Ukrajina a politická hygiena

polreich
29.12.2017 13:55
Nedávno Evropský dům v Praze zažil pod záštitou senátora Václava Hampla v zájmu našeho bezpečnostního prostředí velmi překvapivou konferenci o EU a budoucnosti východního sousedství této organizace. Téma velmi závažné a jeho řešení jistě potřebné. K jisté patronaci se přihlásilo NATO, americké velvyslanectví, ale dokonce i české ministerstvo zahraničních věcí. Vše bylo pod organizačním zajištěním Asociace pro mezinárodní otázky, která jak uvádí, nemá vazbu na žádnou politickou stranu, žádnou ideologii a poskytuje otevřený prostor pro věcnou diskusi. AMO poskytlo i různé materiály, které stojí za povšimnutí už jenom proto, že dle uváděných údajů jsou zcela v rozporu s prohlašovaným předsevzetím. Aktivními účastníky byli různí pracovníci z Bruselu, Washingtonu a hlavně z Kyjeva. Českou stranu zastupoval prorektor jednoznačně politicky vyhraněného CEVRO institutu.

Předložené materiály i výběr aktivních účastníků nevzbuzoval velkou důvěru pro objektivní a otevřený přístup k tématu konference. Již předložené materiály byly zahlceny otevřenou a nijak nezdůvodněnou rusofobií. Jen pro zajímavost srovnejme si některé citace z předložených materiálů organizace AMO.

  • Rusko zásadním způsobem destabilizuje evropskou bezpečnostní architekturu
  • Ruská agrese na Ukrajině, dezinformační kampaň a hackerské útoky
  • Rusko hrozbou národním zájmům
  • Vyvolávání či přiživování vnitro společenských a vnitropolitických tensí
  • Zakládání loutkových organizací
  • Skrytá i otevřená podpora extremistických entit
  • Narušování vnitřní soudružnosti a akceschopnosti NATO a EU
  • Subversi česko – polských vztahů
  • Dezinformace vytvářející virtuální hrozby války s Ruskem
  • Rusko cíleně pracuje na vytváření hostilního prostředí v Evropě
  • Nabourává současný mezinárodní řád
  • Rusko považujeme za agresora
  • Rusko se chová agresivně na Krymu, stejně jako na Východní Ukrajině a jeho agrese pokračuje
  • Rusko nadále okupuje část území Gruzie

Tyto jednoduché a rádo by nenávistné útoky nejsou nijak podloženy a bylo by je snad jedině možno porovnat a opřít o stejnou tendenci, kterou zaujímala Komunistická strana Československa koncem osmdesátých let při odmítání transformačního vývoje v SSSR i akcí, které zvláště po linii propagandy proti Gorbačovu vedení vedla právě Komunistická strana. Nemohla a také neuspěla.

Náš think-tank „nadstranický a nezávislý“, bohužel s ideovou vazbou na předlistopadovou Komunistickou stranu je však kabrňák. Thinkování mu sice moc nejde, to totiž bývá rizikové, (jak KHB říkal o „nebezpečném myšlenkování – jiné neznal): “Chceš li v strachu nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít. Chceš li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba“.

Hlupství občas vyvře na povrch a tak jsme se zároveň dočetli, že „Nejvýznamnějšího zastánce v ČR našlo Rusko v prezidentu Zemanovi, který legitimizuje pro kremelský diskurs v ČR“ a „výstřední chování prezidenta navíc zastiňuje aktivity vlády, která se v této oblasti výrazně neprojevuje a agendu tak nastoluje Hrad“.

Probíhala konference, v angličtině, a tak jednotliví vybraní zahraniční účastníci se snažili dodržovat linii dle materiálů AMO, hlavně útoky přímo na prezidenta Putina. Delegáti z Ukrajiny, a bylo jich tam několik překvapivě také drželi basu a využili příležitosti, že ten den ráno české deníky referovaly o mohutných demonstracích v Kyjevě (na podporu Saakašviliho), kde byly jen rudo černé vlajky (a bylo jich moře) a na dotaz co to znamená, odpověděli „to jsou naše vlajky“: Takže pozvaní delegáti reprezentovali ne legální vládu, ani tu současnou „po puči“, ale v podstatě fašistické vlajky, pod kterými se statečně bojovalo ve II. Světové válce, po boku Hitlera. To zažila dnešní Praha.

