Čas pro krizové řízení

Energetická tsunami, která se teď prohání Českem, může být ještě více zničující než pandemie. Zatímco covid nás čas od času připraví o pár měsíců produkce a příjmů, děsivý nárůst cen energií, který je nad možnosti velké části domácností, může vyvolat epidemii celoživotního finančního otroctví. Stačí připomenout, že na dohled od hranice chudoby je podstatně více než těch 10 procent českých domácností, které už spadly pod ní. Kdo by se chtěl do tématu ponořit hlouběji, může se začíst do studie Zranitelný zákazník a energetická chudoba, která vznikla v březnu na podnikohospodářské fakultě VŠE v Praze.

Pokusme se také o vlastní úvahu. Chudoba je relativní, definuje se jako podíl obyvatel, jejichž příjmy nedosahují umělé statistické hranice. Ta se odvozuje od 60 procent upraveného disponibilního středního příjmu. Tady je lepší číslo než definice: český osamělý jednotlivec je vykázán jako chudý, má-li méně než 14 tisíc korun měsíčně. Pro členy rodiny je to číslo nižší, protože si mohou rozpočítat sdílené náklady. Krach Bohemia Energy a nejspíš i spousty menších obchodníků s energií zasáhl milion domácností (asi 2,5 milionu obyvatel), a ty by teď měly platit zálohy dodavatelům poslední instance na úrovni celého takového minimálního příjmu. Nebudou to úplně ti samí lidé, ale je z toho zřejmé, jak to může dopadnout.

Podle mezinárodně uznávané statistiky Příjmy a životní podmínky domácností z roku 2020 žila čtvrtina českých domácností (2,7 milionu obyvatel) pod hranicí 80 procent středního příjmu čili nanejvýš krůček od chudoby, která je na těch 60 procentech. Roku 2020 byl střední čistý příjem asi 200 tisíc korun ročně, takže celkové čisté příjmy domácnosti do oněch 80 procent ležely v pásmu pod 160 tisíc korun ročně. Kolik jí zbylo po odečtu nákladů na bydlení?

Tyhle statistiky se uvádějí v násobcích životního minima. Životní minimum bylo asi 8 tisíc měsíčně pro domácnost dvou dospělých a jednoho dítěte, to je 100 tisíc ročně. Čtvrtina domácností je tedy maximálně na 1,6 násobku životního minima. Statistiky příjmů po odečtu nákladů na bydlení nemají moc jemné členění a uvádějí až počet domácností pod dvojnásobek životního minima, těm zbylo na všechno ostatní méně než 107 tisíc, tedy necelých 9 tisíc měsíčně. To jim tedy sebere vyšší účet za energie. Je jasné, že nebudou mít možnost takové částky platit dlouhodobě a nemají ani žádný jiný způsob, jak se bránit, například zateplením a pořízením vlastního zdroje.

Je tomu tak i proto, že Česko dlouhodobě nechce dovolit, aby se jeho občasné mohli vysokým cenám za energii bránit sami. Nesplnili jsme závazek, že do půli letošního roku převezmeme do českého práva evropské směrnice o komunitní energetice, založené na aktivních spotřebitelích, tedy těch, kteří vyrábějí pro sebe, poskytují druhým přebytky a případně si dokoupí část elektřiny ze sítě.

To už je dnes výrazně levnější řešení a navíc zahrnuje podněty k tomu, aby bylo inkluzívní. Jak by to fungovalo, slyšeli jsme na nedávné pražské konferenci na toto téma, kde byl prezentován evropský výzkumný program SCORE. Předpokládá, že těm ohroženějším členům komunity ostatní pomohou s účtem, ale na to musí navázat spolupráce při zateplení a úsporných opatřeních. Neobejde se to ani bez soustavného poradenství a osvěty.

V Česku se do programu zapojilo Pražské sdružení obnovitelné energie, které vzniklo na začátku října. Uvidíme, jak se bude vyvíjet, přesněji, zda je to v současném právním a infrastrukturním prostředí vůbec možné.

Zatímco bezmocným Českem cloumají světové ceny, naši představitelé s oblibou vyučují o suverenitě. Evropskou unii spíše rozvolnit než integrovat. Euro v žádném případě nepřijmeme, byl by to diktát Evropské centrální banky. Zelený New Deal jsme jako jediní pochopili správně, je to nesmysl. Jestli jsem správně porozuměl projevu premiéra Andreje Babiše na klimatické konferenci v Glasgow, jestli se chce svět zachránit, musí se učit od nás.

