Trochu jinak o jednom výročí. Trochu jinak o Vítězném Únoru 1948 1
21.2.2011 20:25
Máme výročí. Ale čeho? Vítězného Února 1948 samozřejmě. Rozumí komunisté, k čemu se hlásí a co obhajují a kdo tehdy vyhrál? A rozumí tomu i dnešní antikomunisté?
Někdy v roce 1946 diskutovali spolu národohospodáři národní socialista Hejda a komunista Frejka na Ústřední plánovací komisi. Jiřího Hejdu těžce zaráželo, jak může někdo při zdravém rozumu navrhovat tzv. železnou koncepci, tj. vycházet z plánu investic, nikoliv plánu zvyšování plánu spotřeby obyvatelstva, jak to bylo odsouhlaseno ve vládě. Ludvík Frejka jako by už tehdy tušil, že může nastat situace, kdy na nějaké životní úrovni obyvatel nebude vůbec záležet. Ano, tehdejší noviny referovaly o situaci v Palestině. Asi ve stejné době na jaře 1946 organizuje Zdeněk Toman pašování jablonecké bižuterie do Británie (viz níže).
Ten Frejka se velmi angažuje v oněch slavných únorových dnech na straně tehdejších vítězů, kteří se dodnes k tomu dějinnému převratu hlásí. Ten tolik angažovaný Frejka je souzen a odsouzen v procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Hejda, který nikdy neporozumí, proč Frejka s tou železnou koncepcí přišel, je souzen a odsouzen za sepisování a zasílání zpráv o stavu československé ekonomiky prostřednictvím odbojové skupiny Milady Horákové.
Hejda také nerozumí tomu, co na tom mohlo být tak závadného, když takovou zprávu prý mohl každý sestavit s pomocí ročenek OSN. A co když právě v tom byl ten problém? Ale vskutku také lze v zákonu na ochranu republiky, přijatém v září 1948 najít konkrétní paragraf, který zakazoval podobné aktivity, tedy sestavování nějakých statistik. Proč něco takového bylo vůbec třeba zakazovat. A s tímto zákazem se potýkal ještě Ota Šik a jeho tým. A byli za to odsouzení i jiní sociálně demokratičtí ekonomové, např. Krejčí, který ale také dobře věděl, že dělá něco, co není dovoleno, protože ty statistiky a úvahy o sovětské ekonomice kryl nějakou tou kamufláží. Ano, byla to všechno kamufláž. Ale čeho?
Ještě předtím,než měly na Západ dorazit ty Hejdovy zprávy, tak jiná národně socialistická odbojová skupina, organizovaná Chalupou, posílá na Západ informace, které tehdy zveřejňuje veškerý emigrantský tisk a ti Chalupovi přátelé se starají velmi o to, aby se ty zprávy (plné statistiky a tabulek) obsahující vskutku kyble špíny, nicméně pravdivé třeba i o tom, co tropil ten Grebeníček v Uherském Hradišti a jaké pěkné pohádky psal tehdy Pavel Kohout, jak se Československo aktivně připravuje na válečný konflikt. V jedné z těchto měsíčních zpráv, datované 23.1. 1949 lze najít zmínku o tom, že „
„Ve stycích se zahraničím je otázka vývozu pro ČSR otázkou životní. Není však lhostejno, kam Československo vyváží: musí vyvážet tam, odkud může dovézt potřebné surovin, jichž samo má nedostatek., SSSR navíc může zasáhnout kdykoliv a jakkoliv do kteréhokoliv obchodu. Tak mělo Československo dodat Egyptu typu Sokol. Letadla však byla (podle zprávy odbojové skupiny "Jaro") na příkaz SSSR v Bulharsku tamnějším ministrem zahraničí vrácena do ČSR. Jen na výlohách za dopravu ztratilo Československo l .600.000 Kčs nehledě k tomu, že nesplnilo smlouvu, ztratilo výdělek a že 4 letadla na zpáteční cestě havarovala. SSSR si nepřál uskutečnění dodávky, protože by Egypt byl mohl letadel k výzvědným letům proti Palestině.
