Zbyněk Fiala: Kam míří volební program ČSSD

sobotka chovanec
20.6.2017 14:50
Program ČSSD slibuje růst mezd, lepší důchody i připravenost na výzvy přelomové doby, jako je digitalizace, sdílená ekonomika, větší podíl sociálního a družstevního podnikání nebo naléhavé problémy životního prostředí. Mají na to? Samo vedení strany se zaklíná vyhlídkou, aspoň na veřejnosti, že vyhraje volby. A pokud ne? Jako marginální strana nebude schopna nic z toho prosadit. A zatím pracuje víc na té marginalizaci, než na tom vítězství.

Nový volební program českých sociálních demokratů má spoustu kladů a mohl by oživit zájem o stranu, která si zatím stojí dost bídně. Mohl by být taky lepší, ale nejsou lidi.

Tohle si zaslouží samostatnou pasáž. Uveďme ji tím, že i ČSSD už stačila propadnout tomu, čím se nám hnusila za totáče politická duchna, kterou na nás hodil bolševík. Vládly sekretariáty. Klíčová politická linie zněla: Hlavně, aby nebyl průser. Vydrž, seď a hlasuj. Nedělej nic, v čem je riziko. Nepouštěj k sobě lidi, kteří tě přerostou. Neupozorňuj na sebe předčasně. Dělej ze sebe do poslední chvíle neškodného idiota, jak radí profesor Parkinsson. Nesmějí se tě bát, jen tak dostaneš funkci. Teprve pak s nimi můžeš zamést. I kdybys byl idiot doopravdy.

V tomhle dosahovat nějakých výsledků není snadné, a tak berme, co je. Pokud však nemá jít jen o čtení pro zahnání nespavosti, muselo by to být podloženo šancí, že jde o reálné návrhy, které strana prosadí. Jenže tahle šance je na celé věci tím nejtěžším. Strana je krůček od nebezpečného útesu a prožívá drama, které se nedá odvrátit jen slovními piruetami a předstíráním úsilí.

Špatný volební výsledek by neznamenal jen malou hlasovací sílu a zánik šancí pro programové myšlenky, na kterých straně nejvíc záleží. Znamenal by také prudký výpadek příjmů ze státního rozpočtu v situaci, kdy se na stranu valí povinnost zaplatit minimálně desítky milionů korun z prohraného sporu s nebohým Altnerem. Samotný spor je perlou právního parazitismu, který u nás zdařile bují, ale tohle rozhořčení si můžeme nechat tak k pivu. Kasírovat se bude. Hned ne, právní tečku to ještě nemá. Je tu však instinkt, který napovídá, že reálná váha argumentů právní obrany bude blízká velikosti volebního výsledku ČSSD. Nemáš sílu? Ohledů netřeba.

V minulosti možná byly časy, kdy si strana mohla dopřát i jiné priority, než je maximalizace počtu poslanců. Mohla si dovolit někoho odkopnout, aby se nenarušil vnitřní poměr sil a neohrozilo postavení určitých osob ve vedení. Proč ne? Lidová moudrost říká, že když nejde o život, jde o málo. Teď však o ten život jde.

Strana, která chce zvrátit zdánlivě nevyhnutelnou volební porážku a rozšířit svoji volební základnu, musí přitáhnout také dovnitř nové lidi a vyždímat z nich nové myšlenky. Musí prolomit stěny krabice, ve které se bezradně zmítá a případně odkoukat postupy od úspěšnějších partnerů, nebo nedej bože ještě úspěšnějších soupeřů. Je to lepší než partnery žárlivě odkopávat a na soupeře útočit s takovým bezmocným zaujetím, až se zesměšním a soupeře to posílí.