Byl to pro mne ovšem moment, kdy jsem se z hygienických důvodů rozhodl odpoledního zasedání se nezúčastnit. Měl mluvit prorektor CEVRO, kterého jsem nedávno slyšel na Metropolitní universitě na téma „ Agresivní politika Ruska“ a byl to opravdu velký zážitek. Jako akademický pracovník to vzal trochu vědecky, Začal samozřejmě Kateřinou Velikou, a ukazoval postupně mapy, jaké Rusko bylo v těch dobách a jak se postupně zmenšovalo asi v rámci své agresivní politiky.

Halič darem Rakousku-Uhersku již v roce 1814 jako odměna za spoluúčast v napoleonských válkách, odprodej Aljašky USA za babku, ani ne tak dávno, pak již za Lenina odešlo Pobaltí a Finsko, které s díky vzpomíná, že kdyby zůstalo pod Švédskem, tak by již ani nebylo.

Přeskočme Polsko, to také nebývalo o Ukrajině nikdy řeč nešla a dojděme až do dob perestrojky, transformace a rozpadu bipolárního světa. Zde se světová historiografie ani moc neliší, jen sluhové, kteří to dnes potřebují, děkují Reaganovi za uzbrojení SSSR. Pak báťuška Jelcin svolal schůzku, a řekl do té doby v lidské historii neslýchanou větu vycházející asi z jeho imperiálního ledví: „rozejděte se a vezměte si tolik moci co unesete“. Tak proběhla a skončila se dekolonizace Sovětského svazu. Na předkládaných mapách to bylo vidět velice konkrétně. S proklamovanou agresí Rusů to ale nešlo nějak moc dohromady.

Možná, že není od věci si zavzpomínat jak se rozpadaly imperiální državy západních „demokracií, které zajišťují naši stabilitu“. Indie neodcházela jen způsobem Ghandiho. Byly desetitisíce mrtvých, Vietnam, raději netřeba uvádět čísla a dobu trvání osvobozující války. Ty jdou do miliónů a skoro desetiletí. Nezapomeňme ani na sedmiletou válku v alžírském Atlasu s potoky krve.

Spíše by to vypadalo na slovanskou „holubičí duši“, než na imperiální choutky s „myšlením na světovládu“, jak nám je nyní stále předkládáno na podobných konferencích.

Hovoří se však, ale také o Krymu, Gruzii a Ukrajině. A dosti jednoznačně. Zastavme se tedy u nich.

Krym. „Byl, je a bude ruský“ řekl náš prezident Miloš Zeman. A má pravdu. Nechce se mu respektovat z roku 1954 rozhodnutí Komunistické strany SSSR, která bez respektu k mezinárodnímu právu i vůli občanů, administrativně vyjmula Krym z Ruska, kam po staletí patřil, a přičlenila ho k Ukrajině, nehledě na skutečnost, že nebyl ani obýván Ukrajinci a hovorovou řečí byla ruština. Vše bylo potvrzeno legálním vyjádřenim se jeho obyvatel. Myslím, že návrat a trvání na rozhodnutí Komunistické strany, která nyní vlastně ani neexistuje je nereálný. Autorita této organizace a jejího rozhodnutí na kterém se opírá stanovisko AMO a jiných organizací, je nejenom nereálné, ale i absurdní. Samozřejmě i nesmyslné, pokud bychom nepřipustili neodůvodněnou snahu po narušování historicky oprávněného stavu věcí v zájmu účelového a bezdůvodného negativního ovlivňování bezpečnostního prostředí v naší oblasti. K tomu by ale naše zahraniční politika neměla sloužit, stejně tak jako české soukromé organizace.