SSSR zavlekl rovněž Československo - pomocí jeho vasalské vlády – do těžké mezinárodní situace v palestinské otázce i v oblasti zahraniční politiky. Dne 6. ledna 1949 učinil mluvčí britského ministerstva zahraničí projev, ve kterém na základě zpráv a jejich přezkoumání obvinil českodlovenskou vládu z porušení závazku, převzatého vůči jiným národům tím, že dodávala Israeli bojové prostředky, zejména zbraně a letadla, a že cvičí na území ČSR židovská vojská, která byla odesílána do Palestiny. Vzhledem k tomu, že je nemyslitelné, aby současná československá vláda, nastolená morovým pučem a udržující se u moci jen za pomoci SSSR a policie nejrůznějších druhů, sjednávala jakékoliv důležitější zahraniční závazky bez souhlasu SSSR (patrno již před únorem při projednávání účasti ČSR na Marshallově plánu), byl SSSR označen za spoluodpovědný za podporu Israele a obžalován spolu s ČSR před Radou bezpečnosti.
Tyto skutečnosti byly potvrzeny jednak tím, že československý tisk ani rozhlas tato obvinění nikde nepopřel, tím méně vyvrátil (omezil se jen na hrubé útoky proti "britským imperialistům"), jednak událostmi loňského podzimu, kdy ministr Moše Šertok (20. září) prohlásil, že ČSR podporuje Israel nejen hospodářsky, nýbrž pomáhá mu i při obraně. Stejně tak zcensurované přeřeknutí československého ministra Plojhara ("my jim dodáváme zbraně") v souvislosti s výkladem o židovsko-československém přátelství. Rovněž v Rakousku odhalená pašerácká tlupa se přiznala, že pašováním milionů amerických cigaret a jejich prodejem na černém trhu (hlavně v Budapešti) získané peníze byly vynakládány na nákup zbraní ve Škodových závodech a zbraně s vědomím československé vlády dopravovány do Israele. Přes mezinárodní potíže, které Československu z tohoto trhu (hlavně v Budapešti) získané peníze byly vynakládány na nákup zbraní ve Škodových závodech a zbraně s vědomím československé vlády dopravovány do Israele. Přes mezinárodní potíže, které Československu z tohoto počínání vzníkly, podpora Israele nijak neustala: i nadále se cvičí v táborech (Praha, Tatry) židovské jednotky a infikovány nenávisti k Velké Britanii ("Samostatnost je nutno si vybojovat"; Angličané nesmějí beztrestně vyvážet z Palestiny naftu") odesílány neznámými nám cestami do Palestiny. Celé toto jednání Československé vlády je jen zdokonalováním pokračováním taktiky, které používal SSSR již před světovou válkou. Chystal-li některý ze států agresi, vystupoval SSSR jako vůdce všech mírumilovných národů a rozhořčoval se, že ostatní státy proti útočníkovi nic nepodnikají; sám však zůstával pečlivě stranou, nastala-li situace, že by byl mohl rozhodným vystoupením odstrašit -i útočníka od agrese, sjednal s ním pakt o neútočení (tak v kritickém okamžiku střetnutí Japonska s Čínou i v konfliktu německo-polském). Ideologicky pak odůvodňoval tento svůj postoj thesí o "nevyhnutelnosti rozporů mezi kapitalistickými zeměmi". Po II. světové válce zdokonalil svou taktiku v tom směru, že se neangažuje sám, ale používá svých vasalských států, aby rozpoutal nějaký konflikt a tím oslabil západní státy. Tak tomu bylo při konfliktu jugoslávsko-americkém (Terst), v občanské válce řecké a konečně při dodávkách ČSR židům. Je proto naprosto oprávněné, že byl před světem za činy československých komunistů učiněn a odpovědným. Svým manévrem však sledoval tentokrát SSSR i cíl jiný: zdiskreditování sympatií západních velmocí k demokratické veřejnosti CSR a ztotožnění československého lidu s diktátorskou komunistickou vládou v očích západní veřejnosti.“ (Prameny k dějinám III. odboje, s. 224)
Celá tato informace je mimořádně cenná z několika hledisek:
1) Není pro občany nějakého státu nic horšího, než když se stát účastní nějaké tajné války, která navíc nemá a nemůže mít podporu veřejnosti, protože se začnou dít podivné virtuální hrátky, začnou být přijímána opatření, jímž ti občané nemohou rozumět (odtud ten Švandrlíkův lehce ironický styl) třeba pod záminkou boje s americkým broukem. Namísto skutečného nepřítele jsou pak vyráběna virtuální monstra. Pokud ještě tato účast v konfliktu je v rozporu s mezinárodním právem, pak ti vinici musejí být souzeni a odsouzeni za něco jiného, než co ve skutečnosti spáchali. Jinak by museli být souzeni představitelé toho státu, v našem případě konkrétně Klement Gottwald. Archivy jsou vybrakovány, v našem případě pak jeho zetěm Čepičkou, tedy člověkem, kterému Gottwald musel logický nejvíce věřit, neboť jaksi měl s ním společný zájem, aby ty hrůzy přižili alespoň jeho vnuci.