Co by se dalo od soupeřů odkoukat? Třeba model „kozel zahradníkem“. Když chcete zločin napravit, musíte mu rozumět a znát všechny triky. Poptávat se po okolí – jak to děláte, že tak úspěšně škodíte? – je málo. Vzpomeňme na bratra Žižku, který zúročil svoji zkušenost rychle manévrujícího lapky u kupeckých cest, když vyvíjel metody hybridního boje husitských hloučků s oplechovanou přesilou. Cena Andreje Babiše, když přešel na druhý břeh, je také v jeho kozlovství. Proto je schopen nacházet s takovou jistotou skryté prameny daňových příjmů. A veřejnost dává jasně najevo, že jí tento odborný přístup imponuje.

Dostáváme se konečně k samotnému volebnímu programu.

Důraz ČSSD na růst mezd a jejich hlavní páky, minimální mzdy, lze také vnímat jako návrat z vandru domů. Ze svých chyb se poučil kozel, který dlouho vystačil s pojmem „pracovní místa“ a šermováním statistikami nízké nezaměstnanosti, bez ohledu na to, kolik za to bylo. Stejně omezeně souhlasil s budováním nekonečných skladů, ke kterým se natahují zbytečné dálnice, aby se mizerně placená práce doplnila co nejrychlejším vytlačováním českých výrobních příležitostí krabicemi z dovozu. Usnadňoval si život podplácením zahraničních investorů, kteří museli vymyslet všechno sami – a teď nás za to drsně kasírují.

Nyní tedy ČSSD přišla na to, že nejen práce, ale i mzda je důležitá. Ráda by zvedla průměrnou nominální mzdu za pět let z dnešních asi 28 tisíc korun na 40 tisíc korun, tedy o dvě pětiny, což je nějakých osm procent ročně. Nyní vzrostla průměrná nominální mzda meziročně o 5,3 procenta (stav v 1. čtvrtletí). Z toho je zřejmé, že mzdový růst by měl o polovinu zrychlit za předpokladu, že inflace zůstane pod 2,5 procenty.

Budou na to naše podniky mít? Špatná otázka. Proseje je to. K prozření pomohlo ČSSD koketování s digitální revolucí. Napřed se zdálo, že to je jen příležitost k čerpání evropských fondů na vědu, aby mohli výzkumníci zasvěceněji bádat o daleké budoucnosti. Najednou však slyšíme, a program ČSSD to zaznamenává, že robotizace brzy spolkne polovinu pracovních míst. Tady není jiná šance, než ústup dopředu, k vyšším mzdám, které si vynutí nenahraditelné náročnější výroby s vyšší odbytovou cenou.

„Naše hospodářství má šanci uspět v mezinárodní konkurenci, pokud bude v těchto oblastech s vysokou přidanou hodnotou na špičkové úrovni,” píše se rozumně ve volebním programu. Znamená to, že něco neuspěje, a je to třeba přijmout. Kdo nemá na vyšší mzdy, patří minulosti. Čekejme značně konfliktní cestu, opak vzývané stability. Bude strana opravdu ochotna do těchto konfliktů jít?

Tohle asi nelze napsat do volebních programů otevřeně, ale náznaky tam jsou. Strana si začala víc vážit odborů, dokonce slibuje zvýšit částku za odpočet z daní při členství v odborové organizaci. Zdůrazňuje význam tripartity, kde by případně vystupovala i jako vládní partner. Chce zvýšit význam kolektivních smluv a posílit tak roli odborové solidarity. Zaměstnavatelům je nabízeno uzákonění podnikových fondů pro rekvalifikace.

Důležité je i to, aby podniky byly častěji české, domácí, a měly důvody brát ohled na místní prostředí. Aby to byla produkce subjektů, kteří jsou rezidenty a neutečou se ziskem někam na Kajmany. Minulost kozla najdeme také v úvodu kapitoly Prosperující a moderní hospodářství: „České malé a střední podniky jsou často závislé na strategiích a obchodních politikách velkých nadnárodních firem. Právě ty od nich odebírají výrobky velmi levně a vnucují jim své ceny.” Výraz „často“ je tam navíc. To je to, čemu Ilona Švihlíková říká koloniální závislost.