Česko je extrémně vnímavé na výkyvy světových cen energie, protože samo dlouhodobě blokovalo decentralizovanou nezávislou výrobu doma. Potlačována byla také družstevní, obecní a sociální výstavba, takže z účtů domácností dále ukusuje prudký růst nájemného. Ani tady do toho nemáme co mluvit, všechny významné české banky, které to financují, patří zahraničním vlastníkům.

Z rostoucího HDP se odvádí výrazná část do zahraničí, přitom je to nastaveno tak, že ani globální minimální daň nám nepomůže. Podílíme se na exportu západního zboží, ale v podnicích ve vlastnictví zahraničních subjektů máme jen třetinové mzdy ve srovnání s kolegy na druhé straně hranice. Mzdy jsou domácí, ale ceny energie jsou samozřejmě světové. Třetinu ČEZ vlastní zahraniční investoři, těm to vyhovuje.

Výčet pohrom ani tady nekončí, zasáhnout mají ještě vyšší úrokové sazby ČNB. Jak jim rozumět? Reagovat na divoké ceny energie nástroji proti inflaci, tedy zvyšováním úrokové míry, znamená spoléhat na naději, že lidé si na teplo půjčí v bance nebo u lichvářů o něco méně. Budou raději mrznout, a tím stlačí světové ceny dolů. Ledaže by se to nepovedlo, a sklidili by to jen exekutoři...

Reálnou míru mistrovství České národní banky ukazuje kurz české koruny, která je slabší než v květnu, kdy byla základní úroková sazba 0,25 procenta. V říjnu už centrální banka tuto sazbu vyhnala na 1,5 procenta a vyhrožuje dalším prudkým růstem. Slibuje si od toho posílení koruny, zatím došlo k poklesu. Netřeba dodávat, že čím je koruna slabší, tím hůře nás potrápí ceny energie v eurech nebo dolarech. Vyšší úroky zase dorazí ty, kdo by zvládli elektřinu a teplo, ale potom přestávají zvládat hypotéku.

Co s tím? Stačilo by nehrát si na učitele národů a převzít osvědčené postupy v hospodářské politice i financích. Nejdůležitějším úkolem hospodářské politiky je teď udržet sociální smír, podřídit se potřebě okamžitých podpor ohrožených domácností, ale zároveň přistoupit na strategii větší odolnosti na vnější šoky v základních věcech.

Základními věcmi jsou bydlení, elektřina, teplo, voda, potraviny, doprava, zdraví. Tady je odolnost závislá na tom, co si mohou lidé pořídit sami. Stát tomu může pomoci podporou družstevního, obecního a sociálního bydlení, programy na podporu komunitní energetiky podle dohodnutých evropských směrnic, návratem vody do veřejného vlastnictví, podporou elektromobility a nabíječek z obnovitelných zdrojů, zapojením státní rozvojové banky do programů regionálního rozvoje a ekonomiky zblízka. Tu banku naštěstí od letoška máme přeměnou někdejší ČMRZB.

Přišla chvíle krizového řízení. Stává se to bohužel v situaci, kdy odcházející vláda je už jen chromou kachnou bez podpory parlamentu a ta nová se v tom bude potácet jako hošík, kterému jsme koupili první kolo. Odcházející vláda by jistě problémům rozuměla lépe, vždyť se podílela na jejich vzniku. Ta nová se může tvářit jako hasič cizího požáru, ale kdoví, co má v těch nádržích, jestli nebude kropit benzínem. To může protáhnout boj proti krizi, když se budou jen tlumit důsledky, ale skutečná léčba těžké choroby zůstane v nedohlednu.

Navalilo toho na nás skutečně hodně – covid, energie, nájmy, vadnoucí globalizace a k tomu ochabující automobilový průmysl, dominanta české ekonomiky. Ostatně i ta auta narážejí na stejný problém jako ty účty domácností za elektřinu a plyn – mysleli jsme, že klimatickou krizi světu rozmluvíme. Poslední pokus podnikl premiér Babiš v Glasgow. Nezdá se, že by se to povedlo.