Československá hymna na Bradle

polreich18
4.11.2018 19:01
Dne 28 října jsem se zúčastnil mezinárodní konference na téma „Energia života 2018“ ve slovenské Myjavě, která leží nedaleko Bradla, kde je známá mohyla Milana. R. Štefánika. Konference s mezinárodní účastí se zaměřila na hledání zdroje morální a duševní síly člověka a jeho sjednocující duchovno.

Mne zaujala však i jiná věc či raději dokument o vztahu Čechů a Slováků. Součástí programu a vlastně i výrazu vzájemného chápání dvou národů, nyní administrativně rozděleného dřívějšího soustátí Československa, byla i cesta na Bradlo, památného a poutního místa spoluzakladatele Československa Štefánika, s důrazem na místě konstatovaného „ Byli jsme jako státy administrativně rozděleny, ale lid je a zůstane jednotný.“ To bylo nejenom předsevzetí, ale hluboce chápaná realita pod vlajkou Slovenska i Česka. Událost byla zakončena také Československou státní hymnou. Vítr, chlad i déšť na vrcholu hory se mísil s dojetím přítomných Slováků a jediného Čecha.

Není však vše idylické. Ještě v hotelovém pokoji jsem stačil zhlédnout rozhovor redaktora ČT se slovenským prezidentem Kiskou, abych se dozvěděl, že vítězové voleb mají tendenci přejít k totalitnímu vládnutí. I u nás známou teorií podněcující protesty proti systému voleb a jejich vítězi. Redaktor však se nezmohl na otázku, která by tento názor vysvětlila, nebo alespoň zpochybnila.

V uvedených souvislostech si nemohu nevzpomenout, že i dva jiné slovanské národy, myslím tím Rusko a Ukrajinu, dokonce dva největší, se rozdělily. Při mých úvahách o jejich nynějším vztahu a snad i po hledání cesty k „normalizaci“, nelze opomenout, že tyto národy mají z historického pohledu v podstatě jedinou kulturu (což je případ ve světě ojedinělý) a tudíž humanitární základ k vzájemnému respektu a porozumění. Základ myslím dobrý, ale nesetkává se dosud s pochopením.

Na letošním Pražském veletrhu knihy jsem s podobnou úvahou navštívil oficiální ukrajinský stánek. Mladá Ukrajinka odmítla se mnou hovořit rusky (prý zná, ale nehovoří). Tak diskuse pokračovala v angličtině, což byla rozhodně má výhoda, a tak jsem se dozvěděl, že ti spisovatelé a umělci, kteří žili na Ukrajině, psali rusky nejsou považovány za Ukrajince. Budou mít svoje vlastní umělce. Moc jsem tomu nerozuměl. Bude to asi ještě dlouhá cesta, než se sejdou na nějakém jejich Bradle. Můj naivní pohled na jednotnou kulturu asi moc nepomůže. I v Moskvě, ometálovaný vysloužilec, na můj podnět odpověděl stručně „Russia paběda“.

Na druhé straně však naše Ministerstvo vnitra (rozvědka) v zájmu řešení problémů zorganizovalo polo tajnou konferenci o agresivním Rusku, na které hlavně ukrajinské ženy vykřikovaly „připravme se na atomovou válku s Ruskem“. To vše samozřejmě v rozporu s naším právním řádem a závazky ze Smlouvy NATO, organizace, které jsme členem.

Doufejme, že nový ministr vnitra, bude respektovat skutečné závazky a hledat cesty k jednání a řešení krizových situací, ovšem tentokráte již bez ředitele „Evropských hodnot“, které politicky ovlivňovali pana Chovance a řídily jím organizované konference.

Jednání, jeho vyvolání a spoluúčast na něm, není „útěk z boje“, ale složitá, ale dokonce jediná cesta k ukončení všech krizových situací včetně problémů v dnešním Afghánistánu, pana premiére.

Miroslav Polreich


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.