Strategický obrat k větší svéprávnosti české ekonomiky míří tam, kam lze v dohledné době dosáhnout, tedy k té polovině ekonomiky, která se odehrává – nebo třeba jen živoří – doma. Rozdýchejme, co se dá rozdýchat. Investiční pobídky a podpůrné programy projdou „principiální změnou“, aby „podpora v mnohem větší míře směřovala k rozvoji technologií s vyšší přidanou hodnotou zejména v menších českých podnicích. Otočíme investiční politiku více směrem k přímým podporám, zejména v oblasti výzkumu a vývoje či příspěvku na zaměstnávání učňů a studentů škol.“

Ale pozor, vstupní podmínkou bude výše vyplacených mezd nad stanovený krajský limit, který – předpokládám – poroste oním osmiprocentním tempem. Pokud se do toho vecpe zahraniční firma, musí slíbit, že bude v Česku reinvestovat. Finanční páku státu bude představovat Česká investiční banka, která bude úvěry poskytovat hlavně českým firmám, opět - malým a středním. Dotační studna evropských fondů asi vyschne, ale stále bude možné si evropské peníze aspoň výhodně půjčit, což bude zprostředkovávat Českomoravská záruční a rozvojová banka. Vidíme tedy pokus jak obejít smutnou skutečnost, že české banky jsou v cizích rukou.

Opouští se také představa, že veškerá ekonomika je nemilosrdný boj o globální vítězství. Ono někdy stačí prosté uživit se. A podpora těch, kdo vypadli z kola, nemusí spočívat v milosrdném přehlížení neplacení daní. Objevují se nové nástroje. Začíná se vnímat reálná role družstev, která všude ve světě představují základní rámec subsistenční ekonomiky. Pouze u nás vládla debilní představa, že jsou rudým ďáblem, který nás chce strhnout zpátky do totalitních časů. V programu už nacházíme návrh zjednodušení administrativních a daňových podmínek (tuším odpočet nákladů nějakým velkorysým procentem), aby člověk, který je OSVČ, netratil, když se sdruží a zvýší tak svůj produkční potenciál a vyjednávací sílu.

Vedle toho najdeme i záměr zákonné úpravy solidárního podnikání (sociální podniky a družstva), které může tvořit základ lokální ekonomiky z místních zdrojů. Ta ovšem bude potřebovat i vlastní prvovýrobu, aby zhodnotila výhody dostupné práce a potlačila nevýhody nedostupných peněz. Počítejme tam i lesy, program nabízí spolupráci se státním vlastníkem lesního bohatství, který by dodával dřevo pro místní řemeslné nebo průmyslové zpracování. Ale pro zemědělství potřebujete půdu. Ta byla po revoluci tak nesmyslně a neproduktivně rozdělena, že se nevyhneme pozemkové reformě. O tom zatím v programu ČSSD nic nenajdeme.

Největší spory vyvolají krotké pokusy ČSSD o zvýšení korporátní daně velkých korporací (sazba není uvedena) a progresívní zdanění bank i osobních příjmů. První výstřel v progresi u fyzických osob mířil vedle, záměr zdanit progresivně horních deset procent, tedy výdělky nad 50 tisíc korun, narazil na tvrdý mediální odpor. Jde se tedy na nižší procento populace (2) a výdělek kolem 80 tisíc korun. Progrese se má vztahovat až na to, co jde nad tuto hodnotu. Program navíc obsahuje i opatrnou formuli, že průměrná mzda bude před zvyšováním zdanění chráněna.