2) Ten organizátor zveřejňování a publikování těch zpráv třetího odboje Vlastimil Chalupa je odhalen někdy už v šedesátých let jako vědomý agent Státní bezpečnosti, udávající své kolegy jak na běžícím páse. On sám ale prohlašuje, že to dělal výměnou za možnost vyrábět a zasilat ty zprávy, že toliko jednal ve vzájemné shodě s šéfem tzv. evidenčního odboru ÚV KSČ Karlem Švábem, které mělo na starosti sledovat činnost ostatních politických stran ještě před únorem 1948, kdy byl pan Chalupa činný v rámci Československé strany národně socialistické pod vedením zkušeného bývalého ilegálního odbojového organizátora doc. Vladimíra Krajiny v tzv. oddělení pro vědeckou politiko, které dělalo v podstatě totéž jako to Švábovo evidenční. Pěkně si ti hoši tehdy brnkali na nervy. Navíc ani to oddělení pro vědeckou politiku nevylučovalo v případě nutnosti použít násilné prostředky.
3) V případě doc. Krajiny jde o téhož pána, co ještě před 22. červnem 1941 podstrkával Stalinovi vědomě zfixlované informace, aby ho vyprovokoval k nějakým protiněmeckým aktivitám, jak ne právě kajícně doznává ve svých pamětech, nazvaných příznačně Vysoká hra. Ale ani tento pán neprokoukl, co se v tom únoru 1948 děje.
4) Karel Šváb je souzen a odsouzen v tom procesu se Slánským, kde ti obžalování čelí tvrzení žaloby o jejich snaze vlákat Západ do válečného konfliktu s Československem. Dejme tomu, že se tehdy Československo na tu invazi připravovalo. Pak ale mírně řečeno podivné, že šef nejtajnější z tajných služeb, a nebo některá složka StB o těchto tajných přípravách informuje západní veřejnost předem. Jeden by řekl, že někdo vytvářením nějaké mediální reality chce zastřít nějaké jiné aktivity. Podobně jako ten jiný jeho horlivý kolega v Brně třeba tou akcí Mládež řídí Brnol
5) Z metodologického hlediska je klíčem k dějinám buď geopolitika, či zájmy jednotlivců, nebo zájmy skupin a jejich rétorika, v tomto případě komunistická. V tom druhém případě je nutné upozornit na stezi českého sociologa E. Chalupného, že vývoj osobnosti se nezastavil u jednotlivců … Třídy, stavy, obce , sekty, církve, spolky jsou zvláštními celky … A ze všech celků společenských nejsvéráznějším je národ. Národ je předně skupina ohromná; za druhé je skupina dlouhověká – život národní se měří na tisícíletí, za třetí je skupina bohatě organizovaná a spojená s pletivem přečetných vztahů přírodních a kulturních – společného původu, řeči, dějinných osudů, nejrozmanitějších oborů kultury a posleze i národní povahy“. (Idea československého státu. Svazek druhý, s.19). To znamená, že všichni jednotlivci především jednají jako příslušníci nějakého národa, ať už židovského, nebo českého, neboť přestupem k jiným národům, či izolací od něj by jim vznikly nemalé transakční náklady. Tato situace byla u Židů jak během druhé světové války, tak po ní umocněna ještě pocitem bezprostředního osobního ohrožení jejich fyzické existence, což se nutně projevilo v míře jejich podpory vlastního státu doslova za každou cenu. Navíc zde platí, že za vším je nutné hledat sex, peníze a obavy o vlastní život, teprve pak politiku.