Gruzie. Zde nám do hodnocení rovněž vstoupil český prezident. Tentokráte Václav Klaus, který se odmítl zúčastnit společné protestní cesty postkomunistických prezidentů do Tbilisi na podporu „ruskou agresí napadené Gruzie“. S jednoduchým vysvětlením. „Co bych tam dělal, když skutečnost je jiná“. Byla to přece Gruzie, která napadla Chinvali, hlavní město Jižní Osetie a tím zahájila boje. Po zapojení se „mírových sborů“ Ruska (titul jim přináleží z dob bojů Osetinců s Gruzií začátkem devadesátých let, kdy zastavila vzájemné válečné operace). Zde by se dalo skončit, ale protože v nám předložených podkladech se hovoří o agresi či dokonce okupaci části Gruzie Ruskem, rozumnější bude podívat se trochu i do historie.

Osetie jako gubernie byla součástí carského Ruska. Až v dvacátých letech Gruzínec Stalin (kterého známe z vlastní zkušenosti a historie) rozhodl o připojení Osetie ke Gruzii. Stálo to tisíce životů Osetinců. V devadesátých letech podobně násilným způsobem Osetinci vyhnali gruzínskou administrativu a prohlásili se na Tbilisi nezávislými. Ten stav trval do roku 2008, kdy NATO přijmulo usnesení, že umožní vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO. To přimělo dnes populárního pána v Kyjevě pod rudočernými fašistickými prapory, aby tehdy jako představitel Gruzie zahájil vojenské operace. Bojím se napsat, že k tomu byl neocons spojenci na západě přiveden v zájmu narušení rusko americké nutné spolupráce, i když jejich dnešní jednání tomu napovídá, ale na druhé straně nikdo po této zkušenosti o přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO již dále neuvažuje.

Snad jen malou, ale velmi charakteristickou poznámku. Bývalý náš exministr obrany se nechal slyšet, že byla chyba, že Gruzie již nebyla v NATO, to by si Rusové chránit Osetii nedovolili nebo by byla válka. Takže rozhodnutí Gruzínce Stalina, bychom měli hájit jako NATO, asi stejně jako rozhodnutí Komunistické strany o Krymu. Bojím se však, že právě pro tyto stanoviska se tato konference v Praze nyní konala.

Ukrajina. Popis vývoje a stavu je zcela jednoduchý. Stačí, když TV nám zopakuje snímky z Majdanu v kritické dny. Bránící se policisty pod svými štíty a útočící fandy Dynama a později již zorganizovaného AZOVa. A u toho asistoval překvapivě český ministr zahraničních věcí pan Zaorálek (na čí pozvání?) z ČSSD, což mu občané Čech již nyní spočítali. A vzpomeňme na prvý zákon, který zakázal okamžité používání ruštiny, když v zemi v podstatě nikdo jinak nemluvil. Jednalo se o vojenský puč, který snadno vyvolal „občanskou válku“ (opět ten „výstřední“ prezident Zeman). Zde bych mohl skončit, ale to nedovedu, protože se jedná o velmi závažný stav věcí ohrožující bezpečnost naší oblasti v Evropě a přímo slovanské národy.

Musíme hledat řešení, jiná možnost není. Zákon a naše závazky, které vycházejí z Charty OSN ale i jediného závazku, který jsme na sebe vzali vstupem do NATO předurčují způsob řešení. Není rozhodně ve vojenských akcích, ale v mírovém jednání. Jinou povinnost česká republika ze svých mezinárodně právních závazků nemá. Ten přístup není v současném bezpečnostním prostředí jednoduchý, ale jiný není. Pokud ho opomíjíme, nebo nerespektujeme jsme v rozporu s výše citovanými závazky. Buďme ale konkrétní.

Ruská federace a Ukrajina jsou dva největší slovanské národy. Navíc jsou to jediné národy světa, které mají j e d n o t n o u, přesněji s p o l e č n o u kulturu. Ta se neomezuje jedině na civilizačně kulturní projevy, ale na veškeré dosud společné soužití. Jedná se tudíž o reálný základ pro řešení jakýchkoliv sporů a nedorozumění. Všechny think tanky by se při řešení problému měly zaměřit tímto směrem.