Přesto mne pobavilo, když v ČT začali dusit Lubomíra Zaorálka otřepanou floskulí, že chce trestat úspěšné, například praktické lékaře, kteří už dosáhnou na 100 tisíc korun měsíčně. Kroutil se, že jde o pár korun, ale nedokázal odpovědět, že je to naopak současný systém, kdo trestá úspěšné učitele, zdravotní sestry a filharmonické orchestry. Trestá je mizernou mzdou, která odpovídá přidušenému státnímu rozpočtu. Je kultura to nejhorší, co máme? Proč je tedy nejhůř placená? Protože jsou to jemní, citliví lidé, které je snadné brát na hůl. A protože jsou nízké daně a vybere se málo.

Daně jsou počty, úspěchy musí řešit zaměstnavatel a zákazníci. Falešná je i představa, že peníze tečou spravedlivě. Spousta manažerů je přeplácena hlavně za to, aby si přestali eklovat, že svým lidem nedají šanci a budou je držet na nejnižší možné mzdě. Ne proto, že si podnik nemůže víc dovolit, ale proto, že znají jen vlastní zájem a zájem vlastníků. Daně jsou solidarita, a pro někoho i velice žádoucí školení v tomto oboru.

Shrňme to. Program je důležitý, mohl být lepší, ale na náměstích se to dá rozvinout. Musí tam však přijít lidé, kteří tomu rozumí, umí to srozumitelně a přitažlivě tlumočit a kterým se věří. A ty už se nedaří tak snadno množit jako písmena.

 

Foto: ČT

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Co láme ČSSD vaz ?? Především nesplněný slib zrušení církevních restitucí a přliš vstřícný přístup k muslimským uprchlíkům. Už dnes, několik měsíců před volbami, přiznávají průzkumy Okamurovi sedm a půl procenta a dá se očekávat, že ve skutečnosti bude jeho výsledek ještě lepší. Nesympatický a bojázlivý předseda vlády Sobotka celou krizi sociální demokracie ještě umocňuje. Co se týče robotizace a tzv.průmyslové revoluce 4.0, tak mi to připomíná jistou paní Colombovou, nikdo ji neviděl a všichni o ni mluví. Je úsměvné sledovat kapitány našeho průmyslu, jak zároveň horují pro zmíněnou tajemnou paní a zároveň požadují plnou náruč otroků z východu. Nabízí se jednoduchá otázka. Proč nenahradí tyto nekvalifikované síly roboty už dnes nebo zítra ??

klokan

  ,, Sliby se slibují, blázni se radují. Slibem nezarmoutíš."

    Pan Fiala ve aktuálním článku přesně popsal další předvolební honění tak zvaného ,, bycha ", ze strany současných vedoucích představitelů ČSSD. S největší pravděpodobností se však bude jednat o úsilí pozdní, byť činěné s plným nasazením. Této politické straně se kardinálně vymstí, její až překotná povolební snaha o uchopení se vládních pašalíků. Takto omámená, uzavřela pakt dokonce se dvěma ďábly, podepsavše takový neblahý úpis  dokonce vlastní krví. Snad zpita vlastní mocí, jako smyslu zbavená, posléze takto zpečetěnou dohodu, naprosto kontraproduktivně porušila. Analogická literární postava doktora Fausta sice, v některých dílech / kupříkladu J.W.Goetha /, po uplynutí smluvní lhůty, či v důsledku porušení slibu, sice zrovna nemusela propadnout mocnostem pekelným. Nepříliš povedení současní hlavouni ČSSD se však zcela jistě na pověstném povolebním pekelném ohni zcela jistě troch ohřejí i když náplastí jim budou různé zlaté padáky. Nejen někteří vrcholní představitelé, ale dokonce část  jednoduše a povrchně přemýšlející všeho jejich lidu však zřejmě podlehla politickým pekelným mámením, když svůj volební hlas vhodila a jistě i vhodí do schránky čertu z ANOfertu. Fatální pochybení bossů z ČSSD a části ovčanstva pak odnese celý prostý lid pod knutou korporátní pravice. Chytrému napověz, ale hloupého ... !