6) Šlo o geopolitiku či o retoriku, když britský maršal Montgomerry prohlásil při ustavení NATO o něco později, že jsme ve válce s komunismem? A byl toliko obrazný příměr, nebo to museli brát jeho současníci jako obraz skutečného stavu věci, tedy jako pokračování politiky jinými (vysloveně násilnými) prostředky? Za situace, kdy houfně vnikají na československé území agenti chodci, snažící se především získat informace, které mohou zajímat invazní armády, například rozmístění protitankových zátaras (Gavenda). Pokud tu invazi připravovalo Československo, tak proč jaksi nejsme informováni o množství našich agentů, počítajících protitankové zátarasy v Bavorsku?
7) Jeden americký diplomat se zmiňuje ve svých pamětech (publikovaných v Google Book, přesnější citaci si nepamatuji), že Jan Masaryk v rozhovoru s ním mu sdělil, že Stalin ho varoval před tím, aby Československo podpořilo úsilí Židů o samostatný stát. Kdy ale jindy se mohl Stalin setkat separé s Masarykem, než při těch jednáních o Marshallově plánu. Netýkal se tedy spíše ten výrok Masaryka o tom, že jel do Moskvy jako svobodný občan a vrátil se jako Stalinův pohůnek spíše toho Stalinova odmitnutí podporovat vznik Státu Izrael, než odmítnutí Marshallova plánu, což ten Masaryk musel uvítat. Přijetí Marshallova plánu a podpora vzniku Státu Izrael se na sebe narážely.
8) Mohli jsme dělat vůbec obě věci najednou, tajně vojensky podporovat Izrael, za což velmi vehementně stavěl jak Beneš, tak Masaryk, a odsouhlasit Marshallův plán, který mimojiné požadoval dodávat určité informace o ekonomice státu mezinárodnímu fóru. Mohl pak jak Beneš, tak Masaryk v únoru 1948 postupovat jinak než postupovali, když Masaryk v lednu 1948 odsouhlasil dodávky zbraní pro neexistující stát Izrael spolu se svým rezortním kolegou Svobodou v rozporu s tehdy platnými zákony. O čemž právě ti lidovečtí a národně socialističtí ministři, kteří podali demisi, vůbec nevěděli. Mimochodem ta dlouhodobá a stabilní Benešova podpora státu Izrael na rozdíl od Stalinova manévrování přece jen svědčí o tom, že ten Beneš nekopíroval pouze politiku SSSR, z čehož je někdy obviňován.
9) V roce 2010 přišel český autor Vladímír Čermák v knize Operace Únor 1948 (viz obrázek) s výbušnou tezí, že ta první změna Stalinova postoje souvisela s aktivitou Beriji v souvislosti s možností získat informací o výrobě atomové bomby prostřednictvím výměnného obchodu za podporu vzniku Státu Izrael. Je příznačné pro české poměry, že se nad knihou zavřela voda. A že s ní pan Pacner a Ústav pro totalitu nevede s tou knihou tvrdou polemiku. I když její autor snad ještě žije. Tentýž Čermák pak tvrdí, že memoáry R. Košťála, hlavního vyšetřovatele Slánského se zmiňují o nepoužitelnosti (odmítnuto sovětskými poradci) informace o Slánského podílu na dodávkách zbraní pro Izrael, ačkoliv se to prý přímo nabízelo, navíc prý v otázce dodávek zbraní mělo údajně dojít ze strany Slánského,Gemindera, Frejky, Fischla a dalších mělo dojít k bezprecedentnímu porušení příkazů z moskevského ústředí v srpnu 1948. Jinak řečeno, další dva roky si naše nejvyšší stranické a státní orgány byly schopné dělat, co uznaly za vhodné.
10) Lze se sice o fakta, uvedená výše uvedené knize opřít, ale současně platí, že tato jinak přelomová kniha je příliš zašmodrchaná, honí moc zajíců najednou. Nemusíme chápat dějiny jako výsledek spiknutí organizovaných skupin, stačí je chápat jako výsledek (společných a skrytých) preferencí jednotlivců, sdílejících nějaký společný prostor se společnými životními zkušenostmi. Fandové Sparty, Baníku atd. také budou směřovat ke stejnému cíli, aniž by se předem domluvili. Také budou shovívavěji posuzovat fauly jimi milovaného mužstva než fauly mužstva z opačného tábora.
