí umět číst. A jak vidno, těm agentům to příliš nejde. I to psaní, i to čtení, natož pak počítání.

Sama paní Davenportová praví:  Nedokážu rekonstruovat, jak jsem tehdy vnímala čas. Patnáct dní mého života v r.1948 sehrálo větší úlohu než následujících patnáct let, než jakékoli jiné období v mém životě. Byly to nejdůležitější, nejhlubší a událostmi nejvíce naplněné dny ze všech, které jsem prožila, nebo které mne ještě čekají (s.79)

Máme tu tedy před sebou kriminálně politickou kauzu, v níž jsou promíseny  do sebe naprosto prvky naprosto perfektně profesionální, respektive cílevědomé a demonstrativní akce s s prvky naprosto improvizované a chaotické reakce. Vypadá to tedy na ženu po ovulaci, že by šlo o náhodu, že ta paní Davenportová se zmiňuje o úplňku 24. února 1948?  Ale je zajímavé, že toto datum odpovídající astronomickým tabulkám, si na rozdíl od všeho ostatního ta vdavekchtivá paní pamatuje docela přesně. Ale třeba je to tím, že její ovulace přesně připadala  na úplněk. Za plodné dny jsou považovány 3 dny před a 1 den po ovulaci.

New Moon                     First Quarter             Full Moon                             Last Quarter     

1948 FEB 10  03:02  1948 FEB 18  01:55  1948 FEB 24  17:16  1948 MAR 02  16:36

1948 MAR 10  21:15  1948 MAR 18  12:27  1948 MAR 25  03:10  1948 APR 01  10:25

(viz zde http://eclipse.gsfc.nasa.gov/phase/phases1901.html

Popis jednotlivých fází Luny viz zde:( http://mesic.astronomie.cz/faze-mesice.htm).

Pro ten 10. březen, na něž připadalo tehdy novoluní, údajně platí, že psychika bývá v novoluní oslabená a nestabilní, lidé pociťují osamělost a jsou pesimističtí. Nemoci se rázem horší, přibývá úrazů a havárií. Vládne podrážděnost, nervozita, agresivita. Chování bývá mnohdy iracionální. Imunita je oslabená. Lidé prožívají vnitřní rozpory a utrpení. Muži jsou při novoluní méně komunikativní. Při novoluní se sčítají gravitační síly Slunce a Měsíce a působí na energii tekutin v hlavě. Organismus se stahuje, při poranění méně krvácíme. Aktivizuje se centrální nervový systém, mozek, hlava, cévní systém, čelní a čelistní dutiny, oči, uši, nos, štítná žláza, zuby, plíce a průdušky. Můžeme pociťovat nervové napětí, bolesti páteře, únavu zraky, časté jsou také migrény a bolesti v krku, ušní potíže, astma a bolesti ramen.

A tedy upozorňuji, že lidé vidí sami sebe jako v zrcadle. Pokud sami mají depku atd. tak všichni ostatní jí musí mít nutně také. Podle sebe soudím tebe. A tak je nutné posuzovat výpovědi těch svědků o těch proměnlivých Masarykových duševních náladách. Samozřejmě to platí i pro Honzu samotného, zvláště s tím jeho rozbolavělým ramenem.

Jestli toto je náhoda, tak už nevím, co náhoda je. Já za to fakt nemohu. A ten název jsem si vymyslel dříve, než jsem vůbec měl tušení o nějakém závěru. Nebijte mě příliš. Nejdříve jsem si stanovil psychologický profil možného pachatele a teprve pak jsem začal googlovat. Hodnocení výsledku rád přenechám případnému čtenáři, respektivě porotě.  I ti žraloci prý nejraději útočí během novoluní.

To, že se ovulační, menstruační kalendář, který ženy obvykle tehdy nosily v kabelce místo antikoncepce, stane se korunním důkazem v celé kauze, to jsem vskutku nečekal. Ale pro obžalovanou požaduji stejný trest, jako Brožová v tom svém slavném projevu pro Horákovou.

V každém případě je ale jasné, proč tehdy a právě tehdy došlo k únorovým událostem právě tehdy a ne jindy. Údajně Měsíc ovlivňuje plodnost ženy a menstruační cyklus. Menstruační cyklus ženy (29 a půl dne, ale astronomové to zpochybňují) je (spíše může být někdy) shodný s cyklem měsíčním. Studium tohoto cyklu prokázalo, že nejčastěji nastává menstruace v období novoluní a ovulace (vyměšování vajíčka) v období úplňku. Sexuální impuls, neboli libido, se zvětšuje s růstem Měsíce a dosáhne maxima v období úplňku. Pokud se milujete v den úplňku, můžete přitahovat stavy fyzického, psychického a mentálního nepohodlí, nervového neklidu, stavy snížené schopnosti sebekontroly či nevysvětlitelné stavy úzkosti. Následně se může stát, že se váš citový vztah s milenkou nebo milencem ocitne v těžkých chvílích bez zjevné příčiny. ženám s ubývajícím měsícem ubývá také chuť na sex. Milenecké splynutí v blahodárné fázi Měsíce - dva dny před úplňkem, vede podle esoterických tradic k harmonizaci a k hluboké vytříbenosti duchovního a sexuálního života.