Kdy svoláme konferenci k uvědomění si těchto skutečností jako východisek k řešení zvláště bezpečnostních problémů. Známe přeci řadu jmen literátů, umělců, kde těžko je možné definovat jejich národnostní přináležitost a oni se tak ani nepotřebovali vnímat sami. To je obrovské pojítko mezi oběma národy. Nejen pojítko, ale unikátní cesty k řešení.

Konference tohoto druhu v souznění ze zásadami NATO a OSN může svolat MZV za účasti jiných organizací a nebo budeme ještě dávat přednost aktivitám MV a rozvědky, které svolávají vybrané ukrajinské aktivisty na polotajných setkáních pod patronací bývalého ministra Chovance (ČSSD) , abychom slyšeli výzvy na přípravu atomové války s Ruskem. Jak dlouho budou mít ještě vrch tito propagátoři nepřátelství nad přirozeným a zákonitým přístupem, který by zajistil východisko ke vzájemné odpovědnosti, která dnes je nutná vzhledem k ohrožení před kterými stojí lidská společnost a její civilizace jako taková a jejichž řešení má prioritu u hlavních mocností světa a mělo by ji mít i v Praze s hledáním základu jejich řešení za podmínek nutné spolupráce.

Lze nyní snadno, ale i bezpodmínečně pochopit, že každá rusofobie a její tendence se proto snoubí s antiamerikanismem.

.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Nestojí to za to, abych zkoumal, co to je "hostilní prostředí".  A ani mě nebaví někoho pořád přesvědčovat.

Takže jen stručně:

1/Celá ta akce s Majdanem byla dlouhodobě připravována a schválně načasována do doby zimní olympiády v Rusku.

2/Nejvyšším cílem USA bylo obsadit ponorkovou základnu "osvobozené" Ukrajiny na Krymu.

3/Tajné služby USA docela správně vyhodnotily, že jakákoliv reakce Ruska bude velkým mínusem pro mezinárodní  posouzení.

4/Myslím, že USA však nevyhodnotily, že ta prorostlost korupce na Ukrajině je FATÁLNÍ. Takže na tento (s promiinutím) průser bude dlouhodobě a ve značném rozsahu doplácet i slavná EU.  To prosím - nepodceňujte. Ukrajinu na to velmi dobře znám.

Dona

Od VOSR do 1989 sa politici, novinári + všetky médiá, filmové štúdiá, tajné služby.... živili hybridnou vojnou proti komunistom, nepriateľom číslo 1 v očiach " demokratického " Západu a v očiach vnútorného " priateľa " socialistického tábora. Trvalo to 71 rokov. Za tak dlhý čas sa obraz nepriateľa uložil v DNA Západu. A z DNA čokoľvek dostať von je možné len konečným riešením. Po roku 1989  prepadol Západ pocitu bezradnosti - s otázkou : Čo ďalej? Ako ďalej? Veľmi múdru vetu povedal Gorbačov : ..... zobrali sme vám nepriateľa. Ale bezradnosť trvala len chvíľu - to jest dovtedy, kým Rusko bolo na kolenách a kým sa Rusko nechávalo rozkrádať. Nástupom V. Putina sa brána do RF zatvorila ( i keď nie celkom )

Zatvorená brána bola " živá voda"  pre mŕtvych, ktorý vďaka nej povstali z hrobov. A začala štvanica na poľovnú zver nevídaných rozmerov. Všetci, ktorí sa inak nevedia uživiť, sa zapojili do rôznych spolkov s rôznymi názvami s jediným cieľom : upaľovať " čarodejnice". Je to vhodné prirovnanie preto, že v stredoveku každý druhý obyvateľ  obvinil niekoho z čarodejníctva. To isté sa deje aj teraz. Hrubý odhad : každý druhý obyvateľ  upaľuje komunistov a RF. 

V stredoveku neexistoval dôkaz o čarodejníctve - stačilo ukázať prstom, pošepkať obvinenie inkvizítorovi či kňazovi pri spovedi....

Na rozdiel od stredoveku, dnes  upaľovači vedia vyrábať " dôkazy " . Vďaka médiám, vrátane internetu, je " hon na líšku " sofistikovanejší. 

( inak ďakujem autorovi za kvalitný a inšpiratívny článok )