11) Jan Masaryk tehdy spolupracoval právě třeba v souvislosti s vystěhováváním Žídů do Palestiny s tehdejším šéfem (kontra)rozvědky na ministerstvu vnitra soudruhem Zdeňkem Tomanem, který se v Londýně v za války nechal takto pojmenovat, šlo o maďarského Žida Zoltána Goldenberga. Těchto případu kamufláže se vyskytovalo povícero. Zřejmě někteří Židé cítili tehdy z nějakého důvodu nutnost se maskovat jako Češi. Jenom by mě zajímalo, jak si tehdy říkali doma před zrcadlem. Tento pán, který si později za svého pobytu ve Venezuele nechal říkat Zoltán Toman. horlivě finančně dary podporoval vysokou školu v Izraeli, honosící se jménem Ben Guriona. Tento pán měl švagra Imre Rosenberga, u něhož za svého pražského pobytu bydlel tehdejší vedoucí Jewish Agency Gaynor Jacobson, které se tehdy zoufale nedostávalo peněz na nákup zbraní (viz T. Szulc, The Secret Aliance). Jenom tak na okraj uvádím, že ještě po r. 1990 asi nějaké arabské komando toho pana Rosenberga hledalo velmi v Česku. Viz Pelclovy seznamy.
12) A soudruh Zdeněk Toman organizoval mimojiné pašování jablonecké bižuterie do Velké Británie v diplomatických zavazadlech ministerstva zahraničních věcí, což byla aféra, která se provalila hodně dlouho ještě před únorem 1948. Současně ten pilný Toman organizoval přepravu těch prvních dodávek zbraní do Izraele. Za ministerstvo obrany to dělal Reicin. Když Reicin se o těch Tomanových kšeftech dozvěděl, nehnul prstem,
13)Konečně není známo nic o tom, že by Jan Masaryk někdy osobně intervenoval u Gottwalda v nočních hodinách v pyžamu, co mu to ten Toman dělá s tou jabloneckou bižutérií, jak to s oblibou činil v jiných záležitostech týkající se Izraele. Ty peníze z těch četných Tomanových kšeftů měly být mimojiné použity k financování komunistické strany Československa, a tedy k provedení únorového puče, bez něhož by ty dodávky zbraní do Palestiny byly nemyslitelné. Paradoxně to byli právě ti čeští občané, kdož poptávali americké dolary dokonce snad v kursu 1:200 (oficiální kurs byl 1:50), zoufale se śnažící o vývoz kapitálu ze socializujícího se Československa. Pokud si vzpomínám dobře, tak pan Pacner ve své knize o vývoji československých výzvědných služeb hovoří snad až o 15 miliónech Kčs, možná i trochu více.. Nezaplatili ale ti navíc hodní Češi ty dodávky zbraní do Izraele z vlastních peněz? Jak to také dosvědčuje ta zpráva třetího odboje o těch pašerácích cigaret. Minimálně ty dodávky před vznikem Státu Izrael. Z hlediska obchodní bilance mezi Československem a Velkou Britanií, respektive valutovou cizinou to platí v každém případě. A současně si neumím představit Jana Masaryka, opouštějícího Československo jako politického emigranta, jak riskuje jako vrchní pašerák přinejmenším vyšetřování nezávislým celním úřadem. Ale umím si představit, jak by ho uvítala na londýnském letišti nějaká britská maminka syna zabitého v tehdejších četných izraelsko britských konfliktech. Současně si umím představit, jak tehdejší československá bezpečnost odhaluje propojení čerstvého emigranta Jana Masaryka s tehdejšími židovskými teroristy. Ten Gottwald v tom únoru to musel mít zatraceně dobře spočítáno.
Následující část: http://www.vasevec.cz/blog/trochu-jinak-o-jednom-vyroci-trochu-jinak-o-viteznem-unoru-1948-2/
Zajímám se o historii, politiku a ekonomii, protože Češi nerozumějí svým vlastním dějinám.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 6167x přečteno
Související články
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.