Tento cyklus dokonale vysvětluje průběh Vítězného Února. Proč milióny chlapů raději postávalo venku a pochodovalo po ulicích a náměstích a raději šířilo třídní nenávist, namísto aby sedělo a zahřívalo se doma v posteli. Mohlo by se jednat o pozůstatek z dob, kdy byli naši předkové primitivními lovci. Tehdy bylo světlo v noci velmi vzácným zbožím, a tak bylo třeba úplňkových nocí beze zbytku využít k lovu. V obdobích tmy, kdy na obloze Měsíc nesvítil, nebo svítil jen málo, si naši předkové naopak krátili dlouhou chvíli spíše rozplozovacími aktivitami. Vlivem adaptace se tak možná vytvořil tělesný cyklus s chemickou periodicitou, která odrážela proměny Měsíce.

Právě tento moment ti odstupující i neodstupující ministři podcenili. Nejprve se ti chlapi naštvali na ty odstupující ministry, že je ruší v práci, museli si pak najít náhradní objekt uspokojení nadšeným souhlasem s jejich odstoupením, aby už dali na příště pokoj. 

 Perfektní provedení akce vyžaduje její perfektní naplánování, zahrnující všechny myslitelné předvídatelné momenty. Ten Kléma měl pod čepicí, protože při svých buřičských projevech si musel všímat, kdy mu tleskají více a kdy méně. A proto si s tou svojí Martou, údajně bývalou profesionální kněžkou lásky tak dobře rozuměli. Ta věděla dobře, co kdy se má dělat, aby to vedlo k těm či oněm žádoucím, či nežádoucím následkům. Už tedy víme, co tím Gottwald myslel, když prohlásil hned poté, co se dozvěděl o odstoupení ministrů, dej bože, aby je ta blbost neopustila.

Závěrem bych doporučil všem tajným službám, aby nadějné kandidáty druhého nejstaršího řemesla především doučovaly přestupné roky, západy a východy slunce, základy astronomie, kalendáře a elemtární počty vůbec. To ostatní se ti vášniví umělci života doučí sami. Mediální travičství jím pak půjde samo.

Dobrou zprávou pro prostý český lid, že Harvardem a Cambridge odkojení elitní intelektuálové neumějí počítat a číst. Nikdo z nich elitní nebohou americkou špionku neupozornil od r.1967 do r. 1990, že  v r. 1948 po Saturday twenty –eight (s.421) nemohl následovat Tuesday, the sekond of March (s.422,426).Paní Davenportová vědomě tedy nemluví pravdu, tvrdí-li, že se při psaní svých pamětí opírala o diář, leda tak o menstruační kalendář. Nalézá-li se v archívech výzvědných služeb ještě mnoho podobných perel, tak není divu, že tyto instituce váhají s jejich otevíráním.

Poznámka: Bylo by možná velice vhodné na únorové události, celou naší asistenci při zrodu Státu Izrael, chování jednotlivých aktérů před a po únorem, celé tehdejší další zákonodárství, špionomanii atd. pohlížet z hlediska předpovědi Edvarda Beneše,  který musel být vzhledem k dvojnásobné úspěšnosti svých předešlých předpovědí výsledků první a druhé světové války, tehdy považován za světového mistra v oboru prognostiky. Dne 27. února 1948 přišla delegace armády vedená ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou prosit prezidenta, aby neodcházel z úřadu. Po úvodních projevech, Svoboda otázal prezidenta, jaký vliv budou mít naše události na mezinárodní situaci. Prezident odpověděl dle zápisu přednosty vojenské kanceláře armádního generála Antonína Hasala toto: Mezinárodní situace je velmi vážná, jak jsem ostatně s vámi, pane ministře, mluvil jak v Sezimově Ústí, tak i později. Události u nás mají mají a budou mít velký vliv na mezinárodní situaci. Vám vojákům to mohu říci, je to jen pro vás, abyste znali můj názor. Události naše rozvíří válečný konflikt, kterému jsem chtěl zabránit. Vývoj nyní půjde tak, že tomu bude těžko čelit. ((Jaromír Smutný: Svědectví prezidentova kanceláře. Praha, Mladá fronta 1996, s.185)

Ve světle této předpovědi a kde a kým byla pronesena,  nelze celý třetí odboj považovat za nic jiného než za pátou kolonu.  A to naprosto objektivně.